Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje na minulý týden. Minule jsme četli vyprávění O milosrdném Samaritánovi, kterého Ježíš klade jako vzor toho, co znamená být bližním. Je to být nablízku tomu, kdo je v nějaké nouzi a snažit se jeho utrpení zmírnit či odstranit. Dnes Ježíš přichází do domu Marie a Marty a přijímá pohostinství. Podobně jako v prvním čtení Abrahám prokáže milosrdenství příchozím poutníkům a – jak podotýká list Židům – v nich přijal samotného Hospodina. Tito tři záhadní poutníci – tradice církve v nich vidí předobraz samotné Boží Trojice – darují Abrahámovi to, na co celý život čeká – budoucnost ztělesněnou v daru syna. Ale vidíme, že prokázal milosrdenství, ale také naslouchal.

Abrahám, ale i Marta, se museli učit jedné důležité věci: ten nejlepší úděl, o který jde, je ten, který člověk přijme od Hospodina darem. Abrahám se totiž pokusí v dlouhém čekání si zajistit syna tím, že ho počne s otrokyní Hagar a přijme ho za vlastní. Ukazuje se však, že toto není onen syn zaslíbení, o kterém mluvil Hospodin, když Abraháma povolal. Až nyní nastává ta chvíle – jsou tu tři záhadní poutníci, kteří konečně přislibují to, na co celou dobu čekal… Marta v evangeliu je velmi pohostinná a má svou představu, že pohostinnost je právě to nejdůležitější, co od ní Pán očekává. Ježíš je tím Bohem, který přichází mezi lidi a on poučuje Martu, že ten nejlepší úděl dává Bůh sám a Marie, která v postoji naslouchání toto od něj očekává, si vybrala právě ten nejlepší úděl. Toto jediné je třeba, co čteme v Žalmu – zvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc, pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi (Žl 121).

Bylo by chybou vyvozovat z tohoto textu, že Bůh chce hlavně naslouchání a na práci mu nezáleží. Ne, řešení není ani v jedné z krajností, ale v jejich spojení. Úsloví modli se a pracuj, které čteme v benediktinské řeholi, je umění, kterému jsme povoláni se učit všichni, protože nám to nejde. Bůh je autorem jak hmotného, tak i duchovního světa, tzn., že na obojím mu záleží. Ale prvenství má naslouchání, pak práce. Je to jako plánování cesty dříve než se na ni vydáme. Bylo by přece neuvážené vydat se na cestu a teprve pak se zajímat o to, kam to vlastně jdu…