Až přijde Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy…

  • Otázka běžnému návštěvníkovi kostela: co pro vás znamená víra v tajemství Nejsvětější Trojice? Mnozí krčí rozpačitě rameny. Samozřejmě těžko se mluví o něčem, co je nám intimní, co je záležitostí srdce. Předpokládá to reflexi, zamyšlení se nad otázkou.
  • Ale přece se zdá, že mnozí křesťané zůstávají ve svém vztahu k Bohu na úrovni starozákonního prožívání víry a ve své modlitbě říkají prostě „Bože“, spíš než aby se modlili k „Otci“ nebo k „Synu“ či „Duchu Svatému“.
  • Ježíš v evangeliu říká, že hlavním úkolem Ducha Svatého bude uvádět věřící do celé pravdy. Ježíš hlásal celou pravdu evangelia. Ale v Písmu je pravda více než jen shoda myšlení se skutečností nebo nějaký poznatek. Ježíš tvrdí: Já jsem cesta, pravda a život. Také i Duch Svatý je v Písmu označen jako Duch pravdy, stejně jako Ježíšův Duch. Jinde v Písmu se říká, že kdo žije spravedlivý život, tak že žije v pravdě.
  • Uvedení do celé pravdy tedy můžeme chápat jako neustálé prohlubování osobního vztahu k Ježíši, k nebeskému Otci a stejně i k Duchu Svatému. V druhém čtení je řečeno, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. Duch Svatý je tedy v nás přítomný, proměňuje a tranformuje náš život k podobě Ježíšově.
  • Cílem je to, co říká sv. Pavel v listě Galaťanům: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Hostit ve svém nitru Ducha Svatého a skrze něj celé společenství Boží Trojice, to je veliký závazek a veliký dar pro nás všechny.
  • Žijme tak, abychom byli tohoto daru hodni. Amen.

Ať jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.

Milí bratři a sestry, tato Ježíšova modlitba o jednotu mezi pokřtěnými je, jak známo dodnes, nevyslyšená, neboť křesťané jsou stále rozdělení. Ale o jakou jednotu vlastně tady Ježíš prosí? Domnívám se, že ta jednota je ještě hlubší, než jen to, abychom se nehádali. V prvním čtení jsme slyšeli líčení umučení Štěpána. Jak známo, tak sv. Lukáš napsal evangelium, ale i knihu Skutků apoštolů. Když si srovnáme způsob, jakým umírá Štěpán, s tím, jak umírá Ježíš, nacházíme zde mnoho shodných prvků. Oba zemřeli násilnou smrtí, oba se modlí za ty, kdo jim berou život, ale hlavně oba se poroučí do Božích rukou. Ježíš však do Otcových, Štěpán do Ježíšových. To je názorný doklad toho, že Otec a Ježíš jsou jedno.

Ale takovýmto způsobem máme být jedno i my v Bohu. (Je zde sice velmi podstatný rozdíl: Ježíš a Otec jsou jedno x my máme být jedno v nich!!!) Přesně tak se Ježíš modlí: ať jsou jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni ať jsou jedno v nás… Ale navíc ještě pro to dělá něco velmi podstatného: a slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně… Biblisté říkají, že onou slávou není nikdo jiný, než Duch Svatý. Ježíš nám dává Ducha Svatého, aby nás vedl k jednotě. Tato jednota je založena na lásce, která je však tím největším Božím darem: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého… (Řím 5,5). Proto to, co jsme slyšeli v druhém čtení je vlastně volání lásky církve a Ducha, který ji naplňuje a oživuje: Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to zaručuje, říká: „Ano, přijdu brzy!“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Jak známo, tak láska dává přebývat milovanému v milujícím. Takže jedině láskou se naplňuje Ježíšova modlitba, ve které prosí, abychom byli jedno.

Prosme tedy o Ducha Svatého, aby nás naplňoval láskou a sjednocoval s Bohem a se sebou navzájem… 

Ve mši svaté se modlíme tato slova: třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé…

Jak si představit tuto skutečnost, to si zvláště naléhavě snažíme každoročně připomenout. Někteří teologové zdůrazňují, že událost Ježíšova zmrtvýchvstání je událostí, která přesahuje historii, náš čas. Ježíšovo lidství vstupuje do slávy Otcovy, což je skutečnost, kterou si neumíme představit. Ale Ježíš už je mimo náš pozemský čas. Před svým odchodem propojil své nanebevstoupení se sesláním Ducha Svatého tak, že řekl: Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepříjde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. Takže Ježíšův odchod od svých učedníků je zároveň jeho nový příchod a to skrze přítomnost Božího Ducha mezi námi.

Ježíš zasedl po pravici Otcově – místo po pravici je nejčestnější, nejvýraznější, jedinečné. Je třeba si uvědomit, že Ten, kdo je po pravice Otcově, je Ten, který byl ukřižován, kterého se představení národa zřekli, který byl postaven do pozice člověka zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem, člověka, který nemá, lidsky viděno, žádnou šanci. Teprve toto spojení Ježíše ukřižovaného a Ježíše po Otcově pravici dává smysl jeho smrti. A není to jen pro Ježíše čestné vyznamenání, ale je to Otcovo ANO Ježíšově poslušnosti až k smrti kříže, kdy Ježíš říkal ANO až ke smrti.

