4. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry. Žít důsledně s Bohem znamenalo vždy jít proti proudu. Není tedy divu, že lidé v tomto světě úspěšní a populární, zdá se, hledají cestu do církve obtížně.

Dnešní druhé čtení bychom mohli nadepsat: „pohled do korintské obce“. Ten pohled pak shledává, že ke křesťanství nenašli cestu: 1. moudří podle měřítek platných ve společnosti, 2. mocní, kteří vládnou penězi a mocí nad druhými ani 3. urození tedy vznešeného původu. Neznamená to, že tam vůbec nebyli, ale znamená to jenom to, že církev není elitou nebo aristokracií. Zvnějšku viděno je to společenství nudných, slabých, hloupých a sobeckých lidí. Spíše takový průměr, nic moc… Proto taková „sebranka“ nepůsobí nijak přitažlivě.

Pavel se tím dotýká jednoho z hlavních znaků Boží milosti, totiž toho, že tato Boží milost vždycky předchází naše zásluhy, že není dávána jen těm chytrým a borcům, ale že jsou pro ni otevření zpravidla zejména ti slabí a nemožní. V tom poznáváme Boží velkorysost, která to nevzdává ani s takovými lidmi, neboť právě z nich si staví církev – laboratoř pravého lidství a příjemkyni Jeho lásky.

Když se podíváme na dnešní církev, tak bychom asi mohli říct, že od takového obrazu nejsme ani my zas tak daleko. Že podobnými bolístkami trpíme i my. Na druhou stranu my musíme být vděční, že to mezi námi takto vypadá, protože kdybychom byli společností již dokonalých lidí, asi by v této společnosti nebylo k vydržení. Protože dokonalost v tomto světě není uskutečnitelná bez infekce pýchy. Jeden rabín velmi trefně říká: Světec, který ví, že je světec, není světec. Pokorný člověk, který ví, že je pokorný, není pokorný. Protože je pyšný na to, že je pokorný. A když přijde na to, že nemá být pyšný na to, že je pokorný, tak je zase pyšný na to, že už není pyšný na to, že je pokorný… Tímto způsobem nás dobíhá naše slabost.

Když dnes posloucháme evangelní text blahoslavenství na pozadí právě toho, co jsem teď řekl, tak nám může dojít, že to nejsou žádné přikázání. Naopak: blahoslavenství jsou totiž provokativními vyzdviženími takových lidských situací, které jsou běžně nepopulární. Ježíš nás totiž zve k tomu, abychom byli jeho v tom, co jsme, ale i v tom, co prožíváme. Je to kontrast k tomu, v čem si lidé obvykle představují štěstí. Bohužel my zde v Evropě, kteří máme tolik materiálních dober, máme málo duchovního pokoje a radosti. Když však čteme blahoslavenství, tak v nich čteme přísliby právě toho, co lidé tak často hledají v majetku, popularitě, když se podvádějí, či hádají… A my věříme, že Ježíš nás nezklame. 

Články: