7. den – „Každý putující přijímá moudré rady“

Toto byl poslední den tábora. Přesto jsme nevynechali růženec, kterého se překvapivě zúčastnilo i dost zájemců, přestože předešlou noc toho moc nenaspali. Opět se ukázalo, že osazenstvo tábora jsou borci. Po mši svaté jsme ještě delší dobu zůstali v kostele a zpívali zpěvy, které se nám líbily již v průběhu tábora. Nakonec padlo rozhodnutí, že si zazpíváme i venku, v rámci evangelizace Bernartic. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali… Nejdříve jsme zpívali poněkud nesměle na rohu fary, ale nakonec padlo rozhodnutí nebát se a popošli jsme přímo před faru na schodiště. Pro množství kolemjdoucích i usedlíků jsme byli atrakce, která jim zpestřila den. Někteří nás sledovali z poza zavřeného okna za záclonou… Někteří to i kladně hodnotili, i za to díky Pánu Bohu. Po hodině zpívání se však již projevil hlad a proto jsme šli snídat. Snídaně byla tentokrát o hodinu později, ve čtvrt na deset.

Tím pádem byl později i další dopolední program, který jsme již museli pozměnit, protože na tance již nezbyl čas. Na programu byla tedy již od večera slíbená soutěž, kdo měl větší postřeh při sledování filmu Misie. Sestra Kateřina si připravila třicet otázek, za každou z nich se dal získat jeden bod. Výsledek byl následující: Vyhráli Blonďáci se ziskem neuvěřitelných 24 bodů. Další bodové skóre bylo velice těsné. Kecky získaly 19,5 bodů, Sluníčka 19 bodů a Gumítci 18 bodů.

Následovala pak závěrečná bilance celého tábora a vyhlášení celotáborové soutěže. Poslední body byly získány, započítána byla účast na ranním růženci. Závěrečné skóre pak bylo následující:

Blahopřejeme!!!

Každý dostal, myslím si, že hodnotné ceny a pak následoval oběd. Po obědě se pak balilo a uklízelo a rozjíždělo domů. Zbytek odpoledne jsme pak se s. Kateřinou strávili v umývání a úklidu fary, abychom ji zanechali, pokud možno, ještě v hezčím stavu, než jsme ji přebírali…

Pánu Bohu buď především díky, že se nám všem tábor líbil, že všechno dopadlo hladce a troufám si říct, že každý z nás jsme si z Bernartic odvezli pěkné zážitky a mnoho jiných darů. Už se těšíme na další setkání, které jsme si předběžně domluvili na 27. – 30. říjen…

Sepsal o. Řehoř, doplnila s. Kateřina

Vstup do fotogalerie: 

6. den – „Každý putující je schopen se poučit ze svých chyb“

Tento den začínal opět růžencem. Přivítalo nás slunečné ráno, takže cesta k rybníku při modlitbě nám příjemně utíkala. Avšak nebyli jsme sami, kdo jsme se růžence zúčastnili – byli s námi i komáři a jak dokáží kousat, jsme poznali všichni. Ale vydrželi jsme, protože Pán Ježíš říká, kdo vytrvá až do konce, bude spasen…

Po mši svaté byla snídaně a pak dopolední program pod vedením s. Kateřiny. Sešli jsme se v největší místnosti na faře, dočasně upravené na pokoj pro holky. Dozvídali jsme se, že je modlitba možná nejen slovy, ale modlit se může a má celý člověk, tedy i jeho tělo, jeho gesta a postoje. Když se postavíme, když svým tělem chceme přesáhnout svou hloubku, výšku i šířku dostaneme tvar kříže. Nosíme v sobě hloubku – to, co mě nese. Nosíme v sobě výšku – všechno to, po čem toužím, kam směřuji. Nosíme v sobě šířku – to jsou lidé kolem mě. Uprostřed těchto protikladů a rozporů, uprostřed našeho kříže bije naše srdce. V něm si našel svůj příbytek Bůh. Před Ním můžeme stát, chodit s Ním. Nejhlubší postoj před Bohem je sklánění se. V úžase, bolesti, se svým tázáním... Sklánění se, klanění se, je jedním z projevů pravdy o nás a pravdy o Bohu. Je projevem pokory i pokání. Je vyznáním, že Bůh je zdrojem našeho života a štěstí. Ve čtvrtek jsme si říkali o těchto zdrojích. Klanění je způsob modlitby i projev pokání. Je modlitbou těla. Jedním z takových velice účinných způsobů modlitby je i tanec. Učili jsme se dva tance – Brány a Studnový tanec. Obojí je velice důležité pro prožitek společenství a také prožitek Boží přítomnosti v jeho středu. Zejména Studnový tanec nám pomohl si uvědomit, že uprostřed společenství – ze Zdroje, jímž je Bůh -  můžeme načerpat, ve společenství – pokud opravdu funguje a vládne v něm důvěra – se můžeme těšit z daru toho, co jsme načerpali a odtud také můžeme to načerpané „vylévat“ a obdarovávat tím i ostatní. Pro mnohé z nás to byl velice inovativní zážitek. Tanec jako modlitba se nám velice zalíbil a tak jsme se domluvili, že to zítra zopakujeme…

Následovala práce na téma cesty. Reflektovali jsme svoji vlastní cestu k Bohu a nakonec jsme měli i příležitost tuto cestu ztvárnit sobě vlastním způsobem na zemi, kde ležel hnědý látkový kruh, obraz Pána Ježíše, za kterým každý z nás putuje a hořící svíce jako symbol Boží přítomnosti. Každý se mohl zamyslet nad tím, jak jeho dosavadní cesta za Pánem Ježíšem vypadá a pak ji složit na hnědý kruh. Objevilo se množství různých cest – od nejjednodušších kamenných, přes zdobné a barevné až po cesty s hlubokou symbolikou. Každý v této práci uplatnil své dary…

Po obědě pak následovala chvíle odpočinku, ve které otec Řehoř odešel připravit odpolední program. Mezitím si zájemci zahráli velice zábavné hry, např. na buldoky. Někteří na tuto hru museli vynaložit i části svých oděvů, aby byla zábava dokonalá a tak na konci byli někteří „ozdobeni“ různými skobami a natrženými částmi oděvů, naštěstí nebylo natrženo ničí tělo…

Úkolem odpoledního úkolu bylo projít šipkami vyznačenou trasu, jež obsahovala tu a tam úkoly… V 14:50 byla vypuštěna na trasu první skupina blonďáků. Po dvaceti minutách měli být následováni Sluníčky. Naneštěstí se blížilo veliké pršení, což otec Řehoř zjistil asi 5 minut před vypuštěním další skupiny. K tomu již tedy nedošlo… Hra byla ztracena, protože intenzivní déšť smyl pracně vybudované a vymyšlené značky. Ale! Nesmyl ty značky, které byly v lese vyskládány z dřívek a větví, což otec Řehoř pak další týden v úterý zjistil, když si na kole dojel sebrat schované pokladničky s úkoly. To je poučení pro příště… Ale co Blonďáci? S úzkostí v srdci jsem se s Vojtou vydal Blonďákům naproti. Po asi 400m od fary jsme je potkali naprosto zmáčené na kost, ale v naprosto výborné náladě, užívající si spršku a tedy v tuto chvíli připravené k dalším koupelím ve stékající vodě, náhodně nalezených kalužích apod. Jejich náladu vám přiblíží fotografie ve fotogalerii. Upřímně jsme z nich měli velikou radost…

Tím nám Pán Bůh zařídil změnu programu… Jak jsme se toho zhostili? Na zbývající část odpoledne a začátek večera jsme tedy připravili film Misie. Tento snímek z roku 1986 silně zapadal do tématu tohoto dne, protože jeho velikým tématem bylo právě pokání. Hlavní postavu, kterou ztvárnil mistrovským způsobem Robert de Niro – Rodrigo Mendoza, se původně živil jako lovec otroků. Po vraždě svého mladšího bratra se mu zhroutil svět. Ovšem pod vedením jezuitského kněze Gabriela našel možnost začít znovu – pokání. Toto pokání, jehož podobu si sám určil, dotáhl do konce a kmen Guaraniů, mezi nimiž lovil také otroky, ho přijal mezi sebe jako duchovního otce, protože Rodrigo se stal jezuitou. Filmem se však vinula ještě jedna linie vyprávění, která tvořila historické pozadí, do níž se však vlomila nečekaným způsobem v osobě kardinála, jenž přijel z Evropy, aby přehlédl misie, založené jezuity, o jejichž osudu bylo již předem rozhodnuto – měly být vydány Portugalcům. V pozadí byl spor Španělů a Portugalců, kteří v Jižní Americe měli své kolonie, jejichž území bezohledně rozšiřovali a drancovali. Šlo jistě o významný zdroj příjmů obou královských pokladen, ale misie jim stály v cestě, protože byly pod zvláštní ochranou nedotknutelnosti. Církev zde byla nešikovně vmanévrována do pozice, kdy měla vydat tyto misie za cenu udržení řádu jezuitů v těchto zemích. Kardinál, který tento úkol měl prakticky provést, se děsil jeho nespravedlnosti, ale nenašel jiný alternativní způsob, jak tuto velice složitou situaci vyřešit. Film dopadl smutně, hlavní hrdinové položili své životy za spravedlivou věc, zlo dočasně zvítězilo. Avšak kardinál si velmi dobře uvědomoval svoji zodpovědnost za toto rozhodnutí a vyznal i svůj díl viny… Takže i on byl tím, kdo ve filmu konal pokání, i když neměl možnost tak přímočaré cesty, jako Rodrigo.

Večer pak jsme byli domluveni na společnou adoraci s vystavenou Nejsvětější Svátostí v kostele. Zpěváci a hráči na hudební nástroje se pečlivě na adoraci připravili. Jiní nachystali na oltář ze svíček duhové srdce pro Ježíše v pokorné podobě chleba. Modlili jsme svým tělem – klečením před Ježíšem v eucharistii, svým zpěvem i spontánní modlitbou. Zůstali jsme v kost1ele asi hodinu a půl. Pak jsme se odebrali na faru.

Mnozí z nás již vnímali, že je to poslední společný večer, proto své bdění maximálně natáhli. Tentokrát to však nebyl oheň táboráku, kolem kterého se sedělo a vykládalo, ale kuchyňský stůl.  Mnozí si ještě chtěli užít společenství s těmi, které mají rádi, což jim nikdo neměl za zlé… Ovšem druhý den ukázal, kolik kdo naspal…

Sepsal o. Řehoř, doplnila s. Kateřina

Vstup do fotogalerie: 

5. den – „Chci-li jít, musím čerpat sílu“

Den začal opět již tradiční modlitbou růžence. Tentokrát nás vítalo slunečné ráno s bohatou rosou. Pod nohama opět množství hnědých slimáků… Nic z toho nás neodradilo od modlitby. Po snídani začal dopolední program. Tentokrát bylo zadání jiné: každá skupina dostala jeden ze „zdrojů“ našeho duchovního života a ten měla zpracovat a pak prezentovat ostatním formou „Otázek Václava Moravce“. Čas na přípravu úkolu byl krátký, jen asi jedna hodina, ale mohli jsme si tak krátký čas dát, protože víme, že tábora se nezúčastnila žádná ořezávátka, pro něž by to byl samozřejmě úkol nad jejich síly. Naše družstva si se zadáním pohrála opravdu bravurně a tak jsme se po hodině opět mohli těšit na velice zajímavé prezentace. Úkol hodnotit, byl opět svízelný. Začneme tedy od prvních:

Sluníčka dostala za úkol svátosti. Diskuze se krom Václava Moravce zúčastnili pánové Usnulnamši, Petr Neznaboh a jim zdatně sekundovali pánové Bohumil Kaplan a František Opat. První dva byli překvapivě zástupci věřících, druzí dva nevěřících. Obsahově jsme slyšeli velice hutnou diskusi s množstvím informací, byly probrány skoro všechny svátosti, kromě svátosti manželství, na které nás odkázal moderátor, abychom si přepnuli na program ČT24. Co nás velice zaujalo, byla Míša, která pod stolem ukazovala titulky se jmény jednotlivých diskutujících… V diskusi zaznívaly námitky nevěřících, na něž statečně odpovídal zejména pan Neznaboh mávaje při tom katechismem „Věřím“ a se slovy „ve věřím je všechno“ velice přesvědčivě obhajoval křesťanské pozice… Takže po zásluze první místo.

Blonďáci dostali za úkol modlitbu. Hned ze začátku prezentace nás uchvátila Anička, která začala po vzoru Václava Moravce před diskusním stolem a ve stoje nás uvedla do tématu, pak plynule přešla za stůl, přivítala diskutující a zahájila tím, co si sama o daném tématu nastudovala na internetu. Přesně jako skutečný Moravec! Pak začala do tématu zapojovat hosty. Z diskutujících jsem zachytil zajímavá jména jako pan Neznaboh, pak zde byl hostem Arab Šáh-mi-na-zadek a pan Pokřtěný. Ostatní mi, bohužel, uniklo. Obsahově jsme se přímo o tom, co je modlitba příliš nedozvěděli, ale diskuse se většinou točilo okolo negativního vymezení, co modlitba není, vyrovnávala se s námitkami proti smysluplnosti modlitby a problémy, se kterými se člověk, jež do ní vstoupí, potkává. Druhé místo bylo naprosto zasloužené.

Gumítci dostali za téma pokání. Téma to bylo náročné, ale toto družstvo si s ním pohrálo dobře. Hned z počátku se tématu lekli, ale jejich úlek byl brzy vystřídán činorodou aktivitou. Uchýlili se do kuchyně, kde postupně vymýšleli, zapisovali a mudrovali, až z nich vypadla velice zajímavá diskuse se spontánními vstupy diskutujících do hovoru druhých. Ano, přesně to vidíme v televizi často, jak si diskutující skáčou do řeči, nenechají se domluvit… Pája nám to pěkně předvedla, když na nesmyslné námitky vystartovala velice obsažnou definicí a hned bylo jasno… Jinak se diskuse vedla v obsažném duchu, možná mohla být více vytěžena nabízená metoda, protože sám Moravec tentokrát vystupoval poměrně pasivně, nenahrával diskutujícím otázky, takže se jednalo spíše o takové sousedské popovídání. To bylo dáno také tím, že se u diskuzního stolu sešli samí věřící. Ale třetí místo je zasloužené.

Kecky dostali za úkol Písmo. Diskuse se zúčastnili Ketty Balabánová, Benedikt XVI., Barbora Otrubová a Pavel Soukup, Václava Moravce hrála Pája Bartošová. A musím dodat, že velice hezky. Zejména se mi líbily brýle na špičce nosu, které jsou pro Václava tak typické. Scénář vedl k cílenému zhroucení diskuse, kde se nakonec všichni pohádali, což jsme v televizi asi ještě nezažili. Jinak však jsme se o Písmu mnoho nedozvěděli, hodně faktů nám nicméně řekla Bára, která do diskuse přišla s mnoha poznámkami. Myslíme si, že tým měl hodně schopností, z nichž některé zůstaly nevyužity. Avšak vystoupení bylo poutavé, určitě jsme se nenudili, děkujeme za ně!

Po obědě pak byl čas na regeneraci tentokrát fyzických sil, protože otec Řehoř s vedoucími týmů odešli v půl druhé do lesa na západ od Bernartic připravit odpolední hru – Messnerovy vrcholy. Na nástěnce na chodbě jsme si mohli přečíst, že Reinhold Messner je dobrodruh, horolezec, cestovatel a spisovatel, který 16. října 1986 jako první člověk na Zemi zdolal všech 14 osmitisícovek. Na památku této události jsme ho následovali i my. Družstva, která hrála ve čtyřech lidech, protože vedoucí byli na stanovištích, měla za úkol co nejdříve dobýt všech 14 vrcholů stylem rychlosti běhu a štěstí v losování. Principem bylo to, že v depu hráči nahlásili, který vrchol hodlají dobýt. Odtud pak vybíhali do základních táborů, kde si losovali čísla od jedné do čtyř. Jedna znamenalo, že má ideální počasí a podmínky a tedy jistota dobytí vrcholu je 100%. Hráč pokračoval k vrcholu, kde si utrhl kupón a vracel se do depa nahlásit další vrchol, jež bude dobývat…

