Milí bratři a sestry, dnešní čtení nás od majetku přesouvají k zamyšlení nad vírou nebo lépe řečeno, nad věrností. V prvním čtení z knihy proroka Habakuka jsme totiž konfrontováni s jednou věcí, která bývá velkým kamenem úrazu pro přijetí víry: násilí, které je přítomno ve světě a naproti tomu Boží mlčení. Proč mi dáváš hledět na bezpráví, mám se dívat na soužení? V evangeliu se přesouváme do 17. kapitoly, kde Ježíš nejdříve mluví o pohoršeních a těch, kdo je působí (lepší mu pověsit na krk mlýnský kámen a hodit do vody…) a o nutnosti odpouštět si bez omezení.

Milí bratři a sestry, minulý týden jsme měli možnost se zamyslet na vztahem majetku k Božímu království. Majetek je v Písmu viděn jako projev Božího požehnání, zároveň však v sobě obsahuje léčku, která spočívá v tom, že dává člověku klamný pocit jistoty a zabezpečenosti. A na toto navazuje dnešní podobenství O boháči a Lazarovi.

Dnešní podobenství, možná snad i skutečný příběh, využívá Ježíš k tomu, aby nám naznačil vztah majetku vůči nebeskému království a jak ho tedy s ohledem na svou věčnost máme prozíravě využívat. V podobenství není nejdůležitější nepoctivost správce. Ta je sice důvodem pro jeho propuštění, správce ji ukazuje i v tom, jak se zachová vůči věřitelům svého pána, ale Ježíš ji nechválí. Co naopak chválí, je prozíravost nepoctivého správce.

Dnešní evangelium je pouze část – jinak dosti rozsáhlé – 15. kapitoly Lukášova evangelia, která obsahuje tři podobenství O něčem/někom ztraceném. Představuje úplné jádro evangelia, zjevující, kdo je Bůh – něžný milující Otec na rozdíl od toho Boha, před kterým utíkal Adam v ráji.

Stránky