Minulou neděli jsme se s Ježíšem v evangeliu setkali jako s dárcem živé vody. Dnes je tu téma světla nebo osvícení, která z nás dělá vidoucí, abychom mohli být vytrženi z moci temnoty.
Všechno se děje během Svátku stánků (Sukkot), kdy býval chrám celý osvětlený a právě při tomto svátku Ježíš prohlásí: Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bud mít světlo života (Jan 8,12). A právě tato dnešní kapitola odhaluje, jakým způsobem je Ježíš světlem světa.
Procházejí kolem slepce a učedníci reagují tak, jak obvykle lidí tváří v tvář utrpení reagují: proč se to stalo? Co udělal špatného a za co ho Bůh potrestal? Proč zrovna on je slepý? Ježíš vůbec na tyto otázky neodpovídá. Zlo ve světě je a nemá logiku, aby se dalo předpovědět nebo zdůvodnit. Ale co dělá je to, že zasahuje: projevuje slepému solidaritu a odstraňuje slepotu. Dělá to způsobem, který připomíná biblické stvoření člověka, když užívá bláto a vodu. Posílá ho omýt se ve vodě rybníka Siloe (toto jméno znamená Poslaný).
Vyprávění pak pokračuje v popisování odlišného způsobu vidění svědků tohoto zázraku. Ježíš mizí ze scény, ale zároveň začne zástupný soudní proces s ním, protože je veden skrze posouzení uzdravení onoho slepce. V procesu vystupují svědci: sousedé, rodiče a soudci – farizeové. V tomto soudním procesu se však ukazuje velmi zajímavá věc: farizeové – ti, kteří byli teologicky vzdělaní a velmi sebejistí se svou náboženskou autoritou se ukazují, že jsou vlastně zaslepení a bez setkání s Ježíšem o něm vynášejí rozsudek: my víme, že ten člověk nemůže být od Boha. Naproti tomu původní slepec uzdravený nejdříve tělesně se stává vidoucím tím, že v Ježíši rozpoznává nejdříve „člověka jménem Ježíš“, pak že „je to prorok“ a nakonec ho vyzná jako člověka „poslaného od Boha“, protože vcelku logicky nemůže nikdo otevřít oči slepému od narození, není-li s ním Bůh.
Závěr příběhu ukazuje, že ti, kteří si osobovali právo soudit, jsou ve skutečnosti sami souzeni Ježíšem. Ti, kteří se domnívali, že jsou vidoucí, se projevují jako zaslepení. Ti, kdo ukazovali na druhé prstem a tvrdili o nich, že jsou hříšníci, jsou nakonec usvědčeni ze setrvávání ve hříchu. Kdo je tedy slepý a kdo je vidoucí? Ten, kdo uzavírá své srdce pravdě (a pravda je sám Ježíš) zůstává ve skutečnosti slepý. A ten, kdo vnímá svou neblahou slepotu a přizná se k ní, se tím otvírá uzdravujícímu působení Pána Ježíše.