Pokud si hráč vylosoval číslo 2, znamenalo to, že šance na dobytí vrcholu jsou značné a pokračoval dále k vrcholu. Před ním však procházel tzv. „krizovým místem“ označeným fáborem, kde byl na kmeni stromu připevněn pytlík číslo 2, ve kterém byly tři kartičky ANO, ANO, NE. Pokud si vylosoval NE, musel se vrátit zpět do depa, jinak pokračoval k vrcholu.

Pokud si hráč vylosoval číslo 3, znamenalo to, že vrchol lze dobýt, ale se značným rizikem. Počasí se prudce horší, je nebezpečí lavin a tedy i zranění. Pokud se hráč rozhodl pokračovat dál, na krizovém místě si losoval z pytlíku číslo 3, kde byly kartičky ANO, NE, NE. Jen pokud si vylosoval ANO, mohl vrchol dobýt.

V případě, že si hráč vylosoval číslo 4, znamenalo to, že nemůže pokračovat. Počasí totiž bylo tak špatné, že vydat k vrcholu bylo nemožné, neboť by to znamenalo jistou smrt. Hráč se vrací do depa a může se o vrchol pokusit znovu nebo si vybrat vrchol jiný.

Hra se může hrát hodně dlouho. My jsme však byli k hráčům milosrdní a trasy od depa k vrcholům jsme dělali dlouhé jen asi 200–300 metrů. Tedy, přiznejme to na rovinu: les nebyl moc velký… Vrcholy pak byly od základních táborů do 100 metrů, takže hra opravdu „odsejpala". Byla připravena zhruba o půl třetí, v tu chvíli vycházel tábor z fary v Bernarticích a asi za půl hodinky byl na místě. Pak následovalo pečlivé vysvětlení pravidel tak, aby tomu každý rozuměl. Pak sestra Kateřina šla obsadit základní tábor u vrcholů 12, 13, 14. Otec Řehoř zůstal v depu a zapisoval průběh hry, zaznamenával dobyté vrcholy a vrcholy, jež si dvojice vybrala k dobytí.

Hra byla odstartována v 15:51. Běhalo se častokrát z plných sil, nadávalo se na smůlu, když někteří dobývali stejný vrchol i šestkrát! Ale nikdo to úplně nevzdal. Všichni závodili srdnatě a dali do hry maximum.

První dvojicí, která dobyla všech 14 vrcholů byla dvojice Anička Jarolímková a Honza Pecka. Druhé byly Pája Krejčová a Bětka Pecková. Třetí pak byli Katka Balabánová a Pavel Soukup. Ve chvíli, kdy se objeví třetí dvojice, která má všech 14 vrcholů, hra končí. To se stalo přibližně hodinu po startu, což bylo v 16:45. Všichni byli uřícení a těšili se na sprchu.

Celkově hra skončila tak, že první byli Gumítci s 27 body, druzí Kecky s 25 body a třetí a čtvrtí svorně Blonďáci a Sluníčka s 24 body. Za každý dobytý vrchol se počítal bod…

Po skončení hry jsme šli sklidit rekvizity a vrátili se do Bernartic. Pro některé následovala koupel v rybníku. A po večeři pak táborák. U něj někteří vytrvalci vydrželi prý až do půl jedné… Ale to už je jiná kapitola.

sepsal o. Řehoř, zkontrolovana s. Kateřina

Vstup do fotogalerie: 

4. den – „Každý putující potřebuje mít oči otevřené, znalosti a šikovnost“

Den začal již obvyklým růžencem. Tentokrát mlha již nebyla ke zklamání některých, ovšem rosa byla jako obvykle, tak jsme přišli s obvykle vymáchanými botami…

Po mši svaté následovala opět obvyklá snídaně. Po ní jsme se pak připravovali na cestu do Písku. Každý si sbalil, co potřeboval na celodenní pobyt, což nám ulehčila paní Jarolímková, která po snídani přivezla řízky mezi chleby, vše pěkně úhledně zabalené v alobalu. To bylo skvělé. Nezbývalo nic jiného, než se přesunout k autobusové zastávce a v 10.05 jsme již ujížděli směr Písek. Cesta nám příjemně ubíhala, zejména také proto, že někteří z nás pobavili ostatní cestující krásným zpěvem písní. Někteří cestující to viděli jako projev duševní nemoci naší party, což se nám moc nezdálo. Když blázen říká: všichni jste blázni, jen já jsem letadlo, tak je těžké ho přesvědčovat o opaku. Domníváme se, že radostnost a schopnost radost projevit patří stále k běžné výbavě člověka a opak spíše není žádoucí. Krom toho je radost jedním z plodů Ducha Svatého…

Písek je královského město připomínané již od roku 1242, leží na řece Otavě a za svůj název vděčí pískům, ze kterých se rýžovalo zlato až do 16. století. Krom toho král založil toto město v této oblasti proto, že chtěl posílit svoji mocenskou pozici v oblasti ovládané z většiny silnou šlechtou. Písek také ležel na důležité obchodní cestě z Bavor do Čech, takže chránil i tuto stezku…

Cestu jsme úspěšně zvládli a o půl hodiny později jsme již byli na autobusovém nádraží v Písku. Tam došlo k dělení úkolů: protože Písek má tak bohatou a dlouhou historii, bude jistě na tuto skutečnost nějaká památka v samotném Písku. Otec Řehoř si připravil 20 zajímavých památkových objektů. Každé družstvo jich tedy dostalo pět a mělo za úkol tento objekt navštívit a tam vyzískat co nejvíce informací, které by ostatní mohly zajímat.

Rozdělení úkolů bylo následující:

Večer totiž každé družstvo s výsledky svého snažení ostatní seznámilo. Krom toho jeden z objektů jsme pak společně navštívili a dotyčné družstvo se ujalo úlohy nám o něm něco zajímavého povědět. Pak byl rozchod do půl druhé. Mezitím otec Řehoř a sestra Kateřina navštěvovali tyto památky soukromě. Občas také potkali naše party, což bylo vždycky radostné setkání.

O půl druhé jsme se pak skutečně sešli u kostela Panny Marie a Gumítci, kteří ho měli mezi svými úkoly, nám o něm řekli, co zjistili… Někteří z nich dokonce v doprovodu ochotného průvodce navštívili věž tohoto kostela. Pak nás dovnitř zavedl P. Karel Vrba, písecký vikář. Pověděl nám něco málo o kostele a my mu – a taky Pánu Bohu – na oplátku zazpívali krásné písně z Taizé… Pan vikář byl mile překvapen a potěšen. Pán Bůh zaplať za to.

Pak jsme se již vydali na cestu na písecký hrad, pak na kamenný most, poté jsme navštívili píseckou elektrárnu a odtud už jsme spěchali na autobus, protože bylo hrozné vedro. Odtud nám jel autobus v 15.45, což se nám povedlo. Cesta zpět byla opět zpestřena pěveckou produkcí z dílny našich zpěváků… Tím pádem nám cesta uběhla opravdu skvěle.

O půl hodiny později jsme byli v Bernarticích a každý vděčně přivítal pohostinství bernartické fary. Část z nás však zatoužila po koupeli v našem „růžencovém“ rybníku a vzápětí tak i učinila. Smočit tělo a ochladit se bylo opravdu příjemné. Mezitím nás navštívily dvě sestry: sestra Pavlína a matka Klára od Šedých sester sv. Františka. Obě následující den hodlaly podniknout pěší pouť z Tábora z Klokot na Svatou Horu u Příbrami. Takže s námi byly do rána, kdy brzy po svítání se již vydaly na cestu.

Večer proběhla prezentace výsledků denního snažení. Velice nás překvapili Gumítci, kteří dostali za úkol navštívit písecký hřebčinec. Což bylo velice daleko, ale družstvo dokázalo své kvality a využili nabídku na svezení stopem. Tím pádem vše stihli v termínu a kromě toho odvážně v kanceláři vyzískali mnoho informací ohledně chovu hřebců. Petr se trochu dost zapotil, když musel objevit způsob, jak dostat své fotky do notebooku otce Řehoře, aby večer své fotky mohli ukázat i ostatním. Ale všechno dobře vymyslel, takže prezentace byla zpestřena i fotografiemi z Peťova mobilu. Děkujeme.

Při hodnocení Gumítků jsme ocenili především již zmiňovanou dlouhou cestu. Fotografie byly velice pěkné, prezentace se nesla ve vtipném duchu a celý tým se na ní podílel. Proto si právem rozdělili první místo se Sluníčky. Ti odvedli precizní práci, u každého objektu vyzískali množství informací, velice se nám líbilo pozorování vietnamského obchodníka, který náš tým nedůvěřivě sledoval a periodicky vycházel a vcházel do svého obchodu. Tým pro získání informací navštívil píseckou knihovnu, což jsme také velice kladně hodnotili. Prezentace se nesla v odlehčeném duchu a nabídnuté fotky byly také hezké.

Blonďáci předvedli asi nejvtipněji sestavenou prezentaci, ve které si kreativním způsobem poradili s absencí fotek. Ty nám, bohužel družstvo nenabídlo. Nicméně se na práci podílel celý tým a množství zjištěných informací bylo také veliké. Takže celkově třetí místo.

Čtvrté pro tento den skončilo družstvo Kecek. Jejich prezentace byla zpestřena pěknými fotkami, některé byly i kompozičně velice vtipné. To se nám velice líbilo, některé fotky však poskytovaly větší příležitost k rozvinutí tématu, např. fotka menu restaurace. Také jsme čekali, že se do prezentace zapojí více celý tým, určitě na to své dary měly. Nicméně bylo pro nás těžké tyto výsledky hodnotit, rozdíly mezi nejlepším a posledním nebyly vůbec dramatické, proto i bodové ztráty za nižší místa nebyly vůbec dramatické.

Večerní program byl na závěr zpestřen táborákem. Na ohni jsme si opekli špekáčky, k tomu zapěli mnoho pěkných písní s kytarou a občas i s doprovodem houslí. Večerní bilance pak byla spojena s bodováním denního snažení všech týmů.

Vstup do fotogalerie:

„Kdo chce jít, musí překonávat překážky“

Společný program tento den začínal opět společným růžencem, ten den bylo ráno ještě mlhavější než den předešlý… Po mši svaté byla snídaně a po ní pak v půl desáté začínal společný program.

Tématem dne bylo překonávání překážek, proto jsme měli s o. Řehořem biblickou práci na téma praotce Jákoba. Postupně jsme si prošli jeho život a zastavili se u epizody, kterou zachycuje 32. kapitola knihy Genesis – zápas u potoka Jaboku. Tuto epizodu jsme dostali přepsanou na list papíru a naším úkolem bylo vyznačit si v textu místa, která mi nebyla jasná nebo u kterých mi něco nesedí, kde něčemu nerozumím. Tato místa dostala znaménko otazníku. Znaménko vykřičníku pak označovalo místa, která jsou důležitá, která vnímám jako poselství celého textu. A nakonec jsme označovali znamením srdíčka ta místa, která se nás nějak dotkla, která pro nás něco znamenají. Pak jsme společně diskutovali o těchto znaménkách a přitom jsme se dozvěděli dost nových věcí, jak to někteří poznamenávali při večerní bilanci. Zejména pěkný postřeh byl, že Jákobovi vzešlo slunce, když odcházel z Peníelu… Skutečně tato noc pro Jákoba znamenala zápas s Bohem a se sebou samým. Při něm musel prozradit své jméno, která znamená „úskočný, lstivý“. Jákob se musel konfrontovat se svým dosavadním životem, tím jak zacházel s lidmi kolem sebe. Ale byl odhodlán ten zápas dobojovat: nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! A skutečně se mu dostalo požehnání a také změny jména: od nynějška se bude jmenovat Izrael, což znamená „zápasí Bůh“ nebo „Boží bojovník“. Jákob odchází z tohoto zápasu jednak požehnaný, proměněný, ale také poraněný. Izraelité podle tohoto textu dodnes nejedí šlachu u kyčle, protože právě na tomto místě byl Jákob poraněn. Jákoba tato epizoda připraví k setkání se svým bratrem, kterého v mládí dvakrát podvedl, a jehož se velice bál… Na závěr jsme si celou scénu postavili opět s postavičkami.

Odpoledne jsme po odpoledním klidu zamířili do lesa směrem na Zběšice, protože nás navštívil Milan Líbal se svojí kamarádkou. V tomto lese nás čekal odpolední program. V době našeho poledního klidu zde vyrostly lanové překážky a nás čekalo soutěžení mezi jednotlivými družstvy. První disciplínou byla honička na dřevěných lyžích pro pět lidí. Nebylo to úplně jednoduché zkoordinovat společný pohyb všech členů, některým to šlo lépe, jiným hůře. Druhou disciplínou byla síť. Úkolem bylo jí přelézt a slézt na druhé straně. Ukázalo se, že to není vůbec jednoduchá záležitost, jak to na první pohled vypadá. Síť utíká pod nohama, ohýbá se a člověku neposkytuje pevnou oporu. Dalšími překážkami byla: lana s visícími oky, po kterých se přešlo z jedné strany na druhou, dále lano s prověšenými smyčkami, které byly záludné v tom, že se kolem lana mohl člověk otočit a pak zejména dvojice lanových přechodů, kde bylo třeba přemýšlet. První byla dvě modrá lana, z nichž to spodní bylo natažené a sloužilo jako opora pro nohy a druhé bylo velice volné, ale připevněné na obou koncích ke stromům. Tady bylo potřeba použít důmyslu a vymyslet způsob, jak se na laně udržet a navíc ho přejít na druhou stranu od jednoho stromu ke druhému. A konečně poslední atrakcí bylo červené lano, pevně napnuté mezi dvěma stromy s jedním volným lanem připevněným jen na jednom konci. To sloužilo pouze k vyvažování. Atrakce měla jméno „krocení divokého koně“. A skutečně: i když krotit divokého koně se pokoušel každý, podařilo se to jen Milanu Líbalovi, který na to má určitě nějaký speciální grif. Všichni ostatní z lana spadli…

Krom našich družstev s námi byla Johanka Jarolímková, která se ukázala být velice zdatná v lezení po lanech… Lezla skutečně jako opice… Pro nás všechny byla lana náplní celého odpoledne. Pak se část odpojila a šla se s. Kateřinou připravovat večeři a část zůstala u lan a pomáhala s jejich balením. Při zpáteční cestě jsme pak šli lesem a sbírali houby, což bylo také v bilanci příznivě oceněno jako bezvadná příležitost si popovídat…

Večerní program vhodně doplnil film Touching the Void – Dotek prázdnoty o dvou horolezcích Joeovi Simpsonovi a Simonu Yatesovi, kteří se v roce 1985 do Peru, aby se tam pokusili dobýt vrchol Siula Grande doposud nepokořenou západní stěnou. To se jim podařilo, avšak jeden z nich si ve výšce 6 000 metrů zlomil nohu a ten druhý se ho pokus slanit k úpatí. Ovšem všechno se to zvrtlo. Joe zůstal viset na převisu nad skalní průrvou a Simonovi, který nevěděl, co se s ním děje, nezbylo nic jiného, než svého kamaráda z lana odříznout. Druhý den zjistil, že Joe spadl do obrovské ledové průrvy a domníval se, že je mrtvý. Proto sestoupil z hory do základního tábora. Joe však mrtvý nebyl a po velice dlouhé a krajně namáhavé cestě se mu podařilo do základního tábora také dostat… Film ukázal, jak jedině překonání překážek je cestou k přežití, pro nás křesťany cestou k věčnému životu…

Na závěr dne pak přišla bilance, tentokrát pod vedením s. Kateřiny a tedy i v původní podobě, tak jak se začala dělat s o. Quirínem. Mně osobně se tento způsob velice zamlouvá a chci ho i v budoucnu při pořádání táborů a Přebomilů podržet…

Sepsal o. Řehoř, přehlédla s. Kateřina

Vstup do fotogalerie: