1. čtení:

Makabejské knihy pojednávají o hrdinném boji Židů proti seleukovským okupantům za svou svobodu. Autor je píše pro Židy, kteří jsou v diaspoře, aby v nich vzbudil solidaritu s bratry v Jeruzalémě. Kniha obsahuje ve SZ první jasnou zmínku o zmrtvýchvstání. Bratři, kteří jsou mučeni pro víru jasně vědí o odplatě (spravedlivý raději zemře, než aby zhřešil. Bůh se k nim přizná, pomstí je, dá jim nové tělo a vzkřísí.).

 

Evangelium:

Konflikt spočívá v odlišném pojetí života vzkříšených. Ježíšovi odpůrci pojímají tento život jakožto vylepšené pokračování života tady na tomto světě. Ježíš to odmítá a tvrdí, že způsob života po vzkříšení bude naprosto odlišný. Zatímco manželství patří do skutečnosti tohoto světa, ve světě budoucím nebude třeba. Jednak láska vzkříšených se nebude omezovat na jednoho z mnoha a pro trvání života (nebo v tomto případě rodu) nebude nutné rození nových dětí.

Druhý argument se opírá o to, že Bůh uzavírá s Abrahámem, Izákem a Jákobem smlouvu. Končí Boží věrnost a jeho smlouva smrtí člověka? V žádném případě. Smrt nemůže být silnější než Bůh, naopak Boží věrnost přemáhá i smrt. Tak Bůh neopouští ani ty, kteří zemřeli, které si on vyvolil a zamiloval. Všichni totiž žijí pro něho … tato formulace se objevuje v apokryfní knize 4Mak, kde se tvrdí, že mučedníci nejsou mrtví, ale žijí pro Boha podobně jako Abrahám, Izák a Jákob. Tedy: všichni ti, kteří žili na této zemi pro Boha (jako patriarchové), přijmou dar vzkříšení. Jde zde o Boha, jeho věrnost a všemohoucnost.

 

Možná jste slyšeli ten vtip o dvou přátelích, kteří chtěli vědět, jestli se v nebi hraje fotbal. Domluvili se, že ten, kdo první zemře, to zjistí a dá tomu druhému vědět. Pepa zemřel první a za pár dní po své smrti se objevil Frantovi ve snu. Franta se ho ptá: „Co jsi zjistil? Hrají v nebi fotbal?“ Pepa mu odpovídá: „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je: ano, v nebi hrají fotbal. Špatná zpráva je: zítra večer nastupuješ do branky.“

Bratři a sestry, možná máte v paměti to místo evangelia, kdy k Ježíšovi přichází bohatý mladík a odchází pak se svěšenou hlavou. Ježíš pak poučuje: jak těžko vejde do nebeského království bohatý, spíše projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do nebeského království. A dnes je zde postava Zachea, velkého boháče, ke kterému dnes přišla spása. A to proto, že jak Ježíš dneska podotýká, Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.

Celý příběh je velmi pochopitelný, vyprávění velmi barvité a jeho smysl najdeme tehdy, když si nenecháme ujít maličkosti vyprávění. Jericho bylo vlastně tak trochu podobné onomu Zacheovi. Bylo to město, kterému se zbožní Židé raději vyhýbali, protože to bylo město obchodu, kde se stýkali lidé s pohany a nebylo tedy jednoduché zachovávat židovské předpisy o oddělení se od nečistého. Jméno Zacheus je pravděpodobně hebrejského původu a pořečtěné a mohlo znamenat „čistý“ nebo „Hospodin pamatuje“. Tento celník byl veliký hříšník, protože byl vrchním celníkem, tedy opravdovým vydřiduchem a byl opravdu hodně bohatý. Takže byl v tom městě asi hodně pohrdaný a lidé ho neměli rádi, na což si Zacheus musel asi zvyknout.

Východiskem vyprávění je touha Zachea spatřit Ježíše, ale přitom sám si přál zůstat nespatřen. Proto vyleze na moruši a když Ježíš kolem něj přechází, tak nastává to nejzajímavější z celého vyprávění: Ježíš se podíval vzhůru, spatřil tam Zachea, ale spatřil i to, co je to za člověka. Nikdo mu Zachea předtím nepředstavil, přesto ho oslovuje jménem a říká, že právě proto sem přichází, protože musí přijmout pohostinství v jeho domě. Okamžik velké proměny Zachea a také chvíle velkého zklamání lidí, kteří Ježíše obklopovali. To proto, že Boží smýšlení není smyšlením lidí. Ti si totiž častokrát představují, že Bůh nás miluje proto, že jsme zbožní nebo slušní lidé.

Ne, naše vyprávění zdůrazňuje, že Boží láska je nepodmíněná, že Bůh miluje každého člověka, zbožného, ale i toho, kdo si jeho lásku nezaslouží. Spása je zvláštní Boží dar člověku. Zacheus byl právě jedním z těch, kteří byli blízko toho, aby se ztratili. Zvláštní Boží pozornost se týká právě těch, kteří jsou na tom špatně a to nejen materiálně, ale i duchovně…

Dnes do mozaiky toho, co je víra dostáváme jeden z nejdůležitějších úlomků. Sírachovec zopakoval to, co říká SZ na mnoha místech, že Bůh soudí na rozdíl od člověka spravedlivě, je lhostejné, zdali je člověk bohatý nebo chudý, ale dívá se do jeho nitra – vidí ho pravdivě.

Evangelium proti sobě staví dvě postavy: farizeové, to byli velice úctyhodní lidé té doby, imponovali druhým svou opravdovostí. Tvořili svým způsobem života určitou elitu, ale s Ježíšem se dostávali častokrát do konfliktu. Celník, to byl v té době jeden z nejpohrdanějších lidí. Živil se z bídy druhých a zároveň kolaboroval s Římany. To všechno víme.

Ale v tomto příběhu jsou tyto dvě postavy – do značné míry překvapivě – postaveny do kontrastu, přičemž překvapivě lépe vychází ze srovnání celník. Klíčem je to, co není vidět a co nám Ježíš odhaluje: modlitba farizeje odhaluje jeho spokojenost sama se sebou: nikdo neříká, že před Bohem lhal, že jeho modlitba nebyla pravdivá, ale vidíme, že Bůh se díval na něco ještě důležitějšího, co ukazuje celník: neodvažuje se podívat k nebi, bije se v prsa a prosí o smilování. Farizeus se možná také bil v prsa, děláme to i my, ale celník prožil něco, co se stává asi velice vzácně: on se své viny lekl. Uvědomil si, že je na tom před Bohem asi hodně bídně a zhrozil se toho. Uvědomil si, že je na tom před Boží tváří opravdu zle a viděl, že si bez Boha nemůže pomoci. Proto jeho modlitba svou upřímností a naléhavostí prorazila do Božího srdce, protože on opravdu prosil o Boží slitování – Bože, buď milostiv mně hříšnému! Farizeus to možná v rámci svých náboženských úkonů dělal také, ale jeho modlitba možná nedosáhla oné pravdivosti, jako ta celníkova. …………………

I dnes dokáže člověk prožívat vinu – každý, ať už je věřící nebo nevěřící – obvykle ji prožívá jako určité zahanbení, selhání tam, kde jsem měl obstát. Většinou však ji prožívá jako nepříjemný pocit a dnešnímu člověku především jde o to, aby tu nebyl. Proto jsme většinou zvyklí se omlouvat za své špatnosti: „já to tak nemyslel“, „mrzí mě to“ atp.

Jenže v době, v níž se odehrává naše podobenství, se na ospravedlnění lidé dívali jinak. Spra-vedlivý byl člověk ne tehdy, pokud byl spravedlivý ve vlastních očích, pokud mu svědomí nic nevyčítalo, ale právě pokud byl spravedlivý v Božích očích. Pokud svým životem nebyl v rozporu s Boží bytostí, pokud se mu mohl podívat do očí. V dnešní době jakoby Bůh zmizel ze společnosti, není tématem běžných rozhovorů, příliš neřešíme otázky, které se týkají náboženství. A o čem se nemluví, to se zdá být málo důležité… A to je taky důvod, proč nás toto podobenství možná ani příliš nešokuje. Zdá se mi, že onen farizeus v podobenství je člověk dneška, který je ukolébán vlastní spravedlností, který je v pohodě. Kdežto ten celník, s ním něco zatřáslo, viděl pravdu o sobě a o Bohu tváří v tvář. To je velký dar. Zkusme za něj prosit i pro sebe.

Začněme od prvního čtení. Izraelité jsou na cestě do Zaslíbené země. Mnohokrát na této cestě přestali důvěřovat Hospodinu a nyní na místě Massa a Meriba reptají proti Mojžíšovi a proti Bohu. Na Boží pokyn Mojžíš vyvádí vodu ze skály, ale v tom se nečekaně objevují Amalečané. Ti jakožto národ jsou známí pouze z Bible, mimobiblické prameny o něm mlčí. Amalech se v Bibli vyskytuje jako Nepřítel (bojující proti Izraeli proto, že je to Izrael) a jde tedy označení konfesní, vychází s hebrejského slova „emek“, což je údolí, úžlabina nebo dolina, speciálně to může být taková dolina, která se zařezává tak hluboko do země, že proniká až do podsvětí a z tohoto zářezu vylézají všelijaké podsvětní potvory. Tento nepřítel vylézá z podsvětí všude tam, kde se člověk otevírá těmto mocnostem, které vylézají z hlubin (!!!) a nad kterými je možné zvítězit jedině mocí požehnání, ne mocí zbraní. Proto naše vyprávění zdůrazňuje moc Mojžíšových zdvižených rukou, skrze které Hospodinovou požehnání proudí. Požehnání v hebrejštině (bárách) znamená vybavit životní silou. Beráchá souvisí s hebrejským výrazem pro „koleno“, tzn. že požehnání lze přijímat pouze na kolenou. To nejdůležitější však u člověka vždy přichází zevnitř, tzn. když má člověk vnější požehnání je to dobré, ale ještě důležitější je požehnání, které vychází zevnitř (víra, pokoj, smíření).

Evangelium nám naši úvahu ještě doplní. Před naším podobenství O vdově a bezbožném soudci Ježíš líčí apokalyptickou vizi konce světa. Soudce a vdova jsou v našem vyprávění postavy veskrze protikladné: soudce má moc, ale je nečinný, zatímco vdova nemůže nic, ale je velice aktivní. Soudce není vylíčen jako zlý, ale spíše jako líný. Zlomový okamžik podobenství je popsán skoro až komicky. Podobenství je zvláštní, ale Lukáš nám pomáhá ho pochopit jako podobenství o modlitbě, že je třeba se stále modlit a neochabovat. Vdova, to jsme my, protivníkem může být cokoliv, co nás ohrožuje, ale zvláštní je ztotožnění Boha a líného soudce. Poselství podobenství je jasné: Bůh nakonec zjedná právo, rozhodne podle práva, může to dopadnout jinak, než si představujeme, ale určitě zjedná právo. Na závěr Lk přidává poučení: když takto jedná nespravedlivý soudce, tak co myslíte, co Bůh? (je nevhodné tam překládat „tím spíše“), provokativní závěr: není problém Boží zásah, ale ta trpělivost té vdovy…

A tady je to, co jsem chtěl zdůraznit: modlitba je důležitá, přímluva je důležitá, ale nejdůležitější je víra, z které vyrůstá. Víra, která neochabne před těžkostmi, naopak, která ještě zesílí.

Bratři a sestry, Boží slovo posledních nedělí nám skládá jako mozaiku témata, která nám ukazují víru v různých podobách a dnes, zdá se, je zde vztah mezi vírou a vděčností.

V prvním čtení velitel vojska Náman dává na radu mladé židovské otrokyně a odchází do Samařska, kde mu prorok Elizeus nařizuje, že pokud chce být uzdraven z malomocenství, má se sedmkrát ponořit do řeky Jordánu. Náman se nakonec po poradě se svými sluhy podřídí příkazu Božího muže, a nejenže zmizí příznaky nemoci, ale jeho kůže se podobá kůži dítěte. Vrací se k Elizeovi se slovy: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ (v. 15). To je vyvrcholením celého vyprávění. Cílem zázraku bylo toto vyznání víry. Hrdý protivník z řad nepřátelského vojska je nucen přiznat, že jediný Bůh je Bůh Elizeův, a jeho přesvědčení se projeví v tom, že si do své země veze hlínu, aby měl aspoň trochu čistého prostředí pro svou bohopoctu…

Malomocní byli odsouzeni k odloučenosti, obracejí se tedy na Ježíše, jehož jméno znamená „Bůh zachraňuje“, a volají: „Smiluj se nad námi!“ (v. 13). Touto modlitbou se zbožný Izraelita obrací k Bohu, aby se rozvzpomněl na chudáka a potřebného. Sotva je Ježíš spatřil, posílá je za knězem. Když se totiž podle zákona kněz přesvědčí, že nemoc zmizela, může začít s očistným obřadem, který umožní jejich návrat do společenství. Po cestě jsou uzdraveni. Ježíš tímto mocným činem ukazuje, že je očekávaný Mesiáš, který má vymýtit tuto nemoc. Jediný z nich, Samaritán, se vrací, aby „mocným hlasem velebil Boha“ (v. 15) a poděkoval Ježíšovi za uzdravení. Tento odpadlík a cizinec v něm rozpoznává Boží moc a v Ježíšovi očekávaného Mesiáše, který vítězí i nad malomocenstvím, nejhorší z nečistých nemocí. V tomto okamžiku Lukáš ukazuje Ježíšovo zklamání, které se projevuje v naléhavých otázkách, na něž evangelium nedává odpověď. Tyto otázky jsou určeny i nám a žádají naši odpověď: „Nebylo…? Kde je…? Nikdo…?“ (v. 17n). Ježíš je rozladěn, protože jediný uznalý člověk není Žid; ostatní, zdá se, jako příslušníci vyvoleného národa uzdravení předpokládali, proto se neotevřeli pro přijetí daru Boha, který chce každému člověku skrze Ježíše darovat plnost života k Boží slávě. „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (v. 19), říká Ježíš uzdravenému.

Dnešní čtení navozují téma vděčnosti. Jde v nich však o víc než jen o uznalost. Na chování syrského Námana je nám připomenuto, že častokrát právě ti, kdo jsou mimo společenství věřících, jsou otevřenější k objevení jedinečnosti Boha. Žijeme v době velkého náboženského relativismu, kdy mnozí ve jménu špatně chápané tolerance tvrdí, že náš Bůh vlastně není jediný. On si však přeje, abychom celým srdcem znovu a znovu potvrzovali naše vyznání víry. V druhém čtení Pavel jednoznačně tvrdí, že není žádného jiného prostředníka mezi Bohem a lidmi a tím je Ježíš Kristus. Jak k takovému vyznání dojít? Především je třeba začít vypuzením jakýchkoliv model za našeho srdce a tou první je adorace našeho vlastního já.

Stránky