V našem symbolickém putování postní dobou jsme byli s Ježíšem na poušti, kde zakoušel pokušení, minulou neděli pak na Hoře proměnění, kde nám zjevil svou slávu a dnes odchází do Samařska, kde poblíž města Sychar usedá u studny kolem poledne, v čase největšího horka.

V tuto nezvyklou hodinu sem přichází žena navážit vodu, zřejmě proto, že pro svůj nemravný život se nechce setkávat s druhými lidmi a zakoušet jejich pohrdání. Dej mi napít, takto zahahuje Ježíš rozhovor. A žena je ohromena. On, Žid, oslovuje ji, Samaritánku, navíc, kdyby věděl, kdo ve skutečnosti ona je, jakou bolest nosí v srdci. Jenže Ježíš musí přijít právě sem a nabídnout jí živou vodu, která ukojí její žízeň, která ji nutila hledat lásku v náručí již šesti mužů. Ježíš totiž ví, že existuje mnohem zásadnější žízeň, kterou nestačí uhasit voda, kterou si přinese od studny. Ta voda živá, kterou Ježíš nabízí je symbol – Mojžíšova zákona, Svatého Božího Ducha, žízeň Boží lásky a odpuštění, voda víry a křtu… V průběhu rozhovoru se odhaluje ženina bolest a bída a Ježíšova totožnost. Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody vyvěrajícím do života věčného.

Žena u své studny zakusí přijetí. Je tu někdo, kdo jí akceptuje bez výčitek, kdo jí pomůže objevit opravdovou žízeň, volání jejího srdce a také jí nabízí řešení – vodu života. Žena Ježíše vyzná jako Mesiáše a je připravena také ostatní přivést k Ježíši, aby i oni se napili této živé vody.

Tento příběh je důležitý pro přípravu na křest, ale i pro nás, kteří již pokřtěni jsme. Vezměme si toto evangelium na tento týden, zkusme s ním zůstat a odpovědět si na důležité otázky: co je mou největší žízní? Ukázal se i mně někdy v životě Ježíš jako ten, kdo beze zbytku může a chce uhasit tuto moji žízeň? Jakým konkrétním způsobem naplňuje Ježíš můj život?