Naše setkání začalo v pátek 27 dubna. První přijela na faru v Kovářově Pája Krejčová, která ač původně neměla přijet, tak nakonec mohla. Chvilku musela čekat, ale pak přijela Hanka Dvořáková

a pak Soukupovi, Pavel a Michalka, Marťa se k nám přidala až v sobotu ráno. Myslím, že také přijela Bětka, ale to si nejsem jistý. V 18 hodin byla mše svatá a po ní pak večeře. Na cestě ze mše se k nám přidala Terka a Bára Vlnová. Po večeři přišli Wudiovi.

O půl deváté jsme pak měli biblickou práci na téma Emauzských učedníků. Nejdříve jsme si uvědomili, že na věci, na lidi a události se můžeme dívat z různých úhlů. Mohli jsme si v kruhu přesednout a vyzkoušet si to… Ale důležité je si také uvědomit, že jsou tu druzí lidé, kteří nám takový pohled „z jiného úhlu“ mohou zprostředkovat. Míša se postavila do středu a my jsme se mohli přesvědčit, že ze svého místa jí nikdo z nás nevidí zcela. Když se však podělíme o své vjemy, obraz se nám složí a přiblížíme se pravdě. Stejně tak se dá dívat z různých úhlů i na naše těžkosti (ty jsme si připomenuli pomocí velkého kamenu). Názorně nám to připomenul příběh Emauzských učedníků. I ti viděli smrt Pána Ježíše jen jako tragédii, která se dotýkala i jich, protože oni v něj složili svou naději a ta jim s Ježíšem umřela. Ale Ježíš se k nim na cestě připojil a na základě Písma jim otevřel oči pro druhý pohled na svou smrt, totiž na to, že ona není krachem, ale naopak obrovskou výhrou. Protože smrt neměla mít poslední slovo, po ní následovalo vzkříšení. V domě, kdy Ježíš lámal chléb, se jim otevřeli oči víry, a oni ho poznali. Ježíš jim sice v tu chvíli zmizel, ale zůstal v jejich srdcích a také v rozlomeném chlebě, který jim zanechal jako památku na svou smrt a vzkříšení. Připomenuli jsme si, že i my se v každé mši svaté takto s Ježíšem setkáváme a on nám chce otvírat oči pro „jiný pohled“ na to, co prožíváme…

Po biblické práci následovala bilance. Reflektovali jsme při ní, proč jsme přijeli, jaká jsou naše očekávání, co si s sebou přinášíme… Po ní pak byly hry: tichá pošta, na detektiva, s židlemi atd… Já už jsem pak šel spát, takže dál už nevím… 

V sobotu jsme začali den růžencem. Šli jsme na Záluží a obdivovali při něm i rozkvetlé stromy. Po růženci následovala mše svatá, které se s námi zúčastnila i s. Kateřina. Po snídani jsme se pustili o půl desáté do práce. Byla brigáda na zahradě. Bylo třeba zrušit kus plotu a odtahat větve ke garáži. Ale pak jsem přišel na to, že dělat z těchto větví palivové dříví by bylo naprosto neefektivní, bylo by to příliš mnoho práce, tak jsem poprosil o přetahání větší zase zpět k ohništi… Větve jsme spálili, ač byla již docela vysoká teplota. Bohužel naši vatru odnesl i jeden stromek, doufám, že se z toho vzpamatuje a zase obrazí... Všichni se již těšili na oběd, který v podání paní Peckové znamenal výbornou drůbeží polévku a pečená kuřata s bramborem. Všichni jsme si tedy pochutnali a nabrali sil na to, co následovalo odpoledne...

Po odpočinku jsme pak vyrazili asi v půl třetí. Byla připravená hra, která se zakládala na příběhu jednoho trosečníka, který při pohybu krajinou zanechával za sebou pokladničky. Naším úkolem je bylo objevit a vyplnit úkoly v nich obsažené. Rozdělili jsme se na dvě družstva, každé družstvo dostalo GPS přístroj, ve kterém byly již uloženy pozice pokladniček. Asi ve vzdálenosti 150m od cíle se mohlo začít s hledáním. Za nález pokladničky bylo 5 bodů a za správně zodpovězenou otázku v ní, bylo dalších 5 bodů. První pokladnička byla za mlýnem směrem na Hostín, další na Machově, další u jezera na louce a pak další u paty Koňského vrchu. Nahoře na Koňském vrchu byla další, ale tam už jsme udělali přestávku na svačinu, protože už jsme byli zničení z toho horka, které ten den vládlo. Dali jsme si chleba s paštikou případně i s hermelínem a vydali se na cestu dál. Tady se k nám přidali i Jenda Pecků, který pak šel další cestu s námi. Další pokladnička byla u Pelech a poslední pak na nás čekala za Radvánovem v lese. Poslední osmou už jsme vzdali, protože už to bylo moc daleko. Proto jsme zamířili na Radvánov a nejkratší cestou po silnici došli na faru. Hned jsme si šli dát zmrzlinu, protože si jí každý plným právem zasloužil. Ušli jsme asi 15 km, takže i jako vzpruha přišla vhod. Pana hostinského jsme při nabírání porcí zmrzliny trošku uvedli do nesnází, když jsme se zeptali, jak chutná ta dinosaurová zmrzlina. Načež on se nám snažil vysvětlovat, že je to prostě smetanová zmrzlina ve které jsou figurky dinosaurů atd. Vtom někdo z nás poznamenal, že chutná po dinosaurech a problém byl vyřešený.

Po příchodu na faru jsme měli sílu tak na večeři a bilanci. Pak už se jen hrály hry, následoval spánek.

V neděli byl program volný. Většina vstala na mši svatou. Po ní následovala volná zábava, kterou většina strávila na schodech před farou… Oběd nám vařila paní Wudiová a byl vynikající: rýže, maso a omáčka. Nadchl nás.

Po obědě jsme udělali společné foto, protože Terka už musela jít. Dopoledne odešly Káťa s Bárou a po mši i Hanka.

Odpoledne jsme pouklízeli faru, zametli, vytřeli a porovnali věci. Pak odjeli Peckovi. Šli jsme na zmrzlinu, načež Wudiovi pokračovali cestou domů a pro Soukupovi pak přijela maminka.

Tím skončil osmý PřeBoMil… Těšíme se již na letní tábor. Všem chci poděkovat za účast, ale také za nasazení ve společném programu, trpělivost a ochotu při práci a hlavně za odvahu a nasazení, se kterou jste nesli sobotní pochod v úmorném horku. Určitě budeme všichni dlouho vzpomínat!

Sepsal o. Řehoř.

P. S.: Když dáte pod článek „lajka“, budu velice rád. Ještě šťastnější budu, když pod článek přidáte komentář, co se vám líbilo, co naopak ne, když dáte nějakou reakci na to, co jsem napsal, případně pokud vás něco napadne co byste chtěli příště atd…

Kliknutím na obrázky se dostanete do příšlušné fotogalerie.

A je tu další pozvánka na setkání na faře v Kovářově. Uskuteční se od pátku 27. dubna od 15 hodin do neděle 29. dubna, do odpoledne. Hlavním tématem je Ježíš.

On je vítězem nad smrtí a hříchem. On vstal z mrtvých, to slavíme v této velikonoční době. On je náš Pán a Přítel. Víme o něm dost? Nikdo neví dost, proto se budeme zabývat jen jím.

Setkání je opět jen víkendové, proto bude program zhuštěný. Ale jako obvykle:

Pátek 27. dubna
15 hod. – příjezd, ubytování
18 hod. – mše svatá v kostele
19 hod. – večeře
20 hod. – první biblická práce (zkušenost Emauz)

Sobota 28. dubna
6.30 – ranní růženec, směr Záluží
7.30 – mše svatá
8.00 – snídaně
10.00 – další biblická práce nebo brigáda
12.00 – oběd
14.00 – odpolední program (hra v přírodě nebo doma podle počasí)
18.00 – večeře
19.00 – večerní program (zřejmě bude tvoření)

Neděle 29. dubna
6.30 – oblíbený ranní růženec
8.00 – snídaně
9.30 – mše svatá, po ní volný program
12.00 – společný oběd
pak focení, povídání, úklid a někdy odpoledne rozjezd domů. 

Na faře to už znáte. Takže si vezměte věci podle potřeby a taky podle počasí. Počítejte se sebotním pobytem venku, sice doufám, že už ne v trní, ale něco na ven neuškodí. Kdo cvičíte na kytaru, bude vítána a také zpěv a další pomůcky pro zábavu (např. společenské hry). Poplatek na den je pořád stejný, 50 korun.

Těším se na viděnou a prosím o brzké reakce, kdo přijede a kdo ne...

Řehoř. 

V sobotu 31. března jsme se zúčastnili Diecézního setkání mládeže v Českých Budějovicích. Sešli jsme se před klášterem v Milevsku hned v 7 hodin ráno, odkud také odjížděl autobus směr České Budějovice.

Cestou jsme udělali jednu přestávku na benzínce před Hlubokou nad Vltavou a před devátou už jsme byli v Budějovicích. Tady program začínal katechezí otce biskupa Jiřího na téma Radujte se, opakuji Vám, radujte se... Potom jsme se přesunuli do budovy Biskupského gymnázia, kde program pokračoval v kroužcích. Na výběr bylo asi 10 témat, např. Najdu v Bibli spásu? Ikony. Křesťan a politika, byla i skupinka pro 15-leté a méně. Pak byl v poledne oběd a po obědě následovala další práce ve skupinkách. Některá témata se zopakovala, za což jsme byli rádi, protože někdy jsme se rozhodovali mezi dvěma skupinkami a bylo dobré, když jsme tu druhou mohli navštívit odpoledne. Pak jsme se opět přesunuli do kostela k Piaristům, kde byl odpolední program a hlavně mše svatá se všemi biskupy a kněžími. Okolo 16.30 pak setkání končilo, ale to my jsme už tou dobou ujížděli v autobuse směr Milevsko...

sepsal otec Řehoř.

Evangelium Mk 11,1-10

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betánii u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko,

na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal: 'Co to děláte?', řekněte: 'Pán ho potřebuje, a hned ho sem zase pošle nazpátek.'“

Učedníci odešli a nalezli oslátko uvázané u dveří venku na rozcestí a odvázali ho. Někteří z těch, kteří tam stáli, se jich ptali: „Co to děláte, že to oslátko odvazujete?“ Odpověděli jim tak, jak to řekl Ježíš, a oni je nechali.

Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnoho lidí prostíralo na cestu pláště, jiní zase větvičky, které nařezali na polích. Ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!“

Tento text jsme hned na počátku identifikovali jako vyprávění a následně jsme si ho rozdělili na 3 části:

• Úvod vyprávění a Ježíšova instrukce ohledně oslátka
• Učedníci odvazují oslátko a naplnění Ježíšovy předpovědi
• Ježíšův slavnostní průvod

Text jsme si pak obvyklým způsobem rozebrali a vysvětlili si k němu několik důležitých skutečností, předně to, že Ježíš svým činem symbolicky ukazuje na své království, které přichází zavést. Zatímco jiní králové obvykle při své intronizaci demonstrovali svoji moc, Ježíš naopak demonstuje svoji pokoru a pokojnost své vlády. Prostředky, kterými hodlá prosadit svou vládu jsou jiné, než světské, totiž láska a mírnost. Takový způsob vjezdu již anticipuje i to, jak Ježíš v Jeruzalémě zemře, stane se totiž obětí intrik a hry o moc, přičemž pravá moc je moc lásky a pokory. To nebylo v té době nic neznámého, vždyť již v knize proroka Zachariáše, ve 12. kapitole najdeme předpověděno to, co se nyní naplňuje.

Dále nás zaujalo Ježíšovo předvědění, které odkazuje na tajemství jeho Osoby. Ježíš učedníkům doslova předpoví, co se stane a skutečně se tak stane. Dále je zvláštní, že oslátko je uvázané venku před vchodem na rozcestí. I v těchto charakteristikách můžeme tušit, že tato událost bude jakousi křižovatkou Ježíšova života, od níž dostane nový směr jeho putování.

V Kovářově jsme se rozhodli postavit scénu Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Postavička Ježíše sedí na oslíku a kolem jásá dav s ratolestmi v rukou, na cestě jsou prostřeny pláště. Kam Ježíš vjíždí je chrám v Jeruzalémě, což se dočteme u jiných evangelistů. Ten je charakterizován symbolicky dvěma sloupy, které stojí na látce červené barvy, což je symbolická barva krve obětí, které se zde přinášejí, ale i Ježíš přijíždí do Jeruzaléma přinést oběť svého vlastního života.

V Předbořicích jsme se rozhodli stavět prostřední část úryvku. Dva učedníci poslaní Ježíšem zde odvazují oslíka. Zajímavá je skutečnost, že oslík je uvázán u dveří na rozcestí, že vesničané dovolují výpůjčku oslíka. Nejsou však lhostejní k jeho „uloupení“, zajímá je, proč ho odvazují.

Zobrazili jsme rozcestí ve vesnici i cestu po níž jde Ježíš a na níž možná čeká na návrat učedníků. V obrazu je využitá symbolika barev – červená je cesta do Jeruzaléma, vědomé přitakání k bolesti, utrpení, smrti. Písková barva je cesta všední. Z ní je možné na cestu oběti dojít a připojit se k Ježíšovi nebo též z cesty oběti sejít a vydat se po ní. K rozcestí vedou tři cesty. Jedna z nich je široká -  jako kontrast k úzké cestě následování Ježíše.

