Velikonoční vigilie

Matoušovo vyprávění o událostech prvního dne po sobotě charakterizuje přítomnost nadpřirozených úkazů, typických pro apokalyptická zjevení a vidění (Dan 7,9; 10,6): zemětřesení, k němuž došlo i v okamžiku Ježíšovy smrti, a přítomnost anděla s jasně zářivou tváří a v oslnivě bílém rouchu. Tyto prvky prozrazují, že zde mocně působí sám Bůh. Popis událostí vyniká velikou živostí a slavnostním tónem. Velekněží se například nezdráhají porušit sobotní klid a jdou za Pilátem, aby dal hlídat hrob. Strážci, kteří mají za úkol střežit mrtvého člověka, plni strachu klesají jako mrtví (v. 4b). Slavnostní tón najdeme především v andělově zvěsti o tom, že právě došlo k naprosto nečekané události – ke vzkříšení. Celý tento odstavec působí velmi bezprostředně a skládá se z kratičkých, dynamických vět (pojďte a podívejte se, rychle jděte, to jsem vám měl povědět).

Při andělově zvěstování zaplavuje ženy veliká radost, která vrcholí v okamžiku, kdy je zdraví sám vzkříšený Pán: Radujte se! (v. 9, doslovný překlad). Výrazem této radosti je pokorné a uctivé obejmutí Ježíšových nohou (doslova: zmocnily se jeho nohou). I tady můžeme zahlédnout jeden veliký kontrast. Před několika dny v jiné zahradě lidé vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho (26,50). On se tehdy pro naši spásu dobrovolně vydal do rukou těch, kdo ho chtěli ukřižovat. Nyní je vysvobozen z pout smrti a unikl dozoru strážných, aby se dobrovolně vydal těm, kdo v něj věří s čistým a milujícím srdcem.

Tato noc – protože sobota skončila soumrakem (v. 1) – byla projasněna nejprve září bezhříšného anděla a pak přítomností Ježíše – Živého. Začíná nové svítání, čas, kdy máme zvěstovat (v. 10) radostné světlo ukřižovaného a vzkříšeného Krista.