Svatý otče,

nedaleko francouzského Laonu na opuštěném místě zvaném Prémontré založil svatý Norbert, muž přísných mravů a cele oddaný sjednocení s Bohem a hlásání evangelia, řád premonstrátských řeholních kanovníků. Učinil tak spolu s třinácti svými druhy v roce 1121, právě v noci Narození Páně. Nový řád přijal řeholi svatého Augustina a dosáhl pod ní podivuhodného rozšíření. Aby nastávající devítisté výročí této události bylo důstojně oslaveno, budou ve všech kostelích svěřených pastýřské péči premonstrátských řeholních kanovníků konány slavnostní obřady a jiné zbožné aktivity, a to od 29. listopadu 2020 do 9. ledna 2022. Aby se pak příslušníkům premonstrátské rodiny i jiným zbožným věřícím více otevřely poklady božské štědrosti a aby odtud mohly být čerpány hojnější duchovní plody, Jos Wouters, generální opat premonstrátského řádu, ve zbožné oddanosti, kterou vůči Tvé Svatosti chová on sám i celá premonstrátská rodina, pokorně žádá o udělení odpustků jako v jubilejním roce. A Bůh atd.

Dne 30. října 2020

Apoštolská penitenciárie na pokyn našeho Svatého otce papeže Františka premonstrátským řeholním kanovníkům a jiným věrným křesťanům proniknutým pravou kajícností a vedeným duchem lásky ráda poskytuje možnost, aby za obvyklých podmínek (svátostná zpověď, přijetí eucharistie a modlitba na úmysl Svatého otce) získali plnomocné odpustky jako v jubilejním roce, jestliže jako poutníci navštíví jubilejní kostely nebo oratoře a budou tam účastni řádně konaných posvátných obřadů nebo se alespoň po vhodný čas budou věnovat pokorné modlitbě za obrácení hříšníků, získání kněžských a řeholních povolání a ochranu institutu lidské rodiny a zakončí tyto prosby modlitbou Páně, Vyznáním víry a vzýváním blahoslavené Panny Marie a svatého Norberta.

Členové premonstrátského řádu, kterým nemoc nebo jiná vážná příčina nedovolí zúčastnit se oslav, budou moci získat plnomocné odpustky, jestliže se rozhodnou mít v ošklivosti každý hřích, budou mít úmysl splnit, jakmile to bude možné, tři obvyklé podmínky, touhou srdce vykonají duchovní návštěvu, skrze Marii obětují své nemoci nebo nepohodlí milosrdnému Bohu a připojí modlitby uvedené výše.

Aby se pak přístup k získání božské milosti, otevíraný klíči svěřenými Církvi, stal s ohledem na pastýřskou lásku snazším, tato penitenciárie usilovně žádá, aby se premonstrátští řeholní kanovníci velkoryse dávali k dispozici pro slavení svátosti smíření a nemocným často posluhovali svatým přijímáním.

Toto rozhodnutí platí po celou dobu trvání jubilea. Ruší se všechny překážky, které by s tímto rozhodnutím byly v rozporu.

Mauro kardinál Piacenza, vrchní penitenciář

Krysztof Nykiel, regent

PDF Plnomocné odpustky - jubilejní rok - latinsky.pd

 

Drazí bratři a sestry,

všichni cítíme, jak silně pandemie koronaviru ovlivnila náš život. Mnozí z vás volají po větší aktivitě biskupů pro uvolnění bohoslužeb. S vládou jsme jednali mnohokrát a stížnost na neústavnost omezení bohoslužeb je i u Ústavního soudu. Podali ji senátoři. Vás jsme vyzvali k intenzivním modlitbám za ukončení pandemie, zvláště k modlitbám v rodinách a ke společné modlitbě růžence každý večer ve 20 hodin.

Pohled na ty z vás, kteří onemocněli a prošli těžkou zkouškou, nebo na ty, kteří obětavě slouží nemocným nejen jako profesionálové, ale i dobrovolníci, nebo na ty, kteří se dostali do ekonomických těžkostí, či vzpomínka na ty, kteří zemřeli, nás vede k zintenzivnění modliteb, k nimž je dobré připojit i půst a almužnu. Nabídněme Bohu nejen svůj čas, ale i sami sebe, ochotu zřeknout se svých požadavků a hledat Boží vůli a třeba i osobně pomáhat v první linii, zvláště ti, kteří jsou mladí a zdraví.

Brněnský biskup ve své diecézi vyhlásil na čtyři středy dobrovolný, vědomý a citelný půst za ukončení pandemie, k němuž je dobré přidat také almužnu na libovolný dobrý účel. To vše nadále ve spojení s modlitbou. Přidejme se k nim v celé naší zemi po první tři středy v prosinci – 2., 9. a 16. 12.

Kéž nám mimořádný adventní půst pomůže otevřít srdce Bohu, kterým se necháme milovat, kterého budeme milovat a kterého necháme skrze sebe milovat lidi kolem nás. Nevíme, jak bude možné slavit Vánoce. Ukažme především svou ochotu přijmout Boha, který k nám o Vánocích přichází jako Zachránce v betlémském dítěti. Když k této Lásce skryté v malém Dítěti budeme volat, když se jí zasvětíme, když si doma vystavíme betlém, abychom se betlémskému Dítěti poklonili, zakusíme Boží ochranu na sobě i na svých blízkých. Klanějme se mu, projevujme úctu a vděčnost za sebe i jménem těch, kteří vděčnost neprojevují. Svěřme se jeho ochraně a věřme, že Bůh ukáže své slitování. Nebude se dívat na naše viny a nenechá nás samotné. On je Bůh věrný, i když my věrní nejsme. Betlémské Dítě, uctívané v našem národě taky jako Pražské Jezulátko, zve ke svornosti a lásce. Budeme-li ho milovat, naše láska změní nejen náš život, ale taky přemůže nenávist v mezilidských vztazích. Přichází naše chvíle, abychom se vrátili zpět ke své první Lásce, k Bohu.

Už dnes vám přejí požehnané Vánoce a skutečnou radost z příchodu Spasitele i jeho darů

Vaši biskupové

Praha, 20. listopadu 2020

ZASVĚCENÍ DÍTĚTI JEŽÍŠ

(Pro modlitbu u jesliček v rodině)

Ježíši, Božské dítě, věříme v tebe, doufáme v tebe, milujeme tě a klaníme se ti jako svému Králi. Svou moc a slávu jsi skryl do podoby malého dítěte. Mnoho národů světa tě takto uctívá. I my tě uctíváme ve tvém Dětství, jako našeho Pána, Spasitele a Boha, který všemu vládne a všechno tvoří nové.

Věříme, že nás miluješ, proto chceme dnes začít nový život. Prosíme tě, smiluj se nad námi, odpusť nám naše hříchy a stvoř nám srdce čisté – srdce dítěte. Ty víš, že nejsme schopni bez tvé pomoci vykonat žádný dobrý skutek. Dej nám své požehnání, abychom byli schopni konat alespoň malé skutky lásky. Odevzdáváme se ti. Dívej se našima očima, usmívej se naším úsměvem, promlouvej našimi ústy, pracuj našima rukama. A kdybychom na tebe někdy zapomněli, připomeň se nám způsobem tobě vlastním – milosrdenstvím a něžnou láskou. Přijmi nás, malý Králi, do svého Nejsvětějšího Srdce jako své malé bratry a sestry a obejmi nás svou láskou. Amen.

Prosme o přímluvu svatých za trvalý mír v Náhorním Karabachu.

Když papež František hovoří o válečných konfliktech, je diskrétní a nevyjadřuje hlučně „znepokojení“. Je však hlasem těch, jejichž hlas není slyšet.

„Nezapomeňme na dění v Náhorním Karabachu, kde se ozbrojené střety střídají s chabým příměřím, přičemž se tragicky zvyšuje počet obětí, destrukce domů, infrastruktury a bohoslužebných budov, což stále masivněji postihuje civilní obyvatelstvo. Je to tragické. Chtěl bych znovu důrazně vyzvat zodpovědné představitele bojujících stran, aby co nejdříve zasáhli a zastavili prolévání nevinné krve. Ať se nedomnívají, že vyřeší konflikt násilným odporem, nýbrž zasadí-li se o upřímná vyjednávání za pomoci mezinárodního společenství.“

V roce 1923 historické území současného Náhorního Karabachu bylo přičleněno k Ázerbájdžánu. Podle arcibiskupa Arménské apoštolské církve Pargueve Martirosiána se nejedná o náboženský konflikt, nýbrž o neblahé dědictví arménské církve zničené za sovětského režimu. V současném konfliktu spatřuje pokus o třetí genocidu Arménů. Připomeňme, že v roce 2015 Arménská apoštolská církev svatořečila všechny oběti arménské genocidy, kterých je několik milionů. Arménská genocida začala 24. dubna 1915 hromadným zatýkáním arménské národní a kulturní elity – politiků, novinářů, duchovních, průmyslníků, lékařů, vědců a umělců v Konstantinopoli. Nelze ani opomenout stále rostoucí mocenské ambice Turecka, které se snaží obnovit vojenskou a politickou moc Osmanské říše (1299–1922). Tradice klade vznik Arménské apoštolské církve do doby působení apoštolů Tadeáše a Bartoloměje. Ověřitelné stopy existence křesťanských komunit v Arménii se objevují od 2. století. Svatý Řehoř Osvětitel (cca †328), misionář v Kappadocii a apoštol arménského království přivedl na začátku 4. století k víře arménského krále Trdata III. Hlava církve nese čestný titul katholikos.

Důvod toho, že Arméni mohli přežít tolik bouří dějin, a dokonce i genocidu v roce 1915, kdy ztratili devět desetin své historické vlasti, musíme hledat v tajemství jejich silného přilnutí k vlastnímu jazyku a kultuře. Učinili z nich hlavní součást svá národní identity, bez ohledu na existenci či neexistenci vlastního samostatného státu. Můžeme dokonce tvrdit, že v arménské kultuře existuje něco, co bezesporu značně převyšuje politickou nedůležitost Arménie. Arménie je nejstarším křesťanským státem.
 

Apoštolát modlitby papeže Františka, 5. listopadu 2020

V textu dále je dostupné vysvětlení k přijímání eucharistie od českobudějovického biskupství. Našich farností se samozřejmě začne týkat až poté, co budou obnoveny mše sv.

Podávání Eucharistie na ruku ‒ poznámka na úvod

Současná epidemie nám do každodenního života i do praxe víry přináší různá omezení – snažíme se bránit nezvladatelnému šíření nákazy a chránit ty, kdo jsou mezi námi zvláště zranitelní.

Úkolem následující krátké stati je poskytnout inspiraci a případný korektiv pro přijímání Eucharistie v tomto čase nouze. Text nechce vyhodnocovat situaci, posuzovat ochranná opatření či vstupovat do obecných diskusí o podávání svatého přijímání.

Mnozí diecézní biskupové, jednotlivě či společně v rámci biskupských konferencí, dali svým věřícím doporučení či přímo vydali rozhodnutí o tom, že v době epidemie Covid-19 má být Eucharistie podávána a přijímána na ruku – což je obecně v církvi latinského obřadu jedna z legitimních možností (při zachování stanovených podmínek).

Důvod tohoto kroku biskupů je nasnadě: nákaza se šíří kapénkovou infekcí, nejvíce tedy ze sliznic úst a nosu při dýchání, kašlání a kýchání ‒ a proto podávání do otevřených úst znamená vyšší riziko přenosu infekce rukama podávajícího z jednoho přijímajícího na druhého než podávání na ruku. Podobná opatření známe i z minulosti, například z období morových ran ‒ Eucharistie se tehdy pomocí vhodného nástroje podávala nemocnému z ulice do okna či dveří jeho domu, tedy „na dálku“, aby se zachovala bezpečnější vzdálenost.

Duchovně

Přijímání Eucharistie na ruku má ovšem svoji ušlechtilou formu, o kterou je třeba dbát a která se odvozuje ještě z praxe antické církve. Mnohým lidem je málo známá. Nejde tu jen o estetiku či technické provedení přijetí Těla Páně, ale především o vtělený duchovní postoj, do kterého nás Tradice uvádí. Pozoruhodné svědectví o této starobylé praxi nám přinášejí antické katecheze pro nově pokřtěné, konané ve čtvrtém století biskupem sv. Cyrilem Jeruzalémským a Janem.1 S mimořádným duchovním i teologickým vhledem pojednal o těchto antických svědectvích v jednom ze svých postních kázání i Josef Ratzinger, ještě jako arcibiskup v Mnichově. Říká:

„Když čteme texty Otců, vidíme, v jaké bázni tehdy přijímali eucharistii. U Cyrila Jeruzalémského ve IV. století najdeme jeden zvlášť krásný text. Líčí ve svých křestních katechezích komunikantům, jak to mají dělat. Mají předstoupit a ze svých rukou vytvořit trůn, pravou položit přes levou, aby ruce byly trůnem pro krále a zároveň znázorňovaly kříž. Jde mu o toto symbolické vyjádření plné krásy a hloubky: člověk svýma rukama vytváří kříž, který se stává trůnem, na nějž vstoupí Král. Natažená, otevřená ruka se tak může stát symbolem toho, jak se člověk staví před Hospodina, otevírá mu své ruce, aby se mohly stát nástroji jeho blízkosti, trůnem jeho milosrdenství v tomto světě.

