Nacházíme se už dosti daleko v době postní, a pokud jsme se vydali na postní cestu obnovy svého života, svých vztahů, potřebujeme povzbuzení. Dnešní neděle nám takové povzbuzení dopřává.

1. čtení:

Jeho hlavní myšlenkou je slovo: Odejdi! Abram ve chvíli, kdy ho zastihne Boží povolání, je pětasedmdesátiletý muž. Bůh ho zve, aby odešel. Což muselo být hodně těžké pro starého, zabydleného muže. Neodchází ale do prázdna: je vedený Božím příslibem, který obsahuje 4 dary, jež si člověk sám nemůže dát: 1. hojné potomstvo, 2. věhlas, 3. ochranu před zlem, 4. Abram se stane pramenem požehnání – tzn. ti, kdo uvěří podobně jako on, budou požívat stejného požehnání, které se dostane Abramovi.

2. čtení:

Pavel povzbuzuje Timoteje k hlásání evangelia a píše mu z vězení, což mohlo Timoteje vystrašit. Ten, kdo hlásá evangelium, musí nutně žít v kontaktu s Bohem. Protože hlásat evangelium znamená dávat lidem zakusit setkání s Kristem skrze to, že jim sděluje pravdu a dává zakoušet přijetí a lásku. A takto žít lze jedině tak, když je hlasatel vnitřně naplňován silou od Boha samotného: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. To nejhlavnější se ale odehrálo na počátku: povolání. V něm si ho Bůh oddělil a uzpůsobil pro tento zvláštní úkol a Timotej se může o toto opřít jako o jistotu.

evangelium:

Je centrální událostí dnešní neděle. Vyprávění kombinuje jak historické vyprávění, tak i symbolické prvky, které není snadné od sebe oddělit. Vysoká hora, na níž se odehrává událost proměnění, je v Bibli místem, kde se lze lépe setkat s Bohem. I Ježíš vyhledával tato místa k modlitbě. Mojžíš a Eliáš představují dva starozákonní svědky, kteří vydávají svědectví, že Ježíšovo dílo je ve shodě s Písmem SZ. Šat, který zbělel nám připomíná vidění proroka Daniela ze 7. kapitoly: Byly postaveny trůny a usedl stařec. Jeho šat byl bílý jako sníh… (Dan 7,9). Ježíš tedy patří Bohu, je dokonce sám Bohem.

Jaké místo má toto evangelium v životě učedníků a také v životě našem? Proměnění Páně nám ukazuje Ježíšovu slávu, kterou On vlastní a kterou naprostou většinu života s učedníky i s námi skrývá, ALE ONA JE STÁLE PŘÍTOMNA! Tato jeho sláva předjímá Ježíšovo vzkříšení a také ohlašuje naši budoucnost – i my budeme jako Ježíš oslavení, on nám dá na své vznešenosti podíl!

My křesťané si máme uvědomit, že jsme – podobně jako Petr, Jakub a Jan – vzati na vysokou horu (to je dar povolání – konverze, křest…), abychom zde znovu přijali dar Boží lásky: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte! Toto je pozvání k určitému odchodu: zaujmout odstup od všedního hluku s jeho požadavky a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně touží sdělovat své Slovo, které proniká až do hloubky našeho ducha. Boží slovo je živé, ostřejší než každý dvojsečný meč, proniká do rozdělení duše a ducha a vykovává soud nad nejvnitřnějšími myšlenkami srdce (Žid 4,12). Toto slovo také posiluje naši vůli následovat Je

Bylo to jako ve snu. Obdivovat majestátní hory, tiše šplouchající vody, rozkvetlé louky, cvrlikající slavíky. Bylo to jako ve snu. Den ze dne jsme mohli objevovat nové taje skrývající se v malém velkém ráji. Nedokázali jsme se ubránit stále novému úžasu nad krásou kolem nás. Těžko uvěřit, že tak velké skvosty nám daroval sám Nejvyšší. A v těchto darech jsme odkrývali Boží dobrotu rozlévající se až k nám. Nebyl to odlesk Boží lásky?

A tato nezakalená láska byla přítomná i ve vztahu k mému muži: bez poskvrny sobectví, touhy ovládat druhého. S odstupem času je pro mě neuvěřitelné, že mezi námi nebyl stín nedorozumění, napětí, nevraživosti. Neuvěřitelné, dnes! A Bůh? Neutíkala jsem od jeho pohledu, netajila jsem před ním ani nejskrytější touhy a myšlenky. Však nebylo proč. Vždyť on byl mým přítelem. Jak těžko vůbec vzpomínám na tyto zážitky, jak těžké je připustit si, že takový byl můj život. Nebyl to sen.

Náhle to však skončilo. Pomyslela jsem si, že Bůh nás chtěl o něco ochudit, držet zkrátka. Zabránit přístup do pravého ráje. Ale vlastně, nepřišlo to úplně ze mě. Někdo neznámý mi to ponoukl. A jeho nabídka byla velmi svůdná: Budete jako Bůh. Vy sami si určíte, co máte a nemáte dělat. Budete pány nad svým životem. Proč by vás Bůh měl zotročovat a diktovat vám, co smíte a co ne? Nabízím vám jedinečnou šanci: všechno bude ve vašich rukou – moc, bohatství, sláva, požitek. Nic vám nebude chybět.

Proč jsem tomu uvěřila? Nic mi nechybělo, naprosto nic. Proč jsem přestala důvěřovat Boží dobrotě? Sama ani nevím. Chtěla jsem to zkusit. Najednou Bůh přestal být mým nejbližším, mým přítelem. Už mi nestačil. Chtěla jsem víc – ale co? Zkusila jsem to: bylo to lákavé, dobrodružné. Navrhla jsem to i svému muži: nic jsem totiž před ním neskrývala. A on také svolil.

A sen se náhle rozplynul: začala jiná realita. Jako bych se probudila do jiného světa. Připadala jsem si jako brečící dítě přicházející na svět, které ztratilo teplo a bezpečí mateřského lůna: zranitelné a vystavené zimě. Vše mi připadalo cizí: můj muž, Bůh, svět kolem. Já samotná jsem si byla odcizená. Nerozuměla jsem svým pocitům, náladám, myšlenkám. Co se ve mně děje? Proč je můj muž zlý, hrubý, násilný? A odkud se bere ta moje nevraživost, pomstychtivost? Proč mě Bůh pořád pronásleduje? Pryč, chci být sama. Chci být v bezpečí. Ale kde? Ať utíkám sebevíc, nikde nenacházím pokoj. Co se stalo? Proč jsem jen svolila té nabídce … Proč? Proč? Zbývají jen slzy, vzpomínky… Je opravdu vše ztracené?

 

 

Byl tento příběh pouhou fikcí?

Až se v tobě objeví stesk po štěstí,
po harmonickém vztahu, nezakaleném sobectvím a neupřímností:
vzpomeň si na Evu.

Až se tě zmocní strach před Bohem
a budeš před ním utíkat,
protože on tě jen hlídá a vyhrožuje ti:
vzpomeň si na Evu.
Až potečou slzy hořkosti a zklamání
nad vlastním životem,
nad rozbitým vztahem,
nad nezastavitelným kolotočem
lidské netečnosti a zloby:
vzpomeň si na Evu.

Až tě napadne vzít život do svých rukou,
otočit se Bohu zády:
vzpomeň si na Evu.

Vzpomeň si na Evu

Myslím si, že v dnešním evangeliu nás hodně burcuje Ježíšovo slovo: nestarejte se… Možná před ním stojíme tak trochu bezradně, jak ho pochopit?

Ježíš v této části horského kázání především mluví o tom, co člověku zabezpečuje život. Nemějte starosti o život, co budete jíst, ani o své tělo, co budete mít na sebe… Což není život víc než pokrm a tělo víc, než oděv? Tento výrok nám připomíná úplně jednoduchou věc, se kterou budeme určitě všichni souhlasit: jíme kvůli tomu, abychom žili ne naopak: nežijeme pro to, abychom jedli. Podobně s odíváním: nemáme tělo k tomu, abychom na ně mohli navléct šaty, ale naopak: máme šaty, aby nám nebylo zima. Klíčové je ale zde slovo: starat se… v češtině máme slovo: postarat se a dělat si starosti. Použité slovo v řeckém originálu se blíží tomu druhému: netrapte se, nepanikařte… Ježíš nás tímto slovem vede k tomu, abychom se spolehli s důvěrou na Boha, že nás nenechá padnout a že svůj denní chléb (chléb vezdejší) nám bude dán.

Ježíš nás určitě nevede k fatalismu (stejně nic nezmůžu…), ale spíš k uklidnění před panikou a uštvaností: starostí si život stejně neprodloužíte, proto si starosti přestaňte dělat… Když nám dává příklad ptáků a lilií, tak si z nich můžeme vzít příklad: takoví ptáci se hodně nahoní, než seženou nějaké to jídlo pro sebe a svá mláďata, ale starosti nemají – tak podobně i my jsme vyzváni tímto slovem: netrapte se starostmi pro něco, co se bez starostí klidně obejde…

Co máme tedy dělat? Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost… tedy: učte se dívat na život Božíma očima, učte se vidět jeho přítomnost ve světě. Ono už zde je, ale skryté a tajemné: v každém skutku lásky, úsměvu a podání ruky, v každé lidské dobrotě a ochotě pomoci. Myslím, že je to krásný program na postní dobu: učit se dívat na svět Božíma očima, hledat v tomto světě stopy Boží přítomnosti…

Slova dnešního evangelia bývají často zneužívána k zesměšňování křesťanství. Protože jsou pro nás nesnadnou výzvou, jejíž naplnění je zcela mimo naše možnosti. Ale je v možnostech Božích.

