Kovářov, Předbořice a Kostelec nad Vltavou

1. čtení: Text vypočítává výhody pokory z pragmatického hlediska, tedy, že pokora se vyplatí. Sirachovec říká, že pokora je umírněnost (proti důrazu na vlastní velikost) a přiznání vlastní nesoběstačnosti (proti okázalému projevování moci). Bohatý a mocný má větší bytostnou potřebu pokory než slabý a chudý. V životě pokorného se může projevovat Boží moc (protože ví, že si nestačí), zato domýšlivec se Bohu principiálně uzavírá (neví o tom, že by mu kdo mohl něco přidat…).

Evangelium: Hostiny se pořádaly kolem poledního v sobotní den po skončení bohoslužby v synagoze. Aby se zachoval sobotní klid, jídlo bylo nachystáno den předem. Poučení má dvě části:

1. Ježíš povzbuzuje k tomu, aby člověk opustil sobecké budování vlastní velikosti, ale vypěstoval v sobě postoj obdarovatelnosti. Ambiciózní hledání a vyzvedání sebe nedokáže člověku zajistit tolik velikosti, kolik mu jí může darovat Bůh: (kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude ponížen).
2. Hostitele pak vybízí, aby se chránil sobeckého hledání odměny tím, že staví do kontrastu čtyři skupiny lidí, kteří jsou schopni se revanšovat (přátelé, bratři, příbuzní, bohatí sousedé) a kteří to nemohou (žebráci, mrzáci, chromí, slepí). Nabízí mu blahoslavenství: dostaneš odměnu při vzkříšení. Jakoby řekl: nezadlužuj vůči sobě druhé lidi (ti nemohou dát tolik), ale „Boha“, který je nejštědřejším „věřitelem“.

2. čtení: Srovnání dvou smluv, které lidem daroval Bůh: starozákonní, jejíž uzavření bylo doprovázeno děsivými přírodními úkazy, že až lidé prosili, aby Bůh k nim už nemluvil. Lid nemohl snést zjevení Boží svatosti. Novozákonní smlouva, naproti tomu, se odehrává ve městě vystavěném Bohem – na novém Siónu – v nebeském Jeruzalémě, za přítomnosti obrovského množství shromážděných andělů, za přítomnosti duší spravedlivých lidí a hlavně v přítomnosti Ježíše.

Boží království má své vlastní zásady. Častokrát jsou úplně v rozporu s tím, jaké zákony vládnou v běžném životě. Zatímco v něm je velikost člověka v tom, jak se dokáže prosadit, tak Bůh volí naprosto jiné způsoby. To, co Ježíš doporučuje není vypočítavost nebo nějaká pokřivená etiketa. Poslední místo na hostině či pořádat hostinu pro chudé a nemožné je přesně to, co by v dané situaci udělal nebeský Otec. Pokud uděláme totéž my, najdeme zde právě Jeho. Na posledním místě hostiny je ON, stejně i hostinu, kterou pro nás každou neděli pořádá, může přijmout jedině ten, kdo uznává, že nemá, čím by zaplatil, kdo je dokonale chudý.

Dnešní Boží slovo nám dává příležitost zastavit se u jedné důležité otázky a tou je: náboženská svoboda. První čtení z Jeremiáše nás zavádí do Judska někdy po roku 597, kdy Jeruzalém je ovládnut Babylóňany a vládne jimi dosazený slabý král Sidkijáš. Mnozí Judejci se s vazalským postavením nesmířili a podněcovali lid i krále k aktivnímu odporu proti Babylónu, což se nakonec stalo. V obleženém Jeruzalémě je však jeden muž – prorok Jeremiáš, který lid varuje před takovým odporem: Bůh k němu promluvil v tom smyslu, že obležení a zajetí je nevyhnutelné a podrobení se okupantům je to, co mají udělat. Pochopitelně tato řeč vynesla Jeremiášovi vězení. Ale on se nebránil, protože jako pravý prorok je přesvědčen, že hlásá Boží pravdu a Bůh sám se ho ujme a obhájí ho. A tak se i stalo: Jeremiáš je vysvobozen na přímluvu Etiopana Ebedmelecha.

Ježíš mluví o ohni, který přišel vrhnout na zem: není úplně jisté, co je tím myšleno, ale určitě můžeme říct, že jako pravda se nesnese se lží, láska s nenávistí a hřích s poslušností, tak i Ježíšův příchod na tuto zem má vést lidi k rozhodnutí – buď jej přijmout nebo odmítnout. Záchrana člověka se děje skrze osvobození a tím pádem zřeknutí se toho, co člověka zotročuje. Ježíš nás staví před rozhodnutí.

V dnešní situaci, kdy se svět stává stále více propojeným, multikulturním je to otázka navýsost aktuální. Naším úkolem je zůstat sami sebou, ale zároveň tolerovat odlišnost druhých, pokud sami respektují i naši odlišnost. Církev učí, že každý člověk je povinen hledat pravdu a to především náboženskou. Ujišťuje nás, že Bůh toto hledání v člověku sám podněcuje skrze hlas svědomí, což je „svatyně, ve které je člověk sám s Bohem a v něm naslouchá Božímu hlasu“. Podobně jako dnes v prvním čtení prorok Jeremiáš šel a hlásal to, co bylo pro něj nebezpečné, je ale každý člověk poznanou pravdu také uplatnit ve svém životě. Ona sama svou vlastní silou má moc člověka vést k Bohu. Proto nikdo nesmí být v náboženské oblasti nucen jednat či nejednat proti svému svědomí, pokud tím jedinec závažně nepoškozuje dobro celé společnosti. Zároveň v tomto hledání není člověk sám. Člověk je pozván hledat nejen jako jednotlivec, ale Bůh člověku posílá do cesty i druhé lidi, kteří mu v tomto hledání mohou být velkou pomocí.

Proto za závěr zopakuji slova dnešního druhého čtení: Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen… Mějme při tom oči upřeny na Ježíše… On nás nenechává osamocené, ale jde s námi jako s jednotlivci, ale především se svou církví, jak to slíbil.