1. čtení: Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!

Kde jsou ty vody, které dovedou uhasit i tu nejpalčivější lidskou žízeň? Kde je to místo, kde se lze zdarma zásobit, dosyta se najíst a bez stříbra nakoupit víno? Klíč je ukrytý v samotných prorockých slovech: Slyšte mě!…  Nakloňte své ucho a pojďte ke mně! ... Poslouchejte! Jsme pozvaní nechat se vést Hospodinovým hlasem. I zde je naším nejspolehlivějším „navigátorem“ Hospodinovo slovo. Ono nás vede a dovede do cíle. Ba ještě víc, ono samo je tím chlebem, které nás sytí, mlékem, které utišuje naši žízeň, a vínem, které nás může opravdu obveselit. Kdo přichází k Hospodinu a otvírá mu svůj sluch, kdo naslouchá Hospodinovu slovu, neodchází s prázdnou, ale jeho srdce plné nového života hoduje a vychutnává tučná jídla. Nesmíme však od Božího slova čekat, že se zachová jako automat a hned z něho vypadne spolehlivý návod na život. Déšť ani sníh nepřichází na povel, nedá se nijak vynutit. Člověk může pouze trpělivě a pokorně čekat, že přece spadne z nebe a svlaží zemi. Podobně i Boží slovo vykoná vše, co Bůh chtěl, pouze v tom srdci, které se nedomáhá okamžité odpovědi, nevyleká se zdánlivého ticha, ale vytrvale hledá, upřímně volá, trpělivě ladí své myšlenky na vlnovou délku Hospodinových myšlenek a s pokorou čeká...

evangelium:

1. Zatímco lidé před Ježíšem a po Ježíši přicházeli smýt své hříchy do Jordánu. Ježíš sem sestupuje a bere na sebe to, co na něj v Jordánu čekalo. Přijímá na sebe poslání.
2. Zde se ukazuje, že Ježíš je Otcovým Synem od počátku své lidské existence. Zde se poprvé ukazují všechny Osoby Trojice pohromadě. Hlavně – touto událostí to všechno začíná, tři roky veřejného působení, které nevyhnutelně směřují ke kříži.
3. Toto je můj milovaný Syn: toto oslovení nás zavádí do Gn 22 (oběť Abrahamova syna Izáka). I tam je osloven jako milovaný syn = jediný. Abrahamův milovaný syn měl být obětován jako celopal na hoře Moria –> zde je tím celopalem pro Otce Ježíš, nový milovaný, jediný Syn svého Otce.

Tato událost patří jednak k Vánocům – Ježíš, který solidárně vstupuje do zástupu hříšných lidí, aby ve vodách Jordánu přijal to, co tam lidé odložili === (paralela) dělá vlastně to, co udělal tím, že sestoupil z nebe a vzal na sebe lidské tělo. Obě skutečnost stojí vedle sebe: Ježíšovo vtělení a Ježíšovo sestoupení mezi hříšníky do vod Jordánu.

Patří také k mezidobí. Křest dává smysl tomu, co následuje. Zve nás na dvojí pouť, stejně jako ona byla počátkem Ježíšovy pouti: pouť duchovní, ve které se necháme pozvat k tomu, abychom nezapomněli na to, co jsme dostali o Vánocích a stále znovu a znovu se k tomu vraceli a žili z toho. Pouť životní – protože náš křest je podobou Ježíšova křtu. A jako on v něm zcela naplnil Otcovu vůli, i my jsme pozváni tento vzrušující úkol, který je každý den nový denně na sebe brát.

Obě pouti se setkávají. Oba úkoly nakonec vedou jedním směrem. Ježíše poznáme na cestě vykonávání Otcovy vůle a stejně i Otcovu vůli dokážeme splnit jen, když budeme poznávat Ježíše.