3. neděle velikonoční

Toto evangelium o dvou emauzských učednících je krásnou ilustrací toho, co znamená a kde se bere velikonoční radost. Vše se odehrává v jednom dni. Dva učedníci odcházejí naplnění smutkem z Ježíšovy smrti ze Svatého města, přestože slyšeli zprávu žen o jejich ranním setkání s Ježíšem vzkříšeným. Sám Pán přistupuje k těmto dvěma a poslouchá jejich rozhovor. Nechá je vylít si mu srdce, aby pravdivě pojmenovali to, co se v Jeruzalémě podle jejich pohledu stalo. A pak začíná to zajímavé – Pán se pak ujímá slova a pomocí Božího slova probouzí v jejich srdcích víru. Knihy Písma svatého totiž mají tu moc probouzet víru, protože mluví o Ježíši a nechávají nás s Ježíšem setkat: nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon a proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit… Takže Pán je jakožto vtělené věčné Slovo se nám dává poznávat skrze lidské slovo Písma svatého. A pak nastává večeře – právě při ní, právě když Pán láme chléb, ho poznávají. On však mizí zraku jejich očí a zůstává položený v rozlomeném chlebě na stole před nimi. To je obraz eucharistie.

Celá tato scéna se nápadně podobá tomu, co prožíváme každou neděli ve mši svaté. A právě společenství zde v kostele kolem oltáře, kde společně nasloucháme svatým Písmům a lámeme po dva tisíce let chléb života, nás přivádí k setkání s ním (hle, já jsem s vámi po všechny dny…).

Vstupní modlitba do této mše svaté:

Bože, tys obnovil svůj lid,/ abychom se mohli znovu radovat,/ že jsme tvými syny;/ dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá,/ abychom s pevnou nadějí očekávali slávu vzkříšení.

Ať stále jásá tvůj lid, Bože, v obnovené mladosti duše, a když se nyní raduje ze znovupřijetí za vlastní, ať očekává den zmrtvýchvstání s pevnou nadějí na radost.

Tato modlitba začíná zvoláním: ať jásá tvůj lid bez ustání, Boží! – po celou velikonoční dobu v našich srdcích doznívá chvalozpěv oné veliké noci, uvozený velikonočním chvalozpěvem (zajásejte… v mohutném zpěvu lidu!) V modlitbě se tak úmyslně vracíme k velikonoční vigilii také vyznáním, že Bůh nám vrátil slávu adoptivních Božích dětí. Tak se rozpomínáme na svůj vlastní křest a připojujeme se k těm, kdo byli pokřtěni o velikonocích.

Dále prosíme, aby v nás tato velikonoční radost stále trvala (aby vytryskla z obnovené mladosti duše) podle Žalmu 103: veleb, duše má, Hospodina.. on štěstím sytí tvůj život, jak orlu se obnovuje tvé mládí. A právě to, co v nás začalo křtem, to se v nás dovrší naším vlastním zmrtvýchvstáním – proto prosíme, aby nám Pán daroval pevnou naději na vzkříšení. Tak vidíme, že radost není umělá, že je to dar, který nám dává sám Pán, když ho v modlitbě o něj prosíme…

Články: