Na začátku ledna jsme s dětmi byli na koledě po Předbořicích. Navštívili jsme řadu lidí a děti na to byly pěkně připravené. Chceme vám ukázat aspoň některé momentky...
Sestra Kateřina
Vstup do fotogalerie je zde:
Od nejnovějších...
|
|
||||||||||||
|
V sobotu 8. října 2011 jsme byli pozvaní na vikariátním setkání v blízkých Obděnicích. Mottem setkání bylo Zakořeneněni v Kristu, na něm stavějte. Dopoledne bylo úvodní slovo, scénky, krátká přednáška
Následovala společná modlitba v kostele a potom oběd. Po obědě byly různé aktivity: tvoření, řezbářství, lukostřelba, malování, lanové aktivity, sport, dojení krávy a také adorace v kostele, kterou jsme zvolily my dvě – sestry Pavlína a Kateřina. Od 16. hodin následovaly další odpolední skupinky – svědectví:
V 18:00 vrcholilo setkání mší svatou, kterou celebroval pražský arcibiskup Mons. ThLic. Dominik Duka OP. Místo plánovaného širého nebe v Obděnicích jsme se kvůli počasí přesunuli do kostela v Petrovicích. Bylo vidět, že počasí akci narušilo. Přesto jsme měli dojem, že se vikariátní setkání vydařilo a všichni odjížděli plní zážitků a snad i povzbuzení ve víře. Sestra Kateřina.
|
||||||||||||
|
Začínali jsme v úterý 27. prosince ráno v 9 hodin. V tuto hodinu první dorazily holky Soukupovy s Maruškou. Hned se pustily do práce. Bylo třeba vyluxovat pokoje nahoře, kde se spalo, uklidit potraviny a udržovat oheň v kotli. Zanedlouho dorazili taky Wudiovi, Petr, Marky a Vašek. Ti se ujali této služby. Pak jsem musel odjet s autem do servisu, takže nevím, kdy přesně přijeli z Dvora Králové Bára a Vojta, ale asi někdy po desáté. Kluci Jirka a Pavel dorazili pak s rodiči, kteří ten den vařili výborný oběd, čínu s rýží. Taky nás navštívila malá Anežka, která se moc těšila na Vojtu a skutečně se taky dočkala. Po obědě jsme pak měli biblický program. Rozebírali jsme text Abrahámovy přímluvy, která je zachycena v knize Genesis, v 18. kapitole. Zamýšleli jsme se taky nad tím, jak je to možné, že modlitba někoho může pomoci někomu jinému a také jsme slyšeli praktický příklad takové přímluvy z pera sv. Terezie z Lisieux, která popisuje, jak vyprosila milost obrácení odsouzenci Pranzinimu. V 16. hodin jsme měli v kostele mši svatou a po ní večeři. Večer pak byl věnovaný hrám, hmatová poznávačka nebo sluchové pexeso. Následovala obvyklá bilance. Pak už nevím, co se dělo, protože jsem šel spát, ale atmosféra byla živá docela dlouho. Druhý den, ve středu, na růženec vstali Vojta, Petr a Vašek, takže jsme šli na svoji oblíbenou trasu směrem k Záluží. Následovala snídaně, během níž nám přivezli Rozhoňovi z Milevska čtyři velmi dlouhé a výborné vánočky. Pak přijela mezi nás i Pája. Od desíti biblická práce a to modlitba královy Ester. Ta se přimlouvala za sebe, protože ji čekal náročný úkol: předstoupit nepozvaná před krále Achašveróše s přímluvou za svůj lid, jenž měl být vyhlazen. Text její modlitby jsme si podtrhávali a uvědomovali si, co všechno si Ester vyprošovala a jak rozdílná byla ona doba od doby naší. Práce pak uzavřela diskuse... Ten den oběd vařila paní Pecková a vykouzlila výbornou polévku a pečené kuře s bramborem. Všichni jsme si bezvadně pochutnali. Odpoledne pak byla pro některé chvilka procházky a pak jsme tvořili technikou filcování. Pro každého bylo k dispozici ovčí rouno a filcovací jehla s podložkou. Vznikala zajímavá díla, jako ježek v kleci (Petr), vousy a půllitr piva (Vojta), různé příšerky (Jirka), myslivec (Pavel), či dokonce šperky a ozdoby (holky), přiznám se, že úplně přehled jsem neměl… Večerní mše pak bylo o pěti hodinách, po ní pak večeře. Večer jsme se dívali na film John Q, který vyprávěl příběh o tátovi, který nasadil svoji svobodu a byl ochoten i dát vlastní život pro svého syna, kterému bylo třeba vyměnit srdce, ale jehož pojistka tak drahou operaci nepokryla. Tato věc však byla selháním systému zdravotního pojištění, ale otec se s tím nesmířil. Sice diskutabilní metodou, ale přece jen přinutil lékaře, aby jeho synovi operaci provedl a náhodou se i našlo srdce, které v té chvíli mohl přijmout jen jeho syn mezi všemi čekateli ve Spojených státech. Všechno nakonec dobře dopadlo, i když si John Q musel odsedět dva roky vězení za omezování osobní svobody rukojmích… Hned po filmu následovala bilance. Večerní zábava se protáhla až do tří do rána, její součástí byla i stavba lidské pyramidy, jak můžete vidět i na fotkách ve fotogalerii. Tím více a o to příjemněji však překvapilo, že téměř všichni druhý den, ve čtrtek, vstali na růženec. Šli jsme na Záluží a po snídani pak byla drobná změna programu: někteří byli ospalí a tak se šli dospat, jiným byla nabídnuta možnost dotvoření včerejších výrobků a jiní měli volnou zábavu… Hned po snídani nás navštívili manželé Krejčí. Pan Krejčí nesl na faru dvě vynikající pocukrované bábovky, což bylo některými umělecky využito k tvorbě i veršovaných průpovědí na téma „pan Krejčí a bábovky“. Během dopoledne mezi nás přibyla i Terezka. Oběd vařil ten den pan Marešovský a uvařil vynikající gulášovou polévku a masovou roládu, která měla tu vlastnost, že jí bylo hrozně moc. Tak nám ji zbylo hodně i na večeři, přesto jsme ji nedokázali zvládnout. Odpoledne pak následovala hra za pochodu. Téma bylo bojové, každý hráč byl odbojářem, který byl zajat a měl za úkol se nenápadně do 30 minut zbavit kompromitujícího dokumentu. Pokud se mu to povedlo, dostal deset bodů, pokud ho někdo zpozoroval a dokument sebral, naopak pět bodů ztratil. Nálezce odloženého dokumentu dostal také deset bodů. Nakonec hra skončila před Řenkovem, vítězkami se staly Maruška a Bára. Po hře jsme pokračovali cestou do Řenkova a ve Vladyčíně si prohlédli živé divočáky, které chovají na své zahradě Brůžkovi. Pak jsme se pustili cestou na Samoty a zpět přes Záluží na faru. Celkem více než dvě hodiny super procházky. Večer pak byla v kostele adorace a po ní pak jsme si promítali fotky a následovala vtipná videa. Protože jsme s tím skončili až opravdu pozdě, bilanci jsme nechali na druhý den… Jenže většina se vůbec nevyspala, zábava se protáhla až na neuvěřitelnou pátou hodinu ranní. Přesto v pátek ráno v sedm byla opět většina připravená vyjít na ranní růženec. To ráno nás přivítalo sněhovou pokrývkou. O to více byl ranní růženec romantický. Měla následovat snídaně. Je nasnadě, že někteří na ni nezvládli vstát. Byla tedy individuální, ale nevím, jestli to bylo správné… Možná příště bude dobré se opravdu sejít. Pak následovala další biblická práce: Danielova modlitba u otevřeného okna, která mu vynesla vhození do lví jámy, ale přesto v ní zažíval vnitřní svobodu, protože Bůh byl s ním a chránil ho před nespravedlností způsobenou zbabělým královým rozhodnutím… Biblická práce byla zakončena diskusí. Po ní jsme dali závěrečnou bilanci, během níž jsme si dohodli termíny dalšího setkání: 9.–11. března a další 27. dubna až 1. května. Už se všichni těšíme! Po obědě, který nám tradičně uvařila paní Wudiová, jsme začli uklízet faru a udělali společné foto. Po focení nás napadlo, že by bylo dobré využít čerstvě napadaného sněhu na koulovanou a tento nápad jsme hned proměnili v čin. Zanedlouho se fasáda fary zaplnila rozpláclými koulemi a byla fajn zábava. Pak už následoval rozjezd. Pája, pak Otrubovi, nakonec Soukupovi s Maruškou a poslední pak jeli se mnou Wudiovi, protože jsem jejich mamince vracel vypůjčené auto... Sepsal o. Řehoř Fotogalerie 1. den: Fotogalerie 2. den: Fotogalerie 3. den: Fotogalerie 4. den: |
||||||||||||
|
Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození. První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne. Řehoř. Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní
17. prosinec Genesis 49,1a.2.8–10:
Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele. Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.
18. prosinec: Jeremiáš 23,5–8:
Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“
Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa. Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit. Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.
19. prosinec Soudců 13,2–7.24–25a:
Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.
Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy. Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou. Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů). I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…
20. prosinec Izaiáš 7,10–14:
Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží. Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch. A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých. Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce… Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.
21. prosinec Píseň písní 2,8–14:
Můj miláček se podobá gazele Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou. Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním. Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…
22. prosinec 1. kniha Samuelova 1,24–28:
V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu. Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.
23. prosinec Malachiáš 3,1–4.23–24:
Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“
Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu. O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé. Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.
24. prosinec Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:
Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.
V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti. Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé. Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.
Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů. Řehoř. |
||||||||||||
|
Po delší odmlce tu máme další křesťanskou píseň, která se hodí do období našeho adventního čekání na příchod Ježíše. Píseň There Will Be A Day vyjadřuje biblickou naději na dovršení Božího království příchodem Pána Ježíše, kdy Bůh setře slzy z každé tváře... (Iz 25,8) Překlad této písně nám laskavě poskytl otec Zdík.
Text a překlad
|
||||||||||||
|
Dostáváme se do třetího týdne doby adventní a čtení již nejsou výhradně jen z knihy pororoka Izaiáše. Totiž i jiná místa Písma obsahují předpovědi, které se vztahují k budoucímu Mesiáši, jejichž naplnění se dosud očekává. Dejme se tedy vést opět liturgickými čteními, která nás poučí, povzbudí a dají naději. Řehoř. Předchozí článek: Adventní rozjímání – 2. týden adventní Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden
Pondělí 3. adventního týdne Numeri 24,2–7.15–17a:
„Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podíl řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království.“ Dále pronesl: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele.“
Izrael po vyvedení z Egypta při svém putování pouští narazil na území Moabu. Moabský král se cítí v ohrožení, a proto si k pomoci povolává proroka Bileama, aby nad Izraelem vyslovil kletby. Bileam byl aramejského původu a jeho slovu se přisuzovala neomylnosti, proto se věřilo, že i jeho kletba bude pro nepřátele znamenat konec. Bileam byl však zasažen Božím duchem. V jeho moci se nenechává zatáhnout do kleteb, ale je jím přinucen žehnat. Jestliže se jeho slovu přisuzovala neodvolatelná platnost, bylo zděšení moabského krále, který místo klení slyší Bileama žehnat, obrovské. Bileam ve svých výrocích zdůrazňuje na Izraeli jeho jedinečnost. První vize je předpovědí nádherné a slavné budoucnosti. Izraelský lid bude jako údolí a zahrady u řek se vzácnými stromy. V Palestině, kde jsou lidé neustále ohrožováni na životě suchem, je vidina zahrady s cedry něčím rajským. Právě plnost života zjevená v bohatství či přebytku vláhy, je jasným projevem požehnání. Druhý výrok se již týká celého světa, v němž Izrael hraje klíčovou roli. Stane se totiž ukazatelem cesty všem národům. Z něho vzejde hvězda, kterou se budou všichni řídit a k níž budou všichni vzhlížet. Bude správcem Boží vlády a vykonavatelem jeho spravedlnosti. Již velmi brzy se za touto „hvězdou z Jákoba“ viděl přicházející Mesiáš. A v novém Zákoně je vztaženo toto místo na příchod Ježíšův.
Úterý 3. adventního týdne Sofoniáš 3,1–2.9–13: Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu.
Prorok Sofoniáš působil někdy kolem roku 630 př. Kr. v době před Josiášovou náboženskou reformou. Svým výrokem se obrací proti Jeruzalému, které je nazváno svou hlavní charakteristikou, jakožto vzpurné město. Jaký je to kontrast, když právě toto město bylo posvěceno, odděleno jakožto místo Božího příbytku, chrámu který se měl stát domem modlitby pro všechny národy. Kdo jiný by přece měl vynikat věrností, ne-li ten, komu bylo darem poznání a smlouvy umožněno být věrný! A přece se tak nestalo. Proto Hospodin musí přistoupit k dalšímu kroku, aby si získal zpět svůj lid; tímto krokem je trest. Trest má funkci očistnou. Není Boží odvetou člověku za to, co špatného udělal, ale pokusem ho znovu získat. Co špiní člověka je jeho hřích a od toho je třeba se očistit, aby se mohlo začít znovu. Na pročištěné zemi Hospodin začíná budovat své dílo. Daruje národům čisté rty, aby mu sloužily a vzývaly. Služba bude jednomyslnou záležitostí, všichni se na ní shodnou, doslova ji budou vykonávat jedním ramenem. Důsledkem takové služby je sjednocení národů, které byly předtím rozptýleny hříchem, jak nás o tom poučuje vyprávění o stavbě babylonské věže. Tehdy dojde lid odpuštění, už se nemusí stydět za své hříchy. Nebude totiž za co. Hříchy budou odpuštěny a zlikvidovány. Pokoj a vzájemné vstřícné jednání se v lidu usadí natrvalo… Samozřejmě tyto obrazy pokoje jsou velice lákavé a možná ve čtenáři budí pochybnosti, zdali je možné takového pokoje vůbec dosáhnout. V tom je však důležitost Sofoniášova poselství: dokud nebude překonán hřích a svévole, do té doby se takový pokoj nepodaří vytvořit, i kdyby se lidé sebevíc snažili. Takový pokoj je zcela Božím darem, k jehož přijetí je však nejdříve třeba projít ohněm utrpení, které protříbí zrno od plev.
Středa 3. adventního týdne Izaiáš 45,6b–8.18.21b–25:
Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který tvořil zemi a učinil ji, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, utvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk.“ Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.
Poměrně rozsáhlá 45. kapitola Izaiášovy knihy je věnována perskému králi Kýrovi. Kýros proslul především tím, že vydal roku 538 edikt, jímž se umožňovalo přesídlencům vrátit se do své vlasti. Tím skončila doba exilu. Ve skutečnosti se však vrátila pouhá hrstka… Většina přesídlenců se již nevrátila: zvykla si, usadili se, nechtěli svou jistotu měnit za novou nejistotu. Dnešní čtení je takovým zamyšlením nad tím, co se událo. Kýrův nástup k moci, vidí prorok jakožto Boží čin, který se stal s ohledem na dobro Izraele. Jak to, že si Hospodin volí k uskutečnění svých plánů pohana? To se zdálo být nepochopitelné. Jako odpověď prorok připomíná Boží všemohoucnost. Není přece nikdo a nic, čeho by Hospodin nebyl Pánem, není nic, co by jej překvapilo, co by se mu vymklo z rukou. V tomto smyslu je třeba chápat výrok, že Hospodin tvoří světlo i působí tmu, dává štěstí i neštěstí, to všechno Hospodin „působí“. V celku celé Bible je jasné, že Hospodin není tím, kdo by sesílal na lidi zlo. Ale i zlo, jakožto výsledek lidské svévole, je zavzato do jeho vlády světa, zlo není silnější než On. I z toho, co se staví proti jeho vůli a plánům je Hospodin schopen dosáhnout uskutečnění svých cílů. 8. verš je zcela adventním zvoláním: Rosu dejte nebesa shůry! Kýros, ač pohan, který o Hospodinu neví, je jeho pomazaným, který tím, že splní Boží vůli, přinese Izraeli svobodu. To je skutečný tvůrčí zásah Boží. Proto z nebes, místa zahaleného oblaky, od nebeského trůnu, se má tato spravedlnost doslova rozpršet. S tímto deštěm má spolupracovat země, která životodárný déšť Hospodinova spravedlivého jednání přijme a zplodí spravedlnost… Toto jedinečné vyznání Hospodinovy svrchovanosti a lásky vůči svému stvoření se brzy interpretovalo v mesiánském smyslu. Druhá část dnešního čtení rozšiřuje Boží spásu již ne jen na jediný národ, ale na celý svět. Hospodin nestvořil zemi proto, aby byla prázdná a pustá, ale jejím smyslem je sloužit člověku. K návratu jsou nyní vyzvány všechny dálavy země, krajiny vzdálené od Jeruzaléma. I zde má zaznít zvěst o záchraně. Do všech koutů země je třeba, aby zaznělo jasné slovo: Hospodin je Bůh a nikdo jiný! Jedinečnost Hospodina je jasným poselstvím tohoto textu. V adventním čase nečekáme nikoho menšího, nežli právě Jeho. Z velikosti toho, koho čekáme, se také odvíjí důležitost samotného čekání. A tím také veliká důstojnost nás, jakožto čekajících. Není snad naděje na tak veliký dar skutečným povýšením člověka?
Čtvrtek 3. adventního týdne Izaiáš 54,1–10:
Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno: tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel. Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje.
Dnešní prorocké slovo nás zavádí opět do babylonského zajetí. Ztrestaný lid je podobný neplodné ženě. Jak? Děti byly vnímány jako požehnání od Hospodina, jakožto dar budoucnosti, kdežto neplodnost byla chápána jako trest a prokletí. Samotné slovo „neplodný“ v hebrejštině souvisí se slovem „vykořenit“ nebo „ochromit“ či „učinit nemohoucím“. To vystihuje dobře situaci lidu ve vyhnanství, který byl odveden ze své vlasti a přesazen do cizí země, kde neznamenal nic a kde je vnímán jako cizorodý element. Tomuto ubohému a opovrhovanému lidu je nyní přineseno radostné slovo příslibu: rozšiř prostor svého stanu, protože tvého potomstva bude tolik, že nynější prostory ti nebudou stačit… Ostuda a hanba, které jsou metaforou na dobytí Jeruzaléma a zajetí v Babylónii, bude odejmuta a smazána. V čem tato hanba spočívala? Pávě tím, že před očima celého světa byl odhalen hřích Izraele, který byl přímou příčinou jejich porážky. Tím národ, který měl být z Božího ustanovení prostředníkem požehnání pro celý svět, nyní ztratil dokonce i svoji samostatnost, své jméno mezi národy. Zdá se, že tímto vyhnanstvím zmizel z mapy světa další národ. Nyní však: hřích, právě tato příčina hanby je odpuštěn. Hospodin se jako manžel či vykupitel přichází ujmout svého lidu. Vztah k Izraelskému lidu je znovu vybudován. To je odpuštění: přervaný svazek je z obou stran navázán, znovu vytvořen, smlouva – výraz vzájemné smlouvy je znovu uzavřena. Jen na maličký okamžik Hospodin opustil svůj lid. Dal-li průchod svému hněvu, skryl-li se před svým lidem, bylo to jen z lásky. Ta z důvodu starosti o osud a blaho milovaného na sebe někdy musí vzít přísnou tvář. Ale tím posledním je pak vždy slitování. Protože trest není odvetou, ale lékem, který má přinést uzdravení. Poslední obraz pak je vzpomínka na dobu po potopě. Tehdy se Hospodin zavázal, že již nikdy neuvede na zemi vody potopy. Tehdy se k tomu Hospodin zavázal smlouvou, jejímž znamením je duha. Nyní klade do základu nového společenství Izraelského lidu smlouvu novou, která přetrvá věky, smlouvu odpuštění, Božího pokoje, lásky a milosrdenství, kterou nic nezruší. I hory a pahorky, které byly obrazem pevnosti a stálosti, mohou kolísat, ale Hospodinova smlouva se nepohne. Nový vztah Hospodina ke svému lidu, vyjádřený těmito přísliby, přesahují to, co se následně uskutečnilo v době po vyhnanství, nakonec i to, co se stalo s příchodem Ježíše Krista. Tím pádem tato slova stále čekají na své plné naplnění, jakožto cíl naděje novozákonního i starozákonního lidu.
Pátek 3. adventního týdne Izaiáš 56,1–3a.6–8
Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu: „Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží Pán, Hospodin, který shromažďuje rozptýlené z Izraele, praví:
Tato část knihy proroka Izaiáše – kapitoly 55–66 – jsou nazývány „prorocká Tóra“, a to proto, že je obdobou Mojžíšových poučení a příkazů, jak je máme zachycené v prvních pěti knihách Bible Starého zákona. Slova našeho proroka píšícího pod jménem Izaiášovým, připomínají mojžíšský styl, protože se v nich klade velký důraz na spravedlnost, právo, bedlivé svěcení soboty a konání bohoslužeb. Náš úryvek lze datovat do období kolem roku 515, kdy Judští obyvatelé, jež se přibližně před dvaceti lety vrátili z exilu, zažívali všeobecné zklamání. Důvodem bylo to, že realita, kterou viděli kolem sebe a jejich očekávání Hospodinovy spásy, se od sebe dosti lišily. Prorok se však do této situace odvažuje připomenout: Boží spása je blízko. Zaznívá tu již to, co bude typické pro křesťanské očekávání dovršení světa: Boží spása je sice zde již přítomná, přece však je nutné si na její dovršení počkat a zároveň je potřeba o toto dovršení prosit. Návrat z Babylónie, znovuvybudování chrámu jsou sice znameními Boží blízkosti, přece však jsou to pouhá znamení, která odkazují na pravou skutečnost, na dovršení této skutečnosti si musíme počkat. Nicméně, prorok je přesvědčený, že je nutné se také sám na toto naplnění připravit: uplatňováním spravedlnosti, dodržováním práva, varováním se zla a zejména věrným zachováváním slavení Hospodinova svátečního dne – soboty. To všechno je vyznavačským aktem uznání Hospodinova prvenství a vlády a jedině tam, kde se toto uznává, je také možné zakusit blaženost, tedy útěchu a jistotu Boží blízkosti a věrnosti. Do doby exilu nevídaná věc je přítomnost cizinců. Zatímco dříve byl pokládán za schopného přijmout Boží požehnání pouze Izraelita nebo ten cizinec, který se jím stal, nyní se dozvídáme převratnou věc, že i cizinec, který zůstane cizincem, pokud však zachovává Hospodinův zákon a lne k jeho smlouvě, i ten bude přiveden na Hospodinovu horu. Chrám a jeho milost je tedy otevřena bez rozdílu každému, kdo stojí o to zde čerpat. Na druhou stranu je třeba se vyvarovat jednoho nedorozumění: v žádném případě se zde neslibuje „laciná milost“. Milost spásy může přijít jen tam, kde se pro ni člověk otevře. Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden |
||||||||||||
|
Na této stránce budeme pokračovat v dalších adventních úvodech do liturgických čtení z knihy proroka Izaiáše. Nebývají to texty snadné na poslech během liturgie, proto je výhodou, pokud jsme s nimi seznámeni již předem, než jdeme na mši svatou. Izaiáš, ačkoliv je od nás vzdálen více než dvě tisíciletí, je přesto aktuálním prorokem. Jeho texty totiž míří často daleko za naši přítomnost, do budoucnosti, která se teprve má naplnit, jejíž naplňování však s příchodem Ježíše Krista začalo… Řehoř Předchozí článek: Adventní rozjímání – 1. týden adventní Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní
Pondělí 2. adventního týdne Izaiáš 35,1–10:
Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí. Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat „cestou svatou“; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Bude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; jen vysvobození po ní půjdou. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.
V podání proroků je častokrát krajina a její stav obrazem stavu jejího obyvatelstva. Rozkvetlá poušť je tedy jasným obrazem vykoupení. Poušť je v hebrejském jazyce doslova „místo beze slova, kde se nic neděje“. Pokud beze slova, tak zřejmě bez Božího slova, které buduje a chrání. Její vznik je výsledkem lidské svévole, kde se člověk rozhoduje nezávisle na Hospodinu, kde se neptá po jeho cestách a přáních. Obrácením k Hospodinu se opět mění v zahradu Hospodinovu, protože přervané svazky jsou znovu zbudovány. Libanon je pohoří na sever od Izraele, jeho jméno znamená „bílý“ podle sněhové pokrývky, která leží na jeho vrcholcích většinu roku. V době Izaiáše proslul jehličnatými, zejména cedrovými lesy. Jejich dřevo se vyváželo a použil je Šalamoun ke stavbě chrámu i svých paláců. Karmel je asi 20 km dlouhý horský hřeben u Středozemního moře. Svahy tohoto úrodného hřebenu pokrývaly vinice a olivové háje. Šáron je pobřežní rovina mezi Jafou a Karmelem. Na jejích lukách se kdysi pásla stáda královského skotu. Prorokova slova jsou i pro samotného proroka „příliš krásná“. Proto je třeba povzbuzovat a posilovat důvěru v Hospodina, protože právě přílišná starost, aby posluchač nepropadal iluzi, může být překážkou přijetí tohoto „příliš krásného“ slova.
Úterý 2. adventního týdne Izaiáš 40,1–1:
Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“ Hlas praví: „Volej!“ Řekl jsem: „Co mám volat?“ Každé tělo je tráva, a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky. Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.
40. kapitolou knihy Izaiášovy začíná nový oddíl, který byl sepsán asi o dvě století později v době, kdy byli judejci v babylonském zajetí. Podle prvních slov těšte, těšte, se nazývá „Knihou útěchy“. Útěcha je hlavním tématem našeho úryvku. Adresátem této zvěsti je lid Jeruzaléma, tedy v té době porobeného, zbořeného města, v jehož středu stojí vyloupený chrám v troskách. Jeho lid je daleko, v Babylónii, bez vize budoucnosti. Ale přece: tím, že Hospodin nazývá adresáty můj lid, je zde naděje, a to proto, že Hospodin tím, že lid označuje přívlastkem „můj“, oznamuje, že přes jeho nevěrnost, nepřestal mít k němu vztah. Doba exilu je u konce. To je právě ono, co lid potřeboval slyšet. Ačkoliv podlehl vpádu nepřátel, přece se Hospodin přiznává, že to byla jeho ruka, která dávkovala léčebný trest. Lid již vzal dvojnásob, to znamená v plné míře, za své hříchy. Nyní je čas na změnu. Lid byl v babylonském vyhnanství častokrát svědkem, jak si tamější lid připravoval průvody svých božstev tím, že pro ně vyrovnávalo stezku na poušti. Tím okázale dával najevo jejich domnělou moc. Nyní je to Hospodinův lid, který má připravit cestu, a to nikoliv tentokrát pro modly, ale pro živého Boha. Ten se skutečně ospravedlní tváří v tvář národům. Neboť útěcha je vždy důsledkem přítomnosti Hospodina uprostřed lidu. Kde se vylučuje Bůh, tam není možné mluvit o pokoji. A naopak: připravit cesty Pánu, znamená připravit své srdce k přijetí pokoje. Rozkaz „Volej!“ připomíná pomíjivost všeho stvoření. Zde není tedy možné hledat jistotu pokoje. Tu dává Boží slovo. A to v každé situaci. Ono je pro Hospodinův lid trvalou nadějí. Vystup na vysokou horu, je vyzván lid, a to proto, aby jako bdělá hlídka vyhlížel příchod Hospodina, který chce a zaručil se vyplnit své slovo. Lid nemá svou naději chovat bázlivě ve skrytu, ale naopak: mít naději, znamená možnost se s ní podělit. Proto pozdvihni svůj hlas a neboj se! Hospodin přijde ne jako vládce, ale především jako pastýř. Tak jako pastýř starostlivě pečuje o své stádo, tak i Hospodin upřednostní zájmy svého lidu. Zvláštní péči bude věnovat slabým a nemocným. Útěcha je to, co lid potřebuje slyšet v každé době. Je slovem pravé a nikoliv laciné naděje, naději, která dává sílu žít a také překonávat to, co se staví jako překážka, protože naděje dává zahlédnout za onou překážkou cíl, který je dosažitelný.
Středa 2. adventního týdne Izaiáš 40,25–31:
Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.
Boží lid se nachází ve vyhnanství v Babylónii, kde místní náboženství vyvyšuje boha Marduka, jehož knězem a zástupcem na zemi je král a hvězdy a souhvězdí byly považovány za královský dvůr. Jenže to, co Babylóňané považují za bohy, je ve skutečnosti pouhé stvoření. Právě v Babylónii, v místě vyhnanství si Izrael jasně zformuloval svou víru v Boha Stvořitele. Hospodin vládne nade všemi hvězdami, které jsou zde nazvány zástupy a podřizuje si je jako své služebníky. V kontrastu s tímto vyznáním je praktické chování Božího lidu, který je zde nazýván Jakubem či Izraelem. Ačkoliv se může zdát, že Hospodin je vzdálený a skrytý, přece se proti takové skepsi prorok staví. A to připomínkou toho, že Hospodin je stvořitelem celé země, i těch nejzazších končin. Není ve své moci omezen na Izraelskou zemi, ale je Hospodinem nad celou zemí. Třebaže se nám v našem úzkém a nutně omezeném pohledu může zdát, že Hospodin nezasahuje, že ponechává svůj lid na holičkách, přece to tak není. On ve své moci a lásce připravuje svou záchranu. Jedině ten, kdo se odváží v tuto skutečnost doufat, ten ji také bude moci zakoušet. Čekat znamená osvědčit odvahu a vytrvalost tváří v tvář času, který ubíhá a zdánlivě nic se neděje. Čekat znamená projevit velikou vnitřní sílu.
Čtvrtek 2. adventního týdne Izaiáš 41,13–20:
Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.
„Neboj se“, jsou slova, která potřebuje slyšet čas od času každý člověk. A co teprve ti, kteří uprostřed Babylónu tvořili jen nepatrnou hrstku, jejichž zvyky a náboženství se tak radikálně lišily od většinové panující mentality. Jak by si nepřipadali jako ti, na něž nikdo nepamatuje, jichž se nikdo neujímá! Červíčku Jákobův je v celku Starého zákona výjimečné oslovení, které svědčí o Hospodinově něžné lásce vůči těm, kteří jsou jeho věrnými svědky uprostřed mnoha posměvačů… Hospodin je vykupitel (hebrejsky góel) svého lidu. Tento pojem vychází z izraelského rodinného práva. Vykupitelem byl ten, kdo se zaručoval za postiženého, kdo se ho zastával proti bezpráví, když pak upadl jeho příbuzný do otroctví, byl to právě on, kdo jej z otroctví vykupoval. Hospodin je právě tímto góelem, který svému lidu vrací právo. Svatý boj, ke kterému je nyní lid povolán je namířen ani ne tak proti hříšníkům jako spíše proti horám a pahorkům, což je synonymum pro modloslužbu, potažmo babylonská božstva. Mlátička byla těžká dřevěná deska opatřená ostrými kameny nebo hroty, s níž se přejíždělo po rozloženém obilí a tak se získávala zrna. A opět: překonání toho, co lidi soužilo, povede k radosti. Lid se bude honosit svým Bohem. Bude jej chválit, oslavovat a projevovat radost. Závěr našeho proroctví patří dalšímu obrazu, který popisuje vlastně totéž: voda je zejména v Palestině, kde je jí nedostatek, synonymem života. Kde je voda, tam je život a naopak. Zajatý a zubožený lid v zajetí je přirovnán k hledačům vody. Tak podobně vyhledává lid Hospodina, protože vědí, že bez společenství s Ním je lid ohrožen zánikem. Těmto hledačům přichází naproti Hospodin. On se jich ujme, a daruje jim nový život, jehož obrazem je oáza líčená nádhernými obrazy hojnosti a bohatství.
Pátek 2. adventního týdne Izaiáš 48,17–19:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“
V tomto kratičkém výroku se Hospodin představuje jako Bůh tvůj. Tím je řečeno, že vztah Hospodina k jeho lidu je osobní, ke konkrétnímu člověku. Jestliže se v předchozích výrocích Hospodin představoval v obrazu pastýře, vykupitele, nyní je to obraz učitele. To, co Hospodin oznamuje svému lidu, je nauka, na kterou je spolehnutí. Pokud se lid spolehne na toto učení, jeho blahobyt by se rozléval jako řeka. Tímto blahobytem se míní především spása. Zatímco jiní bohové lidu neprospívají, Hospodin ukazuje cestu, která vede k nalezení pokoje. Ovšem, je tu lid, který je ochotný poslechnout? Ve vztahu k Hospodinu jde samozřejmě o poznání, jde také o vzájemně žitý oboustranný vztah. Jde však také o poslušnost. Poslušnost a víra spolu navzájem souvisí. Ne nadarmo se používá pro bezbožníka označení „svévolník“. Jedině ten, kdo podřídí svou vůli tomu, co si přeje Bůh, jde po cestě těchto zaslíbení, která zaznívají skrze Izaiáše.
Sobota 2. adventního týdne Sirachovec 48,1–4.9–11:
Dneškem přerušujeme četbu Izaiáše a čerpáme povzbuzení pro dobu čekání z jiných biblických knih, dnes konkrétně z knihy Sirachovcovy. Kniha vznikla v pozdním židovstvu kolem poloviny 2. století př. Kr., aby v těžké době útlaku Izraele Seleukovci byla povzbuzením k věrnosti vůči smlouvě s Hospodinem. V závěru Sirachovcovy knihy se probírají dějiny Izraele, aby se na výrazných postavách těchto dějin ukázalo, jak obstáli v životních zkouškách předkové. Dnes je příkladem prorok Eliáš. Jméno Eliáš znamená „Jahve je můj Bůh“. Historii jeho činů a slov si můžeme přečíst v 1. knize královské zejména v kapitolách 17–19, dále se pak o něm píše až do 2Král, kde v 2, kapitole je vzat do nebe. Připomíná se jeho mocné slovo, kterým zapaloval srdce pochybujícího lidu a zároveň projevoval trestající moc těch, kdo se Bohu vzpírali. Na Eliášovo slovo se na tři roky zavřela nebesa, tzn. nepršelo a zemi postihl hlad. Třikrát dal sestoupit ohni: poprvé, když na hoře Karmelu zápasil s Baalovými kněžími, podruhé byl oheň předzvěstí příchodu Hospodina k Eliášovi na Chorebu a potřetí sestoupil oheň z nebe, aby v něm Eliáš opustil tento svět. Tento neobyčejný odchod ze světa lidové podání uchopilo tak, že lidé věřili v Eliášův opětovný návrat. To proto, aby připravil příchod Mesiáše. Ježíš toto očekávání naplnil a svým učedníkům vysvětlil, že oním Eliášem je Jan Křtitel. On přišel v duchu a moci Eliášově. Smyslem jeho příchodu je obnova jednoty rozhádaných a tedy příprava lidu k přijetí Mesiáše. Štastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!, na závěr zvolá Sirachovec… Ano, ten kdo přijme Eliášův odkaz a obnoví jednotu mezi svými bližními, ten je na nejlepší cestě, jak připravit cestu Pánu. Tato jednota je však myslitelná jen tam, kde se dává prvenství Bohu, jak to svým slovem a životem hlásal Eliáš. On ukázal, že tato jednota je výsledkem Boží moci, které když někdo dá průchod ve svých rozhodnutích, bude se na něj dlouho vzpomínat, ale hlavně bude skutečným tvůrcem jednoty a pokoje. Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní |
||||||||||||
|
Zvu vás tímto na 6. PřeBoMil, který se bude konat opět (kde jinde než) na faře v Kovářově. Tématem, které by nás mělo při setkání doprovázet bude Přímluva. Program:Zatím sem dávám polotovar, ale abyste měli přibližnou představu, jak to bude vypadat. Návrhům na zdokonalení se nebráním! Omlouvám se za to, že program je docela nepravidelný, ale je to dáno tím, že mezi vánocemi jsou odpoledne mše svaté nepravidelně, takže i tomu se ten program musel trochu přizpůsobit. Prosím, vezměte si s sebou teplé věci! Úterý 27. prosince 9 hod. začátek, ubytování, popovídání Středa 28. prosince 7.00 oblíbený ranní růženec, po něm nákup v pekárně Čtvrtek 29. prosince 7.00 společný růženec, pak příprava snídaně Pátek 30. prosince 7.00 společný růženec, příprava snídaně
Autobusy: Brno – Bernartice: úterý odjezd z Brna 13.30–17.35 Bernartice nebo dokonce ráno 6.00 – 10.43 |
||||||||||||
|
Na této stránce najdete krátká rozjímání na některý text, který se čte v kostele během adventních všedních dnů. Vycházejí z toho, co zde bylo již loni. Letos chci tyto texty postupně opět doplnit, protože liturgická čtení jsou velmi vhodným a účinným prostředkem uvedení do adventního očekávání. To co čteme při liturgii, má za cíl uvést posluchače do atmosféry čekání starozákonního Izraele na příchod Vykupitele. Velmi často se v adventu setkáváme s prorokem Izaiášem. Máme zkušenost, že jeho texty jsou pro nás nesnadno stravitelné, jsou totiž psány v době před více než 2500 lety, Chce to však dát si práci, pochopit v jaké situaci psal, pro jaké lidi, a co měl v úmyslu tlumočit svým posluchačům. Nebývá to snadné. K tomu účelu vznikla tato stránka. Pokusí se uvést čtenáře do jádra čtení, vystihnout poselství a tak objevit jeho aktuálnost pro nás tady a teď. Není to snadný úkol. S Boží pomocí se však do něj pusťme… Řehoř. Následující týden: Adventní rozjímání – 2. týden adventní
Pondělí po 1. neděli adventní Izaiáš 2,1–5: Slovo o Judsku a Jeruzalému, které ve vidění přijal Izaiáš, syn Amosův. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!
Úryvek má nadpis, který uvádí autora, jeho otce a adresáty poselství. Izaiáš nepřijal od Hospodina pouze vidění, ale také slovo. A toto slovo tlumočí svému lidu. Poselství se nemá naplnit v nějakou přesně danou hodinu: naopak, jeho vyplnění není určeno. Zůstává tedy na Hospodinu, kdy toto slovo k naplnění dovede... Úvodní slova označuje poslední dny, to je blíže neurčitelná doba, kdy Hospodin naplní všechnu svou spásu. Jsou jasným protějškem prvních dnů světa, kdy Hospodin založil nebe a zemi, a na ní i horu, na níž později bude pevně stát hora, s domem Hospodinovým (chrámem). Mezi těmito dvěma mezníky se odehrává drama dějin spásy: historie Božího hledání člověka na jedné straně a lidské odpovědi, odvratu a opětovného návratu na straně druhé. Hora, která je vyvýšena nad ostatní hory, na jejímž vrcholu je Hospodinův dům, je místem, kde se stýkají svět nebeský se světem pozemským. Proto je hora Sión (chrámová hora v Jeruzalémě) tou nejvyšší horou světa, protože to je místo, které si Hospodin vyvolil, aby tam světu zjevoval sebe sama. A zde je jádro poselství: sem, na toto místo budou putovat všechny národy, protože v těch posledních dnech, kam je proroctví umístěno, Hospodin všechno stvoří nové. Lidé zde budou ochotně naslouchat Božímu slovu, ochotně se budou poučovat a dávat se jím vést. Hospodin je zde nazván Bohem Jákobovým. Jákob znamená v překladu „úskočný, nespolehlivý, klamající“. A takovému lidu, který je charakterizován těmito slovy, jako „nespolehlivý“, bude Hospodin Bohem, lidu se všemi jeho stinnými stránkami. Ovšem obrácení k Hospodinu bude především nasloucháním jeho slovu. A tato činnost bude lid přetvářet. Tento lid rozpozná své oklamání a podrobí se Hospodinově autoritě. Až toto nastane, odpadnou všechny války a rozbroje. Válečné nástroje se stanou zbytečnými a budou překovány v nástroje k hospodaření. Na závěr zazní výzva: Jakubův dome, vzhůru! Choďme, v Hospodinově světle! Vyvolený lid je v ní vyzván, aby o tuto slíbenou budoucnost usiloval. Aby na ní aktivně začal pracovat. Světlem je samotný Hospodin, a chodit v jeho světle, znamená založit svůj život na Boží věrnosti jeho slovu, a jeho milosrdenství vůči hříšníku.
Úterý po 1. neděli adventní Iz 11,1–10
Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.
Izaiáš vychází z obecně známého obrazu: královský rod je přirovnán ke stromu, z něhož nyní zbývá jen pařez nebo už jen kořen skrytý v zemi. Tento stav je důsledkem soudu, který Hospodin vykonal na Davidovým rodem. Jako praotec tohoto rodu je zde jmenován Jesse. Životnost určité kultury se neprojevuje jen ve chvílích její slávy, ale zřejmě především tehdy, kdy se zdá, že již směřuje k zániku. Mesiášský král, který je zde ohlašován jakožto proutek z Jesseova kořene, je překvapivým projevem životaschopnosti Davidova rodu. Krom toho je tato životaschopnost jasným projevem Hospodinovy věrnosti a milosrdenství. Nyní je zaslíbeno, že na něm spočine duch Hospodinův, jakožto síla, která se zmocňovala kdysi soudců a proroků. Jenže na rozdíl od oněch postav, jimž byl duch dán ke splnění určitého (náročného) úkolu, tento Výhonek bude obdařen mocí ducha navždy. Spolu s darem ducha obdrží všechny vynikající vlastnosti svých předků: moudrost Šalamounovu, radu a sílu Davidovu, poznání a bázeň Boží proroků a praotců. Projevy jeho přítomnosti jsou jmenovány tak, že se mluví o duchu moudrosti (= rozpoznání hranic lidských možností); duchu rozumu (= schopnost řešit složité situace); duchu rady (= umění dobře se rozhodovat), duchu síly (= prosazovat správná rozhodnutí), duchu poznání (= disponovat láskou, která na sebe zapomíná), duchu bázně Hospodinovy, jako uznávání rozdílu mezi tím, co člověk zmůže a co smí. Bázeň Boží není strach, ale respekt, který Bohu přísluší. Plnost ducha umožní tomuto vládci vykonávat naprosto spravedlivou vládu, která nehledí na to, kdo čím je, ale rozhoduje podle skutečné zásluhy a viny. Důsledkem jeho spravedlivé vlády je nastolení všeobecné harmonie ve stvoření, nevídaný a dosud nepoznaný pokoj. Národy budou přirozeně přitahovány k onomu Výhonku kořene Jesse, kde budou zakoušet ochranu a čerpat naději.
Středa po 1. neděli adventní Izaiáš 25,6–10a
V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
I v tomto výroku je centrem tato hora, jíž je myšlena hora Sión. V tomto čase je místem bohoslužby, ale prorok ve své vizi oznamuje, že bude místem nádherné hostiny, na kterou budou pozvány všechny národy. Hostina je prostorem sdílení života. To, co se přijímá se stává mým životem, při hostině navíc všichni spolustolující sdílejí tentýž pokrm… Hostina předpokládá, že tento pokrm dopřávám druhému a i ten druhý jej dopřává mně. Je to tedy prostor vzájemné lásky, neboli obecenství, kde se dělíme o to nejzákladnější pro život potřebné a kde konec konců všichni vyznáváme, že k tomu, abychom žili, potřebujeme jíst, tedy přijímat život zvenčí jako dar. Jediným dárcem života je Bůh, proto je každá hostina vyznáním toho, že my nemáme život ze sebe, ale že jej přijímáme od Hospodina. Modlitba před jídlem a po jídle je vlastně zvýslovněním této víry. Předkládaná jídla platila v té době za lahůdku: tuk přikrývající vnitřnosti patřil Bohu, ten se nesměl jíst, ale ten ostatní byl tím nejlepším, co mohl člověk z obětovaného zvířete jíst. Víno, je nápojem radosti. Tyto vzorové pokrmy charakterizují hostinu v kategoriích pozemské svátečnosti. To, co daruje na Siónu Hospodin, bude ten největší svátek, jaký kdy kdo zažil. Závoj je symbolem temnoty a bludů, používal se také ve chvílích smutku. Toto všechno bude odňato. Nevědomost a bolest jsou minulostí. Hospodin ukončí věk smrti a pláče a nastolí věk radosti a života. Je logické, že závěrem takového prožitku bude jasné přiznání se k Hospodinu: „Hle náš Bůh…!“ Kdo zakusí Hospodinovu moc a jednoznačně jejího původce rozpozná, ten se hladce stane Hospodinovým vyznavačem. V našem věku je možné tuto zkušenost popřít, je možné jí připsat šťastné shodě okolností. Ale v tom budoucím, bude Hospodin jednoznačně čitelný. Nebude možné nepřiznat Hospodinu jeho slávu, která mu od věků náleží.
Čtvrtek po 1. neděli adventní Izaiáš 26,1–6
Začátek 26. kapitoly knihy proroka Izaiáše je oslavnou písní na Boží věrnost a sílu. Označení onen den nás opět odkazuje do času posledního, kdy se očekává rozhodující Boží zásah ve prospěch svého lidu. Záchranu lidu nezabezpečí pouze lidské prostředky, které se často opírají o zásadu „účel světí prostředky“. Takové nepoctivé počínání bude dříve či později usvědčeno jako nespravedlivé. Skutečnou lidskou ochranou nejsou pevné hradby nedobytného města, ale věrnost úmluvě uzavřené s Hospodinem. Hospodin se ze své strany zavazuje chránit pokojem ty, kdo na něj spoléhají. Ale i tato věrnost úmluvě je jeho darem. Hospodin naopak svrhuje ty, kdo sídlí na výšinách, totiž ty, kteří nerespektují rozdíl, který vládne mezi Tvůrcem a jeho stvořením. Takový člověk totiž staví svou jistotu na svých (domnělých) schopnostech. Ale zapomněl přitom, že i tyto schopnosti jsou darem Tvůrce. Nohy chudých budou šlapat po městě, jehož obyvatelé se spoléhali na jeho nedobytnost, na svou sílu, na svou obratnost. Chudý je totiž ten, kterému nezbývá nic jiného, než žít z milosrdenství druhých. Obracet se k Hospodinu jako chudý, je vlastně podstatou každé zbožnosti, je to postoj pokory, uznání, že Hospodin je Dárce a já jsem ten, který potřebuje obdarovat. První blahoslavenství, které Ježíš vyslovil se týká právě tohoto základního postoje… Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království (Mt 5,3).
Pátek po 1. neděli adventní Izaiáš 29,17–24:
Proto praví Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: „Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už strachem jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení.“
Historie je plná ničemníků a vypočítávat je, bývá častým tématem lidských rozhovorů. Ale jejich čas je vyměřený. Zlo nebude triumfovat věčně, protože ono nemá budoucnost. To, co budoucnost má, je Boží dílo. Dům Jakubův, je bezesporu jedním z těchto děl. V izraelském pokolení se objeví nové děti, které budou ctít Hospodina, ty které si Bůh vytvoří a povolá k šíření jeho slávy. Bude to nový lid, poslušný jeho slova a vykonávající jeho vůli. Svědectvím jejich věrnosti budou další lidé oslavovat, vzývat a poslouchat Hospodina. Nový věk, který je zde předpovídá, bude charakterizován moudrostí a poznáním Hospodinovy svatosti, nejprve v Božím lidu, pak i všude jinde. Proroctví přímo hledí k tomu, co přináší lidem Kristus a jeho království, jež svým kázáním ohlašoval a svými činy prosazoval na této zemi. Čas církve je časem rozrůstání tohoto království v srdcích lidí.
Sobota 1. adventního týdne Izaiáš 30,19–21.23–26:
Uprostřed kapitoly 30, která je prorockým oddílem v rytmickém básnickém stylu je zasazena naše část v próze. Její zvláštní působnost spočívá v obrazech, které prorok používá pro vyjádření své zvěsti. Osloven je siónský lid, sídlící v Jeruzalémě, prorok se tedy obrací ke svému lidu, kterému nyní hrozí zajetí a vyhnanství, jako se to stalo lidu severního Izraele před nedávnem. Lid bude sjednocen kolem Hospodinova chrámu. V nitru tohoto společenství zavládne radost. Ovšem cestou k zisku této radosti nebude nic menšího než soužení. Lid dostane chléb nepřátel a bude napojen vodou těch, kdo je utiskují. Tento tvrdý chléb a nápoj však povede lid k přimknutí se k Hospodinu, protože oheň soužení, jak známo, odděluje zrno od plev. Bude to podobně jako po vyvedení z Egypta, kdy lid obdarovaný svobodou byl uveden na poušť, aby po průchodu touto pouští dostal nejen Zaslíbenou zemi, ale především poznání Hospodina, hloubku víry a jistotu jeho blízkosti. Další zaslíbení se týká učitele, který se již nebude skrývat. Jak v něm nerozpoznat toho Učitele, který nám říká: nikoho nenazývejte učitelem, jediný je váš učitel – Kristus (Mt 23,10). Přislíbení, která dává Izaiáš, jsou velikou útěchou. Zní jako laciná útěcha, ale nejsou... Člověka totiž neživí jen samotný chléb, ale potřebuje ke svému životu smysl. Nebo řekněme to jinak, potřebuje naději. Kde však naději načerpat? Kde najít takovou naději, která nepomine ani smrtí samotného člověka, naděje, která odolá všem zkouškám? Takovou naději dává pouze Bůh. Člověk potřebuje Boha, jinak je zbaven naděje (Benedikt XVI., Spe salvi, 23.). Další týden bude v samostatném článku. Již brzy... |
||||||||||||
|
I když setkání začínalo oficiálně až ve čtvrtek večer, někteří nedočkavci se na faru v Kovářově začali sjíždět už ve středu během dne. Čtvrteční den jsme tak začali ve složení Marťa, Míša, Pavel a Jirka Soukupovi, Marky, Vašek a Petr Wudiovi, Pája Krejčová, Bětka a Jenda Peckovi, Verča Fořtová, Katka Balabánová a Bára Otrubová. Vymýšlení programu a oběda, vaření a uklízení, to všechno jsme museli zvládnout a myslím, že jsme zvládli skvěle a s humorem nám vlastním Ve čtvrtek na úvodní bilanci přijeli i Dádovci (Mirek a Dáda Procházkovi), Anička Jarolímková a samozřejmě otec Řehoř. Večer se promítal film Bílé peklo, docela drsné vyjádření krutosti komunistického režimu (potažmo jakékoli totality). Hlavní hrdina (německý válečný zajatec) se díky své pevné vůli a překonání samoty dostane z ruského gulagu přes celou Sibiř zpět domů ke své rodině. V pátek se na tradiční růženec dostavil jen Peťa a otec. Při dopoledním programu jsme četli a rozebírali kousek z Písma – Jákobova smlouva s Hospodinem o vzájemné věrnosti. Uprostřed kruhu našeho společenství stála látková postavička Jákoba a hořící svíčka znázorňující Boha. Před polednem přijela paní Jarolímková a přivezla nám výborný oběd… na ten jsme se všichni moc těšili, protože jsme z letního tábora věděli, jaká je Aniččina maminka výborná kuchařka. Smažené filé s bramborovou kaší nám to jen potvrdilo. Umyli jsme nádobí a vyrazili jsme do lesa nasbírat zajímavé věci charakterizující podzim – materiál k ozdobení gelových svíček. Všechny se moc povedly, i když jsme čekali, že budou vypadat trochu jinak Rozhodli jsme se, že budeme večeřet až po mši, abychom mohli posedět u jednoho stolu s naším hostem, Milošem Baronem Prášilem. Spolu s otcem Zdíkem nám předávali svoje zkušenosti z mise v Afghánistánu. Když Baron líčil svůj boj o život (v noci ho zasypala lavina kamení a proud řeky ho unášel pryč) i to, jak nakonec vyhrál, došlo nám, jak statečný člověk sedí před námi. Krásné bylo, že oné noci nespoléhal jen na sebe, ale i na pomoc svých kamarádů a ochranu archanděla Michaela. Při životě ho jistě držely i myšlenky na jeho rodinu a slib, který jim dal při odjezdu – že se vrátí. Bohužel musel z Kovářova brzo odjet – rádi bychom si s ním ještě popovídali. Druhý den (v sobotu) přišlo na růženec o něco víc lidí – bylo nás šest. Po snídani jsme se zamýšleli nad přechodem Rudým mořem – překonáváním strachu. Během toho přijel Vojta, a protože jsme na něj netrpělivě čekali, museli jsme ranní program přerušit, abychom ho přivítali. Oběd vařila paní Krejčová, maminka Páji, pochutnávali jsme si na segedínském guláši. Odpolední program navazoval na ranní úryvek z Písma. Každý z nás měl podle mapy projít vyznačený úsek, splnit úkoly nachystané na cestě a v co nejkratším čase se vrátit zpátky na faru. Měli jsme si tak zkusit samotu na cestě a schopnost poradit si při případných potížích. Jenže trasa byla dlouhá 7, 2 km, a tak nebylo příliš těžké někoho nezáměrně dohnat, nebo se nechat dohnat. Na faru jsme přicházeli v různých skupinkách, vyprávěli jsme si, kde se nám podařilo zabloudit, při čem jsme váhali a co jsme cestou viděli. Večer jsme měli naplánovanou mši a společnou adoraci. Byli jsme moc rádi, že si můžeme zazpívat naše oblíbené písně z Taizé, ale i z Koinonie. Potom už nechal otec Řehoř program na nás, a tak jsme zapnuli rádio a tancovali. Z Jirky se stal dokonalý DJ. Společná mazurka nás bavila asi nejvíc. V neděli jsme vstávali tak, abychom se stihli před mší svatou v 9.30 ještě nasnídat. Po kostele jsme se mírně sbalili a začalo nám být trochu smutno. Náladu nám spravil výborný oběd paní Wudiové – pečené plátky masa s rýží. Chtěli jsme si ho pořádně vychutnat a holkám z Brna bylo líto, že jídlo musí do sebe tak rychle házet – spěchaly na autobus. Stihli jsme ještě otcovi Řehořovi poděkovat a předat pudingový dezert, u jehož výroby jsme se skvěle bavili. Potom se začalo pomalu odjíždět, což bylo nejsmutnější. Nevíme, kdy se zase sejdeme, ale věříme a doufáme, že to bude brzo. Chtěli bychom poděkovat všem, kteří setkání podpořili, hlavně otci Řehořovi, který i dlouhou dobu před setkáním toto všechno připravoval, maminkám – úžasným kuchařkám, panu Krejčovi za dovezení matrací i panu opraváři za spravený záchod Sepsala Bára (a tímto jí také děkujeme Vstup do fotogalerie pátek: Vstup do fotogalerie sobota: Vstup do fotogalerie neděle: |
Termín konání je 27. prosince od rána až po 30. prosinec po obědě. Program a další podrobnosti budu průběžně doplňovat, stejně jako i seznam těch, kteří se přihlásili nebo napevno nepřijedou. Těším se na setkání! Řehoř.
. 
Stránky
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 10
- 11
- 12
- 13
- 14
- 15
- 16
- 17
- 18
- …
- následující ›
- poslední »