Od nejnovějších...

Dne 6. září se uskutečnila ve školce v Předbořicích (Domov svaté Zdislavy) akce 3v1, přičemž již šlo o čtvrtý ročník. Letos bylo téma v indiánském duchu. Děti si tvořily a malovaly čelenky, nechaly si pomalovat obličej na indiánský způsob, mohly se projet kánoí na rybníce či na hřbetě koně. Dále byla možnost si zastřílet z luku, prolézat překážky, plnit úkoly nebo šplhat po lanech.

Celý příběh našeho tábora začal již v prosinci, kdy jsem začal hledat vhodné místo na uspořádání našeho letního tábora. Proč tak brzy? Důvod je prozaický: ta nejpěknější místa jsou obvykle obsazená nejdřív. Proto jsem se po dotazu u Romana Dvořáka dozvěděl, že je velice pěkná fara v Nové Cerekvi poblíž Pelhřimova. Tu jsme si zarezervovali, ale protože již byl volný poslední termín od pondělí 18. srpna, a my chtěli tábor opět na deset dní jako loni, tak nám zbyl jediný možný termín na tomto místě, totiž pondělí 18. srpna s koncem ve středu 27. srpna.

Poslední den tábora byl oficiální budíček stanoven na 7 hodin. Mnozí se však probudili o dost dřív, aby se rozloučili s Terezkou, která v 7 hodin odjížděla autobusem do Prahy na schůzi skauta. To ráno nás přivítalo deštivé počasí, jež vydrželo v průběhu skoro celého dopoledne.

Budík. Boj. Zuby. Záchod. Odchod. Snídaně. Zhruba nějak takto vypadalo naše deváté ráno V Nové Cerekvi. Ranní jídlo se jako obvykle odehrávalo v jídelně, kde se odehrávala všechna ranní jídla, a tudíž zde panovala jako obvykle přátelská, i když místy unavená atmosféra. Poté si pro nás otec Řehoř připravil dopolední blok skládající se z jeho skvělé prezentace na Spojené státy americké, jelikož jsme přes noc úspěšně překonali severní hranici Mexika, a ocitli se tak na americké půdě. Součástí otcova povídání bylo i krátké zamyšlení na téma svátost smíření – poslední díl.

Ráno byl budíček v 6.30. Mně osobně se moc vstávat nechtělo, vstával jsem až v 7.00. Potom jsem se vydal ministrovat do kostela. V kostele jsme měli kázání s ranním slovem. Po skončení mše svaté jsme ještě chvíli zpívali.

Nedělní ráno potěšilo nemnohé z nás především posunutým budíčkem, který limitovala pouze mše svatá o půl desáté s místními obyvateli. Bohužel jsme se nemohli přesvědčit o kvalitách cerekevského kněze, neboť na sedes opět usedl náš otec Řehoř a svým poutavým kázáním oslovil duše všech přítomných.

Ten den jsme vstávali brzo. Hodně brzo. Dokonce tak brzo, že snad ani slunce na obloze nebylo. Skoro bychom tedy mohli jít někam pěkně na kopec a pozorovat, jak zářivý kotouč vychází.  Nápad by to byl výborný a romantický, jen co je pravda, a třeba se zadaří příště. Nás ten den však čekalo něco docela jiného. Výprava na Křemešník.

Den pátý, sobota, se nesl ve znamení dobrého spánku a poněkud pozdějšího vstávání (neklame-li autora těchto řádků paměť), které bylo některými jedinci přijato velmi libě a stejně tak i (jednohlasně) schváleno. Rovněž přispěly k požitkům a vjemům příjemným sestry svou výbornou snídaní.

Byl čtvrtek. Čtvrtý táborový den, dvacátý první den srpnový. Pomalu jsme se ani nestačili převalit na druhý bok a budíky, ti nemilosrdní strážci zoufalého naříkání, svými burácivými a občas až houkajícími tóny zvěstovaly nejhorší. Ráno.

Stránky