1. čtení: Je závěr knihy Iz. Jde o velmi pozdní mesiášský text, který lze datovat do doby apokalyptiky, tzn. asi do 3. stol. př. Kr. Rámcový kontext je Hospodinův soud vykonávaný nade všemi národy. Příchod Mesiáše bude znamenat překonání výlučnosti v pravé bohoslužbě a kněžství. Je zde uveden seznam národů, který je téměř stejný jako ten, který je uveden v Gn 10, kde se mluví o stavbě babylonské věže, která znamenala počátek rozdělení lidstva. Příchod Mesiáše bude naopak počátkem jeho sjednocování. Předpokladem je projít Hospodinovým soudem.

evangelium: Vše začíná teoretickou otázkou: Pane, je málo těch, kdo budou spaseni? Ježíš, jak je jeho zvykem na tuto otázku neodpovídá, ale obrací se na posluchače výzvou: Vy se snažte vejít! Kam? Do dveří, které vedou do hodovní síně, kde probíhá radost bez konce.

Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou moci. Problémem je, že pozdě. Během života se o to nesnažili: Všichni jste páchali nepravosti! Toto páchání nepravostí není ani tolik tu a tam selhání, ale o stav netečnosti vůči Kristovu evangeliu.

Přijdou od východu a západu … zaujmou místo v Božím království to je myšlenka navazující na 1. čtení: = přijdou odevšad; hostina = obraz nadbytku, hojnosti. Všimněme si, že jde o lidi z různých míst, ale také z různých historických období!

Někteří první budou posledními v tomto kontextu Židé, ke kterým jako k prvním doputovalo Boží vyvolení a někteří poslední budou prvními těmi posledními jsou zde pohané, ke kterým Boží pozvání došlo později. Tato věta však může nabývat různých významů podle kontextu, do kterého je zasazena!

2. čtení: Nám krásně doplňuje dnešní evangelium. Bůh s námi jedná jako otec se syny. Rodičovská láska se neprojevuje jen v tom, že dětem všechno dovolí, ale také v tom, že občas něco nedovolí. Dokonce i trestání může být projevem lásky. Láska totiž má na mysli skutečný prospěch toho, koho mám rád. Proto se někdy může jevit jako strohá a přísná, a to tehdy, pokud sami směřujeme k něčemu, co nám ubližuje.

 

Na základě evangelia bychom měli jako za fakt vzít to, že dveře na hostinu se jednou zavřou. Dosud jsou otevřené, ale jednou se určitě zavřou. Sice ještě tedy máme čas, ale ten čas není neomezený.

Dále nám evangelium sděluje, že mnozí zůstanou venku. A mezi nimi budou překvapivě ti, kdo si mysleli, že se dostanou dovnitř. Tito lidé budou překvapeni – projevem je jejich tlučení na dveře (Pane, otevři nám!) a pak mu připomínají, že ho přece slyšeli kázat, že znají jeho učení, jeho zásady, možná ho i pohostili doma… Ale to Pánu nestačí. Rozhodující není to, zdali Pána znají, ale zdali Pán zná je. Mají-li s ním přímý osobní vztah. Byli mu tak blízko a neznají ho! Není v tom varování pro nás?

Snažte se vejít úzkou branou! To je, myslím si, hlavní poselství z dnešního Božího slova. Kdo se snaží plavat po co nejsplavnějších cestách vždy a stále, může přehlédnout cestu, která vede k cíli, pokud je proti proudu. Kdo chce dojít k prameni, musí jít proti proudu, řekl Jan Pavel II. Cílem není se stále ničit. To určitě ne. Z života sv. Jana Evangelisty se vypráví příhoda, kdy se jeden kolemjdoucí divil, že si hraje s koroptví. On odpověděl: struna luku nesmí být stále napnuta, jinak praskne. Někdy nás cesta vede po strmých a namáhavých úsecích, někdy nám poskytuje možnost odpočinku…

Dnešní Boží slovo nám dává příležitost zastavit se u jedné důležité otázky a tou je: náboženská svoboda. První čtení z Jeremiáše nás zavádí do Judska někdy po roku 597, kdy Jeruzalém je ovládnut Babylóňany a vládne jimi dosazený slabý král Sidkijáš. Mnozí Judejci se s vazalským postavením nesmířili a podněcovali lid i krále k aktivnímu odporu proti Babylónu, což se nakonec stalo. V obleženém Jeruzalémě je však jeden muž – prorok Jeremiáš, který lid varuje před takovým odporem: Bůh k němu promluvil v tom smyslu, že obležení a zajetí je nevyhnutelné a podrobení se okupantům je to, co mají udělat. Pochopitelně tato řeč vynesla Jeremiášovi vězení. Ale on se nebránil, protože jako pravý prorok je přesvědčen, že hlásá Boží pravdu a Bůh sám se ho ujme a obhájí ho. A tak se i stalo: Jeremiáš je vysvobozen na přímluvu Etiopana Ebedmelecha.

