Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Tak se ptá v dnešním prvním čtení těžce zkoušený Job. A my asi můžeme realisticky odpovědět: ano, jsou. Život člověka je vystaven četných zkouškám a trápením. Evangelium, které popisuje druhou polovinu Ježíšova typického dne podle Markova líčení, ukazuje, že Ježíš má moc nad nemocí (horečka Petrovy tchýně) i nad démony (nemocní a posedlí přinášení k Ježíšovi večer). Současně nám také evangelium ukazuje, že Ježíš čerpal k této službě sílu právě v synagoze, ale také modlitbou na opuštěném místě.

Dnes bych se chtěl dotknout právě tématu utrpení. V životě víry, tedy živého vztahu s Bohem, má utrpení své důležité místo. Písmo svaté je častokrát nazývá „zkouškou“, která má za cíl člověka určitým způsobem protříbit či posílit. Ať už je příčinou či důvodem zkoušky cokoliv, vždy je člověk zkoušen v oblasti víry, naděje a lásky, tedy v tom, co jej spojuje s Bohem. Naším úkolem je na zkoušku odpovědět.

Každá zkouška však má v sobě vždy důraz na jednu z ctností, buď je člověk zvláště zkoušen v důvěře, či v naději či v lásce. Jsme-li zkoušeni ve víře, pak se ptáme: co dělá v této situaci Bůh? Je se mnou? Dokáže i tuto situaci proměnit v dobro? Pokud jsme zkoušeni v naději, pak se objevují otázky: na co vlastně spoléháš? O co se opíráš? Jakým způsobem si myslíš, že se z toho dostaneš? V této zkoušce jsme voláni opustit své dřívější jistoty a více se spoléhat na Boží lásku. A konečně můžeme být uvedeni do zkoušky lásky: v krizi je vystaven zkoušce vztah s Bohem, nebo k někomu blízkému nebo k sobě samému. Forma této zkoušky může být různá: nechuť k modlitbě, krize ve vztahu k manželovi či manželce, někdy je těžké přijmout sebe sama takového, jaký jsem, včetně své slabosti, omezenosti či jiných nedostatků.

Každá zkouška má tedy v sobě ukryté určité povolání jako odpověď na otázku: v čem jsem povolán jednat s větší vírou než doteď? O kolik více jsem teď volán spolehnout se? K jakému očištění lásky jsem teď povolán, aby se stala čistší a opravdovější? Na tyto otázky vždy existuje odpověď a dostaneme ji, pokud ji žádáme upřímně.

Předpokladem však je vždy: vstoupit do zkoušky tím, že ji přijmeme. Tzn. že s ní souhlasíme, i když tento souhlas dát bude vyžadovat kratší či delší čas. Když zkoušku přijmeme, vyjadřujeme souhlas s touto situací a zároveň je to skutek důvěry v Boha, který nás do této zkoušky zavedl a tím důvěřuji i tomu, že v této situaci je pro mě skryto nějaké obdarování. Ale bohužel lidé často pátrají po příčinách zkoušek s nadějí, že když budou znát odpověď na otázku: proč jsem nyní zkoušen, podaří se jim vyřešit zkoušku a zbavit se jí. Ale na otázku „proč?“ častokrát nenajdeme odpověď. Je tedy vždy lepší zkoušku přijmout. Ne fatalisticky, ale s důvěrou v Boží vedení a lásku.

Takže vidíme, že v životě víry mají smysl jak dny krásné a dobré, tak i chvíle temné a těžké. Obojí Bůh zamýšlí k prospěchu člověka a moudře každému z nás určuje jedny či druhé s ohledem na náš prospěch.

Na začátku roku jsme se modlili takto: chystáš-li nám dny dobré, dej, abychom je uměli přijmout s vděčností. Chystáš-li nám dny těžké, dej nám sílu, abychom je dokázali nést. Amen.