Čtení jsou apokalyptická – odhalení toho, co lidstvo, církev a věřící čeká na konci časů. To jsou otázky, které mnoho lidí příliš netrápí. Ale v tom je třeba si vzít poučení od fíkovníku: Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Fíkovník podle nenápadných změn klimatu pozná, že se blíží jeho čas, kdy může nasadit listy a rozvíjet se. Tak podobně má žít i křesťan, člověk víry, který vyznává, že tento svět není utvářen jen lidmi – jejich plány a selháními, ale v každém okamžiku je zároveň veden Bohem ke svému dovršení. Nesmíme se nechat chytit a spoutat starostmi o přítomný život tak, abychom pro to zapomněli na svůj konec. Agas quod agis et respice finem – dělej to, co děláš (a to tak nejlépe, jak umíš) a při tom měj na zřeteli svůj konec.

Co je tím koncem? Jako první odpověď se nabízí: smrt. Ale to není křesťanské: nežijeme proto, abychom umřeli, ale žijeme proto, abychom žili naplno s Ježíšem. Proto náš život nemá být motivován strachem ze soudu, abychom obstáli před Bohem, ale naopak nadějí, že ten život s Ježíšem, který smíme prožívat už teď, budeme v plnosti prožívat potom. Jinými slovy: nežijeme proto, abychom neporušovali přikázání, ale abychom je naplňovali. A co říká Písmo, že je naplněním každého zákona? Naplněním Zákona je láska. Žijeme tedy z lásky a pro lásku.

Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. (Žalm 16)