Ježíš mluví o ohni, který přišel vrhnout na zem: není úplně jisté, co je tím myšleno, ale určitě můžeme říct, že jako pravda se nesnese se lží, láska s nenávistí a hřích s poslušností, tak i Ježíšův příchod na tuto zem má vést lidi k rozhodnutí – buď jej přijmout nebo odmítnout. Záchrana člověka se děje skrze osvobození a tím pádem zřeknutí se toho, co člověka zotročuje. Ježíš nás staví před rozhodnutí.

V dnešní situaci, kdy se svět stává stále více propojeným, multikulturním je to otázka navýsost aktuální. Naším úkolem je zůstat sami sebou, ale zároveň tolerovat odlišnost druhých, pokud sami respektují i naši odlišnost. Církev učí, že každý člověk je povinen hledat pravdu a to především náboženskou. Ujišťuje nás, že Bůh toto hledání v člověku sám podněcuje skrze hlas svědomí, což je „svatyně, ve které je člověk sám s Bohem a v něm naslouchá Božímu hlasu“. Podobně jako dnes v prvním čtení prorok Jeremiáš šel a hlásal to, co bylo pro něj nebezpečné, je ale každý člověk poznanou pravdu také uplatnit ve svém životě. Ona sama svou vlastní silou má moc člověka vést k Bohu. Proto nikdo nesmí být v náboženské oblasti nucen jednat či nejednat proti svému svědomí, pokud tím jedinec závažně nepoškozuje dobro celé společnosti. Zároveň v tomto hledání není člověk sám. Člověk je pozván hledat nejen jako jednotlivec, ale Bůh člověku posílá do cesty i druhé lidi, kteří mu v tomto hledání mohou být velkou pomocí.

Proto za závěr zopakuji slova dnešního druhého čtení: Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen… Mějme při tom oči upřeny na Ježíše… On nás nenechává osamocené, ale jde s námi jako s jednotlivci, ale především se svou církví, jak to slíbil.

Bratři a sestry, minulou neděli nám Boží slovo připomenulo, že svět, ve kterém žijeme je vratký a pomíjivý: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2), tvrdí Kazatel. Dnes se u vztahu k tomuto světu ještě zdržíme. To, co dnešní čtení spojuje, bych viděl v této větě: Budoucí úděl člověka bude záviset zejména na tom, o co v životě usiloval, co bylo při všem jeho konání jeho cílem. Jinak řečeno: pro co ve skutečnosti žil. Spravedlivý a nespravedlivý může totiž – navenek viděno – vykonávat stejné činnosti. Hodnota počínání každého je dána tím, o co člověku tím, co dělá, jde.

Při povrchním čtení evangelia minulé a dnešní neděle bychom mohli vyvodit, že Ježíš proti sobě staví bohatství tohoto světa a Boží království. Ale tak to není. Ježíš nám nezakazuje mít majetek, ale připomíná pravé a trvalé hodnoty, to znamená: na co má cenu se spolehnout. Minulý týden evangelium končilo větou: Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí bohatství, ale není bohatý před Bohem (Lk 12,21). Bohatství a majetek v tomto světě nám má pomáhat k dosažení života s Bohem, ale má nejen nám, ale i těm, kdo nemá stejně tolik, jako my. Bohatý je pozván se dělit s chudým. Klíčová věta, kterou si dnes máme zapamatovat, je tato: Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,34). Jinak řečeno: ulož svůj poklad na zemi a potáhne tě směrem k zemi. Ulož si poklad v nebi a celý tvůj život bude směřovat k nebi.

Dnešní evangelium nám pomáhá osvobodit se od strachu a úzkosti. Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království (Lk 12,32). Pokud bude naší hlavní starostí mít dostatek jídla a oblečení, pak takové starosti mohou úplně zatlačit do pozadí starost o celkově smysluplný život nebo dokonce život s Bohem. Pro chudého je to, bohužel, nutnost, ale právě kvůli němu Boží slovo apeluje na bohatého, aby se uměl dělit. Protože bohatý mívá častokrát na srdci to, jak by své bohatství ještě rozmnožil, než to, k čemu je Bohem pozván.

Musíme jíst, pít a oblékat se, ale nemáme zůstávat jen při těchto starostech. Protože pouze Bůh může být posledním smyslem lidského konání. Není správné nesnažit se pracovat s domněnkou, že Bůh zajistí naše životní potřeby za nás. Božím darem je nejenom jídlo a oděv, mít kde bydlet, ale především naše schopnosti si takové věci svým přičiněním obstarat. Ale při všem tom shánění, podle dnešního evangelia, musíme mít na mysli, že to všechno má svůj konec, že to netrvá věčně. A na tom, jak moc na tuto skutečnost myslíme, záleží pak to, zdali budeme připraveni na příchod našeho Pána, jak o tom mluví závěr dnešního evangelia.

1. čtení:

Kniha Kazatel patří do oddílu knih „O moudrosti“. Klade si otázku po smyslu lidské existence a dává odpovědi, které stojí na samé hranici biblického myšlení. Autor je pesimista. Pozoruje lidský život a konstatuje: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí… (Ne marnost! jak je v lit. překladu). Kazatel dochází k závěru, že lidský život není ničím jiným, než postupným směřováním ke smrti, která znamená totální konec. Ale toto není definitivním závěrem knihy, protože na jejím konci stojí: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před svůj soud, i vše co je utajeno, ať dobré či zlé (12,13n). Tedy rozhodující význam vidí Kazatel z Boží strany v soudu a ze strany člověka v bázni před Bohem.

 

evangelium:

Známé podobenství nebo snad příklad (?) bezbožného člověka, kterému se hojně urodilo. Jako jádro úryvku bych viděl verš 15, který když přeložíme otrocky doslovně, zní: Bděte a bedlivě se chraňte před každou chamtivostí, protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Další závažné poučení je na závěr: Takto to dopadá s tím, kdo si shromažďuje a přitom není bohatý v Bohu. V protikladu jsou zde jako v 1. čtení: život bez Boha (bezbožný, bez zřetele k Bohu) x život, který Boha zohledňuje – toto je bázeň před Bohem, o které mluví Kazatel.

 

2. čtení:

Pavel nás zcela v duchu dnešních dvou čtení povzbuzuje: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte tedy o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici! Zde je vidět, že je třeba si Krista a to, co je shůry neustále stavět před oči, jako cíl našeho životního usilování. Proč? Protože se nám tam snadno vkrádá něco jiného. Co to je? To Pavel vyjmenovává: smilství, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Zvláštní je, že právě chamtivost je tu srovnávána s modloslužbou. Protože do majetku lidé častokrát vkládají svou důvěru, a očekávají od něj jistoty, jejichž garantem je v posledku jen Bůh. Ale to je omyl ve smyslu oné věty z evangelia protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Dárcem života na nebi i na zemi, jak budeme za chvilinku vyznávat v Krédu je Bůh. Proto zaměnit Boha za majetek je skutečnou modloslužbou. Ale co víc: pokud člověk ztratí Boha, pak už nemá pro co žít. Protože člověk je více než pokrm a nápoj a dokonce více než jen život tady na zemi. Směřujeme do jeho náruče…

Minulý týden končilo evangelium poučením, že jen jediné je potřeba. Tím jediným je naslouchání Bohu, co On nám říká. Dnešní texty nás přivádějí k tématu našeho mluvení s Bohem, to znamená modlitby. Modlitba, když otevřeme stránky Katechismu, je setkání Boží touhy po člověku a lidské touhy po Bohu. Bůh touží po tom, abychom po něm toužili, říká sv. Augustin. Modlitba je tedy setkání s Bohem.

Písmo nás ujišťuje, že Bůh touží po dobru každého člověka. Modlitba, ve které si vyprošujeme nějaká dobra od Boha je asi tím prvním, co nás napadne, když se řekne „modlitba“. Abrahám v dnešním prvním čtení je v Písmu první přímluvce, kdy neprosí jen sám za sebe, ale prosí za druhé. Jeho přímluva předpokládá ztotožnění se s Bohem a s jeho láskou k člověku. Abrahámova modlitba je vedena předpokladem, že Bůh přece není tak bezcitný, aby zahubil spolu s těmi, kdo si to zaslouží, i ty, kteří jsou nevinní. Tato myšlenka zástupnosti, kdy nevinnost spravedlivých obměkčí Boží spravedlnost a přitáhne jeho soucit i na ty, kdo si trest skutečně zaslouží, je předobrazem Ježíšova zástupnictví nás všech před Boží tváří. Abrahám smlouvá velice odvážně a zastaví se na číslu deseti spravedlivých. Jak víme, v Novém zákoně Bůh vysvobozuje hříšné lidstvo skrze zástupnou smrt jediného spravedlivého – Ježíše Krista.

Bůh touží po dobru člověka. Ale přece, jak vidíme v evangeliu, nás nechává se pro jeho lásku otevřít vytrvalou modlitbou. Jestliže v evangeliu je neochotný soused obměkčen vytrvalostí svého prosícího kolegy, Ježíš podotýká, čím spíše očekává Otec v nebesích naši modlitbu, když nám touží dát to, co za to stojí – Ducha Svatého! To znamená, že se nám on sám touží dát v plnosti!

Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám! Ježíš nás ujišťuje na mnoha místech, že všechny naše modlitby jsou slyšeny a také budou vyslyšeny. Někdy nás však nechává čekat. Proč? To s jistotou nevíme, ale možná proto, abychom si sami ujasnili, co skutečně chceme, nebo nás nechává více otevřít náruč pro Jeho dary či nám nabízí možnost si uvědomit, zdali opravdu potřebujeme to, o co ho prosíme.

Stránky