Milí bratři a sestry, Ježíšova slova v Janově evangeliu jsou nesmírně prostá, proto je také obtížné o nich mluvit, něco k nim dodávat a je vysvětlovat. Minulý týden Ježíš své učedníky těšil před svým odchodem k Otci.

V dnešním evangeliu se spolu s učedníky dostáváme do chvil, kdy Ježíš oznámil svůj odchod od nich a oni na to samozřejmě reagují smutkem a úzkostí. Možná že taková úzkost provází i nás věřící, kteří v Ježíšovu přítomnost věříme a spoléháme se na ni. Přesto nás stále provází pochybnost: je skutečně zde? Nestal jsem se obětí klamu? Dá se spoléhat na jeho slovo?

Ježíš dnes staví svou výpověď na tehdejších dobových zvycích, které nám nejsou dnes a tady vlastní. Tehdy bylo běžné, že se pasoucí stáda na noc sháněla do ohrady, které byly buď budovány v otevřené krajině nebo byly přilehlé k domu, na každý pád do nich vedly jen jedny dveře. Pastýř dorazil k ohradě v ranních hodinách a vyváděl je na pastvu tím, že je volal obvykle jménem. Ohradu často využívalo více pastýřů, a proto v ní bylo i více stád.

Toto evangelium o dvou emauzských učednících je krásnou ilustrací toho, co znamená a kde se bere velikonoční radost. Vše se odehrává v jednom dni. Dva učedníci odcházejí naplnění smutkem z Ježíšovy smrti ze Svatého města, přestože slyšeli zprávu žen o jejich ranním setkání s Ježíšem vzkříšeným. Sám Pán přistupuje k těmto dvěma a poslouchá jejich rozhovor. Nechá je vylít si mu srdce, aby pravdivě pojmenovali to, co se v Jeruzalémě podle jejich pohledu stalo.

Bože, ty o Velikonocích
vždy znovu oživuješ víru svého lidu;
prosíme tě:
opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval,
ať všichni stále hlouběji chápeme,
co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem,
znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna
.

Stránky