13. neděle v mezidobí

Eliáš v prvním čtení dostává za úkol ustanovit za sebe nástupce. Má to důležité místo v jeho životě. Odehrává se to po setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Zde Eliáš jakoby znovu získává nové povolání, které však je více charakterizováno ztrátou sebe sama. Osobu si vybral sám Hospodin, je jím Elizeus, Šáfatův syn. A toto pověření úřadem proroka se děje investiturou, z latinského vestitio = oblečení. Elizeus povolání přijímá, loučí se s rodinou. A hned za sebou spálí mosty, dobytčata uvařil a jejich maso rozdal. Jde o velkolepé gesto štědrosti. Ale za co to své bohatství vlastně Elizeus vyměnil? Eliáš byl v té době na útěku před královnou Jezábel, která mu hrozí smrtí za zabití 450 Baalových proroků. Elizeus se tedy tímto povoláním stává psancem tak, jak jeho mistr. Ale nadto a hlavně: byl Božím prorokem, Božím povolaným, Božím mužem!

Evangelium: Ježíš pevně upřel svou tvář směrem k Jeruzalému. Tady má dokonat svůj exodus. První polovina evangelia byla spíše o naslouchání tomu, co Ježíš říká. Nyní se Ježíš dává na cestu a jeho učedník se od něj učí pozorováním. Nepřijetí v samařské vesnici je výrazem rozbitých vztahů mezi Židy a Samařany. Ježíš nedovoluje svolat oheň z nebe (podobně jako Eliáš svolal oheň z nebe na vojáky, kteří jej přišli zatknout), protože jeho poslání není hubit, ale zachránit. Proto odchází do jiné vesnice (zřejmě také samařské) a tam se mu ubytování dostává. Boží království je záležitostí svobodné volby. Nešíří se mečem a ohněm, ale razí si svou cestu tím, že si podmaňuje lidská srdce.

V evangeliu se opakuje totéž téma, téma následování. Nesmíme přehlédnout, že Ježíš mluví k lidem, kteří se ho rozhodli následovat!} První říká: Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. V dalších případech povolává Ježíš a odpověď povolaných obsahuje vždy – byť nevysloveně – kladnou odpověď. Ano, půjdu, ale… Z toho vyplývá, že od každého, kdo povolání stát se Ježíšovým učedníkem přijal, Ježíš žádá: nezdržuj se, neohlížej se zpět, nepočítej s pohodlím!

 

Každý z nás je povolán. Za prvé být křesťanem, Ježíšovým učedníkem. Později se člověk rozhoduje, v jakém stavu bude Krista následovat. Zdali v manželství nebo v duchovním povolání. Okamžik povolání, to je okamžik setkání s Bohem. On nějakým způsobem zasahuje do mého života. Každému originálním způsobem odkrývá cíl, ke kterému ho volá. Je přirozené, že čím dále se v životě nacházíme od toho okamžiku, se tento cíl postupně začíná jakoby zatemňovat, že jeho přitažlivost začne slábnout. Je to důsledek toho, že se člověk začíná ohlížet, začíná se zastavovat, hledá odpočinek.

 

A tak je každé povolání dříve či později vystaveno zkoušce. Ryzost a opravdovost každého rozhodnutí jsou ve zkoušce prověřeny. A každá krize je dobou, kdy se opětovně rozhodujeme pro potvrzení svého povolání. Musíme si být vědomi, že se každé povolání, ať už v manželství nebo v duchovním stavu ověřuje v maličkostech. Své velké rozhodnutí pro Boha případně pro druhého člověka musím denně potvrzovat v maličkých rozhodnutích, které mě vedou k tomuto cíli. Každá krize totiž začíná nedůsledností v maličkostech.

12. neděle v mezidobí

  1. 1. čtení: Budou hledět na toho, kterého probodli…: Zach. popisuje duch. obrodu národa. Ta bude umožněna vylitím ducha, který daruje lidu lítost. Čas spásy je tedy závislý na záhadné smrti někoho… (jiný možný překlad je: Budou hledět na mě, kterého probodli).
  2. 2.                  Evangelium: V Lk rozvrhu, je to jeden z vrcholů celého evangelia. Ježíš se modlí a po modlitbě nechá učedníky tlumočit názory lidí, aby pak sami vyznali svůj vlastní názor. Z par. textu u Mt víme, že toto vyznání je darem Otce nejen výsledkem jejich přemítání. Pak následuje předpověď utrpení, které vzejde z rukou (starších, velekněží a učitelů Zákona) vůdců, tedy elity. Logicky by se člověk bránil tím, že by se snažil co nejvíce informovat lidi, že on je přece Mesiášem, ale právě toto Ježíš svým učedníkům zakazuje! Ježíš totiž MUSÍ trpět a být vzkříšen. Toto „muset“ je synonymem pro Boží vůli. 
  3. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě! Tento kříž není v původním významu jen životní obtíže a nepříjemnosti. V NZ době to byl symbol potupné smrti, vyloučení ze společnosti, hanby. Kříž vyvolával takový děs, že řečník Cicero říkal, že slovo kříž má být daleko od rtů římských občanů. Význam je tedy: přijmout Ježíšův úděl za svůj. Pokusit se snášet své nepřijetí, pohrdání ze strany okolí, pronásledování, ba dokonce i smrt. To vše kvůli Kristu.
  4. Není to zvrácené? Máme hledat smrt? Ne, smrt určitě hledat nemáme, ale smrt a utrpení a mnohé ztráty v životě hledají nás. A dokonce zjistíme, že čím jsme hodnější, čím víc se snažíme nesobecky milovat, tím víc nás to stojí, tím těžší je kříž. Sv. Edita Steinová napsala knihu Věda kříže. Jako žena, která prošla průpravou filosofie a dlouhého hledání nakonec našla Krista. Kříž je podle ní centrem evangelia. Je to cesta života.

Je to cesta ztráty strachu, cesta svobody. Cesta jednoduchá a přece náročná; člověk se totiž musí přestat řídit příklady tohoto světa, musí přestat dbát na to, co se cení a vyslovit to, co vidí na Ježíši Kristu. Je to cesta víry, cesta kříže i svobody.

11. neděle v mezidobí

11. neděle v mezidobí – C/2016

Podobenství o dvou dlužnících není ani tak podobenství o tom, kolik kdo Bohu dlužíme. Protože všichni dlužíme takovou částku, kterou nelze splatit. Ale jde o to, kolik si myslíme, či kolik uznáváme, že dlužíme. A ta žena byla ve velikém průšvihu, protože ona o sobě věděla, že dluží opravdu mnoho. Žena uznala, že dluží mnoho, uznala to tím, že Ježíšovi dala všechno – proto nyní prokazuje tolik lásky, protože věděla, že u Něho jí bude odpuštěno. Šimon se domníval, že nedluží skoro nic, proto Ježíšovi nenabídl ani základní hostitelské projevy pozornosti. 

Hřích: v hebrejštině chet – sejití z cesty (David), minutí se cílem. Řečtina hamartia – mýlka, poklesek, blud. To znamená skoro to samé, protože člověk jde špatně a třeba o tom neví. Latina peccatum – původně vadná oběť. Něco, co nelze spravit, co je nenapravitelně zničeno. Ježíš dělá to, že nám naše peccata převádí na dluhy, na něco, co lze splácet.

Poznámky k evangeliu:

Ježíš je pozván do domu farizeje –je tedy velmi dobře známý učitel. Žena přišla, asi z ulice – nebylo to až tak tehdy neobvyklé. Navíc se snažila nevzbuzovat pozornost. Hříšnice je eufemismus pro „prostitutka“ či „kurtizána“. To, že žena měla přístup k Ježíšovi a jak se k němu chovala – učenci vesměs předpokládají, že to nebylo první setkání s Ježíšem. Jinak by asi nedávala ani smysl Ježíšova poznámka, že jí muselo být odpuštěno mnoho hříchů, když mi nyní projevuje tolik lásky… Toto však Šimon neví. Žena přišla Ježíše pomazat na hlavu = královské pomazání, ale nechtěla rušit hostinu, proto setrvala u nohou. Její pláč a smáčení nohou už jsme nakloněni vykládat pod dojmem dalšího J. výkladu jako náhradu Šimonovy nepohostinnosti. Ale zdá se, že přišla Ježíše pomazat, jeho blízkost však v ní vyvolala slzy, které jakoby nepatřičně stekly na Jeho chodidla a poněvadž neměla co k utření, nezdráhala použít své vlasy, zřejmě volně splývající z její hlavy. Šimon si své myšlenky nechává pro sebe, ale brzy zjistí, že Ježíš zná nejen je, ale i úmysl ženy. Navíc, Ježíšova znalost jeho myšlenek, přesně plní to, co Šimon od Ježíše očekával, ale nevšiml si toho. Šimon si představoval, že Ježíš bude od hříšnice udržovat patřičný odstup, tak jak to dělal on. (skončil jsem v. 40). Ale právě tohoto opak přišel Ježíš ve skutečnosti dělat. Ježíšovo podobenství je zakončeno výzvou: „ty tedy nepoznáváš v chování této ženy, že jí bylo mnoho odpuštěno?“ Pak Ježíš srovnává tyto dva hostitele: Šimon nebyl neomalený, všechno udělal správně, ale pouze správně. Ježíš oceňuje v ženině chování to, co jde nad rámec pouhé slušnosti – postoj lásky a vděčnosti. Šimon se hluboce mýlil v tom, že na ženu hleděl jen přes okno její minulosti. Ženino hluboce milující jednání je svědectvím její vděčnosti za velké odpuštění. Ona, ale ne on, byla připravena rozpoznat a přijmout mocný zásah Boha, který se v tu chvíli odehrává. Bůh navštívil svůj lid (Lk 1,68: evangelium minulého týdne). Žena přišla na základě zkušenosti Božího odpuštění. Nyní v setkání s Ježíšem hloubka tohoto odpuštění je nyní schopna ji obohatit novým způsobem: to, co se věřícím slibuje na konci časů – plnost odpuštění – zakouší nyní ona velice konkrétně v plném přijetí u Ježíše a jeho slova ji ujišťují, že je plně osvobozena ze své minulosti.

