Minulou neděli adventní jsem Vás pozval k duchovnímu programu, který spočíval ve zpomalení. Pokusit se být myšlenkami právě u toho, co děláme, jít proti všeobecně přijímané myšlence: rychleji, znamená více.

Četl jsem nedávno příběh o jednom mudrci, který seděl u okraje cesty a tu k němu přijíždí naložený vůz. Vozka se ptá: jak daleko je to ještě do města? Mudrc mu odpovídá: „když pojedeš pomalu, budeš tam za hodinu.“ Vozka si pomyslí, co je to za hloupou odpověď a rychle bičem pobídne koně a zrychlí. Mudrc se vydal k městu za ním a za nejbližší zatáčkou už potkává našeho vozku s polámaným kolem. Řekl: vidíš, říkal jsem ti, že musíš jet pomaleji.

1. čtení nás dnes zavedlo do období babylónského exilu, a podle počátečních slov těšte, těšte můj národ… bývá tato část proroka Izaiáše nazývána Knihou útěchy. Výzvu k vyrovnání stezek, přípravě cest pro Hospodina, máme většinou tendenci pochopit jako výzvu k ještě větší aktivitě. Je třeba ho doplnit poselstvím druhého čtení z 2. listu Petrova. V něm jsme ujištěni, že Pán opravdu přijde. Připadá nám, že musíme čekat příliš dlouho, tak jako to připadalo i prvním křesťanům, jimž Petr píše. Vysvětluje, že toto zdánlivé otálení je ve skutečnosti výraz jeho shovívavosti a lásky, protože je to poskytnutí času k obrácení, k pokání. V čem tato příprava má spočívat je: žít svatě a zbožně, být před Pánem bez poskvrny a úhony. Evangelium doplňuje, že jsme byli Ježíšem pokřtěni Duchem Svatým a tedy adventní výzva našich čtení spočívá v tom, abychom Duchu Svatému v našich srdcích poskytli větší prostor, aby nás mohl proměňovat.

Bohužel, jako děti své doby jsme dnes postiženi pastí urychlování. Máme mnoho technických prostředků, které nám to, co dříve trvalo dny a hodiny velmi zkrátily: automobil, mobilní telefon, elektronická pošta, databáze znalostí na internetu, elektronická komunikace… To vše nám dovoluje, patřičné věci udělat s menší námahou a rychleji. Co jsme udělali s ušetřeným časem? Sociologové poznamenávají, že osobní setkání se dnes odehrávají vzácněji a rychleji. Ale každý ví, že pokud chceme budovat vztah, nelze toto budování urychlit. Mnoho lidí dnes trpí samotou, protože si na ně nikdy nevyhradil čas. Takto, přeneseně vzato, trpí samotou i Bůh, protože si na něj nenacházíme dostatek času. Připravte pánu stezky je zcela jistě v našem kontextu výzvou se zastavit a podívat se, jak pečuji o své vztahy. Jestli jsme si je také nezpředmětnili do podoby, kdy nám v nich chybí osobní setkávání. Víme, co máme dělat. To nemusím opakovat: čas pro Bibli, pro modlitbu, přítomnost na mši svaté a přijímání svátostí. Adventní doba je pro nás velkým dobrodiním a výzvou k přehodnocení toho, jaký čas, jak kvalitní setkání dokážeme nabídnout Pánu a druhým lidem. On čeká, i druzí čekají. Mají šanci se s námi setkat. Pokusme se o to.