… církev zápasila… o bázeň srdce, která se sklání před tajemstvím Boha, jenž se nechává vložit do našich rukou. Neměli bychom přitom zapomenout na to, že nečisté jsou nejen naše ruce, ale také náš jazyk a také naše srdce… Největším rizikem a zároveň nejvyšším vyjádřením pro milostiplnou Boží dobrotu je, že se ho smí dotýkat nejen ruka a jazyk, ale také srdce. Že Pán do nás vstupuje a v nás a s námi žije, že se chce zevnitř stát středem našeho života a jeho proměněním.“2

Co si z těchto hlubokých textů můžeme vzít pro naši praxi?

  1. Vše začíná křtem, uvěřením v Krista a v jeho živou spasitelnou přítomnost, pro niž nás Duch Svatý připravil: Proto na našem vysloveném vyznavačském Amen záleží.
  2. Naše Bohem stvořená tělesnost, skrze křest naroubovaná na tajemství vtělení, má i ve své křehkosti úctyhodný úkol: účastní se na díle Boží milosti a stává se jejím nástrojem – jak na její cestě do našeho srdce, tak na její cestě k našim bližním: Proto na našem těle při Eucharistii záleží.
  3. Jsme podle Tradice zváni, abychom Eucharistii nejen přijímali, ale abychom ji přijímali s bázní, která podstatně přináleží k setkání Boha a jeho stvoření. Ale naše klanění i stání před Otcem musí být jen podle Božího Syna, jeho smrti a zmrtvýchvstání, jinak by bylo buď otrockou ponížeností, anebo rouhavou pýchou: Proto na našem klanění i stání před Otcovou tváří, s Ježíšem a nikdy bez něj, záleží.
  4. Setkání s Bohem při Eucharistii vrcholí láskyplnou vydaností Boha člověku, ale také láskyplnou vydaností člověka Bohu. Trůnem i oltářem je kříž: Proto na našich vydávajících se otevřených dlaních složených do podoby Kristova kříže záleží.
  5. Pán přichází, aby v nás žil a proměnil nás v sebe a abychom se stali nástrojem jeho blízkosti v tomto světě. Nakonec se tedy naše otevřené dlaně a otevřená ústa musejí otevřít k pravému chrámu, kde si Pán buduje příbytek: Proto na našem srdci a na našich bližních záleží.

Velmi prakticky

  • Před svatým přijímáním se nejprve pokloníme přítomnému Kristu. V našich zemích máme dobrý zvyk poklonit se Pánu společně při zpěvu Beránku Boží, jinde to lidé dělávají různě individuálně, někdy třeba i trochu chaoticky a nevyzpytatelně.
  • Přijímající předstoupí před podávajícího a zdvihne své ruce do výše prsou, složené pravou dlaň přes levou do tvaru kříže. Dlaně jsou otevřené tak, že ta horní je uctivě a bezpečně připravena jako trůn pro přijetí Krista.
  • Podávající ukáže přijímajícímu Tělo Páně a vyznavačsky říká: Tělo Kristovo. Přijímající hledí na hostii a stejně vyznavačsky odpovídá: Amen!
  • Potom podávající pokojně položí hostii do připravené dlaně přijímajícího. Ten přijme Tělo Páně buď hned před knězem nebo ustoupí o krok stranou, spodní rukou hostii vezme z dlaně a hned si ji vloží do úst. Udělá to tak, aby podávající s jistotou viděl, že hostie byla přijata a není nikam odnášena.
  • (Při přijímání do úst je rozdíl jen v tom, že přijímající po vyslovení Amen otevře dostatečně ústa s připraveným jazykem tak, aby podávající mohl hostii bezpečně položit právě na jeho jazyk.)

1 Česky Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze (Prameny spirituality 2), tr. Pavel Milko, Refugium Velehrad ‒ Roma, Velehrad 1997, 65n.
2 Úplný text homilie v Salve 2(2005) 15‒25.

Stránky