Celkem patnáct dětí se začalo pravidelně připravovat na své první setkání s Ježíšem přítomným v eucharistii. Setkání obvykle probíhají ve středu po mši svaté na faře v Kovářově a v prvních setkáních jsme se snažili poznat Ježíše jako toho, s kým když se setkáme, tak nás toto setkání promění. K tomu, abychom to zakusili, se zamýšlíme nad evangelními příběhy takových setkání.

V druhé polovině přípravy se již věnujeme znamení eucharistie, který je pokrmem, který sytí náš život a umožňuje nám setkání s živým Ježíšem. V této části reflektujeme ty prvky a symboly, které tvoří eucharistii.

Z našich setkání je utvořená také postupně doplňující fotogalerie. A zde v článku si stručně připomeneme, čemu jsme se v našich setkáních postupně věnovali.

Vstup do galerie: 

22. března – Ježíš náš přítel a bratr

V prvním setkání jsme se vydali na břehy řeky Jordánu a zde jsme prožili setkání Ježíše s Janem Křtitelem. Právě touto událostí začíná Ježíšova veřejná činnost, kdy prochází zemí a setkává se s lidmi, kteří touží po Bohu, po lásce a setkání s někým, kdo přinese do jejich smutku či nemocí své světlo.

29. března

Toto setkání odpadlo, pro mou hlasovou indispozici.

4. dubna – Ježíš uzdravuje slepého

Na příběhu slepého Bartimaia z Jericha jsme viděli, jak Ježíš přichází s konkrétní pomocí k nemocnému slepci. Jeho situace osamocení a vyloučení se skrze setkání s Ježíšem mění a on získává nejen světlo do svého života, ale také i cestu k následování. Podobně jako slepý Bartimaios i my ve mši svaté prosíme Ježíše: „Pane, smiluj se!“

12. dubna – Ježíš uzdravuje hluchoněmého

Toto setkání proběhlo v kostele formou bohoslužby. Na příběhu uzdravení hluchoněmého člověka jsme si mohli uvědomit, co znamená naslouchat a mluvit. Podobně jako hluchoněmému z našeho příběhu, i nám Ježíš říká: „Effatha! Otevři se!“

22. dubna – Dnes budu tvým hostem

Příběh celníka Zachea je krásným znázorněním toho, co je v životě člověka důležité. Celník, který měl mnoho peněz, ale nikdo ho neměl rád, bych schopný po setkání s Ježíšem otevřít své srdce a to, co nakradl rozdat. Ježíš ho uzdravil, podobně jako i nám takové uzdravení nabízí ve svátosti smíření.

26. dubna – Podobenství O ztraceném synovi a milosrdném otci

Na pozadí jednoho z nejkrásnějších příběhů Bible jsme si mohli uvědomit, že svátost smíření a oslavou radosti z návratu člověka do domu svého Otce. Hřích je přebývání v domě smutku a nedostatku. Otec člověka vyhlíží a navrací mu znovu důstojnost Božího dítěte.

3. května – Ježíš nás učí žít v tichu a modlitbě

V tomto náročném setkání jsme se pokusili zjistit, odkud Ježíš čerpal svou sílu pro setkávání s lidmi. Byla to modlitba, důvěrné setkání v tichu s Otcem. Na Ježíšovi bylo toto setkání poznat a proto i učedníci prosili, aby je naučil modlit. Ježíš nám dal jako dar modlitbu Otče náš.

10. května – Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Při slavení eucharistie užíváme chléb. On je Božím darem a zároveň výsledkem naší práce. Chléb symbolizuje zároveň i naše spojení s Bohem a druhými lidmi. Než vznikne, je třeba dlouhého času a příznivých okolností. Podobně je to i s námi, s naším společenstvím.

17. května – Všichni jedli a všichni se nasytili

Tímto setkáním jsem prohloubili téma z předcházejícího týdne. Chléb, který je znamením a také prostředkem nasycení jsme rozjímali na pozadí biblického příběhu rozmnožení chlebů. Když chléb, který je Božím darem a také plodem naší práce nabídneme Ježíši, můžeme zakusit, že u něj není nedostatek. Ježíš láme chléb pro všechny, podobně i my můžeme lidem kolem sebe dávat a přitom nám neubude: radu, úsměv, radost...

24. května – Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny

Radostí naší víry je to, že Bůh nám v Ježíši jednou provždy dává plnost života. To, co ji ubírá je častokrát právě naše vina, když druhým ubližujeme nebo oni nám. Ježíš nás vede ke smíření a odpuštění a to jak mezi sebou, tak i vůči Bohu. Jednou z důležitých svátostí je svátost smíření, kterou nám Bůh odpouští to, čím jsme zranili náš vztah k němu. Tímto setkáním se připravujeme na setkání se s Ježíšem právě v této svátosti.

30. května – Jestliže pšeničné zrno zemře, vydá užitek

Pokračujeme dalším setkáním a naším tématem je opět obilné zrno. Obilí je základem pro chléb, ale aby ten mohl vzniknout a nasytit nás, tak musí před tím mnoho obilným zrn "zemřít" a umožnit tak vyrůst mnoha jiným zrnům, která pak semeleme na mouku pro chléb. Tento význam je skrytý i ve svátosti Eucharistie, která nám zpřítomňuje Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. A není tedy náhodou, že se tak děje pomocí chleba, který nabízíme při mši svaté Bohu jako Boží dar, ale i jako plod naší práce, našeho vlastního "umírání" pro druhé.

8. června – Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti

V tomto setkání jsme se zamýšleli na vinným hroznem a vinným keřem. Aby víno dozrálo, je třeba živin, vody, slunce, ale hlavně čas. A také je nezbytné, aby každá větev keře zůstala spojená s kmenem. Ježíš používá obraz keře vinné révy k tomu, aby nám předal zkušenost s tím, že je nezbytné zůstat s ním ve spojení. Zároveň je zde také obsažena skutečnost, že právě spojení s Ním nám umožňuje dozrát a přinášet ovoce, které bude trvalé.

14. června – Ježíš slaví se svými přáteli poslední večeři

Tentokrát se scházíme v kostele na bohoslužbě při příležitosti připomínky Ježíšovy poslední večeře se svými přáteli. Je to den před jeho smrtí a před svým odchodem nám odkázal památku na své umučení tím, že nám přikázal slavit tutéž večeři, kterou on slavil se svými učedníky. Při této večeři Ježíš ukazuje svým přátelům jak moc je miluje, a to tím, že vstává od stolu a každému z nich umyje nohy. Ježíš vydává svůj život za nás a tehdy, když si všimneme a zakusíme jeho lásku ve svátosti eucharistie, můžeme na jeho lásku odpovědět láskou svou.

17. června – První svátost smíření

Tento den byl pro děti slavnostní: poprve uslyšely hlas Boží, který jim říkal "já ti odpouštím". A od této chvíle budou moci tento hlas děti slyšet pravidelně. Naše setkání jsme začali zamyšlením nad naším domem, kdy je světlý, otevřený a krásný a kdy je zase uzavřený, ošklivý a temný. Přečetli jsme si evangelium o návratu marnotratného syna a pak ho děti mohly prožít na sobě. U Boha je vždy šance náš ošklivý dům proměnit na dům krásný a světlý.

Děkujeme za celé období přípravy a za vše, co jsme v něm mohli prožít a dozvědět se...

Zapisuje Řehoř J. Žáček.

Eucharistie je živý Pán Ježíš, který se nám jako člověk a Bůh dává v podobě chleba a vína. Když budeme poprvé přijímat Eucharistii, bude to pro nás výjimečné setkání s Pánem Ježíšem, s kterým se nikde jinde – jako s člověkem – takto nemůžeme setkat. Proto je pro nás chvíle svatého přijímání nejcennější chvílí našeho života! A proto máme být na setkání s Pánem Ježíšem vždy připravení. V čem tato příprava má spočívat?

Ke svatému přijímání smíme přistoupit jen tehdy, pokud nemáme těžký hřích. Vysvětlovali jsme si již, že těžký hřích nám bere Boží milost posvěcující, neboli Boží život v nás. Stejně jako mrtvého člověka již nekrmíme pokrmem, tak ani my nesmíme přistupovat ke svatému přijímání, pokud víme, že jsme udělali těžký hřích. Nejprve je tedy potřebné, abychom si vykonali svatou zpověď.

Další podmínkou, kterou máme splnit je to, že před svatým přijímáním jednu hodinu nejíme a nepijeme nic, vyjma čisté vody a nutných léků. To je z důvodu úcty. V dřívějších dobách křesťané nic nejedli od půlnoci a pili jen obyčejnou vodu. To proto, že tím naznačovali, že jejich jediným pokrmem života je jen Pán Ježíš. On řekl: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život a já ho vzkřísím v den poslední. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj (Jan 6,54–55).

A konečně je třeba, abychom na mši svatou přišli včas. V neděli máme povinnost se mše svaté zúčastnit, a tuto povinnost vyplníme tím, že budeme na celé mši svaté. Dbáme na to, abychom do kostela přišli včas, alespoň pět minut před začátkem, abychom se stihli na tuto událost dobře připravit.

Při mši svaté jsme pozorní. Všechno, co zde slyšíme a co zde říkáme, se snažíme prožít soustředěně. Protože ve čteních, která se zde čtou z Písma svatého, k nám mluví Bůh. To, co říkáme, říkáme Pánu Bohu. A proto je třeba, abychom si na mši svaté dávali záležet, vždyť se zde setkáváme s někým tak velikým, jako je Bůh!

Mše svatá má dvě hlavní části: bohoslužbu slova, ve které se čtou čtení, kde se také říká kázání a my se zde modlíme za ostatní lidi přímluvy. Druhá část mše svaté začíná přinášením obětních darů a této části říkáme bohoslužba oběti. Tato část končí modlitbou Otče náš a svatým přijímáním.

Když přistupujeme ke svatému přijímání, uvědomíme si, koho budeme přijímat a můžeme i sami ve svém srdci říct Pánu Ježíši, že se na Něho těšíme… Pak, až na nás přijde řada, nám kněz ukáže Tělo Pána Ježíše a řekne: Tělo Kristovo! A my odpovíme: Amen! Tím říkáme, že věříme, že to, co nám kněz ukázal a co vypadá jako kousíček chleba je opravdové živé Tělo Pána Ježíše a že věříme tomu, že tento chléb se stal jeho Tělem slovy: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává! A také: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. To, že se z chleba a vína staly tělo a krev Pána Ježíše, poznáme také tak, že nám je kněz při mši svaté po těchto slovech ukazuje a sám před nimi pokleká.

Ať je tedy pro nás každé přijímání Pána Ježíše takovou slavností, jako to, které nás čeká zanedlouho. Velikou škodou by totiž bylo, kdybychom si na to, že ke svatému přijímání můžeme chodit, příliš zvykli a mysleli si o tom, že je to něco obyčejného. Na druhou stranu nemáme při žádné mši svaté svaté přijímání vynechávat, protože každé setkání s Pánem Ježíšem z nás činí jeho stále větší přátele a proměňuje nás k lepšímu.

Minule jsme se seznámili s kostelem, co děláme při příchodu do něj, a také jsme si vyzkoušeli, jak se chodí ke zpovědi, kde je zpovědnice a jak poznáme, že je tam kněz přítomen, abychom se vyzpovídali. V této části si vysvětlíme, jak se připravujeme ke svátosti smíření.

Říkali jsme si, že ke zpovědi máme chodit pravidelně, abychom se naučili znát sami sebe a abychom stále přijímali Boží posilu a jeho uzdravení do našich srdcí. Proto ke zpovědi chodíme i tehdy, když nemáme těžké hříchy, ale jen lehké. Těžké hříchy si velmi dobře pamatujeme, protože jsme je udělali svobodně a dobře jsme věděli, že děláme špatnou věc. S lehkými hříchy je to jinak. Dopouštíme se jich z nepozornosti nebo třeba ze strachu, pod vlivem vášní, zlosti, a tak dále. Proto je třeba si na ně vzpomínat, uvědomit si je, protože ani takové hříchy se Pánu Bohu nelíbí. Tomuto vzpomínání a uvědomování si svých hříchů říkáme zpytování svědomí.

Zpytování svědomí začínáme vždy modlitbou. To, zdali něco na sobě poznáme, totiž závisí nejen na naší dobré paměti, ale také je to Boží dar, když nám On dovolí poznat sám sebe. Proto se dříve, než se vůbec do něčeho takového pustíme, nejdříve pomodlíme modlitbu, ve které poprosíme Pána Boha, Pána Ježíše nebo Ducha Svatého, aby nám pomohl se dobře poznat a daroval nám také opravdovou hlubokou lítost nad hříchy. Takovou modlitbu se můžeme pomodlit buď vlastními slovy nebo se takovou modlitbu můžeme pomodlit z modlitební knížky.

Pak už následuje zpytování svědomí. Podle Desatera se ptáme, jak jsme jednali, co dobrého jsme zvládli a co jsme neudělali nebo přímo porušili… Tak procházíme celé desatero a také hlavní hříchy a je nejlepší, když si to, na co přijdeme, poznamenáme na kousek papíru, abychom ve zpovědnici nemuseli myslet na to, že jsme na něco zapomněli nebo něco vynechali. Když ve zpovědi něco zapomeneme, tak to není takové neštěstí, jako když něco úmyslně neřekneme. Pokud bychom tak ve zpovědi zatajili nějaký těžký hřích, pak by taková zpověď nebyla platná a příště bychom se museli vyznat jak z toho hříchu, který jsme zatajili, tak i z toho, že jsme to ve zpovědi úmyslně zatajili a pak ze všech těžkých hříchů, které jsme při této nepovedené zpovědi již vyznávali.

Nakonec poprosíme Pána Boha za odpuštění. Projevíme tím lítost nad tím, že jsme tyto hříchy udělali a umíníme si, že se jich už nebudeme dopouštět a že se z nich co nejdříve vyznám knězi ve zpovědnici, aby mi udělil odpuštění hříchů.

Při příchodu do kostela se nejdříve u kropenky označíme znamením kříže. Omočíme prsty v kropence se svěcenou vodou a uděláme pěkné znamení kříže. To děláme pokaždé na památku křtu a jen, když do kostela vcházíme. První křesťané, kteří neměli kostely, mívali mši svatou vždy v domě nějakého bohatšího křesťana, který měl větší dům. V Římě se domy stavěly s takovým vstupním dvorkem, kterému se říkalo atrium, a na tomto dvorku byla nádrž s vodou, nejlépe zde voda přímo protékala. Křesťané zde udíleli křest. Proto, když pak později chodili na mši svatou, tak právě na tomto místě, kde byli pokřtěni, si svůj křest připomínali. Dnes již máme kostely, ale na připomínku toho, jak to dříve vypadalo, se nám uchovaly u kostelních vchodů kropenky, abychom i my si mohli svůj křest připomínat. Vždyť při křtu jsme se stali Božími dětmi.

Další věc, kterou hned po příchodu do kostela vyhledáme, je svatostánek. Je to skříňka, kde se uchovává eucharistie z předchozích mší svatých. Jak víme, tak eucharistie je živý Pán Ježíš, kterého v podobě chleba a vína přijímáme při mši svaté. Zbytek eucharistie, která se nespotřebuje při mši svaté, se uchovává ve svatostánku pro nemocné. Zároveň je pro nás svatostánek velikou příležitostí pro modlitbu. Nikde jinde na světě se nemůžeme setkat s Pánem Ježíšem člověkem, než právě tady. A proto, když přijdeme do kostela, uvědomíme si, že je to dům Pána Ježíše, a co nejdříve ho pozdravíme pokleknutím na pravé koleno. Před svastostánek pak poklekáme kdykoliv, když před ním přecházíme. Svatostánek poznáme podle toho, že v jeho blízkosti svítí červené světlo, kterému říkáme věčné světlo.

Pro sezení při mši svaté máme v kostele množství kostelních lavic. Dalšími důležitými částmi kostela je oltář, který vypadá tak trochu jako stůl. Na něm slavíme mši svatou, zde se také stává z chleba eucharistie, a proto máme oltář ve veliké úctě. Dalším důležitým místem v kostele je ambon. Ten je také velice důležitý, protože z něho se předčítají při mši svaté čtení. Jak víme, tak čtení při mši svaté se berou z Bible, a proto ho považujeme za Boží slovo pro nás. Jako kdyby nám Bůh napsal dopis, ale nejen tak nějaký dopis. Tento dopis má pokaždé trochu jinou sílu, protože toto Boží slovo je živé. Když totiž čteme Boží slovo, Bůh je při tom a pokaždé nám pomáhá, abychom toto slovo dobře pochopili. Proto je pokaždé čtení, byť i stejného místa Bible, jiné.

Další důležitou částí kostela je zpovědnice. Zde vykonáváme svátost smíření. O ní jsme si mnoho povídali minule. Do zpovědnice přicházíme pokaždé, když chceme vykonat svátost smíření. To, že tam můžeme vstoupit, poznáme podle toho, že se tam svítí. To nám říká, že je tam přítomen kněz.

V této části si budeme vysvětlovat, co je to svátost smíření. Tuto svátost ustanovil Pán Ježíš proto, aby nás vysvobozoval a uzdravoval od toho, z čeho nás nikdo jiný vysvobodit a uzdravit nemůže, totiž od hříchu. Říkali jsme si, že hřích bere člověku radost a štěstí. Nikdo z nás asi nechce být smutný a nešťastný. Proto se chceme hříchů zbavit. Po svém zmrtvýchvstání přišel Pán Ježíš mezi ustrašené apoštoly a řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou! Tím dal apoštolům a jejich nástupcům moc a pověření odpouštět v jeho Jménu lidem hříchy.

Příběh marnotratného syna

Každý hřích může být člověku odpuštěn, ale jen tehdy, když jich lituje. K tomu jsme si četli příběh O marnotratném synu. Ten odešel z domova, kde mu bylo dobře, ale kde ho to moc nebavilo a myslel si, že si sám dokáže zařídit mnohem šťastnější život. Jak dopadl, to víme. Nakonec utratil všechny peníze, které mu otec svěřil, a když neměl peníze, tak ho opustili i jeho kamarádíčkové. Nakonec zůstal úplně sám, ale nejhorší bylo, že začal mít hlad a neměl na jídlo. Tak se nechal najmout jako pasáček vepřů. To bylo pro něj opravdu veliké ponížení, protože Židé vepře nejedli a pokládali je za nečistá zvířata, kterých se ani nedotýkali, natož aby je chovali. No a jak tak pásl ty vepře, tak začal přemýšlet. On tady sedí a dívá se na vepře, kteří mají lusky, jimiž mohou zahnat hlad. On nedostal ani ty lusky, ale když si vzpomene na to, jak to chodí v domě u jeho otce, tak tam je to úplně jiné: každý nádeník, každý dělník, tam má dost chleba, že ho může rozdávat. A on tady hyne hladem. Taky si uvědomí, že z domu odešel proti přání otce, že ho tak velmi zarmoutil, dokonce si nechal od něj vyplatit dědictví, a to ještě předtím, než otec umřel, to ho muselo opravdu moc bolet. Teď si uvědomil, že se zachoval nevděčně. Už nemůže počítat s tím, že se může jen tak vrátit domů. (zpytoval své svědomí) Mrzelo ho, že byl tak zlý a hloupý. Kdyby zůstal doma, určitě by se mu dařilo lépe. Otec má o něj určitě starost a kdyby ho viděl v tomto stavu, určitě by ho to moc bolelo. Nyní vidět, že to neměl dělat. (litoval svých hříchů) Ale když tady zůstane, tak se mu dobře vést nebude. Je nebezpečí, že tady umře hlady, vždyť je každému jedno, jestli má hlad nebo ne. U jeho otce i ten nejposlednější nádeník má dost jídla. A tak si řekl, že se zvedne a půjde ke svému otci, aby ho přijal jako nádeníka. Vstal a šel ke svému otci. (učinil pevné předsevzetí)

Otec ho dlouho vyhlížel. Každý den se chodil dívat, jestli se náhodou jeho syn nevrací domů. Záleželo mu na něm. Jednoho dne se dočkal… Vidí, že se už vrací, ale ten pohled! Syn se vrací otrhaný, špinavý, zapáchající a hladový. Na tváři smutek a bolest a teď začne plakat a říkat: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu, i proti tobě! Už si nezasloužím, abych byl tvým synem! (vyznal své hříchy) Ale vezmi mě aspoň jako jednoho ze svých nádeníků! A já budu pilně pracovat, všechno napravím a budu tě ve všem poslouchat!“ (chtěl odčinit své hříchy).

Ale otec se zachoval překvapivě štědře. Jakoby ani neslyšel, co mu syn vykládá hned nechal přinést ty nejlepší šaty, nechal zabít to nejvykrmenější dobytče a uspořádal veselou hostinu, protože měl obrovskou radost, že má své dítě zase doma a že je živ a zdráv…

Na tomto krásném příběhu jsme si vysvětlili, z jakých pěti částí se skládá každá svátost smíření.

Jak se připravujeme na svátost smíření

První tři části si připravujeme obvykle doma. Doma zpytujeme svědomí, litujeme svých hříchů a děláme pevné předsevzetí ty hříchy už neopakovat. Pak teprve jdeme do kostela a tam hříchy vyznáváme před knězem, a on nám je v Božím jménu odpouští. Tam také máme udělat rozhodnutí, co pro nápravu svých hříchů uděláme.

Když budeme pravidelně, třeba každý měsíc, vyznávat své hříchy a budeme se snažit je napravovat, vyhýbat se jim, budeme mít čisté srdce, ve kterém bude radost a veliký pokoj. A takový pokoj a takovou radost nám chce dát Pán Ježíš, abychom tak měli hodně sil a chuti zvládat všechny úkoly, které na nás každý den čekají.