Nedělní ráno potěšilo nemnohé z nás především posunutým budíčkem, který limitovala pouze mše svatá o půl desáté s místními obyvateli. Bohužel jsme se nemohli přesvědčit o kvalitách cerekevského kněze, neboť na sedes opět usedl náš otec Řehoř a svým poutavým kázáním oslovil duše všech přítomných.

I přes časový posun, kdy jsme se během noci přesunuli z Indie do Japonska, z nás vyzařovalo nadšení a velká bojovnost. V Japonsku totiž byla na programu dne Velká cena Formule 1! A tudíž na zahálení nezbýal čas. Ihned po mši svaté si skupinky vylosovaly svoji stáj – Ferrari, Red Bull, Mercedez a McLaren – a za účasti prezidenta F1 bylo týmům oznámeno, že kvůli finančním potížím budou muset shánět sponzory mezi bohatými japonskými podnikateli. Všichni se s vervou pustili do práce. A že jí bylo potřeba pořádný kopec. Cílem každé stáje bylo vytvořit pojízdnou formuli a navíc umě prezentovat její jedinečnost před šikmookými papaláši.

Naštěstí se nezahálelo ani v kuchyni, a tak jsme se všichni společně sešli na oběd, který se nesl, jak jinak, ve znamení Japonska. Měli jsme tu čest totiž okusit kuře Teryaki, znamenitý to počin naší kuchařky Anči. A spřádání plánů, jak přetáhnout sponzory na tu či onu stranu, navíc pokračovalo i u jídla. Změna zasedacího pořádku, kdy každá stáj zaujala svůj stůl, vnesla do našeho kolektivu vlnu zdravého soupeření a touhy zvítězit.

Mezitím již japonští boháči netrpělivě svírali v dlaních své bankovky a prezentace jednotlivých týmů tak po vydatném obědě mohla začít. Jako první odhalilo svůj výtvor Ferrari – plně funkční, plně bezpečností a plně kolečkoidní prototyp formule budoucnosti. Následovala ji stáj Mercedesu, která poukázala na skvělé technické provedení svého modelu. Podobnou cestou se vydal i Red Bull, který si mimo Macha a Šebestové ke své prezentaci přizval i půvabné asistentky. Nakonec světlo světa spatřil vůz McLarenu. Jednoznačně zazářil se svou největší a nejtěžší formulí a navíc se o komentář postaral známý maďarský mafián. Japončíci si dlouho lámali hlavy, komu vlastně přispět nejvyšší částkou. Tu přisoudili červenému Ferrari a tým vyznávající vraného hřebce si tak vydobyl nejvýhodnější pozici do odpolední hry.

Ta se odehrávala v nedalekém lese hned za vsí, takže po krátkém odpočinku, kdy jsme si doplnili síly, se mohlo pokračovat. Start Velké ceny se kvapem blížil, a i když každá ze stájí již disponovala určitým kapitálem, chybělo všem to nejhlavnější, opravdové formule, schopné zajet na jednom z nejtěžších okruhů světa čas hodný vítězů. Proto se předmětem následujících dvou hodin stala honba za ziskem co největšího počtu vozů. A jak každý ví, smontovat takovou formuli není jako vymalovat omalovánky. Je potřeba sehnat určité díly a bezpečně dopravit chloubu své stáje až do depa. I proto si nemnozí z nás sáhli až na dno svých sil. Nicméně všechno to snažení přineslo kýžený výsledek, formule se podařilo získat!

Po večeři jsme s vděkem přijali promítání filmu Rivalové, který vypráví právě příběh dvou známých pilotů F1, Nikiho Laudy a Jamese Hunta. Snímek nás nejenom obohatil, ale především dokonale unavil a uspal, takže po vzoru Nikiho Laudy jsme noční Velkou cenu zrušili a odebrali se na lůžka. Holt někdy bývá spánek to nejsladší, co nám může nabídnout tento svět. Ten večer byl dokonce sladší než pachuť vítězství vznášející se ve vzduchu. Koneckonců vítězi jsme se stali všichni.

