Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození.
První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne.
Řehoř.
Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní
17. prosinec
Genesis 49,1a.2.8–10:
Jakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde vládce; národy ho budou poslouchat.“
Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele.
Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.
18. prosinec:
Jeremiáš 23,5–8:
Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bud bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“
Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“
Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa.
Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit.
Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.
19. prosinec
Soudců 13,2–7.24–25a:
V těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říct svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: »Hle počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.«“
Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.
Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy.
Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou.
Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů).
I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…
20. prosinec
Izaiáš 7,10–14:
Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel to je »Bůh s námi«.“
Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží.
Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch.
A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých.
Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce…
Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.
21. prosinec
Píseň písní 2,8–14:
Hlas mého miláčka!
Právě přichází,
běží po horách,
skáče po pahorcích.
Můj miláček se podobá gazele
nebo kolouchu laně.
Hle – už stojí za naší zdí,
dívá se okny,
nahlíží mřížovím.
Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
„Vstaň, moje milá, moje krásko,
a pojď!
Hle, už přešla zima,
déšť přestal a pominul.
Květy se objevily na zemi,
přišel čas ke zpěvu,
vrkání hrdličky je slyšet po kraji.
Zrají plody fíkovníku,
poupata révy voní.
Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko,
pojď!
Moje holubičko ve skalním úkrytu,
v dutině srázu,
ukaž mi svoji tvář,
ať slyším tvůj hlas,
vždyť tvůj hlas je líbezný
a půvabná je tvoje tvář.“
V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou.
Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním.
Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…
22. prosinec
1. kniha Samuelova 1,24–28:
Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj Pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.
V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu.
Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.
23. prosinec
Malachiáš 3,1–4.23–24:
Toto praví Pán Bůh: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.
Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“
Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu.
O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé.
Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.
24. prosinec
Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:
Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“
Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?
Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království.
Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.
V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti.
Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé.
Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.
Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů.
Řehoř.
V kostele se může vystavit k uctění obraz Krista ukřižovaného nebo odpočívajícího v hrobě či sestoupivšího mezi mrtvé anebo obraz Pannny Marie bolestné. Zásadně se neslaví mše svatá a svaté přijímání je možné donášet jen těm, kteří jsou zaopatřováni, jakožto pokrm na cestu z tohoto světa do věčnosti (viatikum). Má se odmítnout slavení svatby i jiných svátostí, krom svátosti smíření a pomazání nemocných.