Ježíš nás zve tváří v tvář zlu k jinému postoji, než k jakému nás obvykle vede naše přirozenost. Obvykle na křivdu reagujeme stažením se, obranou a protiútokem. Ve SZ je Boží milosrdenství vůči nepříteli projeveno tak, že „oko za oko a zub za zub“, tzn. že mohu druhého poškodit jen do té míry, do jaké on poškodil mě. Dnes nás Ježíš zve k jinému pohledu. Jestliže máme milovat bližního, tak z toho není možné vyjímat ani nepřítele. I on je mým bližním, i když to on sám neví. A moje jednání ho má přivést k tomu, aby se mi bližním stal skutečně. Prokaž lásku tomu, kdo ti ubližuje. Tak budete syny svého nebeského Otce…, říká Ježíš, protože jak jsme zpívali v žalmu: On nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí.

Samozřejmě, že takto jsme vyzýváni se chovat jako jednotlivci, jako křesťané, nikoliv jako celý stát. Zde nemůžeme nastavovat druhou tvář tomu, kdo nám ubližuje, protože máme právo nastavit jen svoji tvář, ne tvář druhého. Stát tedy bude mít vždy za úkol aktivně bojovat proti zlu a potlačovat ho.

Ale jak bylo řečeno: Vy buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec, nebo jinak řečeno slovy prvního čtení: buďte svatí, jako já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Tyto příkazy jsou pro nás nedosažitelné. Ale jak nám prozrazuje svatý Pavel ve druhém čtení: naše těla jsou příbytky Ducha Svatého, kterého nám dal Bůh. A tento Duch Boží je v nás onen nový člověk, který chce žít podle Ježíšova příkladu. Takže jde o souboj starého a nového člověka v nás.

Vezměme si dnešní slova evangelia do svého srdce a pokoušejme se jednat podle jeho pokynů, abychom umožňovali Duchu Svatému se v nás projevit láskou, která nedělá výjimky.

Milí bratři a sestry, někdy se říká, že Ježíš přísnost Starého zákona překonal svým milosrdenstvím. Ale v dnešním evangelium zaznívá: nebude-li vaše spravedlnost hojnější, než spravedlnost farizeů a učitelů Zákona, do nebeského království nevejdete. Spravedlnost farizeů byla v té době ta největší myslitelná věrnost Božím přikázáním. Farizeové dodržovali všech 613 příkazů a zákazů obsažených v Tóře, ale navíc si ještě ukládali další předpisy, aby náhodou neporušili žádný ze závazných předpisů Božího zákona. Ježíš ale po nás chce víc. … Jak víc? Máme dodržovat ještě více předpisů a přísněji? Ne, větší spravedlnost není více příkazů a předpisů, ale znamená to, vzít to za jiný konec…

Dnes v evangeliu Ježíš říká, že přichází Starý zákon naplnit, ne zrušit, čímž myslí to, že milosrdenství, které Starý zákon ukládá jako způsob jednání Božího lidu, Ježíš přichází dotáhnout do důsledků. Jestliže je ve Starém zákoně řečeno „oko za oko a zub za zub“, je to příkaz milosrdenství vůči viníkovi, aby ten, kdo trestá, netrestal víc, než kolik mu bylo ublíženo. Ale Ježíš tvrdí, že smyslem a naplněním Starého zákona je to, abychom i toho, kdo nám ubližuje, pokládali za bližního.

O kousek dál nám to Ježíš vysvětluje a dává praktický příklad: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, pro-padne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.

Na první poslech to vypadá, jakoby Ježíš byl ještě přísnější než předpis Starého zákona. Ale nejde o přísnost, ale o pochopení, oč v tom předpisu jde: Ježíš nás totiž učí dívat se jeho očima už teď tady na zemi. Když tedy je řečeno „nezabiješ“, tak nejde jen o fyzické nezabití, ale také nezabiješ ani duši, vnitřní život člověka, ale nezabiješ ho ani společensky svým hněvem, výsměchem ani svou povýšeností.

Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu… vžijme se do situace, kdy se někdo ublížil více lidem, například tak, že přišli o své úspory. Samozřejmě, kdo ho potká, tak mu svou naštvanost dá najevo. Ale Ježíš nás vede k jinému jednání: zkuste se na něj nehněvat: takový člověk, který všude zažívá jen hněv, najednou může zakusit přítomné Boží království skrze přijetí… Ježíš nás tedy nevede k tomu, abychom ještě přísněji soudili, ale abychom svého bližního chránili soudu. Jak uchránit svého bližního před odsuzováním a nabídnout mu azyl před lidskou zlobou.

Stránky