Jenda 

Ten den jsme vstávali brzo. Hodně brzo. Dokonce tak brzo, že snad ani slunce na obloze nebylo. Skoro bychom tedy mohli jít někam pěkně na kopec a pozorovat, jak zářivý kotouč vychází.  Nápad by to byl výborný a romantický, jen co je pravda, a třeba se zadaří příště. Nás ten den však čekalo něco docela jiného. Výprava na Křemešník.

Takováhle celodenní túra, to není jen tak.  Stačilo by podcenit přípravy, a taky bychom mohli zkolabovat, nebo vůbec nedojít.  Ještě štěstí, že jsme si závažnost situace uvědomili již předchozí den - každý si zabalil svůj balíček s řízkem a uložil na noc do lednice.  Ráno si tak každý jen vyzvedl, co mu náleží.  Nikdo se ani náznakem nesnažil si vzít něco, co by mu nepatřilo, a to byla potěšující okolnost. Spokojení a se svými balíčky, trošku rozespalí a trošku nasnídaní, jsme si to pak šupajdili na vlak, který nás popovezl a pak zastavil a my vystoupili.

Cesta krajinou plnou polí a luk a lesů byla přenádherná. Kromě krásných scenérií nás těšila i skutečnost, že si to štrádujem pěkně pospolu a máme se rádi. Ono to člověka vždycky povzbudí, když putuje s někým, koho má rád, a taky když do toho svítí sluníčko a občas uvidíte srnečka. A protože máme rádi i ostatní, nejenom členy našeho Přebomilu, potěšil nás skautský tábor vedle cesty. Jenže milí skauti možná ani skauty nebyli, protože se s námi odmítali kamarádit. Z toho jsme byli trošku sklíčení, ale né zas tak docela. Prudké stoupání totiž signalizovalo blížící se cíl, a tak naše černé myšlenky rychle vzaly za své. Na jejich místo nastoupilo nadšení ze zdolávání posledních překážek. Teda aspoň co se tak pamatuju, všichni byli nadšení.

Na Křemešníku se nám moc líbilo. Dokonce za námi přijeli kamarádi pajdáčci a ti, co trošku stonali. A přivezli s sebou nástroje, což nás potěšilo skoro stejně tolik, jako že přijeli oni. Naše poutní mše svatá v kostelíku s trojbokým oltářem tak byla doprovázena hrou na kytaru. A byla krásná.

Po mši se šupky dupky chystala svatba. Jakože někdo jiný ji chystal. My jsme žádnou svatbu nechystali, my jsme se uchýlili do nedaleké hospůdky. Možná proto, že jsme v našem vandráckém vzezření nechtěli kazit svatební fotky, možná jsme jen měli žízeň na něco dobrého.

Strávili jsme příjemné chvíle jak v oné hospůdce, tak na cestě zpět. Večerní opékání buřtů na farní zahradě bylo završením dne, který stál za to.

Terezka

Den pátý, sobota, se nesl ve znamení dobrého spánku a poněkud pozdějšího vstávání (neklame-li autora těchto řádků paměť), které bylo některými jedinci přijato velmi libě a stejně tak i (jednohlasně) schváleno. Rovněž přispěly k požitkům a vjemům příjemným sestry svou výbornou snídaní.

Po snídani, jak tomu bylo každý den, následovalo slovo na den a představení země v podání Marušky, která připravila velmi hezky hudebně podbarvenou prezentaci o Číně.

Následovala křížová cesta ve farním kostele, doprovázená zpěvy hudebně nadaných o. Řehoře, Vojty a Báry. Ke triu se sem tam nesměle přidávali ostatní, zejména pak v hudebně, tóninově a všelijak jinak nesložitých nápěvových pasážích (někteří zapěli i do trapného ticha). Mezi jednotlivými zastaveními jsme mohli slyšet ilustrační příběhy k zamyšlení.

O obědové krmě dnešního dne se z velké části zasloužila ostřílená kuchařka Anča se svou pravou rukou Vojtou. Připravili neskutečnou, nadhvězdnou, lahodnou čínu. Do prázdných talířů jsme po čínském způsobu obdrželi polévku, a tím je vypláchli.

Odpoledne bylo v režii autora těchto řádků a Báry. Předně jsme kolektivně zjistili, že ne všechny role od toaletního papíru jsou v průměru stejně velké, čili se u jedné zcela konkrétní hry poněkud lišila teorie s praxí. Teorie s praxí se nicméně nerozcházela všude stejně hrozně, například v kosmickém pádu vejcí, jimž jsme měli za úkol poskládat přistávací modul po způsobu Robinsona Crusoe. Pád přežila všechna vejce, a stejně jako jsou rozmanité duchovní dary, byly rozmanité i ony přistávací moduly. Nechyběla ani "svlékací štafeta", která do tábora vnesla ducha pohybu a soutěživosti.

Večer byl prodchnut filmem o Matce Tereze, jenž vyvolal spoustu pocitů a dojmů, zvláště pak ve vztahu k duchovnímu povolání.

Po filmu se někteří mohli účastnit nečekaného překvapení ve formě Ládi a Míši, kteří nás postrašili zpoza okna společenské místnosti v kuklách nápadně připomínajících stejnokroj Kuklux Klanu a rapidně tak zvýšili pravděpodobnost infarktu myokardu.

Vzato kolem a kolem, den to byl zajímavý, různorodý a dobrý.

Martin

Byl čtvrtek. Čtvrtý táborový den, dvacátý první den srpnový. Pomalu jsme se ani nestačili převalit na druhý bok a budíky, ti nemilosrdní strážci zoufalého naříkání, svými burácivými a občas až houkajícími tóny zvěstovaly nejhorší. Ráno.

Přes všechnu nepřízeň osudu jsme byli plni vznešených myšlenek a velkých ideálů. Plánovali jsme se dnes postavit okolnostem, zachránit svět a prožít mnohá dobrodružství. S takovým odhodláním jsme ráznými pohyby nohou odkopli spacáky pryč z našich matrací, abychom procitli do zdrcující reality. Do reality vystřízlivění z nočních snů.

A opravdu, situace byla neutěšená. Nepřestávající zívání, hlasité povzdechy volající po přívětivosti spacího pytle a víčka, která padala do očí. To vše se v odéru smutku z právě končící noci snoubilo s nepřítomnými pohledy polospánku, když jsme se ve společenské místnosti scházeli k úvodnímu slovu na den a modlitbě.

Slůvko i modlitba pro nás ale naštěstí znamenaly životadárnou infuzi nové energie a nadšení, síly i povzbuzení, a tak jsme na následující snídani spěchali opět s mnohem větším elánem. A že jsme měli proč spěchat! Do úst jsme postupně vkládali chleba, máslo, marmeládu, sýr, vločky, jogurt, vánočku, zeleninu a rohlík. To vše za příjemného šumu tekoucího čaje a kávy. Zkrátka to byly okamžiky blaženosti a neskonalého štěstí. Všechno však má určenou chvíli a veškeré dění pod sluncem svůj čas. Čas snídaně vypršel, nadešel čas dalšího programu.

Země, kterou jsme dnes v rámci putování kolem světa navštívili, byla Indie. Bára si připravila prezentaci a my hltali její obsah. Dozvěděli jsme se toho mnoho, mnoho později zapomněli, ale mnoho také ne. Dopoledne se neslo v náladě normálního táborového dne a nic nenasvědčovalo ničemu jinému. Nejdříve jsme se zamýšleli nad zpovědí, pak jsme zpívali, dováděli a skotačili a někteří, někteří jen tak spali, nebo si povídali s náhodnými kolemjdoucími.

Po obědě však přišla jako blesk z čistého nebe, nebo jako facka ze strany, odkud ji čekal jen málokdo, nová extáze vzrušení. Prestižní a tradiční hra Messnerovy vrcholy číhala za rohem a narychlo utvořené a natěšené manželské dvojice se chvěly trémou. Úkolem bylo zdolat všechny osmitisícovky jako první.

Hrdinné výkony braly dech. S nadšením a neskrývaným obdivem sledovali nestranní pozorovatelé, jak se potící se horolezci sprintem vydávali do kopce a z kopce, na vrcholy hor, tam a zase zpátky. Svaly se napínaly, srdce bušilo stále více, a když už to vypadalo, že nikdo nevyhraje a všichni padnou vyčerpáním, opak se stal pravdou. Manželský pár Otce Řehoře a Káti nadlidským, ano, řekněme až heroickým výkonem porazili všechno, co jim stálo v cestě. Vyhráli. Dvorana slávy je vítala potleskem davů, oba šťastní manželé vstoupili do pomyslného horolezeckého nebe. Štěstí neznalo mezí, euforie neupadala, potlesk stále sílil. Pak se však přece utišil a lidé se začali rozcházet zpátky na faru.

Pro vítěze ovšem čekala ještě jedna specialitka, odměna za dvě hodiny odříkání a dřiny. Výborem Reinholda Messnera byli zpátky na faru odneseni na ramenou. Jak se později ukázalo, možná by pro ně bylo lépe, kdyby tuto cenu nevyhráli, ale na to se již historie neptá.

Vysíleni a vyčerpáni jsme dorazili zpět do pohostinného přístřeší. Někteří se snažili usmívat, někteří jedli, někteří spali za chůze. Všichni ale byli zpocení a špinaví. Sprchy dostaly zabrat...

I osprchovali jsme se a vstoupili do kostela. Na programu byla mše svatá. Snažili jsme se při ní neusnout. Někteří možná klimbali, ale věřme, že neusl nikdo. Vyšli jsme z kostela, protože mše skončila, a těšili se do spacáků. Ani v tento večerní čas však nebylo konce příhod, které se nám ještě měly stát a činů, které jsme ještě měli vykonat. Nadešla noční hra.

A tak jsme se vydali znovu směrem pryč. Šli jsme, a nesměli jsme dupat ani zpívat, smát se ani plakat, protože už byl noční klid a Novou Cerekví se nesl něžný mír přicházející noci. Po špičkách jsme doputovali až k tajemnému rybníku a Báře, k té, co už dneska měla prezentaci na Indii. Pozdravila nás a začala vyprávět pravidla.

Po jednom jsme se měli brouzdat travinami a na čtyřech různých stanovištích jsme si měli zapamatovávat jednotlivé předměty, které však postupně splývaly v jedné bublině nafouknuté do neznáma. A tak jsme se vraceli, a zapamatovávali si znovu ty stejné předměty, jako před chvílí, a při tom jsme stále nemohli mluvit a měsíc svítil a z lesa houkala sova a na jednom stanovišti na nás Pavel házel z dlouhé chvíle kamení.

Tajemný a mystický výlet kolem rybníka do hloubi naší paměti měl konec u jedné lávky přes rybník. Martinovi jsme přiškrceným polohlasem sdělili všechny předměty, které jsme si zapamatovali, a když jsme na nic nezapomněli, Martin nám posvítil do očí baterkou a, opět přiškrceným polohlasem, nás propustil.

Tak vše plynulo k zdárnému cíli. Ale ani tentokrát jsme neměli být ochuzeni o prekérnosti a pikantní nešťastnosti. Právě na oné lávce, té přes rybník, se totiž setkaly dvě různé a protichůdné postavy - malá Káťa a velký Vojta. Hned bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Oba možná ještě mohli udělat krok dozadu, aby předešli neodvratitelné katastrofě. Ale neudělali ho. Šli. Proti sobě. Po lávce. Stromy se ohýbaly ve větru a v rybníce skákali kapři. Možná, že i mlha se snášela mezi dvě postavy, které se stále blížily k sobě. Kdesi za nimi Martin zablikal baterkou. A pak to přišlo. Vojta udělal krok do strany, ale ouha. Tam, tam už lávka nebyla. Tam byl jen nekonečný rybník, voda, voda a voda...

Nakonec se Vojta neutopil a Káťa nedostala infarkt, dokonce ani my jsme se při pohledu na poněkud mokrého Vojtu neusmáli k smrti. Vše dopadlo dobře.

Ještě dlouho jsme ale všechno museli prodiskutovat a probrat ze všech stran. A tak už možná ani nebyl čtvrtek, když jsme uléhali do spacáků, které jsme nacházeli skopnuté vedle matrací. Uléhali jsme ve spěchu, abychom se aspoň jednou stačili obrátit na bok, než nás ten neúprosný strážce zoufalého naříkání opět překvapí uprostřed snění. Každou chvíli totiž mělo vyjít slunce.     

Matěj

Nastalo jitro, den třetí. Ve společenské místnosti neboli obýváku jsme se sešli k ranní modlitbě a slovu na den. To bylo věnované svatému Bernardovi, velkému francouzskému řeholníkovi a kazateli 12. století. Křaplavými hlásky jsme si i zazpívali za doprovodu tří kytar a mandolíny. Otec Řehoř připomněl, že dnes jsme se probudili v Egyptě.

Po snídani jsme si poslechli prezentaci země Egypt, výborně si ji připravil Martin. Dozvěděli jsme se hodně o nejnavštěvovanějších památkách, o kterých už jsme všichni slyšeli, nebo je viděli na obrázcích. Já, která jsem nikdy neměla v božstvech pořádek (taky proto se vyplatí mít Boha jednoho), jsem ocenila povídání o panteonu Egypta. 

Potom už nebyl žádný společný program. Někteří zapálení si neodpustili fotbálek, jiní se dali do společného zpívání. Skupinka modrých vzala svoji dnešní službu vážně a k úklidu nepoužila jen koště, smetáček a lopatku, ale taky rukavice, saponát, hadr a reflexní vestu! A pár lidí bylo taky potřeba na pomoc do kuchyně.

Já s Ančou jsme se docela prošly, když jsme hledaly po Nové Cerekvi řezníka, a když nám jeden pán smysluplně poradil, zjistily jsme, že otevírací doba je pro nás úplně nepoužitelná. A tak pohotová sestra Anna nastartovala auto a jelo se pro maso do Pelhřimova. K obědu se totiž chystaly káhirské špagety!

Všechno se ale stihlo včas. To bylo důležité, protože hned po obědě jsme měli vyrazit na prohlídku synagogy. Velmi mile nás překvapila slečna průvodkyně, zvlášť ve srovnání se včerejší slečnou na hradu Kámen. Vyprávěla nám osudy místních židů, synagogy a jejího vybavení poutavě a se zájmem, že jsme všichni dobře poslouchali a mohli se tak dozvědět, že synagoga je čerstvě otevřená a renovovaná byla v rámci projektu 10 hvězd. Nyní je vybavená novými lavicemi, na kterých se výborně sedělo, jiným nábytkem a ozdobeným svatostánkem, který ale neuchovává Tóru, proto nevadilo, že kluci přišli bez jarmulek či jiných pokrývek hlavy. Po celém prostoru jsou rozmístěné panely, na kterých je mnoho zajímavého povídání o architektuře českých synagog, doplněného fotografiemi.

Hned před synagogou jsme si vysvětlili odpolední hru: hráči se rozdělili se do svých týmů a chodili podle mapky po celé Cerekvi. Na stanovištích byly nachystané vzorky potravin, které měli poslepu uhádnout. Mezi jednotlivými stanovišti se pohybovali způsobem, který si vylosovali. Počasí nám výborně vyšlo, nebylo ani nesnesitelné horko, ani nepršelo, a tak se dobře hrálo. Během hry přijela Lída, takže se hned zapojila a stihla projít sice jen kousek trasy, zato si zahrála se dvěma týmy!

K večeři jsme měli jídlo typické pro Egypt, a to hummus s pita chlebem, který upekla sestra Pavlína. Na pomazánku bylo potřeba předem namočit a oloupat cizrnu, což by pro jednoho byl těžký úkol, a tak bylo dobře, že se našli ochotníci, kteří Anči s tímto pomohli.

Mši svatou jsme měli naplánovanou na večer, abychom ji zažili za tmy, jen při svíčkách. Atmosféra to byla jedinečná a Bětce se podařilo udělat několik pěkných fotek, a tak máme i památku. Na konci jsme v adoraci mohli poděkovat za uplynulý den a poprosit Ježíše, aby nám žehnal i dál ve všem, co nás trápí a co si na tábor přivážíme.

Pak jsme se rychle vystřídali v koupelnách – ještě že byly tři – a chystali se postupně spát, protože nás další den čekalo opět brzké vstávání.

Bára