2. neděle adventní

Milí bratři a sestry, dnes jsme zvyklí věci posuzovat podle jejich užitečnosti: k čemu mi to bude? Když nás osloví nabídka, zvažujeme, jestli se mi vyplatí za ní jít a využít ji… Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse…, slyšeli jsme v prvním čtení. Pak příslib až neskutečné obnovy řádu celého světa, kdy zmizí dokonce i z živočišné říše projevy nepřátelství, bolest a smrt. Víme sice, že výhonek už vyrazil – Ježíš Kristus – ale přece nám vyplnění takového příslibu připadá nesmírně vzdálené až nemožné.

Jenže nesmíme při svém uvažování zapomenout na jednu důležitou věc: že onen budoucí pokoj, harmonie a dobrá budoucnost nejsou plodem lidských opatření, rozhodnutí, natož jen přání. Vycházejí z něčeho velmi podstatného, že totiž poznání Hospodina naplní zemi. Izaiáš nemluví o vývoji, ke kterému svět směřuje, ale o předělu, který Bůh způsobí.

Poznání Hospodina je to, co má naplnit zemi, a myslím si, že je k tomu pozván každý z nás. Proto nám sv. Pavel píše v druhém čtení, že všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Vím, že se stále opakuji, ale berme do rukou Bibli a čerpejme ze síly Božího slova. A jestliže to děláme, neustávejme v tom a třeba to dělejme ještě věrněji. Ježíš, kterého ohlašuje Jan Křtitel, přichází, aby křtil Duchem Svatým a ohněm. Ať i v nás má Duch více prostoru v našem rozhodování – ptejme se v modlitbě a prosme ho, aby k nám mluvil a dal nám poznat, jak máme jít dál.

1. neděle adventní

Milí bratři a sestry, období adventu má dvojí smysl: je připomínkou Ježíšova prvního příchodu k lidem – kdy se narodil jako dítě Ježíš v Betlémě – a zároveň vedeni tímto vzpomínáním vyhlížíme jeho příchod druhý. Není to čekání ve strachu, ale těšení se. Vždyť o něm říkáme, že nás přišel zachránit z lásky.

Dnešní den nám čtení kladou otázku. Čekáme vůbec? Izaiáš slibuje, že určitě nastane jednou doba, kdy všechny národy na světě poznají Hospodina, protože Hospodin vyvýší svůj lid, a že to bude doba obrácení a usmíření, kdy přestanou spory a války. Evangelium říká, že můžeme být Ježíšovým příchodem zastiženi nepřipravení: když se necháme pohltit všedním životem, jeho starostmi a povinnostmi a najednou přijde konec… Totéž říká sv. Pavel ve 2. čtení.

Bděte, to je výzva dnešní neděle. Tak co? Spíme? Ježíš může přijít každou dobu, může přijít i zítra, jsme připraveni? Zkuste si představit, že teď přichází smrt: byla by to pro mě chvíle radostného setkání s Pánem nebo chvíle bolestného vytržení hluboko zakořeněného stromu?

Co to znamená bdít? Myslím si, že je to: každý den prožít zaměřený na věčnost. Žít tak, abych až večer uléhám, se nemusel stydět před Bohem a sám před sebou, co jsem dnes myslel, mluvil a dělal. Že ho teď můžu odevzdat do Božích rukou. Samozřejmě, vždycky tam budou skvrny a nedokonalost, jinak to nepůjde, ale můžu říct: jsem neužitečný služebník. Málo jsem na tebe myslel, příště chci myslet líp, málo jsem s tebou a o tobě mluvil, chci to zlepšit, mé jednání nebylo dokonalé, chci to zlepšit. Daruj mi k tomu sílu. Amen.

Slavnost Ježíše Krista Krále

Dnešní slavnost vzniká na popud papeže Pia XI. v roce 1925 u příležitosti 1600 výročí konání Nicejského koncilu v roce 325, který řešil otázku Ježíšovy osoby – co znamená, když o něm vyznáváme, že je božskou Osobou, ale přitom plně člověkem. Papež mohl napsat nějaký dokument, který by četli jen odborníci, ale podle jeho slov zavedení svátku má výhodu v tom, že 1. oslovuje všechny věřící, 2. ne jen jednou přečtením dokumentu, ale každoročně a 3. zasahují nejen ducha, ale hlavně srdce.

V Davidovi (1. čtení) se spojuje dvojí vyvolení: jednak vyvolení ze strany Boží, tím že byl na krále pomazán z prorockého pověření, ale také se prokázal jako schopný král před očima svého lidu, který k němu přichází a žádá ho, aby kraloval i nad nimi. David je zde viděn jako vzor ideálního krále, který se umí starat o svůj lid, nicméně víme z jiných míst Písma, že své pověsti zůstal do jisté míry dlužen. Jeho ideál tedy odkazoval na jiného krále, který ho naplní.

Evangelium jasně ukazuje, že Ježíš zůstává králem i ve svém ponížení a v posměchu a dokonce na kříži má královskou moc uvádět lidi do ráje. Druhý zločinec, který přiznává svou vinu, je tím pádem také schopen prosit o spásu a Ježíš mu jí přislibuje.

Ježíš Kristus je král veškerenstva (tak zní doslovný překlad z latiny dnešního svátku). Hymnus z listu Koloským je toho svědectvím. První část oslavuje Ježíše jako Pána celého stvoření, když o něm tvrdí, že je: obraz neviditelného Boha, také všechno bylo stvořeno v něm a také skrze něho, dále v něm všechno může trvat ve své existenci a konečně všechny vesmírné mocnosti jsou mu podřízeny. V druhé části je vyznán jako Pán díla vykoupení tím, že je: hlavou církve, je hlavou nového lidstva a to proto, že má nad námi plnou moc jako původce života a síly. On je ten, který obnoví harmonii v celém stvoření a smíří všechno s Bohem.

Ježíš je tedy král, ale ne jako vládcové tohoto světa. On je totiž mírou a ztělesněním veškerého vládnutí, každý vládce je skutečným vládcem natolik, nakolik se Ježíšovi ve způsobu vládnutí podobá. Protože jeho moc není mocí tohoto světa; je to božská moc darovat život věčný, osvobodit od zla, porazit vládu smrti. Je to moc lásky, která dovede vytěžit dobro i ze zla, dojmout zatvrzelé srdce, přinést pokoj do těch nejzavilejších konfliktů, rozžehnout naději v nejneproniknutelnější temnotě. Takové království milosti se nikdy nevnucuje a vždy respektuje naši svobodu.

32. neděle v mezidobí

1. čtení:

Makabejské knihy pojednávají o hrdinném boji Židů proti seleukovským okupantům za svou svobodu. Autor je píše pro Židy, kteří jsou v diaspoře, aby v nich vzbudil solidaritu s bratry v Jeruzalémě. Kniha obsahuje ve SZ první jasnou zmínku o zmrtvýchvstání. Bratři, kteří jsou mučeni pro víru jasně vědí o odplatě (spravedlivý raději zemře, než aby zhřešil. Bůh se k nim přizná, pomstí je, dá jim nové tělo a vzkřísí.).

 

Evangelium:

Konflikt spočívá v odlišném pojetí života vzkříšených. Ježíšovi odpůrci pojímají tento život jakožto vylepšené pokračování života tady na tomto světě. Ježíš to odmítá a tvrdí, že způsob života po vzkříšení bude naprosto odlišný. Zatímco manželství patří do skutečnosti tohoto světa, ve světě budoucím nebude třeba. Jednak láska vzkříšených se nebude omezovat na jednoho z mnoha a pro trvání života (nebo v tomto případě rodu) nebude nutné rození nových dětí.