Poslední část v. 47 pokládá otázku: komu se málo odpouští, málo miluje. Na koho se vztahují tato slova? Odpověď není jednoduchá. Těžko je vztahovat na Šimona. Ale právě v myšlení takových Šimonů jsou možná některé hříchy tak malé, že jsou mimo dosah Boží milosti. Ale právě naše vyprávění jde ve smyslu slov z listu Římanům: Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala Boží milost (5,20). 

10. neděle v mezidobí

1. čtení – vzkříšení mrtvého dítěte vdovy Eliášem:

Vyprávění má zajímavou strukturu: nemoc se odehraje na místě pohostinství – nemoc obere chlapce o dech života – jeho matka špatně interpretuje to, co se stalo – Eliáš se konfrontuje s výzvou – jeho jednání (symbolický akt a modlitba) – vyslyšení modlitby a vrácení matce – matčino vyznání Eliáše jako muže Božího.

Matčina obžaloba má charakter démonický – on jako muž Boží jí přináší neštěstí. I když připouští, že je hříšnice, že smrt chlapce je vlastně trestem za to, co je jejím proviněním.
Eliáš na to reaguje – vystavuje chlapce Boží pozornosti v úpěnlivé modlitbě. Eliáš v modlitbě přijímá za fakt, že jeho příchod je důvodem chlapcovy nemoci! Ale

Hospodinovo vyslyšení modlitby se ukazuje jakožto popření matčiny představy, že její dítě je potrestáno za její hříchy. Eliáš s vdovou nepolemizuje o její představě Hospodina. Jedná. A pak jí ukazuje oživlého chlapce nejen jako svědectví Hospodinova mocného činu, ale také proto, aby si uvědomila, jak velice se mýlí, když Hospodinu připisuje zlé záměry.

Toto slovo Písma varuje: zlo může číhat na svatých místech (a osobách), ale jedině skutky lásky a skutky integrity (prorok zde opravdu ztělesňuje to, co hlásá) mohou odhalit jejich úskok.

Evangelium.

Předchází uzdravení setníkova služebníka a následuje dotaz Jana Křtitele, zdali Ježíš je tím, kdo má přijít a kterého on ohlašoval... V odpověď Ježíš poukazuje na tato znamení.

V těchto znameních se má rozpoznat, že: veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid.

Někteří vykladači upozorňují na podobnost toho, co Ježíš učinil s Apollóniem z Tyany.[1] Ale není nezbytné zde vidět závislost těchto dvou vyprávění. Účinek vzkříšení je zde ve dvou okruzích: 1) ti, kdo byli přítomni (úžas a vyznání Boha) a 2) rozšíření té zvěsti po celém okolí.

Ačkoliv je zde možné tématem spatřovat podobnost s tím, co učinil Eliáš, je zde zároveň velká nepodobnost: zde se prezentuje Bůh jako přítomný uprostřed svého lidu, Ježíš je to, kdo koná mocný čin… V Lk evangeliu se od nynějška častěji označuje Ježíš jako Pán. – vyznání církve.

Ježíš se dotýká nosítek (már) – aby se zastavili, Ježíš ignoruje nečistotu, a poroučí s autoritou: já ti říkám…

Chlapec se posadil (řecké slovo jen zde a při vzkříšení Tabity Sk 9,40) a začal mluvit = důkaz vzkříšení.

