Kovářov, Předbořice a Kostelec nad Vltavou

Milí bratři a sestry. Žít důsledně s Bohem znamenalo vždy jít proti proudu. Není tedy divu, že lidé v tomto světě úspěšní a populární, zdá se, hledají cestu do církve obtížně.

Dnešní druhé čtení bychom mohli nadepsat: „pohled do korintské obce“. Ten pohled pak shledává, že ke křesťanství nenašli cestu: 1. moudří podle měřítek platných ve společnosti, 2. mocní, kteří vládnou penězi a mocí nad druhými ani 3. urození tedy vznešeného původu. Neznamená to, že tam vůbec nebyli, ale znamená to jenom to, že církev není elitou nebo aristokracií. Zvnějšku viděno je to společenství nudných, slabých, hloupých a sobeckých lidí. Spíše takový průměr, nic moc… Proto taková „sebranka“ nepůsobí nijak přitažlivě.

Pavel se tím dotýká jednoho z hlavních znaků Boží milosti, totiž toho, že tato Boží milost vždycky předchází naše zásluhy, že není dávána jen těm chytrým a borcům, ale že jsou pro ni otevření zpravidla zejména ti slabí a nemožní. V tom poznáváme Boží velkorysost, která to nevzdává ani s takovými lidmi, neboť právě z nich si staví církev – laboratoř pravého lidství a příjemkyni Jeho lásky.

Když se podíváme na dnešní církev, tak bychom asi mohli říct, že od takového obrazu nejsme ani my zas tak daleko. Že podobnými bolístkami trpíme i my. Na druhou stranu my musíme být vděční, že to mezi námi takto vypadá, protože kdybychom byli společností již dokonalých lidí, asi by v této společnosti nebylo k vydržení. Protože dokonalost v tomto světě není uskutečnitelná bez infekce pýchy. Jeden rabín velmi trefně říká: Světec, který ví, že je světec, není světec. Pokorný člověk, který ví, že je pokorný, není pokorný. Protože je pyšný na to, že je pokorný. A když přijde na to, že nemá být pyšný na to, že je pokorný, tak je zase pyšný na to, že už není pyšný na to, že je pokorný… Tímto způsobem nás dobíhá naše slabost.

Když dnes posloucháme evangelní text blahoslavenství na pozadí právě toho, co jsem teď řekl, tak nám může dojít, že to nejsou žádné přikázání. Naopak: blahoslavenství jsou totiž provokativními vyzdviženími takových lidských situací, které jsou běžně nepopulární. Ježíš nás totiž zve k tomu, abychom byli jeho v tom, co jsme, ale i v tom, co prožíváme. Je to kontrast k tomu, v čem si lidé obvykle představují štěstí. Bohužel my zde v Evropě, kteří máme tolik materiálních dober, máme málo duchovního pokoje a radosti. Když však čteme blahoslavenství, tak v nich čteme přísliby právě toho, co lidé tak často hledají v majetku, popularitě, když se podvádějí, či hádají… A my věříme, že Ježíš nás nezklame. 

V pátek jsme slavili slavnost Zjevení Páně. Do této slavnosti patří tři události, které ukazují Boží synovství Ježíše: klanění tří pohanských mudrců novorozenému Ježíši, dále událost proměnění vody ve víno a konečně křest Ježíšův v řece Jordánu z rukou Jana Křtitele. Smyslem této slavnosti je připomínka skutečnosti, že Ježíš je spasitel všech lidí ze všech národů a jeho zjevení je především velkým světlem pro pohanské národy.

Dnešní slavnost je zjevení Ježíše pro Izrael. V Písmech Starého zákona je zakotveno očekávání, že Bůh pošle nového proroka, který bude pokračovat v učitelském úkolu Mojžíše. Dále to měl být prorok, totiž člověk tak blízký Bohu, že bude svému lidu tlumočit Boží slovo do jejich aktuální životní situace. A konečně se očekával nový král, který bude Davidovým potomkem a který obnoví samostatnost izraelského království. Všechna tato očekávání byla naplněna právě v Ježíši a dnes v události křtu v Jordánu se začínají tyto věci naplňovat.

Dnešní svátek stojí na rozhraní Vánoc a Mezidobí, mezi slavením Ježíšova příchodu na svět, ale také stojí na samém počátku Jeho veřejného působení. To všechno je důležité – Ježíš se začíná zjevovat jako Zachránce lidí. Zachraňuje od smrti (nemoc, hřích, smrt těla) k plnému životu a v mezidobí si to budeme velmi výrazně připomínat.

Ježíšův křest se liší od našeho zcela podstatně:

Ježíš křest nepotřeboval – přijal ho z lásky k nám, aby se s námi solidarizoval, my však nezbytně křest potřebujeme, abychom mohli žít s Bohem.

Ježíšův křest je projevem jeho vztahu k Otci a Duchu Svatému, náš křest nás do tohoto vztahu zapojuje.

Ježíšův křest znamenal počátek jeho záchrany nás, pro nás je počátkem úplné spásy.

Ježíš křtem projevuje svou totožnost Syna Božího, my ve křtu totožnost Božích dětí přijímáme.

Ve všem je On Dárce a my Obdarovaní.