Evangelium této neděle si pro snadnější porozumění můžeme rozdělit na tři části:

1. Odehrávající se v neděli Ježíšova vzkříšení, kdy k nim přichází, učedníci jsou bez Tomáše. Tomáš nevěří jejich svědectví.
2. Odehrávající se za týden, Ježíš přichází i pro Tomáše, ten vidí a věří a vyznává Ježíšovo božství a také se k němu přiznává jako ke svému Pánu.
3. Evangelistův závěr s blahoslavenstvím věřících bez vidění.

My jsme se rozhodli zpracovat pro tuto neděli prostřední část evangelia. Prvky scény mají opět symbolický význam. Předně pozadím je modrá obloha, protože nám evangelista říká, že první setkání se odehrává navečer prvního dne v týdnu. Domníváme se, že Ježíš zvolil i k druhému setkání podobnou denní dobu, když evangelista uvádím, že Ježíš k apoštolům přišel za týden. Proto je část oblohy tvořena také látkou červenou, která symbolizuje zapadající slunce.

Prostředím pro setkání je dům. Zde jsou učedníci ze strachu před židy zavřeni, zavřené jsou dveře i přes okna je přehozený závěs. Dům je postavený tak, aby byl otevřený směrem do našeho společenství a my do něj mohli nahlížet, protože i my jsme takové společenství Ježíšových učedníků a Ježíšova slova a činy se týkají také nás.

Postav je ve scéně použito celkem pět, což je pouze náznak společenství Ježíšových apoštolů. Ve skutečnosti jich bylo určitě více, snad (podle slov evangelisty: za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi) tam byli všichni. Lze z této poznámky vyvodit, že první setkání Zmrtvýchvstalého mělo na apoštoly ozdravující účinek? Už se nebáli. Ježíš totiž svými slovy pokoj vám je pouze nepozdravuje, ale pokoj jim přímo daruje! Za týden už zase byli apoštolové uvnitř, zase svému strachu začali znovu propadat. Ježíš přichází opět a opět užívá stejných slov: Pokoj vám! Asi jim pokoj opět chyběl...

Evangelista tedy říká: Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Zavřené dveře domu nejsou problémem pro Ježíšovo vzkříšené tělo. Ježíš mohl přijít i skrz dveře otevřené, proč zvolil právě tento zvláštní způsob příchodu? Zdá se, že nám tím chce něco říci: Tak jako byly zavřené dveře domu, je doposud zavřené srdce Tomáše, který říká: Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím. Ježíš přichází speciálně kvůli němu, aby i jeho srdce bylo otevřené a připravené přijmout Ježíše takového, jaký je. Ježíšův příchod skrz zavřené dveře je v naší scéně naznačen bílou látkou, která začíná nahoře vpravo (v nebi, u Otce) a proniká skrze zavřené dveře k Tomášovi a pak dále k ostatním apoštolům a dále její roh přes okraj scénu jde i směrem do kostela, protože i naše srdce, jako Tomášovo mají být otvírána. Postavička Ježíše ukazuje na svůj probodený bok a druhou rukou symbolizuje gesto pozvání.

Postavička Tomáše stojí před Ježíšem v uctivém postoji pokory s rukama na srdci, které je nyní otevřeno a vyslovuje to nejkrásnější vyznání Janova evangelia: Pán můj a Bůh můj!

Ostatní učedníci ve scéně jsou v pohybu, naznačující jakoby vstávali ze sedu. Ježíšův příchod je totiž tohoto druhu: On přichází, aby nás postavil na nohy, abychom nesetrvávali ve smutku, ale v jeho síle mohli vyjít k druhým a i jim pomáhat vstát. V druhém čtení dnešní mše nám Petr říká, že v nás Ježíšovo vzkříšení probudilo naději, jejíž naplnění nás čeká v nebi, která však už teď nám dodává sílu jít životem i skrze různé zkoušky a trápení s vizí, že všechno je k našemu prospěchu.

A ještě jeden postřeh: Tomáš přistupuje k Ježíši jako k příteli. Ježíš se mu nabízí, aby se ho dotkl. To co Marii Magdalské nedovolil, to nyní Tomášovi umožňuje. Možná ho i objal. Tomáš zřejmě tuto intimní blízkost Ježíše potřeboval, aby uvěřil. Někdy, pro naši slabost, se potřebujeme dotknout Ježíšových ran, nechat se jím obejmout, abychom mohli k němu navázat blízký vztah. Věříme, že Ježíš pro nás udělá vše potřebné...

Naše „lidnatá“ scéna zachycuje úryvek evangelia, který se čte na začátku liturgie Květné neděle, kdy si průvodem s posvěcenými ratolestmi připomínám slavný vjezd Ježíše jako krále do Jeruzaléma, do chrámu.