V časové následnosti Ježíše při cestě na oslátku budou doprovázet lidé s ratolestmi. Ty jsou, jako náznak budoucího, přednaznačeny na cestě do Jeruzaléma.

Evangelium Jan 12,20-33

²⁰Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. ²¹Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy,

a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“

²²Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. ²³Ježíš jim na to řekl:

„Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. ²⁴Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. ²⁵Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. ²⁶Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. ²⁷Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. ²⁸Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

²⁹Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ ³⁰Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. ³¹Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. ³²A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě.“

Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Na začátku biblické práce jsme si opět text zařadili: jde o Ježíšovu slavnostní řeč, která je „orámována“ vyprávěními. V textu tedy můžeme rozpoznat následující celky:

1.   Úvod s žádostí řeckých poutníků a žádost učedníků
2. Ježíšova slavnostní řeč a Otcova odpověď
3. Reakce lidí, nepochopení
4. Evangelistův závěr

 Text jsme si pak zpracovali klasicky metodou Västeras, přičemž jsme se dotkli odlišných nebo raději širších významů slov „hodina“, „svět“, „život“, „oslavit“, „pocta“ atd. Janovský slovník, kterým píše své evangelium, nás vede k hlubšímu pohledu na skutečnost, právě skrze širší význam jednotlivých slov a skrze jejich bohatou symboliku. Dále je pro Janovo evangelium typická tzv. „přítomnostní eschatologie“, což znamená, že to, co obvykle očekáváme až po smrti, např. věčný život, soud, spásu, je pro Jana skutečností již přítomnou, v závislosti na vztahu, jaký zaujímáme k Ježíšovi.

Pro stavbu scény jsme si vybrali prostřední část evangelia, totiž podobenství o pšeničném zrnu, které padne do země a přinese hojný užitek. Opět jsme museli využít symboliky barev, popřípadě tvarů. Drobná potíž spočívá v tom, že podobenství je v čase: mluví o rozličných fázích života či odumření zrna a my si musíme vystačit se symbolikou prostorovou. Proto jsme v obou scénách volili směr času přirozeně srozumitelně, totiž zleva doprava.

V Kovářově jsme scénu koncipovali tak, že v levé části je zachycena situace zrna, které je samo a dosud nevydává užitek. Je to situace člověka, který žije jen pro sebe, který není orientován službou druhým či Bohu. Proto postavička je samotná, v postoji odmítání. Odmítat může druhé, smrt ale i Boha. V důsledku toho neví k čemu je, nenaplňuje smysl své existence. Barva této části scény je písková, jako poušť, kde roste máloco.

Další fáze je prostřední část scény v černé barvě, která je barvou smrti a zániku. Zde stojí kříž, který je symbolem sebezmaření, ale také a to především je symbolem lásky. Ježí je tím prvním zrnem, které dalo svůj život za život náš. Postavička, která zde objímá kříž představuje nás, jako jeho služebníky, kteří Ježíše následujeme a kteří se s ním ve smrti setkáváme. Ježíš nás zde očekává a postavička objímá kříž proto, že pro něho ztrácí svůj život, ve vztahu k němu umírá.

Třetí část scény je v barvě zelené. Představuje prostor života a vztahů. Pšeničné zrno odumřelo, a jeho smrt je životem druhých. V tomto prostoru se prožívají kladné vztahy k druhým, tedy láska, společenství. To znázorňují postavičky na této části scény.

V Předbořicích jsme použili trošku jinou symboliku barev a také tvarů. Vlevo je scéna v hnědé barvě, v barvě půdy, do které má zrnko padnout. Jsou zde také rozeseta zrna, která si každý při tvorbě scény mohl umístit na své místo. Je zde také odmítající postavička, představující pšeničné zrno, které odmítá zemřít, aby vydalo užitek.

V prostřední části jsme použili také černou barvu, ale ve tvaru zrna. Je to oblast smrti, kde pšeničné zrnko umírá, aby dalo život stéblům a jiným zrnkům. Postavička je zde v postoji smrti.

Pravá část navazuje na předchozí scénu bílou barvou, barvou vzkříšení a světla. To je oblast, kde Ježíš nás, kteří se mu svěříme ve smrti, vytahuje do života. To je také znázorněno zelenou barvou a také postavičkou Ježíše, který pozvedá jinou postavičku do prostoru zelené barvy, společenství a života.