Bože, tys obnovil svůj lid, abychom se mohli radovat, že jsme tvými syny… Toto je úryvek ze vstupní modlitby do dnešní mše svaté. Ono „syny“ platí i pro ženy, tzn., že jsme Božími dětmi.

Tímto oslovením pak začíná druhé čtení z prvního listu Janova. Moje milé děti, píšu vám, abyste nehřešili. Když čteme toto oslovení a pak pokyn, tak máme dojem, že sv. Jan píše svůj list proto, aby je káral, nebo aby jim přikazoval. Ne, jde mu o to, aby skrze jeho list, skrze jeho slovo byli posíleni a vnitřně motivováni k tomu, aby žili v lásce. Hřích je samozřejmě smutnou skutečností našeho života, ale Jan ho přechází jen tím konstatováním, že pokud my – přestože jsme synové a dcery nebeského otce (a adresáti listu byli také duchovními dětmi jeho – sv. Jana), tak máme zde Ježíše, který se za nás přimlouvá u nebeského Otce. Ale co je pro něj důležitější, je: poznat Ježíše Krista. Jenže to, že zná Ježíše, může tvrdit každý, proto Jan dává jasné rozlišovací pravidlo: zachovávání Jeho přikázání. Tím přikázáním Ježíše Krista je: milujte se navzájem tak, jak jsem já miloval vás! Pokud se nějakým způsobem toto přikázání žije, dosahuje svého naplnění to, že jsme z Boží lásky přišli na tento svět a směřujeme k lásce – tento záměr nebeského Otce se tímto způsobem dokonává.

Klíčem je tedy poznat Ježíše Krista. Co je to ono poznání? Evangelium to vysvětluje: Ježíšovo slovo: Pokoj vám! je nejen přáním, ale také darem. Ježíš dává pokoj skrze své slovo, skrze setkání se sebou samým. Ale v nás jsou překážky toho setkání: první je strach – máme své představy. Ježíš se dává dotknout a zakusit přesně tak, jak to člověk potřebuje. Další překážkou pak může být paradoxně zakoušení jeho moci – oni tomu pro samou radost pořád nemohli uvěřit a jen se divili. Víra není totožná s radostí z víry se zkušeností Boží moci. Musí následovat další krok, přijetí a odevzdání se. Přijmout Ježíše do svého života, do svých úkonů a starostí všedního dne: máte tady něco k jídlu?

Ježíš pak dává schopnost porozumět Písmu, protože zde, mimo jiné, ho od té doby budeme jako církev potkávat. Ať toto místo setkání neopomíjíme.