Úryvek zní: Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: 'Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.'“ To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 'Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.' Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“

Ježíš je tedy v zástupu nadšených lidí a učedníků oslavován jako Syn Davidův, jako ten který přichází ve jménu Hospodinově, je o něm tvrzeno, že je to prorok. Evangelista nám v dalších verších prozrazuje, že cíl Ježíšovy cesty na oslu je v jeruzalémském chrámě. Do něj přijíždí skrze Zlatou bránu. Jede sem jako Pán do svého domu. V naší scéně jsou chrám i Zlatá brána symbolicky ztvárněny branou a „zlatou“ látkou. Zlato je velice vzácný materiál, kterého se při stavbě používalo jen pro ty nejdrahocennější stavby. Chrám v Jeruzalémě podle svědectví Josefa Flavia měl právě množství zlata na střeše, dveřích a jiných prvcích, proto zářil do široké dálky jako jasný drahokam. Byl to bezesporu jeden z divů tehdejšího světa.

Ježíš sám v naší scéně sedí na oslu. Podle Zachariáše (Zach 9,9) přijíždí na oslu, aby tak dal najevo, že přichází jako vládce pokorný a pokojný. Symbolem vládcovské důstojnosti je i červený plášť, který má postavička Ježíše přehozený přes ramena. Ježíš jede na oslu také v protikladu k pyšným králům tohoto světa, kteří svoji převahu častokrát vyjadřují okázalými a složitě organizovanými slavnostními průvody, přičemž cestují na silném koni. Ježíšův průvod naproti tomu spontánně vzniknul z nadšení lidí. Avšak přesto je Ježíšovo počínání v určitém protikladu k počínání jásajícího zástupu. Ježíš nepřijíždí jako politický král, jak se zřejmě jásající zástup domnívá, ale jako Mesiáš. Co to znamená, to ukáží nadcházející události Velikonoc…

Postavy v naší scéně představují různé lidi, kteří přicházejí Ježíše uctít. Děti mají v rukou palmové ratolesti. Ty byly pro Židy symbolem politické nezávislosti. Z toho můžeme vyvodit, jak asi lidé na Ježíše tehdy pohlíželi, jak ho chápali. Někteří ze zástupu před Ježíše prostírají své pláště, aby po nich mohl přijet do města. Jedna postava v bílém rouchu pokleká a klaní se tak Ježíšovi. Po jeho pravici je zde muž, který prostírá na zem svůj plášť. V pozadí u dítěte je muž, který jásá s rukama nad hlavou a tváří obrácenou k nebesům. Na opačné straně (v přední části scény) je žena s dítětem pozdravující Ježíše a další žena s odhalenými vlasy jako kajícnice padá na tvář na zem. Stojí zde také muž, který prostírá svůj plášť.

V pozadí scény je římský voják sedící na koni a pozorující celé to dění. „Dbá na pořádek“, aby nedošlo ke vzbouření lidu.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je počátkem jeho pašijí. On musí jet do Jeruzaléma proto, aby zde zemřel a tak, aby lidé poznali, že on není králem politickým, který by konkuroval pozemským vladařům, nepřichází svrhnout okupaci Říma. Přichází však vysvobodit člověka z horší „okupace“ – z područí hříchu a tím ho obnovit k obrazu Božímu.

Předchozí neděle je zde.

Scéna zachycuje část evangelia, kdy Ježíš zve Lazara z hrobu a on vychází: Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. Ovšem hned potom evangelista dodává, že někteří neuvěřili…

Ve scéně se vyskytují některé symbolické barvy, které vytvářejí celkový dojem: hnědá barva je barva země. Nemá zde žádný zvláštní význam, tvoří jen terén pro celou scénu, stejně jako barva modrá, která symbolizuje nebe.

Černá barva je použita ke znázornění temnoty hrobu a smrti. Do této temnoty zaznívá Ježíšovo slovo: Lazare, pojď ven! Temnota smrti byla u Židů šeólem, místem, které je vzdálené od Boha i od lidí. Zde zemřelí očekávají své probuzení. Do této temnoty později sestoupí ve své smrti Ježíš sám, jak vyznáváme v článku víry: sestoupil do pekel. V našem evangeliu projevuje Ježíš svou moc již nyní, je to moc jeho slova, kterou si on může podřídit všechno, dokonce i smrt. Temnota hrobu je lemována šedivou barvou skály, ze které byl vytesán Lazarův hrob. Odvalený kámen je zde představen jen náznakem kamenem mezi Ježíšem a Lazarem, který vychází z hrobu.

Konečně je zde barva bílá. To je barva Boží moci. V evangeliu třetí neděle postní to byl proud živé vody, jež hasí žízeň každého člověka, žízeň po Bohu. Minulou neděli byla bílá barva symbolem světla, do kterého uvádí svým uzdravením Ježíš slepého od narození: světlem jeho očí, ale hlavně světlem jeho srdce. V této neděli je bílá barva symbolem Boží moci. Ta sestupuje od Otce (horní strana scény), kterého Ježíš oslovuje: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal. Tato Boží moc tedy vede dále přes Ježíše, kde se tato moc koncentruje (pruh bílé látky se v Ježíši zužuje) a od Ježíše vede do Lazarova hrobu. Tam totiž sestupuje mocí Ježíšova slova: Lazare, pojď ven! Od Lazara, který ovinut plátny vychází z hrobu, vede pruh Boží moci i k přítomným svědkům: Martě a Marii a dále k přihlížejícím židům. U těch, kteří Ježíšovi uvěřili, stojí postavičky svědků na této bílé látce. Je zde však jedna postava přihlížejícího, který uzavřen, se této moci pouze dotýká. Uzavírá se jí, hledí pryč a odchází nezasažen. Gesto rukou složených na prsou představuje gesto uzavřenosti a odmítání.

Všimněme si gestikulace postaviček: Ježíš volá na Lazara, aby vyšel z hrobu. Gestem rukou jej zve: pojď ven! Lazar je ovinut do pohřebních pláten a vychází. Jeho tvář je navíc ovinuta šátkem. Dvě postavičky žen dole pod Ježíšem jsou zleva Marta a vpravo Marie. Obě jsou Lazarovými sestrami, ale obě jsou jiné: Marta je více „akční“ a svýma rukama naznačuje gesto zabránění: Pane, už zapáchá, vždyť je tam již čtvrtý den! Je to lidská námitka proti Ježíšově snaze dostat Lazara ven z hrobu mezi živé. Jako kdyby říkala: „Pane, vždyť to není možné!“ Marie je jiná: je spíše kontemplativní. Ta usedá beze slova na paty a jen pozoruje, co Ježíš dělá a nechává na sebe všechno to, co se kolem děje, působit. Moc Ježíšova slova vyvádí Lazara a zasahuje Martu i Marii, protože obě byly Ježíšovi otevřené.

Pak jsou tu přihlížející židé: dva z nich, dále od oltáře vyjadřují gesty různé účinky Lazarova vzkříšení: jeden se raduje a vyjadřuje svou radost zvednutýma rukama a jásotem. Druhý je polekán a překvapen a pravou rukou si přikrývá ústa v gestu překvapení. Oba jsou však Ježíšovým činem zasaženi a v Ježíše uvěří. Jejich kolega, blíže k oltáři, se však této moci vzpírá a odmítá přijmout, co mu Ježíš tímto znamením nabízí.

A co mu nabízí a co nabízí nám všem? Ježíš je Pánem nad životem a smrtí. Jeho moc sahá až za hranici smrti. Může vyvést z hrobu i toho, jehož tělo již zapáchá rozkladem. To platí jak na tělesné rovině, tak hlavně na rovině duchovní, která je důležitější. Proto se toto evangelium předčítá katechumenům v době jejich blízké přípravy na přijetí křtu, protože jich se tato životodárná Ježíšova moc dotkne právě tím, že je vzkřísí ze smrti hříchu do života s Bohem.

Předchozí neděle je zde.

Scéna je postavena na kontrastu světla a tmy. Celý náš příběh Uzdravení slepého navazuje na Ježíšův výrok, který pronesl ve Svátek stánků: Já jsem světlo světa.

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12). Téma světla a přechodu ze tmy do světla je hlavním tématem 9. kapitoly Janova evangelia.

V prostřed scény je rybník Siloe, kam poslal Ježíš slepého se umýt. Ten byl při Svátcích stánků důležitý Z něj kněží čerpali vodu, a nesli ji ve zlatých konvicích do Chrámu a tam se vylévala před oltářem jako oběť. Byl to starý obřad, který měl vyprosit déšť. Podle tradice rozhoduje Bůh o budoucím dešti právě o tomto svátku. Brzy po svátku stánků začínalo v Palestině období dešťů, na kterém závisela úroda. Zvláště slavnostní byl také večer prvního dne svátku, kdy nádvoří žen bylo slavnostně ozářeno světly pochodní. Zřejmě právě zde Ježíš řekl slova: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.

Jméno rybníka Siloe pochází z hebrejského šíloach a znamená „poslaný“ nebo „vedení“ či vodní kanál. Tento název se v prvotním smyslu vztahuje na kanál, kterým byl rybník napájen a který byl zbudován za krále Chizkijáše. V naší scéně je položen mezi světlou a tmavou polovinu scény, aby se tím naznačilo, že tento rybník sám nepatří ani do světa dobra ani zla. Uzdravení totiž přineslo slepci Ježíšovo slovo a to, že se on na něj spolehl, nikoliv samotná voda, jak by se mohlo magicky chápat. Vždyť se slepec v té vodě mohl umývat nesčetněkrát, ale teprve když se umyl na Ježíšovo slovo, dostalo se mu uzdravení.

Postavička Ježíše pomazává blátem ze sliny a prachu země oči slepce a levá ruka ukazuje gestem, aby se šel omýt ve vodách Siloe. Slepec je v postavení, jako by se zvedal právě ze země a má před sebou tápavě vztažené ruce.  Ježíšovo počínání muselo slepce překvapit. Ježíš sám bere inciativu do svých rukou, slepec totiž Ježíše o uzdravení neprosil. Smysl jeho nemoci tkví v tom, že se na něm mají zjevit skutky Boží (Jan 9,3). A skutek Boží je právě to, že přistupuje k našim nemocen a touží nás jich zbavit, abychom Ježíše mohli dokonale následovat.

Postava Ježíše stojí na okraji světlé látky. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa (Jan 9,5). Ježíš tím, co dělá, vyvádí slepého z jeho tmavé poloviny světa. Ta je tmavá jeho slepotou, ve které nic nevidí, ale důležitější než slepota očí, je to, co v průběhu evangelijního úryvku můžeme pozorovat: jak jeho víra postupně roste tím, že o Ježíšovi nejdříve prohlašuje: člověk jménem Ježíš (v. 11), pak je pro něj prorok poslaný od Boha (v. 17) a nakonec Syn člověka a Pán (vv. 35 a 38). V takovém označení jasně rozpoznáme plné křesťanské vyznání totožnosti Ježíšovy osoby. Rovněž na závěr před ním padne na kolena.

V celém evangelním úryvku jsou důležitá slova „vidět“ a „vědět“. U slepce lze vypozorovat, jak jeho slepota je postupně vystřídána viděním a jeho nevědění, kdo je to Ježíš se postupně „vyvine“ ve víru a vyznání, že Ježíš je „Syn člověka“ a „Pán“. Na druhou stranu postavy farizejů vstupují do příběhu jako vědoucí. Ale postupně se stávají těmi, kdo nevědí… (my víme, že ten člověk je hříšník … o tomhle člověku nevíme odkud je…).

Za pozornost v naší scéně stojí další postavy. Představují totiž různé reakce na Ježíšovu osobu. Vlevo stojí postavy tří farizeů. Zůstávají ve tmě a nejeví zájem o to, aby přešli do světla. Představují odmítající stranu, o kterých Ježíš v evangeliu říká: Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme.' Proto váš hřích trvá. Založené ruce postaviček jsou postojem nepřijetí, uzavřenosti. Jsou sestoupeni do kruhu, tvoří uzavřenou společnost, mezi kterou je těžko vejít. Jeden z nich pozoruje, co Ježíš dělá a ostatním o tom podává zprávu. Mezi sebou pak kriticky hodnotí Ježíšovy činy

Na druhé straně, na světlé látce, jsou postavy dvou Ježíšových učedníků. Být Ježíšovým učedníkem znamená být ve světle. Jejich postoj je přijímající. Jsou obráceni k Ježíšovi a snaží se pozorovat to, co Ježíš dělá. Netvoří uzavřenou skupinu. I my jsme pozváni postavit se vedle nich a dělat totéž, co oni. Pozorovat Ježíše, být k němu otevření a pozorně naslouchat tomu, co On dělá.

V evangeliu se ze tmy ke světlu přechází postupně. Stejně postupně farizeové přecházejí od vědění k neznalosti. Proto je toto evangelium tak důležité pro dobu postní: ukazuje nám totiž, že stávání se Ježíšovým učedníkem je postupný proces, ne jednorázový úkon. Dále text chce nasměrovat čtenáře na cestu ve které, „jedná jako dospělý“. Vyznávat Krista učedníka přes názor rodičů, sousedů nebo jiných autorit a vsadit na toto své přesvědčení všechny své vztahy a postavení. Být učedníkem znamená být připraven na vyloučení ze společnosti kvůli Kristu.

Předchozí neděle je zde.

Po delší době je tu další píseň z křesťanského repertoáru: O, for a closer walk with God. Tady už přeložení slov této písně dalo hodně práce... Proto zde platí více než jindy:

kdo vládnete angličtinou více, než my, pomozte nám překlad doladit. Druhá sloka písně je ve videu zřejmě zpívána v irštině, proto slova uvedená pod videem nesedí s tím, co budete slyšet...

Slova písně a pokus o překlad: