Svátek Svaté Rodiny

Dnešní svátek nám klade před oči Nazaretskou Rodinu. Častokrát se nám tato rodina předkládá jako vzor každé lidské rodiny, ale s tím míváme potíž v tom, že tato rodina byla v mnohém výjimečná a následovat její ctnosti nám není možné proto, že nám chybí ony výjimečné dary, které jim Bůh udělil. Tedy spíše než příklad, hledejme v této Rodině milost, která se do každého svazku muže a ženy z Božího ustanovení vlévá. Tato Rodina je nám povzbuzením, jak Boží moc a láska dokáže přetvářet člověka.

Rodina je první svátost, kterou Bůh ustanovil již na počátku stvoření: I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).‘ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,26–27) Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2,4–25) potvrzuje jasným způsobem důležitost pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, již má obdělávat pro svoji obživu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam, prožívá zkušenost samoty, kterou přítomnost zvířat nedokáže zaplnit. Potřebuje jemu odpovídající pomoc. „Stvoření ženy“ z mužova boku nepopisuje podřazenou úlohu, ale životní pomoc a vzájemnou lásku. Smyslem je totiž umožnit, aby Adamův život neupadl do sterilního a nakonec smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze žena, stvořená ze stejného „těla“ a zahalena stejným tajemstvím, dá životu muže budoucnost. A platí to i naopak. To se potvrzuje v ontologické rovině, protože Bůh tím, že stvořil ženu, charakterizuje lidstvo jako vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela ústa člověka výrazem úžasu: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ (Gn 2,23) Velikým darem a smyslem manželství je zjevovat to, jaký je Bůh: Bůh nemůže být jediný, ale v jeho podstatě je společenství. Bůh jako Trojice Osob je na této zemi nejlépe zjevován ve vzájemné lásce manželů, která dává vzniknout novému životu – dítěti.

Svatý Pavel pak píše v listu Galaťanům: Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) už není muž anebo žena (Gal 3,27–28). Muž a žena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíž už nepociťují svou rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.

Každá lidská bytost – ať žena či muž (a můžeme dodat: v jakémkoliv povolání) – je povolána skrze církev stát se „Nevěstou“ Krista… Bůh, který „napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19) a neváhal z lásky obětovat vlastního Syna (viz Jan 3,16), naléhavě vybízí církev, aby v lásce šla „až do krajnosti“ (viz Jan 13,1). Má tak činit se svěžestí lásky dvou manželů, kterým přináší radost to, že se mohou jeden druhému darovat bez výhrad a s každodenní velkorysostí. (Jan Pavel II., Generální audience, 7. února 2001.)