Myslím si, že v dnešním evangeliu nás hodně burcuje Ježíšovo slovo: nestarejte se… Možná před ním stojíme tak trochu bezradně, jak ho pochopit?

Ježíš v této části horského kázání především mluví o tom, co člověku zabezpečuje život. Nemějte starosti o život, co budete jíst, ani o své tělo, co budete mít na sebe… Což není život víc než pokrm a tělo víc, než oděv? Tento výrok nám připomíná úplně jednoduchou věc, se kterou budeme určitě všichni souhlasit: jíme kvůli tomu, abychom žili ne naopak: nežijeme pro to, abychom jedli. Podobně s odíváním: nemáme tělo k tomu, abychom na ně mohli navléct šaty, ale naopak: máme šaty, aby nám nebylo zima. Klíčové je ale zde slovo: starat se… v češtině máme slovo: postarat se a dělat si starosti. Použité slovo v řeckém originálu se blíží tomu druhému: netrapte se, nepanikařte… Ježíš nás tímto slovem vede k tomu, abychom se spolehli s důvěrou na Boha, že nás nenechá padnout a že svůj denní chléb (chléb vezdejší) nám bude dán.

Ježíš nás určitě nevede k fatalismu (stejně nic nezmůžu…), ale spíš k uklidnění před panikou a uštvaností: starostí si život stejně neprodloužíte, proto si starosti přestaňte dělat… Když nám dává příklad ptáků a lilií, tak si z nich můžeme vzít příklad: takoví ptáci se hodně nahoní, než seženou nějaké to jídlo pro sebe a svá mláďata, ale starosti nemají – tak podobně i my jsme vyzváni tímto slovem: netrapte se starostmi pro něco, co se bez starostí klidně obejde…

Co máme tedy dělat? Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost… tedy: učte se dívat na život Božíma očima, učte se vidět jeho přítomnost ve světě. Ono už zde je, ale skryté a tajemné: v každém skutku lásky, úsměvu a podání ruky, v každé lidské dobrotě a ochotě pomoci. Myslím, že je to krásný program na postní dobu: učit se dívat na svět Božíma očima, hledat v tomto světě stopy Boží přítomnosti…

Slova dnešního evangelia bývají často zneužívána k zesměšňování křesťanství. Protože jsou pro nás nesnadnou výzvou, jejíž naplnění je zcela mimo naše možnosti. Ale je v možnostech Božích.

Ježíš nás zve tváří v tvář zlu k jinému postoji, než k jakému nás obvykle vede naše přirozenost. Obvykle na křivdu reagujeme stažením se, obranou a protiútokem. Ve SZ je Boží milosrdenství vůči nepříteli projeveno tak, že „oko za oko a zub za zub“, tzn. že mohu druhého poškodit jen do té míry, do jaké on poškodil mě. Dnes nás Ježíš zve k jinému pohledu. Jestliže máme milovat bližního, tak z toho není možné vyjímat ani nepřítele. I on je mým bližním, i když to on sám neví. A moje jednání ho má přivést k tomu, aby se mi bližním stal skutečně. Prokaž lásku tomu, kdo ti ubližuje. Tak budete syny svého nebeského Otce…, říká Ježíš, protože jak jsme zpívali v žalmu: On nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí.

Samozřejmě, že takto jsme vyzýváni se chovat jako jednotlivci, jako křesťané, nikoliv jako celý stát. Zde nemůžeme nastavovat druhou tvář tomu, kdo nám ubližuje, protože máme právo nastavit jen svoji tvář, ne tvář druhého. Stát tedy bude mít vždy za úkol aktivně bojovat proti zlu a potlačovat ho.

Ale jak bylo řečeno: Vy buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec, nebo jinak řečeno slovy prvního čtení: buďte svatí, jako já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Tyto příkazy jsou pro nás nedosažitelné. Ale jak nám prozrazuje svatý Pavel ve druhém čtení: naše těla jsou příbytky Ducha Svatého, kterého nám dal Bůh. A tento Duch Boží je v nás onen nový člověk, který chce žít podle Ježíšova příkladu. Takže jde o souboj starého a nového člověka v nás.

Vezměme si dnešní slova evangelia do svého srdce a pokoušejme se jednat podle jeho pokynů, abychom umožňovali Duchu Svatému se v nás projevit láskou, která nedělá výjimky.

Milí bratři a sestry, někdy se říká, že Ježíš přísnost Starého zákona překonal svým milosrdenstvím. Ale v dnešním evangelium zaznívá: nebude-li vaše spravedlnost hojnější, než spravedlnost farizeů a učitelů Zákona, do nebeského království nevejdete. Spravedlnost farizeů byla v té době ta největší myslitelná věrnost Božím přikázáním. Farizeové dodržovali všech 613 příkazů a zákazů obsažených v Tóře, ale navíc si ještě ukládali další předpisy, aby náhodou neporušili žádný ze závazných předpisů Božího zákona. Ježíš ale po nás chce víc. … Jak víc? Máme dodržovat ještě více předpisů a přísněji? Ne, větší spravedlnost není více příkazů a předpisů, ale znamená to, vzít to za jiný konec…

Dnes v evangeliu Ježíš říká, že přichází Starý zákon naplnit, ne zrušit, čímž myslí to, že milosrdenství, které Starý zákon ukládá jako způsob jednání Božího lidu, Ježíš přichází dotáhnout do důsledků. Jestliže je ve Starém zákoně řečeno „oko za oko a zub za zub“, je to příkaz milosrdenství vůči viníkovi, aby ten, kdo trestá, netrestal víc, než kolik mu bylo ublíženo. Ale Ježíš tvrdí, že smyslem a naplněním Starého zákona je to, abychom i toho, kdo nám ubližuje, pokládali za bližního.

O kousek dál nám to Ježíš vysvětluje a dává praktický příklad: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, pro-padne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.

Na první poslech to vypadá, jakoby Ježíš byl ještě přísnější než předpis Starého zákona. Ale nejde o přísnost, ale o pochopení, oč v tom předpisu jde: Ježíš nás totiž učí dívat se jeho očima už teď tady na zemi. Když tedy je řečeno „nezabiješ“, tak nejde jen o fyzické nezabití, ale také nezabiješ ani duši, vnitřní život člověka, ale nezabiješ ho ani společensky svým hněvem, výsměchem ani svou povýšeností.

Kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu… vžijme se do situace, kdy se někdo ublížil více lidem, například tak, že přišli o své úspory. Samozřejmě, kdo ho potká, tak mu svou naštvanost dá najevo. Ale Ježíš nás vede k jinému jednání: zkuste se na něj nehněvat: takový člověk, který všude zažívá jen hněv, najednou může zakusit přítomné Boží království skrze přijetí… Ježíš nás tedy nevede k tomu, abychom ještě přísněji soudili, ale abychom svého bližního chránili soudu. Jak uchránit svého bližního před odsuzováním a nabídnout mu azyl před lidskou zlobou.

Minulý týden v evangeliu Ježíš začal horskou řeč blahoslavenstvími. Tím, kdo je žije vzorovým způsobem, je sám Ježíš. Dnes pokračuje v horské řeči dvěma výroky o soli a o světle. A zase i zde platí, že v první řadě je solí země a světlem světa Ježíš sám. Podobně jako sůl dodává pokrmu dobrou chuť a světlo umožňuje orientaci, tak i Ježíš přítomný v životě působí podobně jako sůl a světlo, tím, že dodává moudrost, posvěcení a smysl celému konání i utrpení. Ale dnes Ježíš říká, vy jste sůl země a vy jste světlo světa! Je jasné, že solí a světlem můžeme být jedině ve vztahu k Ježíšovi. Podobně jako Měsíc nezáří svým vlastním světlem, ale odráží světlo Slunce…

Sůl je důležitá: dodává chuť pokrmu, ale také konzervuje (brání rozkladu), ve SZ byla znamením smlouvy mezi Bohem a člověkem… Ale proč nám to Ježíš říká? Určitě ne, abychom byli pyšní a vyvyšovali se nad ostatní lidi. Ale sůl je prostě nepostradatelná. Je ale obyčejná a lidé jí ocení až tehdy, když o ní přijdou (vzpomeňme na pohádku Sůl nad zlato). To znamená, Ježíš nám říká: jste pro svět nepostradatelní jako sůl. My křesťané máme něco, co tento svět velmi potřebuje. A máme si to uchovat. Sůl může slanost ztratit tím, že prostě přestane být solí. Tak i my do svého života víry nemáme přijímat nic, co by jí zfalšovalo. Ale když zůstaneme věrní, tak budeme jako sůl: stačí malá špetka a ovlivní celé okolí, podobně jako špetka soli ochutí celý pokrm.

Vy jste světlo světa! Pozor, Ježíš nedodává, a celý svět je temnota… Dodává však, že jsme jako město na kopci – to se nemůže ukrýt, je odevšad vidět. Takové město je jako maják, dává orientaci širokému okolí. Ježíš nám tedy říká: tím, že mi patříte, jste nápadní jako město na kopci. Tak se nedivte, že to o vás lidé ví a že jste na ráně… Druhý obraz je podobný jako o soli: když se rozsvítí lampa, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, aby svítila… Lampa, která nesvítí je stejně platná jako sůl bez chuti: je na nic. Takže máme svítit před druhými lidmi.

Jakkoliv: skutky inspirovanými vírou, tím, že se nebojíme mluvit o tom, že patříme Kristu, že jsme křesťané. Ale to všechno má krásný cíl: aby i oni slavili našeho Otce v nebesích. 

Milí bratři a sestry. Žít důsledně s Bohem znamenalo vždy jít proti proudu. Není tedy divu, že lidé v tomto světě úspěšní a populární, zdá se, hledají cestu do církve obtížně.

Dnešní druhé čtení bychom mohli nadepsat: „pohled do korintské obce“. Ten pohled pak shledává, že ke křesťanství nenašli cestu: 1. moudří podle měřítek platných ve společnosti, 2. mocní, kteří vládnou penězi a mocí nad druhými ani 3. urození tedy vznešeného původu. Neznamená to, že tam vůbec nebyli, ale znamená to jenom to, že církev není elitou nebo aristokracií. Zvnějšku viděno je to společenství nudných, slabých, hloupých a sobeckých lidí. Spíše takový průměr, nic moc… Proto taková „sebranka“ nepůsobí nijak přitažlivě.

Pavel se tím dotýká jednoho z hlavních znaků Boží milosti, totiž toho, že tato Boží milost vždycky předchází naše zásluhy, že není dávána jen těm chytrým a borcům, ale že jsou pro ni otevření zpravidla zejména ti slabí a nemožní. V tom poznáváme Boží velkorysost, která to nevzdává ani s takovými lidmi, neboť právě z nich si staví církev – laboratoř pravého lidství a příjemkyni Jeho lásky.

Když se podíváme na dnešní církev, tak bychom asi mohli říct, že od takového obrazu nejsme ani my zas tak daleko. Že podobnými bolístkami trpíme i my. Na druhou stranu my musíme být vděční, že to mezi námi takto vypadá, protože kdybychom byli společností již dokonalých lidí, asi by v této společnosti nebylo k vydržení. Protože dokonalost v tomto světě není uskutečnitelná bez infekce pýchy. Jeden rabín velmi trefně říká: Světec, který ví, že je světec, není světec. Pokorný člověk, který ví, že je pokorný, není pokorný. Protože je pyšný na to, že je pokorný. A když přijde na to, že nemá být pyšný na to, že je pokorný, tak je zase pyšný na to, že už není pyšný na to, že je pokorný… Tímto způsobem nás dobíhá naše slabost.

Když dnes posloucháme evangelní text blahoslavenství na pozadí právě toho, co jsem teď řekl, tak nám může dojít, že to nejsou žádné přikázání. Naopak: blahoslavenství jsou totiž provokativními vyzdviženími takových lidských situací, které jsou běžně nepopulární. Ježíš nás totiž zve k tomu, abychom byli jeho v tom, co jsme, ale i v tom, co prožíváme. Je to kontrast k tomu, v čem si lidé obvykle představují štěstí. Bohužel my zde v Evropě, kteří máme tolik materiálních dober, máme málo duchovního pokoje a radosti. Když však čteme blahoslavenství, tak v nich čteme přísliby právě toho, co lidé tak často hledají v majetku, popularitě, když se podvádějí, či hádají… A my věříme, že Ježíš nás nezklame. 

Stránky