V Ježíši Kristu tedy je po pravici Otcově jeden z nás a v Ježíši jsme tam i my. Dnešní svátek je především naším velkým poděkováním, že právě tím, že Otec pozvedl po své pravici Ježíše, pozvedl spolu s ním i nás, protože on se stal jedním z nás, stal se nám podobným ve všem, krom hříchu, abychom se my stali podobnými Bohu. Amen.

Tématem, které, zdá se mi, proniká dnešní čtení je kontinuita a stále hlubší pronikání do tajemství.

1. čtení: raná církev udělala nesmírně odvážný krok: obřízka jakožto viditelný znak příslušnosti k vyvolení Izraele je nahrazena vírou. Sama o sobě neměla obřízka význam, jen ve spojení s vírou a vyznáním víry. Raná církev pochopila, že toto znamení, která viditelně odlišovalo obřezané a neobřezané je v Ježíši Kristu překonáno. Ježíš tím, co učinil sjednotil lidstvo s Bohem. → evangelium: Bůh touží přebývat v srdcích věřících jako ve svém domě.

2. čtení: Vize nebeského města Jeruzaléma:

Jde o nevěstu Ježíšovu (Beránkovu) a je zvláštní, že touto nevěstou je město. (Ale to navazuje na SZ, Ezechiel: vize nového Jeruzaléma v závěru jeho knihy). Tady je to město vyrobeno z drahokamů = to nejlepší, co je dostupné na této zemi. Město je průhledné, dokonce i zlato = zde v tomto novém světě se nic neskrývá, a materiál zlato = je to něco, co je velmi hodnotné, co má nevyjádřitelnou cenu.

Město je postaveno na 12 kamenech, se jmény 12 izraelských kmenů, dále jména 12 beránkových apoštolů = je tu naznačeno hluboké propojení mezi starozákonním Izraelem a Ježíšovou církví, která nastoupila do dějin jako nový Izrael.

!!! V tomto světě je neustále přítomen Izrael, který si vyvolil Bůh, jehož přítomnost garantuje dostupnost Božích darů pro celé lidstvo. !!!

Není zde chrám, ani slunce ani měsíc = protože je zde Boží sláva. Sláva v biblickém smyslu je totéž co „váha, závažnost“. Národy mu dají svou slávu. To nejlepší z dědictví národů bude integrováno do nového Jeruzaléma, ze všeho, co se objevilo v dějinách.

Zdá se, že tu vidíme postupné pronikání Boží přítomnosti do tohoto světa. Tato přítomnost, která byla vytlačena z tohoto světa hříchem, se přesto prosadí, i když to vypadá, jako by Bůh byl stále méně přítomen.

Kniha končí přáním: milost našeho Pána se všemi! Tato kniha končí velkým zaslíbením pro všechny, kdo jsou této Boží milosti otevření. Ať tedy jsme to i my, kdo budeme mít tuto neskonalou radost v Boží přítomnosti.

Dnešní neděle je nedělí Dobrého pastýře, podle evangelia s obrazem ovcí, které slyší hlas pastýřův. První čtení ze Skutků apoštolů nás uvádí do křesťanské misie, mohli bychom říct ve své ideální podobě. Jaké znaky tato misie má?

  1. Pavel s Barnabášem vyhledávají lidi tam, kde se obvykle shromažďují k bohoslužbě – synagoga a mluví s nimi tak, jak tomu byli schopni rozumět – inkulturace.
  2. Zároveň jejich řeč měla moc a byla doprovázena činností Ducha Svatého – lidé přichází v hojnějším počtu. Stejně jako v případě Ježíše, jejich působení vyvolává rozdělení, apoštolové zakoušeli Ježíšův kříž ve formě překážek hlásání.
  3. Pavel a Barnabáš se nepodbízejí: hovoří jasně a s přesvědčením, nečiní pravdu evangelia srozumitelnější tím, že sníží nároky, ale tak, že mluví jim dostupným způsobem.
  4. Výsledkem je zakoušená radost u těch, kteří přijali Slovo, na druhou stranu zjevné nepřátelství u těch, kteří odmítli, což se pak prohloubí v následující kapitole, kde Pavel a Barnabáš budou dokonce v městě Lystra kamenováni přičemž na několika lidech uskuteční zázračné uzdravení v moci Ducha Svatého.

V druhém čtení z knihy Zjevení jsme ujištěni, že ti, kdo prošli mnoha souženími, jsou v přímé péči Ježíše, onoho nejvyššího pastýře. Každý pastýř na této zemi vykonává svou službu jedině ve spojení s ním. I on, podle slova dnešního evangelia musí naslouchat jeho hlasu a následovat ho tam, kam poznává, že ho vede. Ideálem každého pastýře je napodobit Ježíše. Být tak jedno s Ježíšem, jako Ježíš je jedno s Otcem. Prosme, aby Bůh daroval takové pastýře své církvi.

Stránky