23. neděle v mezidobí

Pro pochopení evangelia je důležitý kontext: předchází Ježíšovo ztišení bouře, kdy se učedníci děsí strachem a on jim říká: Ještě nerozumíte? Máte snad zatvrzelé srdce? Máte oči a nevidíte? Ještě nechápete? A následuje pak uzdravení slepého a to nadvakrát: po prvním vložení rukou vidí nezřetelně a po druhém pak prohlédne úplně.

Důležité detaily: vzal ho stranou = Ježíš nechce uzdravení veřejně, nestojí o publicitu, ale jeho zájmem je záchrana toho člověka. Dotkl se slinou = slinám byly připisovány léčivé účinky. Vzhlédl k nebi a povzdechl si = přípravné úkony proroka. Effatha = Otevři se! Toto slovo je adresováno člověku jako takovému, ne nemocným orgánům. Hluchota a němota jsou pouhými projevy toho nejdůležitějšího problému člověka = uzavřenosti vůči Bohu a druhým.

Tím hlavním, co Bůh činí ve prospěch člověka je darování spásy. Všechna náboženství nějakým způsobem očekávají od svého Boha záchranu. SZ Izraelský národ zakouší takovou záchranu od Boha tehdy, když ho vysvobozuje z nějaké nesnadné situace. Dělá to různými okolnostmi, až zázračnými shodami okolností, nebo vysláním nějaké charismatické osobnosti. Těmi byli zpočátku soudcové, pak králové, proroci… Lid se postupně učí, že mimo Boha není pro něj záchrany. Z jednotlivých případů záchrany nakonec lid poznává zákon Prozřetelnosti: Bůh pořádá události vždy pro dobro lidu, ať už je to vidět hned nebo po kratším či delším čase.

To, od čeho k čemu zachraňuje Bůh svůj lid, také má svůj vývoj: od vyhnanství k daru Zaslíbené země, od nespravedlnosti k právu a podobně. Nakonec v pozdním židovstvu se objevuje pojem spása jakožto Boží dar par excellence. Zkoušky, vážné ohrožení života, úzkosti, pronásledování od nepřátel… toto vše ve víře Izraele má v rukou Hospodin. On může dát od těchto věcí útěchu.

Pak přichází Ježíš jako Spasitel. Jeho činnost spočívá především v kázání slova pravdy, uzdravování nemocných, vymítání zlých duchů, záchraně učedníků v bouři atd. Rozhodující pro člověka je však víra v Ježíše jakožto toho, kdo může zachránit, právě víra spásu umožňuje. Ukazuje se tak, že ve spáse jde o daleko víc než jen o tělesnou záchranu: jde o odpuštění hříchů, narovnání pokřivených společenských vztahů (celník Zacheus), nalezení toho, co bylo ztraceno… Hřích v srdci však není jediný nepřítel člověka. Tím jsou i životní okolnosti (svět) a také ďábel. Člověk však může být spasen jen tehdy, pokud o to opravdu stojí: musí včas činit pokání a vytrvat v nastoupené cestě až do konce. Ježíš učí, že nastoupení takové cesty nakonec pro člověka znamená ztratit sám sebe a všechno, aby sám sebe našel. Tuto cestu ukazuje Ježíš svým životem: jde až na smrt kříže, ale Bůh na jeho poslušnost odpovídá tím, že mu daruje nový život.

Od této chvíle každý, kdo vzývá Ježíšovo jméno, je spasen. Všichni lidé jsou si rovni: nikdo nemůže spasit sám sebe, spása je dar milosti. Potvrzením rozhodnutí jít za Ježíšem je křest. Ten je dán člověku jako závdavek spásy: jím je člověk zavázán, aby na své cestě za Ježíšem pokračoval v síle Boží milosti. 

Články: