1. neděle adventní

Jeden člověk si přilepšoval pašováním přes hranice. Celník ho při přechodu hranice pravidelně kontroloval, prohlédl osla, slámu i samotného pašeráka a nikdy nic nenašel. Po letech, kdy už pašerák zanechal svých přechodů, ho celník navštívil a ptal se ho: prosím tě, kdes to měl schované? Pašerák řekl: no, já jsem přece přes hranice pašoval ty osly. Jedna věc je vidět, druhá dívat se.

Boží slovo je úžasná pomoc. Předává nám odvěké zkušenosti lidí: mluví se v něm o Bohu, o člověku, o jeho touhách a to, co ho o štěstí obírá a jak se k tomu postavit. Tak jsme v prvním čtení slyšeli modlitbu Izraelity z doby přelomu 6./5. století před Kristem. Přítomné trápení tomu člověku otevřelo oči pro to, že nyní vidí, že hříchy Božího lidu jsou bezprostřední příčinou jejich trápení. Ale zároveň vyznává pevnou důvěru v to, že Bůh se k nim přece jen chová jako laskavý otec, připravený se jich stále znovu ujímat.

Evangelium a druhé čtení nás upozorňuje, že jako lidé máme krátkou paměť a snadno upadneme do nevšímavosti a spánku. Jednou z podob v současném světě je honba za výkonem. Všude okolo sebe máme hodiny, které nám odměřují čas a připomínají nám, kolik nám ještě zbývá času, než musíme dodat výsledky: hodiny na displeji telefonu, na ploše počítače, na panelu mikrovlnné trouby na nás svítí přesný čas, díváme se na ně, když řídíme auto či motocykl. Zkusme si toho všimnout, kde všude se s ukazateli hodin potkáváme.

Staří Řekové rozlišovali dvojí čas: chronos a kairos. Chronos je čas, tak jak mu rozumíme my dnes: stále se opakující sled vteřin, minut, hodin a let: jedna vteřina jako druhá. Dá se bezvadně měřit a tím jsme si zvykli říkat: nemám čas, toto a toto mě o čas okrádá, marním čas, ztráta času. Je to ale hloupost: času máme každý z nás stejně a je jen na nás, čemu ho věnujeme. Zkusme se tedy v adventu zabývat více druhým časem: Kairos. Řekové si ho představovali jako boha, který měl podobu holohlavého mladíka s bujnou kšticí na čele. Když ho potkáme tváří v tvář, můžeme ho za tuto kštici uchopit, když ho ale propásneme, tak už ho na holé hlavě uchopit nemůžeme. Zkusme se více ponořit do kvality toho, co děláme. Uvědomme si, čím se právě zabýváme a zkusme být u toho celým srdcem. Zvolněme tempo a nepovažujme za bezcenný žádný okamžik dne: když někam jedeme, když vstáváme nebo jíme. Nepouštějme si k tomu televizi, ale věnujme se myšlenkami a pozorností právě tomu, co je teď naším úkolem…