1. čtení: zvěst, kterou hlásá Hospodinův služebník je radostná zpráva pro všechny trápené. Tento služebník není pouhým psychoterapeutem, který chce pomoci najít lidem důvody a způsob, jak přijmout okolnosti, které nemohou změnit. Tím, že je oživován Božím duchem, přímo jeho zvěst působí změnu okolností, které lidi trápí. Sama zvěst je lékem, protože mění okolnosti.

Evangelium: je v něm podobná myšlenka: poslal je po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít… Hlasatel evangelia nikdy nehlásá sám sebe, tzn. nesnaží se přitahovat lidi k sobě, ale přivádí je k Ježíši Kristu. V každém hlásání evangelia je nutné, aby se lidé setkávali s Ježíšem. Pak je také pochopitelné, proč mimo jiné dostávají apoštolové příkaz: uzdravujte tamější nemocné. To není schopen člověk dělat svou silou, ale mocí Ježíšovou.

2. čtení: Ježíš působí „s“, „v“ a „skrze“ jednání apoštolů. Ve mši svaté to vyjadřujeme na konci mše svaté: skrze Něho a s Ním a v Něm… Naprostá čistota úmyslů a jednání je samozřejmým předpokladem. Proč? Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. Samotní pastýři zakoušejí svou slabost: Poklad víry máme v nádobě hliněné, to proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám.

Pokud člověk do svých trápení dokáže přizvat Ježíše, tak sice zůstávají stále bolestné, ale už je nenese sám, ale Ježíš ho podivuhodně doplňuje silou a pochopením své situace.