Dnešní neděle nám nabízí další látku k úvahám a povzbuzení radosti z toho, že se Boží Syn stal jedním z nás. Mnoho lidí ve světě spolu s námi slavilo Vánoce, ať už jsou věřící či nikoliv. Jenže pohled víry dává hlubší ponor do významu Vánoc. Obchodníci již zahájili povánoční výprodeje, pro ně jsou Vánoce skvělou možností zvýšit svůj obrat a víc ze své povahy v nich nehledají, proto zcela racionálně již pro ně Vánoce skončily. Pro nás však ne.

Dnešní čtení nám nabízejí další duchovní reflexi nad významem Vtělení. Již Starý zákon v knize Sírachovcově (1. čtení) věděl o tom, že za vznikem světa stojí nikoliv náhoda, ale Boží moudrost. Čím více je člověk otevřený jeho kráse, tím jasněji tuto moudrost vnímá. Starozákonní autor prvního čtení dokonce tuto inteligenci personifikuje (zosobňuje) do podoby ženy, které bylo přikázáno usadit se uprostřed izraelského lidu. Izraeli totiž byl svěřen poklad víry v Hospodina a cesta Zákona, která pro toho, kdo jí následuje, znamená bezpečnou průvodkyni na cestě k Bohu. Tato myšlenka je naplněna v Janově prologu, jenž jsme vyslechli v evangeliu. Tento literární a teologicky vybroušený drahokam v sobě jako centrální poklad obsahuje myšlenku: Logos (smysl, tvůrčí moudrost…) si zbudovala svůj stan mezi námi tím, že přijala lidské tělo. Tento Logos křesťané ztotožňují s druhou božskou Osobou, která se zrodila v konkrétním čase jakožto osoba Ježíše Krista.

Boží sestup z nebes mezi nás na nás naléhá, abychom se vydali na „cestu následování“ tohoto božského Logu. Ježíš se stal člověkem a tím učinil hmatatelné své jednání, svá slova, své city, své prožívání vztahů. Ptáme-li se tedy jako křesťané, jak máme žít, odpověď najdeme v pohledu na život, kázání a hodnoty, které nám Ježíš Kristus předává svým životem, tak jak jsme ho schopni najít ve slovech Písma, ale také jako přítomného uprostřed nás, církve, společenství jeho učedníků. Tento fakt – že Ježíš není pouze dávná historická postava, ale je přítomen ve své církvi živý a stále aktuální – to nám připomíná druhé čtení z listu Efezanům. Víra je právě to, co odkrývá tuto Jeho přítomnost jako něco stále živé, aktuální a mocné. C. S. Lewis v jedné své knize poznamenává, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Víra je totiž smysluplné spolehnutí se na to, co jsem poznal jako reálné a živé skrze nějakou událost v mém životě. Naopak pověra dává stranou právě ten rozumový prvek poznání. Spoléhá se na něco, čehož smysluplnosti se pouze bezdůvodně věří…

Proto vám nabízím několik slov povzbuzení z tohoto druhého čtení jako takovou duchovní kytici, která nás může povzbuzovat v tyto dny: … aby nám Bůh, Otec Ježíše Krista, daroval moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat … ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. Ať toto pochopení se o letošních Vánocích opět prohloubí, protože hloubka prožívání života, do níž nás Ježíš zve je nevyčerpatelná.