4. neděle adventní

Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do 8. století před Kr., doba před více než 2700 lety. Král Achaz je v ohrožení, protože na něj táhnou vojska izraelského Pekacha a aramejského Resina, kterým jde o to, aby Jeruzalém dobyli, Achaze sesadili, a dosadili si sobě povolného krále, který bude spolu s nimi vzdorovat velké a vojensky mnohem silnější asyrské říši. Dějiny nám pak říkají, jak tato koalice dopadla, že byli rozdrceni. Ale z duchovního hlediska je zde veliký impuls: Achaz ví, že těžko těmto vojskům odolá. Bojí se o svůj život. A zde přichází na scénu veliká Boží nabídka skrze proroka Izaiáše – kněze jeruzalémského chrámu – který ho ujišťuje, že válka dopadne sama bez jeho intervence překvapivým vítězstvím. Izaiáš mu nabízí znamení, že se tak stane – hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emmanuel, to je Bůh s námi.

Taková předpověď, myslím si, Achaze moc neuklidnila. Spolu s ní totiž vyvstává hodně otázek: kdo je onou pannou? Kdo má být tím synem, který bude ztělesňovat Boží blízkost? Na každý pád je jisté jedno: neprovdaná žena, která se naprosto nečekaně stává matkou, jasně znamená, že nejde o přirozený běh událostí: sám Bůh je zde tím, kdo koná. I když ve SZ se nepodařilo zcela vysvětlit smysl Iz proroctví, tak my křesťané v něm jasně poznáváme, že jde o narození Ježíše – toho Boha s námi, který ztělesňuje Boží přítomnost uprostřed nás.

Často nás napadá otázka: Zasahuje Bůh do našich životů? Jak to poznáme? Věříme jako křesťané, že zcela jistě. Bible nám k tomu dává mnoho důvodů (viz. dnešní evangelium). Tak Pavel přeje Římanům milost a pokoj od Boha Otce. Bůh zcela jistě je tím, díky komu jsme, díky komu žijeme. Kdo nás obdarovává každým okamžikem svou přítomností. Jen si musíme být vědomi jedné věci: Bůh je v nejhlubší hlubině našeho srdce, tam jej potkáváme jako hlas našeho svědomí. Nežijeme náhodou příliš na povrchu, než aby k nám tento tichý hlas vůbec mohl zaznít?