Druhý argument se opírá o to, že Bůh uzavírá s Abrahámem, Izákem a Jákobem smlouvu. Končí Boží věrnost a jeho smlouva smrtí člověka? V žádném případě. Smrt nemůže být silnější než Bůh, naopak Boží věrnost přemáhá i smrt. Tak Bůh neopouští ani ty, kteří zemřeli, které si on vyvolil a zamiloval. Všichni totiž žijí pro něho … tato formulace se objevuje v apokryfní knize 4Mak, kde se tvrdí, že mučedníci nejsou mrtví, ale žijí pro Boha podobně jako Abrahám, Izák a Jákob. Tedy: všichni ti, kteří žili na této zemi pro Boha (jako patriarchové), přijmou dar vzkříšení. Jde zde o Boha, jeho věrnost a všemohoucnost.

 

Možná jste slyšeli ten vtip o dvou přátelích, kteří chtěli vědět, jestli se v nebi hraje fotbal. Domluvili se, že ten, kdo první zemře, to zjistí a dá tomu druhému vědět. Pepa zemřel první a za pár dní po své smrti se objevil Frantovi ve snu. Franta se ho ptá: „Co jsi zjistil? Hrají v nebi fotbal?“ Pepa mu odpovídá: „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je: ano, v nebi hrají fotbal. Špatná zpráva je: zítra večer nastupuješ do branky.“

31. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, možná máte v paměti to místo evangelia, kdy k Ježíšovi přichází bohatý mladík a odchází pak se svěšenou hlavou. Ježíš pak poučuje: jak těžko vejde do nebeského království bohatý, spíše projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do nebeského království. A dnes je zde postava Zachea, velkého boháče, ke kterému dnes přišla spása. A to proto, že jak Ježíš dneska podotýká, Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.

Celý příběh je velmi pochopitelný, vyprávění velmi barvité a jeho smysl najdeme tehdy, když si nenecháme ujít maličkosti vyprávění. Jericho bylo vlastně tak trochu podobné onomu Zacheovi. Bylo to město, kterému se zbožní Židé raději vyhýbali, protože to bylo město obchodu, kde se stýkali lidé s pohany a nebylo tedy jednoduché zachovávat židovské předpisy o oddělení se od nečistého. Jméno Zacheus je pravděpodobně hebrejského původu a pořečtěné a mohlo znamenat „čistý“ nebo „Hospodin pamatuje“. Tento celník byl veliký hříšník, protože byl vrchním celníkem, tedy opravdovým vydřiduchem a byl opravdu hodně bohatý. Takže byl v tom městě asi hodně pohrdaný a lidé ho neměli rádi, na což si Zacheus musel asi zvyknout.

Východiskem vyprávění je touha Zachea spatřit Ježíše, ale přitom sám si přál zůstat nespatřen. Proto vyleze na moruši a když Ježíš kolem něj přechází, tak nastává to nejzajímavější z celého vyprávění: Ježíš se podíval vzhůru, spatřil tam Zachea, ale spatřil i to, co je to za člověka. Nikdo mu Zachea předtím nepředstavil, přesto ho oslovuje jménem a říká, že právě proto sem přichází, protože musí přijmout pohostinství v jeho domě. Okamžik velké proměny Zachea a také chvíle velkého zklamání lidí, kteří Ježíše obklopovali. To proto, že Boží smýšlení není smyšlením lidí. Ti si totiž častokrát představují, že Bůh nás miluje proto, že jsme zbožní nebo slušní lidé.

Ne, naše vyprávění zdůrazňuje, že Boží láska je nepodmíněná, že Bůh miluje každého člověka, zbožného, ale i toho, kdo si jeho lásku nezaslouží. Spása je zvláštní Boží dar člověku. Zacheus byl právě jedním z těch, kteří byli blízko toho, aby se ztratili. Zvláštní Boží pozornost se týká právě těch, kteří jsou na tom špatně a to nejen materiálně, ale i duchovně…

Stránky