Matoušovo vyprávění o událostech prvního dne po sobotě charakterizuje přítomnost nadpřirozených úkazů, typických pro apokalyptická zjevení a vidění (Dan 7,9; 10,6): zemětřesení, k němuž došlo i v okamžiku Ježíšovy smrti, a přítomnost anděla s jasně zářivou tváří a v oslnivě bílém rouchu. Tyto prvky prozrazují, že zde mocně působí sám Bůh. Popis událostí vyniká velikou živostí a slavnostním tónem. Velekněží se například nezdráhají porušit sobotní klid a jdou za Pilátem, aby dal hlídat hrob. Strážci, kteří mají za úkol střežit mrtvého člověka, plni strachu klesají jako mrtví (v. 4b). Slavnostní tón najdeme především v andělově zvěsti o tom, že právě došlo k naprosto nečekané události – ke vzkříšení. Celý tento odstavec působí velmi bezprostředně a skládá se z kratičkých, dynamických vět (pojďte a podívejte se, rychle jděte, to jsem vám měl povědět).

Při andělově zvěstování zaplavuje ženy veliká radost, která vrcholí v okamžiku, kdy je zdraví sám vzkříšený Pán: Radujte se! (v. 9, doslovný překlad). Výrazem této radosti je pokorné a uctivé obejmutí Ježíšových nohou (doslova: zmocnily se jeho nohou). I tady můžeme zahlédnout jeden veliký kontrast. Před několika dny v jiné zahradě lidé vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho (26,50). On se tehdy pro naši spásu dobrovolně vydal do rukou těch, kdo ho chtěli ukřižovat. Nyní je vysvobozen z pout smrti a unikl dozoru strážných, aby se dobrovolně vydal těm, kdo v něj věří s čistým a milujícím srdcem.

Tato noc – protože sobota skončila soumrakem (v. 1) – byla projasněna nejprve září bezhříšného anděla a pak přítomností Ježíše – Živého. Začíná nové svítání, čas, kdy máme zvěstovat (v. 10) radostné světlo ukřižovaného a vzkříšeného Krista.

Dnešní evangelium o vzkříšení Lazara je velice obsažné a otevírá důležité otázky o tom, kdo je Ježíš a také trochu i napovídá k těžkému tématu bolesti a smrti v životě člověka.

Ježíš se dozvídá o těžké nemoci svého přítele Lazara ve chvíli, když je hodně daleko a přesto se ještě zdrží a nechá Lazara umřít. Pro nás něco nepochopitelného – a také i pro přítomné židy – cožpak nemohl ten, který otevřel oči slepému způsobit, aby Lazar nezemřel… Ale Ježíš ukazuje, že  v tuto chvíli je důležitější zjevení Boží slávy, více než lidské potřeby. My lidé bychom rádi, aby Lazar neumřel a určitě i Ježíš, ale přesto ho nechá umřít. Řeknu to trochu krutě, ale Lazar neměl nárok, aby ho Ježíš uzdravil. Ale on to přesto udělal…

Podle židovského pojetí ještě duše tři dny hledá tělo zemřelého, čtvrtým dnem začíná nezadržitelný rozklad: Lazar je jinými slovy definitivně mrtvý a tím i jakákoliv lidská naděje ho zachránit. Ježíš přichází v situaci, kdy se lidsky viděno nedalo už nic dělat…

Normálně by se čekalo, že Ježíš bude chvátat a rovnou půjde ke hrobu mrtvého ho zachránit. Místo toho je zde ještě rozhovor s Martou a s Marií, který interpretuje následující zázrak. Rozhovor začíná 1. Martinou výčitkou: (Pane, kdybys tu byl, Lazar by byl neumřel…) a Ježíšovým ujištěním, že její bratr vstane. Na to 2. Marta vyznává víru prvních křesťanů, společnou se Židy, že Lazar vstane v poslední den při skonání světa. Na to reaguje Ježíš 3. vrcholným tvrzením evangelia, když říká: Já (Ježíš) jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Ježíš tady myslí na dvou rovinách. Život pozemský a duchovní: Každý, kdo žije v tomto pomíjivém světě, ale věří v Ježíše, sice zemře přirozenou smrtí, přesto však neumře duchovně. Ježíš tedy odvádí pozornost od událostí na konci světa a soustředí se na přítomnost. Pravé rozhodnutí pro život, nepadne až v „poslední den“, ale dochází k němu již nyní, a sice v aktu víry každého člověka, který se setká s Ježíšem.

Ježíš zde ukazuje moc, ale i lásku k člověku. Pro nás možná nepochopitelným způsobem.

Minulou neděli jsme se s Ježíšem v evangeliu setkali jako s dárcem živé vody. Dnes je tu téma světla nebo osvícení, která z nás dělá vidoucí, abychom mohli být vytrženi z moci temnoty.

Všechno se děje během Svátku stánků (Sukkot), kdy býval chrám celý osvětlený a právě při tomto svátku Ježíš prohlásí: Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bud mít světlo života (Jan 8,12). A právě tato dnešní kapitola odhaluje, jakým způsobem je Ježíš světlem světa.

Procházejí kolem slepce a učedníci reagují tak, jak obvykle lidí tváří v tvář utrpení reagují: proč se to stalo? Co udělal špatného a za co ho Bůh potrestal? Proč zrovna on je slepý? Ježíš vůbec na tyto otázky neodpovídá. Zlo ve světě je a nemá logiku, aby se dalo předpovědět nebo zdůvodnit. Ale co dělá je to, že zasahuje: projevuje slepému solidaritu a odstraňuje slepotu. Dělá to způsobem, který připomíná biblické stvoření člověka, když užívá bláto a vodu. Posílá ho omýt se ve vodě rybníka Siloe (toto jméno znamená Poslaný).

Vyprávění pak pokračuje v popisování odlišného způsobu vidění svědků tohoto zázraku. Ježíš mizí ze scény, ale zároveň začne zástupný soudní proces s ním, protože je veden skrze posouzení uzdravení onoho slepce. V procesu vystupují svědci: sousedé, rodiče a soudci – farizeové. V tomto soudním procesu se však ukazuje velmi zajímavá věc: farizeové – ti, kteří byli teologicky vzdělaní a velmi sebejistí se svou náboženskou autoritou se ukazují, že jsou vlastně zaslepení a bez setkání s Ježíšem o něm vynášejí rozsudek: my víme, že  ten člověk nemůže být od Boha. Naproti tomu původní slepec uzdravený nejdříve tělesně se stává vidoucím tím, že v Ježíši rozpoznává nejdříve „člověka jménem Ježíš“, pak že „je to prorok“ a nakonec ho vyzná jako člověka „poslaného od Boha“, protože vcelku logicky nemůže nikdo otevřít oči slepému od narození, není-li s ním Bůh.

Závěr příběhu ukazuje, že ti, kteří si osobovali právo soudit, jsou ve skutečnosti sami souzeni Ježíšem. Ti, kteří se domnívali, že jsou vidoucí, se projevují jako zaslepení. Ti, kdo ukazovali na druhé prstem a tvrdili o nich, že jsou hříšníci, jsou nakonec usvědčeni ze setrvávání ve hříchu. Kdo je tedy slepý a kdo je vidoucí? Ten, kdo uzavírá své srdce pravdě (a pravda je sám Ježíš) zůstává ve skutečnosti slepý. A ten, kdo vnímá svou neblahou slepotu a přizná se k ní, se tím otvírá uzdravujícímu působení Pána Ježíše.

V našem symbolickém putování postní dobou jsme byli s Ježíšem na poušti, kde zakoušel pokušení, minulou neděli pak na Hoře proměnění, kde nám zjevil svou slávu a dnes odchází do Samařska, kde poblíž města Sychar usedá u studny kolem poledne, v čase největšího horka.

V tuto nezvyklou hodinu sem přichází žena navážit vodu, zřejmě proto, že pro svůj nemravný život se nechce setkávat s druhými lidmi a zakoušet jejich pohrdání. Dej mi napít, takto zahahuje Ježíš rozhovor. A žena je ohromena. On, Žid, oslovuje ji, Samaritánku, navíc, kdyby věděl, kdo ve skutečnosti ona je, jakou bolest nosí v srdci. Jenže Ježíš musí přijít právě sem a nabídnout jí živou vodu, která ukojí její žízeň, která ji nutila hledat lásku v náručí již šesti mužů. Ježíš totiž ví, že existuje mnohem zásadnější žízeň, kterou nestačí uhasit voda, kterou si přinese od studny. Ta voda živá, kterou Ježíš nabízí je symbol – Mojžíšova zákona, Svatého Božího Ducha, žízeň Boží lásky a odpuštění, voda víry a křtu… V průběhu rozhovoru se odhaluje ženina bolest a bída a Ježíšova totožnost. Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody vyvěrajícím do života věčného.

Žena u své studny zakusí přijetí. Je tu někdo, kdo jí akceptuje bez výčitek, kdo jí pomůže objevit opravdovou žízeň, volání jejího srdce a také jí nabízí řešení – vodu života. Žena Ježíše vyzná jako Mesiáše a je připravena také ostatní přivést k Ježíši, aby i oni se napili této živé vody.

Tento příběh je důležitý pro přípravu na křest, ale i pro nás, kteří již pokřtěni jsme. Vezměme si toto evangelium na tento týden, zkusme s ním zůstat a odpovědět si na důležité otázky: co je mou největší žízní? Ukázal se i mně někdy v životě Ježíš jako ten, kdo beze zbytku může a chce uhasit tuto moji žízeň? Jakým konkrétním způsobem naplňuje Ježíš můj život? 

Nacházíme se už dosti daleko v době postní, a pokud jsme se vydali na postní cestu obnovy svého života, svých vztahů, potřebujeme povzbuzení. Dnešní neděle nám takové povzbuzení dopřává.

1. čtení:

Jeho hlavní myšlenkou je slovo: Odejdi! Abram ve chvíli, kdy ho zastihne Boží povolání, je pětasedmdesátiletý muž. Bůh ho zve, aby odešel. Což muselo být hodně těžké pro starého, zabydleného muže. Neodchází ale do prázdna: je vedený Božím příslibem, který obsahuje 4 dary, jež si člověk sám nemůže dát: 1. hojné potomstvo, 2. věhlas, 3. ochranu před zlem, 4. Abram se stane pramenem požehnání – tzn. ti, kdo uvěří podobně jako on, budou požívat stejného požehnání, které se dostane Abramovi.

2. čtení:

Pavel povzbuzuje Timoteje k hlásání evangelia a píše mu z vězení, což mohlo Timoteje vystrašit. Ten, kdo hlásá evangelium, musí nutně žít v kontaktu s Bohem. Protože hlásat evangelium znamená dávat lidem zakusit setkání s Kristem skrze to, že jim sděluje pravdu a dává zakoušet přijetí a lásku. A takto žít lze jedině tak, když je hlasatel vnitřně naplňován silou od Boha samotného: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. To nejhlavnější se ale odehrálo na počátku: povolání. V něm si ho Bůh oddělil a uzpůsobil pro tento zvláštní úkol a Timotej se může o toto opřít jako o jistotu.

evangelium:

Je centrální událostí dnešní neděle. Vyprávění kombinuje jak historické vyprávění, tak i symbolické prvky, které není snadné od sebe oddělit. Vysoká hora, na níž se odehrává událost proměnění, je v Bibli místem, kde se lze lépe setkat s Bohem. I Ježíš vyhledával tato místa k modlitbě. Mojžíš a Eliáš představují dva starozákonní svědky, kteří vydávají svědectví, že Ježíšovo dílo je ve shodě s Písmem SZ. Šat, který zbělel nám připomíná vidění proroka Daniela ze 7. kapitoly: Byly postaveny trůny a usedl stařec. Jeho šat byl bílý jako sníh… (Dan 7,9). Ježíš tedy patří Bohu, je dokonce sám Bohem.

Jaké místo má toto evangelium v životě učedníků a také v životě našem? Proměnění Páně nám ukazuje Ježíšovu slávu, kterou On vlastní a kterou naprostou většinu života s učedníky i s námi skrývá, ALE ONA JE STÁLE PŘÍTOMNA! Tato jeho sláva předjímá Ježíšovo vzkříšení a také ohlašuje naši budoucnost – i my budeme jako Ježíš oslavení, on nám dá na své vznešenosti podíl!

My křesťané si máme uvědomit, že jsme – podobně jako Petr, Jakub a Jan – vzati na vysokou horu (to je dar povolání – konverze, křest…), abychom zde znovu přijali dar Boží lásky: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte! Toto je pozvání k určitému odchodu: zaujmout odstup od všedního hluku s jeho požadavky a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně touží sdělovat své Slovo, které proniká až do hloubky našeho ducha. Boží slovo je živé, ostřejší než každý dvojsečný meč, proniká do rozdělení duše a ducha a vykovává soud nad nejvnitřnějšími myšlenkami srdce (Žid 4,12). Toto slovo také posiluje naši vůli následovat Je

Stránky