Scéna zachycuje rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny poblíž Sycharu. Ježíš se podle evangelia unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Doba kolem poledního nebyla obvyklá pro obstarávání vody pro domácnost. Žena přichází v tuto dobu ke studni možná proto, aby se vyhnula ostatním. Kvůli svému způsobu života? Postavička ženy drží v pravé ruce džbán na vodu… Ježíš ji oslovuje: Dej mi napít! A zde začíná dialog, který evangelista mistrně rozvíjí.

Nejdříve se mluví o vodě a žízni. Evangelista Jan si často hraje s dvěma významy slov. Voda je zde chápána jednak v přirozené rovině, ta, pro kterou si přichází ke studni žena se džbánem. Tato voda má uhasit její žízeň. Ježíš však myslí jinou vodu, vodu živou. Tu můžeme chápat jako Ducha Svatého, Boží milost či lásku. V tom je krása těchto pojmů, že dovolují široký výklad. Přesto nám samo Janovo evangelium o pár kapitol dál nabízí odpověď, jak chápat tuto vodu živou: v poslední velký den svátků Ježíše vystoupil a zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jehož měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili (Jan 7,37–39). Tato láska má uhasit tu nejhlubší lidskou žízeň po lásce. Tu může dát jen Bůh. A Bůh touží, abychom po této lásce, po Něm toužili. Sv. Augustin to vyjádřil krásně: Deus sitit sitiri – Bůh touží po tom, aby se po něm toužilo.

Tato jiná voda je v naší scéně znázorněna bílým pruhem látky, který začíná nahoře u oltáře, přechází přes Ježíše a studnu a zde se rozšiřuje do šíře a objímá i ženu. Zde využíváme té skutečnosti, že náš oltář, na kterém slavíme eucharistii, můžeme chápat jako zdroj živé vody. Tato živá voda začíná u Otce, který je bohatý milosrdenstvím (Ef 2,4), jenž toto milosrdenství zjevil a zhmotnil v daru svého Syna, Ježíše Krista. Ten nemá jiný pokrm, než konat vůli Otcovu (Jan 4,34), a který koná to, co vidí, že dělá jeho Otec (Jan 5,19). Proto prochází pruh Boží lásky i přes Ježíše. Prochází však i studnou.

Ježíš totiž navazuje svůj rozhovor se ženou právě u studny, kam ona přichází uhasit svoji žízeň. Ježíš navazuje na ženinu přirozenou žízeň po obyčejné vodě a svým rozhovorem se snaží v ženě objevit ještě jednu žízeň, kterou ona se snaží uhasit u šesti mužů: pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. Tato žena žízní po lásce. A Ježíš je tady, aby jí nabídl vodu, která tuto žízeň utiší trvalým a definitivním způsobem: každý, kdo se napije této vody, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou má dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného (Jan 4,13n).

Dialog však mistrným způsobem líčí ještě další věc: tato živá voda se nabízí žíznícímu člověku zdarma, ovšem jen za předpokladu, že takový člověk žije a tedy i uctívá Boha v duchu a v pravdě (Jan 4,24). Je tedy třeba uznat svou žízeň a nenaplněnost. Je třeba uznat také to, že tato žízeň byla dosud hašena špatným způsobem. Je třeba zároveň objevit a skutečně poznat, u koho tuto žízeň lze uhasit. Jestliže toto všechno člověk splní – a žena to opravdu objevila – pak je takový člověk způsobilý k tomuto prameni živé vody přivádět i druhé. A skutečně po skončení hovoru žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ (Jan 4,28n).

A ještě jedna poznámka: bílou látku Boží lásky, jsme úmyslně nechali rozplynout u studně směrem k ženě do šíře. Žena totiž byla touto Boží láskou stále vábena. Její touha po lásce, která ji přivedla do náruče šesti mužům, byla ve skutečnosti Božím voláním ke skutečné lásce, která dokáže naplnit celého člověka. Ona to však dosud neviděla. Tam také, na této ploše by mohly ležet její námitky, které jí zabraňovaly přijít k Ježíšovi a nechat se napojit: Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku? Nebo Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká … Jsi snad větší než náš praotec Jakub? Nebo Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat. Nebo Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno … čímž všechno odsouvala do nějaké nejasné budoucnosti.

Ne, Ježíš nepovolil ve své snaze získat ženu a chce jí obdarovat nyní a tady…

Předchozí neděle je zde.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Scéna je sestavena tak, aby na hoře byly tři postavy: Ježíše (1), Mojžíše (2) a Eliáše (3). Hora, zjevující Ježíšovo tajemství je zelená (barva života a naděje), liší se od okolní krajiny, která je pustá (hnědá látka). Postavičky na hoře jsou oblečeny do bílého roucha, které odpovídají slovům evangelia: jeho oděv zbělel jako světlo. Předpokládáme, že i Mojžíš a Eliáš mají podíl na Boží slávě… Jsou ve vzájemném dialogu. Evangelista Lukáš nám prozrazuje téma jejich rozhovoru: mluvili o jeho odchodu, který se měl naplnit v Jeruzalémě (Lk 9,31). Událost proměnění stojí tedy v určitém protikladu k události Ukřižování: zde jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo, zatímco na hoře Golgotě se naplňují slova proroka Izaiáše: Kdo uvěřil tomu, co jsme slýchali, a komu se zjevila Jahvova paže? Jako výhonek před ním vyrostl, jako kořen ve vyprahlé zemi: bez krásy, bez jasu, nepřivábil naše pohledy, bez podoby, jež by nás okouzlila… (Iz 53,1n). Obojí ke Kristu patří a spolu vytváří obraz Vykupitele lidstva.

Bílá látka v levé straně scény (7), která je omotána kolem svícnů, představuje oblak. Oblak v Bibli Hospodina zjevuje a současně zakrývá. Vzpomeňme si na putování Izraele pouští, kde Hospodinův oblak byl znamením jeho přítomnosti, přece jej však nikdo skrze něj nespatřil… Má na sobě Otcova slova: To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!

Apoštolové Petr (4), Jan (5) a Jakub (6) leží na tváři na úpatí hory Proměnění. Text Písma nám prozrazuje, že učedníci padli tváří k zemi a velmi se báli. Za nohama apoštolů leží Petrova slova: Pane, je dobře, že jsme tady… Učedníci, nejdříve spatřili Ježíšovu slávu, dosvědčovanou svědky Starého zákona – Mojžíše (Zákon) a Eliáše (Proroci). Toto vidění je naplňuje radostí a touhou, aby toto vidění nikdy neskončilo. Mají touhu tu postavit tři stany; ne však pro sebe, nýbrž pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Je v tom náznak touhy zmocnit se Ježíše a mít ho tak stále po ruce, sobě k dispozici? …

Právě v tu chvíli zaznívá Otcův hlas z oblaku, který zde buď byl stále přítomen nebo se právě objevil. My jsme se přiklonili k první možnosti: Oblak je zde stále přítomen a jeho cíp dosahuje až k Ježíšovi, jemuž tím propůjčuje oslnivou zář šatu a tváře. Slova Otce z oblaku jim dávají jasně na srozuměnou, že ne oni mají manipulovat Ježíšem podle svých představ, ale naopak oni mají dovolit Otci jednat v nich a to prostřednictvím poslušnosti Ježíšovým slovům... Bázeň, která vrhá apoštoly na zem, je – jak dobře víme – součástí každého zjevení Boha v Písmu svatém.

Celá scéna je ohraničena Ježíšovým příkazem: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých. Tento příkaz naznačuje, že k plnému pochopení toho, co se na hoře událo, je potřeba dokončení Ježíšovy cesty skrze smrt a zmrtvýchvstání. Do té doby musí tato událost zůstat pro apoštoly soukromým tajemstvím. Její prožití je má totiž připravit na to, co právě tito tři učedníci s Ježíšem zažijí v Getsemanské zahradě.

Předchozí neděle je zde.

Scéna zachycuje první pokušení Pána Ježíše. Biblický text zní: Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'“

Poznámky ke ztvárnění scény prvního pokušení:

Děj se odehrává na poušti, která je symbolizována hnědou barvou látky a rozházenými kameny. V příběhu vystupují dvě postavy: Pán Ježíš (1), který zaujímá sedící postoj na cestě (4). Sezení je postoj umožňující člověku naslouchat a přijímat Boží vůli. Oděv Pána Ježíše je prostý, jednoduchý a přitom vznešený. Postava Pokušitele (2) stojí na jiné cestě (5). Je otočen tváří k Pánu Ježíši, kterého zve na svou cestu (5), což je ukázáno gesty jeho rukou. Je oblečen v nádherný, zářivý oděv. Stejně jako pokušení se představuje obvykle jako mnohem přitažlivější, než to, co nabízí Bůh.

Na cestě Pokušitele se nachází několik kamenů (3). Ty jsou nyní pokušením vyňaty ze všech ostatních kamenů – proto jsou na cestě, které jinak jsou vždycky k dispozici, ale nyní jde konkrétně jen o tyto. Pokušení totiž z celku reality vyjímá určitou věc a staví ji do středu člověkova zájmu. Ač má jinak k dispozici všechny, v pokušení chce jen tyto. Pokušitel ukazuje rukou na ně a zve Ježíše, aby z nich udělal chleby. Je přece hladový a v tuto chvíli by se pár bochníků chleba určitě hodilo.

Postava Ježíše gestikuluje odmítnutí. Pravá dlaň postavičky Ježíše se ukazuje pokušiteli a představuje srozumitelné odmítnutí pozvání pokušitele, nechce se vydat na cestu, kterou mu nabízí pokušitel.

Nyní ještě pár poznámek ke dvěma cestám:

Cesta, na které sedí Ježíš (4) je bílá. Bílá barva je barva světla a symbolizuje cestu Boží (Bůh je světlo a tma v něm vůbec není – 1Jan 1,5). Krom toho je vyrobena z jemné látky, stejně jako je jemnou záležitostí tuto cestu (Boží vůli) mezi jinými rozpoznávat. Začíná v nebi (pravý horní roh scény) a neustále někam vede, nekončí (symbolizováno přesahem bílé látky přes okraj scény).

Naproti tomu cesta Pokušitelova (5) je černá; temnota je v Bibli symbolem Bohu nepřátelských mocností. Je vyrobena z hrubší, těžší látky, protože cesta hříchu ač vypadá lákavě je pro člověka ubíjející. Začíná v levém dolním rohu scény a tím naznačuje, že vyrůstá ryze z pozemských pohnutek (sobectví, zaměření jen na vlastní zisk bez ohledu na kohokoliv jiného) a velmi záhy za kameny, které jsou předmětem pokušení, tato cesta náhle končí. Tím se naznačuje, že cesta hříchu nikam nevede.

Za povšimnutí stojí také místo setkání těchto dvou cest. Cesta pokušení je široká a je pohodlné po ní jít. Zatímco cesta Boží je úzká a udržet se tedy na ní, vyžaduje úsilí. To naznačuje i samo evangelium: Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Mt 7,13n).

Únorové sobotní setkání dětí a mladých ve školce bylo zaměřené na Bibli. Kolem desáté hodiny se děti začaly scházet. Menší si začali ve školce hrát, větší sestře Pavlíně pomohli s chystáním oběda a sestře Kateřině s přípravou programu v kapli.

Tentokrát mimořádně nemohl přijet otec Řehoř a nemohli jsme tedy slavit mši svatou. Zařadily jsme proto na jedenáctou hodinu zamyšlení nad Biblí „Boží slovo je jak světlo v temnotách“. Prostor v kapli jsme upravily tak, aby tam bylo možné uskutečnit zamýšlený program a mohla tam před den zůstat následná osobitá tvořivá vyjádření tématu.

Ve školce potom měly děti prostor k navázání na činnosti přerušené tímto zamyšlením.

Po obědě jsme chvíli poseděli a povykládali. Kdo chtěl, šel se proběhnout na zahradu. Někomu stačil prostor školky se spoustou zajímavých věcí .

Přestože jsme plánovali vyrábět ovečky, rozhodli jsme se malovat opět hrnečky – pro děti ve školce nebo doma . Každý byl jiný a každý byl hezký…

Odpoledne jsme plánovali oslavit narozeniny Verunky. Přestože jsme zjistily, že neslavila v týdnu narozeniny, ale svátek, rozhodly jsme se, že ho přesto oslavíme. Jaké je to, když máte zavřené oči a těšíte se na překvapení, které jen pro vás druzí nachystají? To by vám mohla Verunka sdělit a možná to někteří ještě zažijete, pokud se o důležitých datech pro váš život dozvíme ...

Jak čtete, tak je každé setkání upravované podle toho, kdo z dětí se sejde a jaké mají potřeby. Učíme se flexibilitě – a děti a mladí s námi. To je myslím dobré...

S některými se velmi rádi setkáváme opakovaně. Asi každé setkání přijde někdo nový. I to je dobré... Tak je každé setkání jedinečné. Pokud byste vy, kdo čtete tento článek, chtěli přijet, nebo věděli o někom, kdo by s námi rád prožil některé z příštích setkání, napište nám... a nebo rovnou přijeďte...

Za všechny vás zve, zdraví a přeje vše dobré

sestra Kateřina

Přestože 3. února začínaly pololetní prázdniny, bylo ten den večer ve školce dost rušno. Opět jsme se tu totiž sešli my, kteří jsme se poznali na táboře v Horní Plané, abychom spolu již potřetí strávili prodloužený víkend.

Po večeři dorazily sestry Františka a Terezka z Brna a také duchovní otec celého setkání, o. Řehoř. Při večerní bilanci jsme si povídali o tom, co se od našeho posledního  setkání změnilo.

V pátek ráno jsme skoro všichni vstali na modlitbu růžence. Po snídani nám věnoval svůj čas otec Řehoř a pěknými slovy nám připomněl a zdůraznil výjimečné postavení muže a ženy v Božím stvoření. Uvedl nás tak do hlavního tématu setkání – mateřství, které mělo být doplněním zářijového PřeBoMilu, kdy jsme se zamýšleli nad otcovstvím. Odpoledne jsme se  pod vedením o. Řehoře seznámili s prostorami a historií milevského kláštera. V pět hodin byla sloužena mše svatá v Lašovicích, odkud jsme se pak, někteří autem, někteří pěšky, odebrali zpět do Předbořic na večeři. Následoval film Mrtvý muž přichází, film natočený podle skutečné události, který se zamýšlí nad otázkami odpuštění, nenávisti a trestu smrti.

I v sobotu zazvonil budík v 5.35, ale nikdo z nás na růženec nevstal, protože venku foukal silný vítr. Během snídaně za námi přijel o. František z Prahy. Sešli jsme se v kapli k ranní modlitbě, po které si s námi otec povídal o mateřství. Potom nás čekala slabá hodinka práce – pomohli jsme sestřičkám nanosit dřevo z kůlny do kotelny. Jako odměna na nás čekal (jak jinak) vynikající oběd sestry Pavlíny, po kterém jsme měli možnost dělat, co jsme chtěli, takže se povídalo, zpívalo, hrály se hry, zkrátka nenudili jsme se .

Večer pak přišlo to, na co se asi většina z nás nejvíc těšila: kulatý stůl se dvěma maminkami – paní Peckovou a Jarolímkovou (jako zástupkyněmi fyzického mateřství) a sestrami Františkou a Terezkou coby matkami duchovními .- Povídaly nám o svých zkušenostech a ochotně odpovídaly na naše otázky.

Neděli, poslední den našeho setkání, jsme zahájili mší svatou. Pomohli jsme sestrám ve školce uklidit a nezbylo nám nic jiného, než se začít loučit. Bylo to o to smutnější, že nevíme, kdy se znovu uvidíme, ale na druhou stranu nadějnější, protože všichni cítíme, že nějaké setkání, ať už v jakékoli podobě přijít musí.

Děkujeme všem, kteří se nám věnovali, hlavně sestrám z Předbořic i Brna, maminkám a kněžím.

Vstup do fotogalerie: