Čtvrtá příprava

4. Svátosti

Ježíš za svého pozemského života kázal a svá slova dotvrzoval také znameními: zázraky. Smyslem těchto zázraků bylo přimět lidi k úvaze, kdo je Ježíš, a co přichází lidem nabídnout. V čase církve přešly Ježíšovy viditelné skutky do svátostí církve. Svátosti jsou smyslově vnímatelná znamení, která nám zprostředkovávají Boží milost. Jinými slovy: pokud vykonáme předepsaným způsobem určitý svátostný obřad, máme jistotu, že skrze něj Bůh udílí svou milost. Z toho je zřejmé, že ustanovovat svátosti může jedině Bůh, protože jen On může propojit své jednání s „lidskými obřady“, s tím co koná člověk. Zároveň je také jasné, že svátosti čerpají svoji moc nikoliv ze zbožnosti udělovatele, ale přímo z Boží moci. Skrze svátost působí samotný Bůh. Svátosti jsou svěřeny církvi a pro církev. Svátosti totiž církev budují a ona s jejich pomocí roste.

Svátosti předpokládají víru a také působí růst víry u toho, kdo je přijímá.

Počet svátostí

Svátostí Nového zákona je sedm. Vyjmenujeme je podle okruhu jejich působení. Svátosti uvedení do křesťanského života: 1. křest, 2. eucharistie, 3. biřmování. (analogie: zrození, výživa, dospělost). Dále, svátosti které jsou zaměřené k uzdravování: 4. svátost smíření (zpověď) a 5. svátost pomazání nemocných. A konečně svátosti, které uschopňují ke službě druhým: 6. svátost manželství a 7. svátost kněžství.

Svátost křtu

Obdobou zrození člověka je svátost křtu. Jeho nutnost plyne z Ježíšových slov: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království (Jan 3,5). Ježíš jej tedy klade jako podmínku věčného života s Bohem. Církev křest udílí každému, kdo věří v Ježíše. Malé děti jsou křtěny na víru církve, kterou v obřadu křtu reprezentují rodiče dítěte. Rodiče tak berou na sebe úkol, že se budou snažit dětem svou víru předat. Řádným udělovatelem křtu je biskup, kněz nebo jáhen. V případě nouze však může křtít každý člověk, i ten kdo není sám pokřtěný, pokud má v úmyslu vykonat to, co konají křesťané. Křtí se tak, že se celý člověk ponoří do vody, nebo se lije obyčejná voda na hlavu křtěnce a říká se: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Účinkem křtu je odpuštění všech hříchů a dar Božího života, přivtělení ke Kristu a jeho církvi, další duchovní dary a také se do duše křtěnce vtiskuje nesmazatelná pečeť křesťana. Svátost křtu uschopňuje člověka k přijímání ostatních svátostí a také mu dává schopnost slavit křesťanskou bohoslužbu. Proto jednou pokřtěný již nemůže být znovu pokřtěn a také křest nemůže být nikdy zrušen.

Svátost biřmování

Obdobou dospělosti člověka je svátost biřmování. Dává pokřtěnému zvláštní posilu Ducha Svatého, aby svůj křest dokázal plněji prožívat a také posiluje ve vydávání svědectví Ježíši Kristu. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, v nouzi smí biřmovat i kněz. Udílí se vzkládáním rukou na hlavu biřmovance spolu s mazáním posvátným křižmem na čele příjemce a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého“. Účinkem této svátosti je hlubší vkořenění do Božího synovství, pevnější spojení s Kristem a jeho církví, rozmnožení darů Ducha Svatého a také udělení zvláštní síly ke svědectví křesťanské víře. Také tato svátost vtiskuje do duše nezrušitelné znamení a proto nemůže být opakována.

Svátost eucharistie

Je nejvznešenější ze všech svátostí, protože je to oběť těla a krve Pána Ježíše, kterou ustanovil pro všechny časy, aby v jeho církvi stále trvala oběť kříže a aby tak církvi přenechal památku na svou smrt a zmrtvýchvstání. Ustanovil ji v předvečer své smrti: když nad chlebem pronesl slova: Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává. A dále nad kalichem s vínem pronesl: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Právě slovy: „to konejte na mou památku“ dal Ježíš příkaz svým učedníkům, aby i nadále pokračovali ve vykonávání tohoto obřadu a zároveň jim k tomu dal schopnost. Slavení eucharistie (mše svatá) má dvě velké části: bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu. Bohoslužba slova je hlásáním a přijímáním Božího slova. Eucharistická bohoslužba se skládá z přinášení chleba a vína, eucharistické modlitby a přijímání eucharistie. Eucharistii může slavit biskup nebo kněz. V každém slavení mše svaté zpřítomňujeme stále znovu Ježíšovu smrt na kříži. Naše oběti, a utrpení jsou ve mši spojovány s obětí Kristovou. Chléb a víno jsou ve mši proměněny v tělo a krev Kristovu a tato jeho přítomnost ve svátostných způsobách trvá do té doby, dokud trvají svátostné způsoby. Takže ve chvíli, kdy to, co vypadá jako chléb nelze nazvat chlebem a to, co vypadá jako víno, nelze nazvat vínem, Kristova přítomnost zaniká. Přijímat eucharistii má každý věřící kdykoliv je na mši svaté, pokud mu v tom nebrání závažné důvody (plné společenství s katolickou církví a stav Boží milosti). Účinkem přijetí eucharistie je vzrůst našeho spojení s Kristem a církví a růst naší lásky k bližnímu. Naplňuje nás nebeským požehnáním a vzbuzuje touhu po Bohu a po věčném životě, neboť už teď nás spojuje s Kristem a dává nám tak zakoušet „předchuť“ nebeské blaženosti.