Zástup reaguje strachem = přirozenou reakcí člověka na Boží přítomnost, ale zároveň i Boha oslavili. Ježíš je vyznán jako prorok (// Eliáš, Mojžíš Dt 18,15 ??). Zároveň zmínka o navštívení Bohem – naplnění toho, co je řečeno v Zachariášově chvalozpěvu ze začátku evangelia, ale také naplnění toho, co podle proroctví Malachiášova 3,1 oznamoval Jan Křitel, že Bůh opravdu přijde a navštíví svůj lid. Tento skutek ukázal, že tato návštěva se stala v Ježíšově osobě. Ježíšova známost se rozšířila nejen do Judska – což je důležité jako svědectví o víře židů, ale i celé Palestiny, což Lk připravuje půdu pro pozdější vyprávění o hlásání evangelia mimo Palestinu.

Boží příchod k lidu je ohlášen Janem Křtitelem a Ježíš toto hlásání naplňuje. Jsme v Naimu – 40 km jižně od Kafarnaa. Prozřetelnostní setkání. Ježíš má soucit (vdova a jediný syn). Adresátem mocného činu je to mrtvé dítě, nikoliv matka. Ježíšovo „neplač“ je pak umožněno tím, co vykonal pro jejího syna.

2. čtení Gal 1,11-19

Pavel zde má potřebu ujistit své adresáty, že to, co jim zvěstoval, v žádném případě není lidského původu. I když Pavel tvrdí, že evangelium nepřijal od člověka, přece je jasné, že křesťanské poselství přijal prostřednictvím zvěstování křesťanů. Avšak Pavel dostal od Pána zvláštní dar k práci mezi nežidy. Dostalo se mu tedy hlubšího pochopení evangelní zvěsti ve světle SZ jakožto radostné zprávy i pro pohanské národy. „Moje evangelium“, jak ho sám nazývá, spočívá v tom, že pohané nejsou zavázáni k dodržování rituálních předpisů, aby se mohli stát křesťany.



[1] Apollónios z Tyany (asi 4–96 po Kr.) byl původem řecký učenec a filozof pocházející z Malé Asie z města Tyany (dnes Kemerhisar v Kappadokii v Turecku). Informace o jeho životě pocházejí z jeho životopisu sepsaného římským spisovatelem Flaviem Filostratem. Byl přívržencem novopythagoreismu. Cestoval po celém tehdy známém světě, navštívil Mezopotámii, Indii, Egypt, Etiopii, Hispánii; často pobýval v Řecku, Římě i maloasijské Iónii. Byl vegetariánem, odsuzoval tehdy běžné zvířecí oběti, propagoval skromný a přirozený život. V souladu se svou filozofií hlásal nauku o putování duší (reinkarnaci). Během svého života měl vykonat množství zázraků, které ho proslavily a za něž získal přízvisko "božský". Jeho život i jinak vytváří zajímavou paralelu s jeho současníkem Ježíšem Kristem. Mezi zaznamenané zázraky patří i vzkříšení mrtvé dcery jednoho váženého římského občana. Apollónios měl také několik učedníků. Po své smrti byl údajně vzat na nebesa, také se prý zjevoval svým věrným. V Tyaně mu byl římskými císaři zřízen chrám.

Slavnost Těla a Krve Páně

Všechna čtení určitým způsobem souvisí s eucharistií:

1. čtení:

Melchizedech (= král spravedlnosti), je králem Šálemu (pokojný), obětuje chléb a víno = předobraz eucharistie a žehná Abrámovi ve jménu nejvyššího Boha. -> je to předobraz Ježíše Krista.

2. čtení:

Je to nejstarší zpráva o ustanovení eucharistie v Novém zákoně, pochází z let 50/51 a už tehdy Pavel dosvědčuje, že jim předává to, co sám přijal. -> eucharistii první křesťané slavili ihned po Ježíšově odchodu.

Evangelium:

Vy jim dejte jíst! Paradoxní Ježíšův příkaz. Apoštolové nemají, co by lidu nabídli, aby se mohli nasytit. Nakonec nabídnou Ježíšovi nedostatečné množství chleba a ryb a on jim to vrací do rukou, aby to předkládali lidem a nakonec se ukázalo, že se všichni nasytili a ještě zbylo 12 košů kousků zbytků chleba.

Předobraz eucharistie = my Ježíšovi dáme své maličké dary, on to promění a vrací nám to jako pokrm schopný nás nasytit. Podobně i my jako církev nedokážeme nasytit početné zástupy lidí mající hlad, nemáme jim co nabídnout. Přesto jsme posláni je nasytit. Toto evangelium nám dává návod, jak to dělat. Ježíš nás neopustí, v eucharistii zůstává s námi stále a zůstane až do konce světa.

Eucharistie je, stručně řečeno, proměňující moc Ježíšovy lásky trvale přítomná v jeho církvi. 

Stránky