Den začal asi o sedmé hodině budíčkem, pak následovala výborná snídaně, opět z kuchyně našich hostitelů: ještě jednou děkujeme! Pak už jsme vyklidili naše nocležiště a přesunuli vše zpět do auta sestry Pavlíny. Mnozí z nás tam přidali věci, bez kterých se běžně neobejdeme, ale vzhledem k nebezpečí ztráty a utonutí jsme je rádi uložili do úschovy (mobily, klíče, hodinky, peněženky atd.) No a pak každý nafasoval záchrannou vestu a pádlo. O deváté hodině jsme naložili lodě na vozík a vydali se směrem dolů, do kempu u řeky. Tady došlo na dofouknutí lodí, jejich úpravu a rozdělení posádek. Následovala krátká instruktáž, jak se na raftech plave, a byla vznesena nabídka, že jeden může plout na kánoi. Po této nabídce jsem skočil já, protože od svých šestnácti jsem po něčem takovém toužil a po čtyřiadvaceti letech se dočkal. Jako první jsme spustili loď do vln Otavy a pokusili se zaujmout místo v plavidle. Ale ukázalo se, že kánoe je velmi vratká záležitost, takže hned jsme to otočili a zkusili jsme, jaká je voda v Otavě – a byla mokrá! Takže všechno bylo v pořádku a mohli jsme loď vylít a učinit druhý pokus. V té chvíli jsem trochu zalitoval, že jsem přece jen nezvolil stabilnější plavidlo – raft – a že jsem přece jen na tu vodu neměl volit příliš optimistické bermudy, které byly odsouzeny k celodennímu máčení. Ostatní kupodivu všechno zvládli bez vážnějších závad a tak se naše kolona lodí, čítající tři rafty, kánoi, kajak našeho nejzkušenějšího vodáka Ládi a nafukovací kánoi obsazenou sestrou Kateřinou a manželkou Míry Čapka, vydala na cestu. Paní Čapková však evidentně na místě kormidelníka seděla poprvé. Poté co obě začaly na řece opisovat kruhy, byla sestrou Kateřinou dotázána, co má dělat, aby pluli rovně: odpověď byla jednoduchá, ale nečekaná: „nevím“. Všichni jsme s vodáckým řemeslem bojovali. Nicméně po jistém čase se situace ustálila: rafty ožily pravidelným pohybem veslařů a texty písní, které byly skládány „ad hoc“ a vypadalo to, že den bude velmi zábavnou záležitostí. Takto jsme směle vypluli směr Strakonice. Tam jsme dostali kolem jedenácté či půl dvanácté – podle polohy slunce. Naše loď byla první, tak jsme ji vytáhli na břeh a začali sušit svršky. Postupně přijížděly ostatní lodě, které jsme pomáhali vytahovat na břeh.
Během pár desítek minut k nám přijelo z Katovic auto naložené různými nádobami, várnicemi a potřebami a začal oběd. Vařené brambory s kuřecím řízkem a spoustou domácí zeleniny byly velmi rychle spořádány. Po chvilce odpočinku pak jsme se jali přenášet jez a spouštět lodě na vodu. Pak už jednotlivé lodě začaly vyplouvat a měli jsme namířeno do Štěkně. Tam jsme měli domluvenou přestávku na adoraci. Zde jsme poděkovali za Boží řízení, protože sestry měly právě v ten den adoraci v plánu a tak mimo jiné jsme taky zpěvem písní z Taizé i vyjádřili svůj dík za bezvadné počasí a to, že cesta probíhala tak dobře.
Zdržet v kapli jsme se mohli jen asi tak čtvrt či půl hodiny. Pak už bylo třeba jít, spustit lodě na vodu a zamířit na Kestřany. Cestou nás trošku pokropil deštíček, ale asi tak kolem osmé už jsme přistáli za mostem v Kestřanech. Zde jsme vytáhli lodě z vody a pomohli je složit do auta. Naše dobrodince jsme pozvali na večeři na oplátku my, ale ti měli velmi naspěch, a tak s námi pobyli jen asi tak půl hodiny. Den pak pokračoval bilancí a po ní byla možnost účastnit se ještě mše svaté. Protože byla tma, využili jsme příležitosti a mši uspořádali při svíčkách. Myslím, že to pro každého z nás byl veliký zážitek. Po tak naplněném dni se spalo jedna báseň!