Pastorace

Lektorát je službou, ve které věřící předčítá liturgické texty při bohoslužbách. V nových obřadech mše svaté, které vzešly z Druhého vatikánského koncilu, zazněl požadavek, aby se liturgie slavila tak, aby každý věřící měl na ní co nejvíce uvědomělou a také aktivní účast. K takový účasti je Boží lid povolán mocí křtu. Aktivní účast na slavení liturgie je podpořena tím, že se obnovily služby, které při mši svaté vykonávají laici a to je předčítání Božího slova a služba u oltáře.

Lektor je ustanoven pro úkol, který je mu vlastní: v liturgickém shromáždění čte Boží slovo, je mu svěřeno předčítání Božího slova, vyjma evangelium. Pokud při mši svaté chybí žalmista, který by mohl zpívat responzoriální žalm, je on první, který má recitovat žalm mezi čteními. Není-li přítomen jáhen ani kantor, přednáší úmysly při přímluvách a usměrňuje zpěv a účast věřícího lidu při bohoslužbách. Je mu také možno svěřit přípravu věřících k hodnému přijetí svátostí a je-li třeba, může také vést přípravu věřících, kteří mají na základě dočasného pověření číst při bohoslužbě Písmo svaté.

Aby sám mohl takové úkoly konat náležitě a příkladně, ať sám stále rozjímá slova Písma svatého. Lektor si je vědom úkolu, který přijal, a snaží se den ze dne a s použitím vhodných prostředků stále víc přilnout k Písmu svatému a stále hlouběji je poznávat. Tak se stane dokonalejším učedníkem Pána. Tato služba je podle tradice církve vyhrazena mužům.

Čerpáno z apoštolského listu Ministeria quaedam

Lucas Cranach, Ukřižování

TVÉ SLOVO MI DÁVÁ ŽIVOT (Žl 119)

Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

(Jak 1,18-25)

Živé slovo, důvěrné setkání, pramen života

Papež Jan Pavel II. v jednom ze svých dokumentů napsal: „…biblický text máme vnímat jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život…“ (Novo millennio ineunte, čl. 19). Svatý otec Benedikt XVI. na tuto myšlenku Jana Pavla II. navazuje, když říká: „…ve vytrvalé četbě Písma svatého doprovázené modlitbou se uskutečňuje důvěrný rozhovor, ve kterém při četbě nasloucháme Bohu, který k nám promlouvá, a modlitbou mu s důvěrou a s otevřeným srdcem odpovídáme…“ (Mezinárodní kongres o Písmu svatém v životě církve). „Písmo svaté je pramenem a zdrojem duchovního života křesťana, člověka“ (DV, čl. 21) čteme v koncilním dokumentu o Písmu svatém.

Četba Písma svatého je pro život křesťana něčím zásadním. Avšak jak k němu máme přistupovat? Mnohé lidi od četby Písma svatého odradí fakt, že Bible nepatří k nejtenčím knihám. Jiní na něj zapomínají. Jiní si myslí, že četba Písma je jen pro odborníky řeholníky, kteří žijí v klášteře, nebo pro kněze, ale není to pro ně, protože tomu stejně nerozumějí.

Dnes potíž spočívá v ještě v jedné věci. Mnoho lidí si uvědomuje, že jim něco chybí, zakouší v sobě jakousi vnitřní vyprahlost, prázdnotu. Ale nevědí, kam se mají obrátit a tak hledají všude možně. Smutným faktem je, že takto hledá i mnoho křesťanů a jen málo z nich se obrátí k Písmu svatému. Člověk v dnešní době žije v neustálém spěchu. Pořád se za něčím žene a neustále nemá čas. Chce něčeho dosáhnout a prostředkem k tomu bývá velmi často výřečnost. Mlčení, mlčenlivost a tichost jsou dnes vlastnosti, které se netěší přílišné oblibě. Ale apoštol Jakub nám ve svém listu právě připomíná, že máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení. Když chceme číst Písmo svaté, základním postojem k tomu je postoj naslouchání. A tento postoj od nás vyžaduje, abychom se zastavili a na chvíli se přestali hnát kupředu.

Číst Písmo svaté není stejné jako číst noviny. Svatý otec Benedikt XVI. nám připomíná, že četba Písma svatého je setkání, které se uskutečňuje v naslouchání a v odpovědi. Toto setkání je živé, protože je to setkání s živým Slovem, které nás oslovuje, orientuje a buduje náš život. A tak četbou Písma svatého křesťané mají čerpat z pramene duchovního života.

Lectio divina

Jednou z prastarých metod četby Písma svatého je lectio divina. Ta mívá většinou tři po sobě jdoucí etapy: přijmout slovo, rozjímat slovo a uskutečňovat slovo v praxi.

Naslouchání

První etapa začíná tedy nasloucháním Božímu slovu. „Naslouchání“ je něco jiného než „slyšení“. „Slyšení“ je spíše pasivní postoj, ve kterém něco slyším. Mnohdy to co slyším ani dlouho v sobě neuchovám. Jak se říká „jedním uchem dovnitř, druhým ven“. Když něčemu, nebo lépe řečeno někomu, „naslouchám“ jsem aktivní, jsem přítomný tělem i duchem v tom, co se odehrává. Proto četba Písma je skutečné setkání. V této první etapě jsou všechny možné způsoby, kterými se člověk dostává do styku s Písmem. Na prvním místě je to jistě při liturgii, při mši svaté, kde se setkáváme s Písmem v bohoslužbě slova. Je třeba také zmínit různé biblické hodiny, četba komentářů a jiných pomůcek. Avšak nenahraditelná je soukromá četba Písma doma.

Tato první etapa však v sobě obsahuje dvě nebezpečí. Prvním je „neosobní“ četba Písma. Mnozí čtou Písmo svaté, zkoumají ho a vykládají, ale ve skutečnosti se jím nenechají oslovit. Obávají se nejasných míst v Písmu a snaží se je za každou cenu, stůj co stůj, vyložit a objasnit. Ale skutečný smysl jim mnohdy může uniknout. Takoví lidé by neměli mít strach z těch nejasných míst, ale spíše z těch jasných. Ne že bychom měli všichni tento problém. Avšak to neznamená, že se nás toto nebezpečí netýká, když se nezabýváme studiem Písma a jeho výkladem. Nebezpečí „neosobní“ četby Písma svatého číhá na každého. A mnoho křesťanů mu propadají. Můžeme si položit otázku, kolik z nás si pamatuje o čem byla čtení při nedělní bohoslužbě? Při liturgii je toto nebezpečí ještě silnější, protože je nám Boží slovo předčítáno, nečteme je my sami. A kolik z nás bohoslužbu slova prožívá jako skutečné a živé setkání s živým Slovem Božím? Svatý Jakub přirovnává četbu Písma k pohledu do zrcadla. Můžeme tedy říci, že kdo zůstane při čtení Písma u studia pramenů, kdo nenaslouchá živému Slovu, nepostoupí dále, ten se podobá člověku, který stráví všechen čas hleděním na zrcadlo, zkoumáním jeho tvaru, materiálu, ze kterého bylo uděláno, a stylu a období, ve kterém vzniklo, aniž by se kdy do toho zrcadla podíval. Pro takového člověka zrcadlo nikdy nenaplní svoji pravou úlohu.

Studium Písma a všeho, co je s tím spojeno je důležité a prospěšné. A máme být vděčni těm, kteří se tomuto studiu věnují a nám tak připravují cestu ke stále lepšímu porozumění biblickému textu. Ale samo bádání nestačí. Stejně tak jako nestačí naše přítomnost v kostele na bohoslužbě, ale je třeba naší aktivní účasti, abychom byli přítomni tělem i duchem a hlavně s otevřeným srdcem, připraveným k naslouchání. Tato připravenost srdce k naslouchání se projevuje i tím, že nemáme strach ze setkání s živým Slovem. Ono nám totiž opravdu nastavuje zrcadlo a my bychom neměli mít strach do něj pohlédnout.

Druhým nebezpečím je doslovné čtení Písma – tzv. fundamentalismus. To znamená, že čteme Písmo způsobem takovým, že se striktně držíme toho, co je napsáno a nehledíme na to, jak daný text vykládat správným způsobem. Např.: zpráva o stvoření světa.

Tato nebezpečí jsou dva extrémy a je třeba najít cestu uprostřed nich. Oba totiž zůstávají u litery a opomíjejí Ducha. To je jim společné.

Rozjímání

Druhá etapa spočívá v „zahledění se“ do Božího slova, v dlouhém prodlévání před zrcadlem, to znamená v rozjímání Božího slova. Církevní otcové používali slova  „žvýkat“ a „přemítat“. Můžeme si to přiblížit takto: Čtení jakoby předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Když tedy překonáme strach z pohledu do zrcadla, které je nám nastaveno, učíme se poznávat „jací jsme“, poznáváme sebe, a objevujeme, jak dalece se nacházíme od Božího obrazu. Pán Ježíš říká: „Já nehledám svou slávu“ (Jan 8,50) – tady je zrcadlo přímo před námi, a hned vidíme jak daleko jsme; „blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3) – další zrcadlo, ve kterém vidíme na kolika zbytečných věcech jsme závislí a také jak jsme povrchní; „láska je shovívavá“ (1Kor 13,4) – a my si uvědomíme, jak jsme netrpěliví, závistiví a zaujatí.

„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč, proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt.“ čteme v listu Židům (Žid 4,12-13). Spíše než bychom pronášeli my soud nad Písmem, měli bychom nechat Písmo pronášet soud nad námi. Nejlepší modlitbou, kterou můžeme začínat rozjímání o Božím slově, je opakovat se žalmistou: „Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoušej mě a poznej mé smýšlení! Pohleď, zda nejdu cestou špatnou, a veď mě cestou odvěkou!“ (Žl 139,23).

Avšak když hledíme do zrcadla Božího slova nevidíme pouze sebe, ale vidíme tam i Boží tvář, nebo ještě lépe vidíme tam Boží srdce. Svatý Řehoř Veliký řekl, že „Písmo je dopis všemohoucího Boha, který píše svému stvoření. V něm se člověk učí poznávat Boží srdce skrze Boží slovo.“ A tak o Bohu jistě platí Ježíšovo slovo: Ústa přece mluví, čeho je srdce plné“ (Mt 12,34). Můžeme říci, že v Písmu k nám Bůh mluví o tom, co naplňuje jeho srdce, a to, co naplňuje jeho srdce je láska. Jak řekl svatý Augustin: „Celé Písmo bylo napsáno proto, aby člověk pochopil, že ho Bůh miluje, a když to pochopí, aby k němu zahořel láskou.“

Když tedy rozjímáme Boží slovo, poznáváme sebe a poznáváme Boha. Poznání Boha bez poznání sebe sama vede člověka zpravidla k domýšlivosti a k aroganci. Poznání sebe bez poznání Boha zase vede k beznaději. Svatý Augustin se modlil: „Pane, ať poznám sebe, abych byl pokorný a skromný, a ať poznám tebe, abych tě miloval.“

Můžeme tedy Písmo svaté pouze číst, nebo jej můžeme rozjímat. Prorok Jeremiáš píše: „Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce.“ (Jer 15,16). Mezi jednoduchou četbou knihy a jejím „strávením“ strávením je velký rozdíl. „Strávené“ slovo je to, které si člověk osvojil, je připodobněn ke slovu, je jím přemožen a podmaněn. Ono je nejsilnějším principem života. Příkladem rozjímání Božího slova je Panna Maria. Evangelista Lukáš o ní píše, že všechna slova uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o nich (Lk 2,19). Metafora o strávené knize se u ní stala skutečností. Slovo naplnilo její nitro.

Uskutečňování slova

Třetí etapou lectio divina je uskutečňování slova. Jak říká apoštol Jakub: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“ (Jak 1,22-25). Pán Ježíš řekl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo (Lk 8,21). Bez uskutečňování slova v praxi je vše iluzí. Ani nemůžeme říct, že slovu Božímu rozumíme, pokud ho neuskutečňujeme. Jak říká svatý Řehoř Veliký: „slovu Božímu rozumíme až tehdy, když ho začneme uskutečňovat ve svém životě.“

Zde se dotýkáme jednoho rozměru naslouchání Božímu slovu a to sice, že naslouchat znamená uskutečnit to, co je slyšeno. Nacházíme v Písmu to, čím se pak máme řídit v našem životě. Boží slova se za současného působení Ducha svatého stávají vyjádřením Boží vůle pro mě v jedné konkrétní chvíli. Poslušnost vůči Božímu slovu je tak každodenní záležitostí. Naslouchání je tak spojeno s poslušností. Neposlouchat pak znamená poslouchat špatně, roztěkaně, poslouchat s nezájmem, bez vztahu k tomu koho posloucháme.

PS: Miluji tě!

Na závěr si dovolím jedno přirovnání, které nám může v ledasčem být nápomocné. Před nějakou dobou šel v multikinech film, který se jmenoval „PS: Miluji tě!“. Bohužel jsem ten film neviděl, vím o něm jen to, co jsem si přečetl, ale ve stručnosti v něm jde o to, že se vše točí kolem mladého páru, který se velmi miluje. Přijde však chvíle, kdy mladý muž zjistí, že umírá a tak než zemře napíše několik dopisů pro svou milou, aby ji pomohly znovu začít žít. Když pak zemře, jeho přítelkyni každý den přijde jeden z těchto dopisů a na konci každého z nich je napsáno: „PS: Miluji tě!“ Myslím, že toto je velká myšlenka, která nám může pomoci při četbě Písma svatého. Jak jsme řekli výše, svatý Řehoř Veliký nám připomíná, že Písmo je dopis, který všemohoucí Bůh píše svému stvoření, aby mu sdělil, jak moc ho miluje. A tak když při mši svaté nasloucháme Božímu slovu, které je k nám přednášeno, mohli bychom říct, že dříve než lektor řekne „Slyšeli jsme slovo Boží“, by mohl k přečtenému textu dodat ono Boží „PS: Miluji tě!“.

Pokaždé když čteme Písmo svaté, máme na konci každého úryvku slyšet Boží zavolání: „PS: Miluji tě!“ A to i tehdy, když v nastaveném zrcadle Písma sami sebe vidíme jako hříšníky. Tak se čtení Písma stává opravdu živím setkáním, ve kterém, pokud s pokorou přijmeme Boží pozvání, se opravdu a skutečně setkáváme s Božím srdcem. A když dokážeme svoje srdce povznést k němu, pak je toto setkání v pravdě setkáním od srdce k srdci. Myslím, že každý z nás, kdo byl někdy zamilovaný a psal si se svým milým, či se svou milou, dopisy, si dobře vzpomene na to, co cítil, když dostal dopis od něj nebo od ní. Jak se mu srdce chvělo nedočkavostí a nadšením. A i když si třeba představoval zrovna něco jiného, co by se mohl dočíst v dopise, přesto byl utvrzen v lásce tím, že na konci dopisu bylo napsáno PS: Miluji tě! Nebojme se tedy setkat s tím, který nám chce říct, jak moc nás miluje. A i když se třeba dočteme na první pohled věci nepochopitelné, nezapomeňme, že na konci každého úryvku stojí: „PS: Miluji tě!“

„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj  hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20).

Standa Frýdl

Ježíš reaguje na zprávu některých, kteří byli šokováni krutým jednáním Piláta. Důvod proč přišli se dá formulovat otázkou: „jakto že se tohle mohlo stát? Jak to Bůh mohl dovolit?“ Ježíš vysvětluje jednu podstatnou věc: lidé, když se něco takového stane a dozvědí se to, začnou řešit, proč se to stalo, kdo za to může, prostě příčiny… Podobně jako u Joba, jeho přátelé, kteří ho přišli v jeho nemoci potěšit, řešili příčinya podsouvají mu nějaký skrytý hřích, který by měl stát za jeho nynějším trápením.

Ježíš však otázku příčin nezodpovídá, říká, že ona příčina není důležitá. Ale překlopí náhled na tuto událost tak, že to, co se stalo, samo má být příčinou. Otázka tedy podle Ježíše zní takto: „Co to má znamenat, když se toto stalo, co to má s námi udělat?“

MetanoiaPodobně se to má i s oním druhým případem, kdy spadla věž v Siloe a usmrtila osmnáct lidí... Interpretace u obou událostí je stejná. Ježíš nevysvětluje, proč ta věž spadla zrovna na ně. Ale zdůrazňuje, že tato událost má v sobě zvěst: oni sami, ti posluchači, jsou ohroženi. To, že se něco takového stalo, má v nich vyvolat sebereflexi, tj. „pokání“. Ježíš říká: „vnímejte tyto události jako výstrahu, jako něco, co vás má přivést k sebereflexi (metanoia), ke změně smýšlení. Metanoia je sebereflexe, která má po poznání přímo vést ke změně jednání. Tyto dvě události jsou tedy poselstvím, které mají přimět posluchači právě k ní, a k návratu k Bohu.

Ježíš tedy rozbíjí tradiční úvahu, že neštěstí má nějakou příčinu, vinu, ale říká, že každá taková událost má v nás probudit nějakou formu návratu k Bohu. Člověk se má nechávat oslovovat těmito událostmi. Soustředění se na příčiny, na vinu, která je touto událostí potrestána, by mohla člověka ochromovat. Ale Ježíš zdůrazňuje, že podstatnější při pohledu na taková neštěstí je to, co to má v nás vyvolat, tzn. ona „sebereflexe“, metanoia.


My dnes jsme s podobnými událostmi vlivem rozvinutých informačních technologií, konfrontování dnes a denně. Reagujeme na ně obvykle nějako formou „charity“, projevíme soucit. Což je dobře, dáváme najevo svou solidaritu, ale bohužel namnoze nereagujeme na ty události jako na poselství, které je určeno nám samotným. Z toho důvodu si můžeme připustit, že přes ohromný vývoj technických prostředků, které nám takové zprávy zprostředkovávají, jsme se duchovně neposunuli zřejmě ani o píď dopředu, duchovní růst člověka po tuto dobu stále stagnuje…

V tomto příběhu je ještě jedna důležitá skutečnosti: ti lidé, tyto zprávy nejsou schopni zpracovat, a proto jdou s nimi za Ježíšem a chtějí, aby jim to vysvětlil. To je určitě způsob, kterým se naučit chápat takové události jako poselství od Pána Boha.

Příběh o fíkovníku vnitřně souvisí s předchozím textem. V obojím jde o ovoce. Naše podobenství je ilustrací předchozích Ježíšových výroků. Tím ovocem, které toto podobenství požaduje, je právě pokání, „sebereflexe“.

FíkHlavní postavou je zde majitel vinice a onen vinař, který zabraňuje majiteli vinice v odstranění fíkovníku… Fíkovník sám je jen pasivní kulisa. Podstatné je ale toto: o ten neplodný fíkovník má někdo zájem, a ten fíkovník má lhůtu, aby přinášel ovoce. Jinak kazí úrodnou půdu. To, že majitel na něm pravidelně chodí hledat ovoce po tři roky, je výrazem té skutečnosti, že onen majitel má právo na tom stromu ovoce hledat. Tady v tomto podobenství jsme těmi „fíkovníky“ my sami. A na nás má Pán Bůh právo hledat plody pokání.

Ten fíkovník nenese ovoce už tři roky. Je zřejmé, že šance, že by najednou nesl ovoce je malá. Podobenství říká, že sám fíkovník je neschopný se rozplodit. Je tu však někdo, kdo pro něj vytváří podmínky pro plodnost, kdo ho okope, pohnojí, zaleje a přemluví majitele vinice, aby ho ještě pro letošek ušetřil. Tedy i my sami se nemáme tolik soustředit na své výkony, ale spíše na ty impulsy, které k nám od Hospodina přicházejí. Těmi nám vytváří podmínky k tomu, abychom nesli ono žádoucí ovoce pokání.

Jestliže to však dopadá tak, že chceme vynášet plody sami od sebe, bez Hospodina, bez jeho zásahů, pak to člověka začne zatěžovat jako něco, co ho ubíjí. A výsledek je v podstatě tentýž, jako kdyby ten fíkovník ovoce nenesl... Důležité je tedy to, aby se naše pokání dělo jako důsledek Hospodinova oslovení, jeho zásahů do našeho života.

Je ještě jeden možný způsob čtení tohoto podobenství. Někdo se může ztotožnit s majitelem vinice, a při pohledu na ony „neplodné“ lidi, např. na křesťany, se pohoršovat, že jsou k ničemu, co to s nimi tedy Bůh ještě zkouší, proč je nevytne?! Toto podobenství takovým lidem říká, že ten fíkovník má svého přímluvce, někoho, kdo se ho zastane a nabízí mu nové a nové příležitosti k tomu, aby ony žádoucí plody někdy přinášet začal…

Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:

Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...

Sodoma - sv. Benedikt a jeho žáci v refektářiPůst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.

Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.


Víme, že již ve 2. století se křesťané připravovali na slavnost Kristova zmrtvýchvstání dvoudenním smutečním postem. Ve 3. století se tento půst rozšířil postupně na celý Svatý týden, jak o tom víme z jednoho listu Dionýsia z Alexandrie.

V roce 325 se konal Nicejský koncil. Zúčastnění Otcové již počítají jako s něčím samozřejmým, že přípravná doba před velikonocemi má trvání čtyřicet dní. Proč právě tolik dní? Zřejmě v tom byl úmysl napodobit Ježíšův půst na poušti po události křtu v řece Jordánu. Ovšem stejnou dobu ponechává Písmo na hoře Sinaji Mojžíše, když přijímá od Hospodina desky Smlouvy. Stejnou dobu putoval k hoře Chorébu prorok Eliáš, přitom nic nejedl. Lotto - Kristus a cizoložniceToto čtyřicetidenní (latinsky Quadragesima), začínala původně o šesté neděli před Velikonocemi a končila na Zelený čtvrtek, kdy se v římské církvi konalo slavnostní přijetí kajícníků do společenství věřících... Protože se však nepostilo o nedělích, brzy si někteří všimli, že tak postní doba netrvá ve skutečnosti čtyřicet dní a od 5. stol. se hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Dosáhlo se toho dvěma způsoby: nejdříve se z velikončního Tridua vyčlenily dva dny – Velký pátek a Bílá sobota, čímž se zvýšil počet postních dní na 36, dále se pak k postní době připojily všední dny před první postní nedělí, čímž se dospělo k dnešní Popeleční středě jako k dni, kdy začíná postní doba.

Jak tehdejší křesťané prožívali postní dobu? Půst v tomto Bazilika sv. Sabiny na Aventinuobdobí spočíval v tom, že se člověk spokojil jen s jedním jídlem denně. To se jedlo podle antického zvyku večer. K tomu si ukládali zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později pak i od mléka, másla, sýru a též i vajec. Tato poměrně strohá praxe pak od vrcholného středověku docházela postupného uvolňování.  My dnes tyto postní praktiky obdivujeme, ale možná nemáme pro jejich míru přiměřené odůvodnění. Je třeba si však uvědomit, že ten kdo přistupoval ke křesťanské víře jako katechumen, ať už ze židovství nebo pohanství, byla mu náboženská zdrženlivost od jídla zpravidla známá. Krom toho bylo v té době zcela běžné se postit od jídla z nenáboženských důvodů, např. z důvodů zdravotních. Ostatně dnešní doba takový nenáboženský půst již delší dobu praktikuje z důvodů estetických.

Jaké dobrodiní se postem sledovalo? Tehdejší křesťané viděli v postu především prostředek k posílení modlitby. "Modlitba toho, Křest v raném uměníkdo se postí, je jako mladý orel, vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů", říká sv. Nilus. Dalším důvodem postu byla příprava k přijetí Ducha a také jako prostředek boje proti démonům. Postilo se před přijetím křtu, svátosti eucharistie, ale také před přijetím svěcení.

Ze spisů sv. Tertuliána je známo, že se křesťané postili proto, aby z ušetřených prostředků mohli obdarovat chudé. "Hleďte, jak se vzájemně milují, že jsou dokonce ochotni pro druhé zemřít" (Apologie 39,7).

Doba postní byla především dobou bezprostřední přípravy katechumenů na přijetí křtu a zároveň také dobou přípravy kajícníků na přijetí rekonciliace (smíření s Bohem a církví). Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), tato Ježíšova výzva se v době postní stala programem celého společenství církve. Jak zmíněných skupin, které se připravovaly na zlomovou událost jejich života, tak i společenství ostatních věřících, kteří je v jejich úsilí doprovázelo modlitbou a postem. Dnešní doba, zejména po liturgické reformě obřadů křtu, znovu tuto praxi objevuje jako výraz úzkého společenství v Kristu.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Pastorace