Jak jsem včera přislíbil, nabízím zde ke stažení přihlášku k výuce náboženství.

Můžete ji vyplnit buď rovnou v Excelu nebo kompatibilním programu a odeslat mailem nebo si stáhnout verzi .pdf, tu si vytisknout a v papírové podobě odevzdat v sakristii.

Řehoř

Verze Excel

Verze pdf

Příjezd na faru a ubytování

Letošní tábor Přebomilu se konal na faře v Bernarticích, začátek byl v neděli 14. srpna. Začínali jsme společnou večeří,

do té doby jsme se sjížděli a připravovali si na faře podmínky. Uvolňovali kapli od nanesených předmětů, pak připravovali pokoje a nalepili cedulky s popisy, kdo kde bude bydlet, kde jsou záchody a kuchyně, abychom všude trefili. Také bylo potřeba přesunout kulečníkový stůl, protože na jeho místě jsme si vytvořili společnou jídelnu ze stolů přinesených z ložnice od holek. To však vůbec nebránilo jeho intenzivnímu používání...  V kuchyni nás čekalo první větší překvapení v podobě sporáku, do něhož bylo třeba připravovat dřevo a topit, aby se dal uvařit čaj a jiné dobroty…

Večer po večeři bylo první společné setkání. Hlavním bodem byla bilance. Sdíleli jsme se s tím, proč přijíždíme na tábor, co očekáváme, každý mohl říci svůj postřeh, vyjádřit svůj pocit a očekávání. Sestra Kateřina posílala dřevěnou kouli, která dávala právo v našem kruhu mluvit, takže jsme se mohli opravdu rozdělit všichni.

Dalším bodem pak bylo rozdělení do čtyř družstev: žlutí – dali si jméno sluníčka, zelení – bloňďáci, červení – gumítci a modří – kecky. Abychom se nepletli, každý tým dostal tričko odpovídající barvy s logem tábora. Jedině na Toma se tričko nedostalo. Dostal je až na konec . Dále byly určovány služby, které si jednotlivé týmy rozdělovaly každý den: prostírání, liturgie, mytí nádobí a příprava dřeva a topení v kamnech. Všechno bylo spravedlivě rozděleno a na konci každého dne byla pak aktivita jednotlivých týmů bodována…

Týmy:

Program byl někdy i flexibilní, takže všechno vždycky neprobíhalo přesně podle plánu, ale to se tak někdy stává.

Následovalo mnoho povídání a večerka. Každý den byl docela problém se dostat do sprchy, protože na nás, 21 členů a dva vedoucí, byly jen dvě. Ale vždycky vše proběhlo hladce a postupně jsme se vystřídali.

Sepsal o. Řehoř.

Vstup do fotogalerie:

V termínu 14.–20. srpna budeme mít letní tábor. Na této stránce budeme postupně zveřejňovat seznam těch, kteří se přihlásili...

Doteď jsou přihlášeni:

Jana Mašková
Bára Otrubová
Anička Otrubová
Vojta Otruba
Míša Soukupová
Martina Soukupová
Pavel Soukup
Honza Pecka
Tomáš Simandl
Marky Wudiová
Petr Wudi
Vašek Wudi
Dáda Procházková
Mirek Procházka
Katka Balabánová
Hanka Dvořáková
Bětka Pecková
Pavla Krejčová
Anička Jarolímková
Pavla Bartošová
Verča Fořtová

Určitě nepojedou:

Terezka Kahounová
Maruška Rothová
Káťa Kotápišová

Podrobnosti, prosím čtěte!

Naše společná cesta tedy začíná na faře v Bernarticích společnou večeří v 18 hodin. Kdo přijede dřív, bude očekáván s. Kateřinou a Tomášem Simandlem na faře. Vybavení na cestu spočívá ve věcech, které opravdu budete potřebovat, věci které by vás zatěžovaly, nechte doma. Spát se bude na matracích, kdo bude chtít pohodlí, ať si vezme ložní prádlo. Kdo si zapomene spacák, bude na tom opravdu zle… Možná i případná karimatka nezaškodí. To je vše. Případné dotazy pište mailem.

Pravda, hlásání a autentičnost života v digitální éře

Drazí bratři a sestry,
při příležitosti XLV. světového dne sdělovacích prostředků bych se s vámi rád rozdělil o několik úvah, motivovaných charakteristickým fenoménem naší doby:

šířením komunikace prostřednictvím internetové sítě. Stále sílí přesvědčení, že tak jako průmyslová revoluce vyvolala hlubokou změnu ve společnosti skrze novinky zavedené do výrobního procesu a života pracujících, i dnes probíhající hluboká změna v oblasti komunikace ovlivňuje velké kulturní a společenské změny. Nové technologie nemění pouze způsob komunikace, ale vlastní komunikaci, proto je možné tvrdit, že stojíme před širokou kulturní transformací. Díky takovému způsobu šíření informací a poznatků vzniká nový způsob učení a myšlení s dosud nevídanými možnostmi navázat vztah a vytvořit společenství.

Rýsují se donedávna nepředstavitelné cíle, které vzbuzují obdiv pro nabízené možnosti nových prostředků a zároveň kladou stále naléhavěji řadu úvah o smyslu komunikace v digitální éře. To je obzvlášť zřejmé, když jsme konfrontováni s mimořádnou schopností internetové sítě a s rozsahem její aplikace. Tak jako každý plod lidského génia, i nové komunikační technologie vyžadují, aby byly dány ke službě celkovému dobru člověka a celého lidstva. Pokud budou moudře využívány, mohou přispět k splnění touhy po smyslu, pravdě a jednotě, které jsou tím nejhlubším přáním lidské bytosti.

V digitálním světě znamená předávání informací stále častěji vložit je do sociální sítě, kde je poznání sdíleno v prostředí osobní výměny. Jasné odlišení mezi tím, kdo informaci poskytuje, a uživatelem je relativizováno a komunikace by měla být nejen výměnou údajů, ale stále více také sdílením. Tato dynamika přispěla k novému zhodnocení komunikace, považované především za dialog, výměnu, solidaritu a tvorbu pozitivních vztahů. Na druhé straně se toto pojetí setkává s některými typickými omezeními digitální komunikace: částečná interakce, tendence podělit se jen o některé oblasti vlastního vnitřního světa, riziko vytváření vlastního obrazu, který může vést k sebeuspokojení.

Především mladí lidé prožívají tuto změnu komunikace se všemi touhami, rozpory a vlastní tvořivostí těch, kdo se s nadšením a zvědavostí otevřou novým zkušenostem života. Stále větší zapojení do veřejného digitálního prostoru, tvořeného tzv. social network, vede k novým formám mezilidských vztahů, má vliv na sebepoznání a nezbytně vede nejen k otázce správnosti vlastního jednání, ale také autentičnosti vlastního bytí. Přítomnost mladých lidí v těchto virtuálních prostorech může být znakem autentického hledání osobního setkání s druhým člověkem, pokud se dává pozor na možné nebezpečí, jako je únik do jistého druhu paralelního světa nebo přehnaný pobyt ve virtuálním světě. Při hledání sdílení, „přátelství“, se ocitáme tváří v tvář výzvě být autentičtí, věrní sami sobě, aniž bychom podlehli iluzi uměle vytvářet vlastní veřejný „profil“.

Nové technologie umožňují lidem setkávat se za hranicemi prostoru a vlastních kultur, a vytvářet tak celý nový svět případných přátelství. Tato velká výhoda však vyžaduje i větší pozornost a uvědomění si možných rizik. Kdo je můj „bližní“ v tomto novém světě? Existuje nebezpečí, že jsme méně pozorní vůči tomu, s kým se setkáváme v našem obyčejném každodenním životě? Existuje riziko, že budeme více roztržití, protože naše pozornost je roztříštěná a ponořená do „odlišného“ světa ve srovnání s tím, ve kterém žijeme? Máme čas kriticky se zamýšlet nad našimi volbami a pěstovat mezilidské vztahy, které by byly opravdu hluboké a trvalé? Důležité je stále si připomínat, že virtuální kontakt nemůže a nesmí nahradit přímý lidský kontakt s osobami ve všech rovinách našeho života.

I v digitální éře je každý postaven před nutnost být autentickým a přemýšlivým člověkem. Ostatně dynamika sociálních sítí ukazuje, že člověka se vždy týká to, co předává. Když si lidé vyměňují informace, již sdílejí sebe sama, svůj pohled na svět, své naděje a ideály. To znamená, že existuje křesťanský styl, jak být přítomni v digitálním světě: je konkretizován čestnou, otevřenou a odpovědnou formou komunikace ohleduplnou vůči druhému. Předávat evangelium novými médii znamená nejen zařadit zjevně náboženský obsah do různých programů rozličných médií, ale také svědčit ve vlastním digitálním profilu důsledností a způsobem komunikace, volbou, prioritami a názory, které jsou zcela v souladu s evangeliem, i když se o něm explicitně nehovoří. Ostatně i v digitálním světě není možné hlásání poselství bez odpovídajícího svědectví ze strany toho, kdo hlásá. V nových podmínkách a s novými výrazovými prostředky je křesťan opět povolán, aby nabídl odpověď každému, kdo se ptá na smysl naděje, kterou má (srov. 1Petr 3,15).

Úsilí o svědectví evangelia v digitální éře ode všech vyžaduje, aby byli obzvlášť pozorní vůči aspektům poselství, které mohou čelit typické logice webu. Především si musíme uvědomovat, že pravda, kterou se snažíme sdělit, nečerpá svou hodnotu ze své „popularity“ nebo objemu pozornosti, která se jí věnuje. Spíše s ní musíme seznámit v její celistvosti, než se snažit učinit ji přijatelnou třeba „zředěním“. Musí se stát každodenním pokrmem, a ne být přitažlivá pouze na okamžik. Pravda evangelia není něco, co může být předmětem konzumu, povrchního využití, ale je to dar, který vyžaduje svobodnou odpověď. Tato pravda, i když je hlásána ve virtuálním prostoru sítí, vyžaduje vždy vtělení do reálného světa ve vztahu s konkrétními tvářemi bratří a sester, s nimiž sdílíme každodenní život. Proto budou i nadále základem při předávání víry přímé mezilidské vztahy!

Chtěl bych tedy křesťany vyzvat, aby se sjednotili s důvěrou, vědomě a s tvůrčí odpovědností v síti vztahů, kterou umožnila digitální éra. Ne pouze pro uspokojení touhy být v ní přítomni, ale proto, že tato síť je integrální součástí lidského života. Web přispívá k rozvoji nových a úplnějších forem intelektuálního i duchovního poznání a ke sdílení vědomostí. I v této oblasti jsme povoláni ke hlásání své víry, že Kristus je Bůh, Spasitel člověka a dějin, ten, v němž všechno získává své naplnění (srov. Ef 1,10). Hlásání evangelia vyžaduje ohleduplnou a citlivou formu komunikace, která povzbudí srdce a pohne svědomím; je to forma, která připomíná styl Ježíše zmrtvýchvstalého, když doprovázel učedníky cestou do Emmaus (srov. Lk 24,13-35), kteří postupně chápali tajemství díky tomu, že se k nim přiblížil, vedl s nimi dialog a nechal vyjít na povrch to, co měli ve svém srdci.

Nakonec pravda o Kristu je plnou a autentickou odpovědí na lidskou touhu po vztahu, společenství a smyslu, který vyplývá i z té masové účasti na různých sociálních sítích. Tím, že věřící svědčí o svém hlubokém přesvědčení, nabízejí vzácný příspěvek k tomu, aby se web nestal nástrojem, který redukuje člověka na kategorii, který se snaží emočně manipulovat a umožní tomu, kdo je schopný, monopolizovat mínění druhých. Naopak, věřící povzbuzují ostatní, aby udržovali živé odvěké otázky člověka, které svědčí o jeho touze po transcendentnu a nostalgii po autentické formě života, který stojí za to žít. Právě v tomto zcela lidském duchovním napětí spočívá naše žízeň po pravdě a po společenství a pobízí nás, abychom komunikovali celistvě a čestně.

Vyzývám především mladé lidi, aby správně využívali svou přítomnost v digitálním prostoru. Znovu připomínám své setkání s nimi na Světovém dnu mládeže v Madridu, jehož přípravy velmi vděčí za výhody nových technologií. Pracovníkům v komunikaci vyprošuji od Boha, na přímluvu jejich patrona sv. Františka Saleského, schopnost vždy vykonávat svou práci svědomitě a profesionálně, a všem ostatním uděluji své apoštolské požehnání.

Vatikán 24. ledna 2011, svátek sv. Františka Saleského
Benedictus PP XVI.

Zdůraznění v textu jsou naším dílem, originál bez zdůraznění najdete zde.

Evangelium dnešní neděle zní takto: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.

Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Ježíš se modlí před svým odchodem z tohoto světa. Všechna jeho slova, která máme zachycená v evangeliích na konci jeho života nabývají výjimečné důležitosti, jako odkaz, který zanechává těm, kteří zde zůstanou. Slova velekněžské modlitby, z níž naše evangelium bere prvních jedenáct veršů, mají zásadní význam pro život jeho učedníků, až on s nimi nebude. Ježíš v ní vyprošuje svým učedníkům ty nejdůležitější skutečnosti, jejichž význam jen postupně i my sami objevujeme: věčný život, poznání Ježíšovy totožnosti (kým je ve skutečnosti), zjevení Otcova jména (kým je Bůh), dále bude prosit o budoucí jednotu, která má být důležitým znamením, podle kterého svět v budoucnu pozná, že Ježíš přišel od Boha.

Scéna je postavena tak, že přestavuje pohyb z přítomnosti do budoucnosti. Budoucnost je v pravé části scény. Je symbolizována dvěma barvami: černou a červenou. Ježíš v tu chvíli, kdy se modlí, má před sebou utrpení a smrt. Utrpení a smrt tvoří „krajinu stínů“, kterou musí projít, aby učedníkům mohl darovat všechno to, o čem ve své modlitbě k Otci mluví. Nyní je však na začátku. Proto postavička Ježíše klečí na začátku černé látky, která symbolizuje např: zradu Jidášovu, opuštění učedníky, Pilátovu neochotu se jím hlouběji zabývat a také zbabělost s kterou podlehne nátlaku davu, ale zejména a hlavně hřích celého světa, který ve svém utrpení na sebe bere, aby ho pronesl křížem a tak mohl lidstvu nabídnout vykoupení.

Ježíš v modlitbě zápasí o přijetí Otcovy vůle. Poslušnost, to je červená stezka, která vede skrze černou barvu... Na této cestě čeká Ježíše kalich, který je před ním připraven na kameni. Význam kalicha ve Starém zákoně je utrpení. Na druhou stranu právě v této chvíli mu Otec posílá anděla, který mu zároveň dodává útěchu. To znamená, cesta poslušnosti je sice těžká, ale není bez útěchy.

Za Ježíšem jsou učedníci, ti nejbližší z nich: Petr, Jakub a Jan. Ježíš v modlitbě prosí o to nejdůležitější nejen pro sebe, ale i pro ně. Oni však o tom v této chvíli nevědí. I my se jim častokrát podobáme. I nám totiž běžně leží na srdci spíše věci nepodstatné nebo ty, bez kterých se obejdeme, ale těm nejdůležitějším věnujeme pozornost jen tehdy, až nám na ně zbude čas. Proto i postavičky učedníků jsou postaveny tak, že vytvářejí uzavřené společenství těch, kteří si teď stačí. Ježíšovi jejich přítomnost v tuto chvíli moc nepomáhá. Rozmlouvají spolu, zatímco Ježíš teď rozmlouvá s Otcem o nich. Je na to sám. Poslední slova jeho modlitby zní: a za ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Zde již plně vysvítá jeho zápas o přijetí té cesty, která ho čeká.

Pěkný komentář k naší situaci zachycuje list Židům v páté kapitole (7nn): Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy... V tomto textu se říká, že Ježíš svým utrpením otevřel cestu. Kdo se jí odváží následovat, bude jí přiveden k tomu cíli, k němuž nám Ježíš cestu prošlapal svým utrpením. On je první.

V pátek 13. 5. jsme přijeli na faru do Kovářova. Přijelo nás poměrně dost – Dáda, Martina, Míša, Bára, Anička, Bětka, Terka, Marky, Hanka, Honza, Vašek, Vojta a Petr.

Celý víkend jsme začali společnou modlitbou před večeří. Večer asi v půl deváté nám otec Řehoř pustil film, protože jsme měli víkend na téma manželství, film byl k tomu tématu.

V sobotu jsme vstali časně ráno a vydali jsme se na růženec. Modlili jsme se všichni. Asi v jedenáct hodin jsme se vydali do Předbořic na Soško. Během cesty nás zaujal kolotoč, tak jsme se povozili. Do školky jsme dorazili v půl jedné. Měli jsme mši svatou a pak oběd. Mňam  to byla dobrota!! Když jsme šli zpátky, před vrátky na nás čekaly dvě rodiny – rodina Peckova a rodina Pešičkova. Třetí rodina – Schmelerova se trochu opozdila. Mají totiž malé miminko. Srdečně jsme je přivítali a šli na přenášku. Bylo to velmi zajímavé a poučné, protože o svém manželském životě mluvili manželé, kteří žijí různě dlouhou dobu v manželství. Povídali nám o tom, jak se poznali a jak svůj vztah prožívali po svatbě a jak prožívají manželství právě teď. Sobotní večer jsme zakončili modlitbou.

V neděli jsme byli  všichni vyčerpáni, tím pádem jsme nešli na růženec. V půl desáté začal kostel a po kostele jsme šli zas na faru. Měli jsme velice výborný oběd.  Pak jsme se šli balit a někteří ještě hráli hry. Pak se začali sjíždět rodiče a odváželi nás domů.  Myslím, že se nám to všem líbilo. Poučili jsme se, pobavili, zasmáli, zazpívali jsme si, no prostě jsme byli spolu. Doufáme, že to bude pokračovat. Velký dík patří otci Řehořovi. Moc všem děkujeme!!!!!

sepsala Daniela Procházková

Naše scéna vychází z evangelia 6. neděle velikonoční, které zní: Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Při stavbě scény jsme se soustředili na Ježíšův příslib toho, kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat … a já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy … nenechám vás sirotky, zase k vám přijdu. Vidíme, že je zde příslib přítomnosti celé Boží Trojice ve společenství těch, kteří Ježíše milují. To, že ho milují, se pozná podle toho, že zachovávají jeho přikázání, jak to říká Ježíš. Věnujme se symbolice barev: průhledná bílá barva symbolizuje Otce. Průhlednost této barvy je záměrná, protože i sám Otec se přímo nezjevuje, ale vždy se dává vidět skrze nějakého prostředníka, ať už Syna či Ducha Svatého. Červená barva je barvou Ježíšovou, barvou utrpení a obětující se lásky. Zlatá barva patří Duchu Svatému. Zde jsme se inspirovali symbolikou ikon, kde právě zlato symbolizuje tuto osobu Boží Trojice.¨

Postavičky různých věkových skupin a pohlaví tvoří společenství rodiny, kterou vytváří přítomnost Boží Trojice. Postavičky zaujímají postoj pokoje, bezpečí, radosti a přijetí. Ono přijetí pochází prvotně od Boha a druhotně si je pak darují ti lidé navzájem.

Tento na první pohled idylický obrázek je teprve předchutí konečného naplnění. Protože scéna se ve skutečnosti odehrává na tomto světě, který je poznamenán nedokonalostí a všedností. Proto i symbol Boží Trojice vytváří obrys, který postavičky objímá a ukazuje vpravo nahoru (což je symbolické místo), to znamená do nebeské reality, která je konečným očekáváním nás všech.

Včera byla vydána bezpečnostní aktualizace redakčního systému Drupal, na němž běží náš web. Aktualizace je vzhledem k uživatelské nepřívětivosti vždycky lehce infarktózní záležitost, ale vše proběhlo jak má, takže už zase máme zalepené další bezpečnostní mezery. Bohu díky!