V Ježíšově řeči se mluvilo o Božím chlebu, který sestupuje z nebe: tím chlebem je jednak Ježíšovo slovo, ale také pokrm jeho těla a nápoj jeho krve.
Na Boží dar je člověk povolán odpovědět: tou odpovědí, kterou Bůh očekává, je víra. Ale bohužel, jak nám opakuje celá Bible, člověk na Boží dary často odpovídá nevěrou.
Krize spočívá v tom, že Ježíš pro spásu člověka nabízí své tělo a krev, obětované za život světa. To, že člověk může být zachráněn, je umožněno tím, že za něj Ježíš zemřel. Lidé by to chtěli jinak, méně bolestněji, méně naléhavěji… Toto je to hlavní pohoršení: i pro Ježíšovy učedníky! Ale je to pohoršení i pro nás: když jíme jeho tělo a pijeme jeho krev – vede nás to k připodobnění Ježíšovi: i my máme položit život za své bratry.
Židé, učedníci, pohané, ale i my, vidíme v kříži Boží selhání. Proč musel zemřít ten spravedlivý (i dnes – kdyby byl Bůh, nemohl by se na to utrpení dívat!). Rádi bychom Krista vládce (ale ne nad námi) – promítáme si do něj své sobectví, touhu vlastnit atd. Ale on, místo aby vládl, se vydává do rukou hříšníkům, obětuje svůj život jako dar lásky a tak ukazuje, jaký je.
I my můžeme být účastni tohoto pohoršení, když slavíme eucharistii jakožto krásný obřad, ale její význam se nás nedotýká. Jestliže nepřijímáme, nežijeme z jeho těla vydaného za nás, nevydáváme se za druhé, pak si vlastně vyrábíme svůj vlastní chléb, kterým se pak živíme, a vlastně jsme účastni na tom, že Ježíše zabíjíme. On totiž dává svůj život za toho, kdo mu ho bere a stává se chlebem pro všechny.Dobří, zlí jej přijímají (sekvence Lauda Sion).
Když hledíme na toho, kterého probodli, vidíme, jak Bůh miluje svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby svět zachránil. A to za cenu vlastní smrti. To je pohoršení kříže.
