Dne 12. srpna byly uvolněny hned dvě nové verze redakčního systému Drupal, na kterém běží náš farní web. Verze 6.18 opravovala některé bezpečnostní zranitelnosti, verze 6.19 pak vylepšuje další problematická místa.

Podle toho, co je psáno na Drupal.org je to všechno dalším krokem k přicházející nové verzi Drupalu 7.0. Dnes se nám podařilo náš web aktualizovat na verzi 6.19, což je v případě tohoto redakčního systému vždycky infarktová záležitost. Bohu díky vše funguje tak, jak má... Wink

Akolyta je ustanoven k tomu, aby pomáhal jáhnovi a knězi. Jeho úkolem je konat službu u oltáře a pomáhat jáhnovi a knězi při liturgických úkonech a to zvláště při mši; krom toho – jako mimořádný udělovatel – rozděluje věřícím eucharistii, pokud nejsou přítomni řádní udělovatelé (biskup, kněz, jáhen) nebo když jim v tom překáží nemoc, vysoký věk nebo jiná pastorační práce nebo pokud počet věřících, kteří přistupují ke stolu Páně, je tak velký, že by se mše značně prodloužila. V mimořádných okolnostech může být akolyta pověřen, aby vystavil věřícím k veřejné úctě Nejsvětější svátost a pak ji znovu uložil, Nejsvětější svátostí však nežehná. Pokud je třeba, může vést přípravu těch věřících, kteří na základě dočasného pvěření pomáhají knězi nebo jáhnovi při bohoslužbě, např. přinášejí kříž, misál, svíce, nebo konají podobné úkoly. Svou službu bude akolyta konat důstojně, pokud se bude stále vroucněji účastnit slavení eucharistie, bude z ní žít a bude ji stále hlouběji poznávat.

Protože je akolyta zvláštním způsobem určen pro službu oltáře, ať se naučí všemu, co se týká slavení bohoslužby a snaží se pochopit její hluboký duchovní smysl, aby se tak denně cele obětoval Bohu a aby svým náležitým a uctivým chováním byl příkladem shromážděné obci. Ať upřímnou láskou miluje tajemné tělo Kristovo neboli Boží lid, a v něm zvláště slabé a nemocné.

Služba lektora a akolyty je podle úctyhodné tradice církve vyhrazena mužům.

(Apoštolský list Ministeria quaedam, čl. 6 a 7)

Eucharistie je živý Pán Ježíš, který se nám jako člověk a Bůh dává v podobě chleba a vína. Když budeme poprvé přijímat Eucharistii, bude to pro nás výjimečné setkání s Pánem Ježíšem, s kterým se nikde jinde – jako s člověkem – takto nemůžeme setkat. Proto je pro nás chvíle svatého přijímání nejcennější chvílí našeho života! A proto máme být na setkání s Pánem Ježíšem vždy připravení. V čem tato příprava má spočívat?

Ke svatému přijímání smíme přistoupit jen tehdy, pokud nemáme těžký hřích. Vysvětlovali jsme si již, že těžký hřích nám bere Boží milost posvěcující, neboli Boží život v nás. Stejně jako mrtvého člověka již nekrmíme pokrmem, tak ani my nesmíme přistupovat ke svatému přijímání, pokud víme, že jsme udělali těžký hřích. Nejprve je tedy potřebné, abychom si vykonali svatou zpověď.

Další podmínkou, kterou máme splnit je to, že před svatým přijímáním jednu hodinu nejíme a nepijeme nic, vyjma čisté vody a nutných léků. To je z důvodu úcty. V dřívějších dobách křesťané nic nejedli od půlnoci a pili jen obyčejnou vodu. To proto, že tím naznačovali, že jejich jediným pokrmem života je jen Pán Ježíš. On řekl: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život a já ho vzkřísím v den poslední. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj (Jan 6,54–55).

A konečně je třeba, abychom na mši svatou přišli včas. V neděli máme povinnost se mše svaté zúčastnit, a tuto povinnost vyplníme tím, že budeme na celé mši svaté. Dbáme na to, abychom do kostela přišli včas, alespoň pět minut před začátkem, abychom se stihli na tuto událost dobře připravit.

Při mši svaté jsme pozorní. Všechno, co zde slyšíme a co zde říkáme, se snažíme prožít soustředěně. Protože ve čteních, která se zde čtou z Písma svatého, k nám mluví Bůh. To, co říkáme, říkáme Pánu Bohu. A proto je třeba, abychom si na mši svaté dávali záležet, vždyť se zde setkáváme s někým tak velikým, jako je Bůh!

Mše svatá má dvě hlavní části: bohoslužbu slova, ve které se čtou čtení, kde se také říká kázání a my se zde modlíme za ostatní lidi přímluvy. Druhá část mše svaté začíná přinášením obětních darů a této části říkáme bohoslužba oběti. Tato část končí modlitbou Otče náš a svatým přijímáním.

Když přistupujeme ke svatému přijímání, uvědomíme si, koho budeme přijímat a můžeme i sami ve svém srdci říct Pánu Ježíši, že se na Něho těšíme… Pak, až na nás přijde řada, nám kněz ukáže Tělo Pána Ježíše a řekne: Tělo Kristovo! A my odpovíme: Amen! Tím říkáme, že věříme, že to, co nám kněz ukázal a co vypadá jako kousíček chleba je opravdové živé Tělo Pána Ježíše a že věříme tomu, že tento chléb se stal jeho Tělem slovy: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává! A také: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. To, že se z chleba a vína staly tělo a krev Pána Ježíše, poznáme také tak, že nám je kněz při mši svaté po těchto slovech ukazuje a sám před nimi pokleká.

Ať je tedy pro nás každé přijímání Pána Ježíše takovou slavností, jako to, které nás čeká zanedlouho. Velikou škodou by totiž bylo, kdybychom si na to, že ke svatému přijímání můžeme chodit, příliš zvykli a mysleli si o tom, že je to něco obyčejného. Na druhou stranu nemáme při žádné mši svaté svaté přijímání vynechávat, protože každé setkání s Pánem Ježíšem z nás činí jeho stále větší přátele a proměňuje nás k lepšímu.

Minule jsme se seznámili s kostelem, co děláme při příchodu do něj, a také jsme si vyzkoušeli, jak se chodí ke zpovědi, kde je zpovědnice a jak poznáme, že je tam kněz přítomen, abychom se vyzpovídali. V této části si vysvětlíme, jak se připravujeme ke svátosti smíření.

Říkali jsme si, že ke zpovědi máme chodit pravidelně, abychom se naučili znát sami sebe a abychom stále přijímali Boží posilu a jeho uzdravení do našich srdcí. Proto ke zpovědi chodíme i tehdy, když nemáme těžké hříchy, ale jen lehké. Těžké hříchy si velmi dobře pamatujeme, protože jsme je udělali svobodně a dobře jsme věděli, že děláme špatnou věc. S lehkými hříchy je to jinak. Dopouštíme se jich z nepozornosti nebo třeba ze strachu, pod vlivem vášní, zlosti, a tak dále. Proto je třeba si na ně vzpomínat, uvědomit si je, protože ani takové hříchy se Pánu Bohu nelíbí. Tomuto vzpomínání a uvědomování si svých hříchů říkáme zpytování svědomí.

Zpytování svědomí začínáme vždy modlitbou. To, zdali něco na sobě poznáme, totiž závisí nejen na naší dobré paměti, ale také je to Boží dar, když nám On dovolí poznat sám sebe. Proto se dříve, než se vůbec do něčeho takového pustíme, nejdříve pomodlíme modlitbu, ve které poprosíme Pána Boha, Pána Ježíše nebo Ducha Svatého, aby nám pomohl se dobře poznat a daroval nám také opravdovou hlubokou lítost nad hříchy. Takovou modlitbu se můžeme pomodlit buď vlastními slovy nebo se takovou modlitbu můžeme pomodlit z modlitební knížky.

Pak už následuje zpytování svědomí. Podle Desatera se ptáme, jak jsme jednali, co dobrého jsme zvládli a co jsme neudělali nebo přímo porušili… Tak procházíme celé desatero a také hlavní hříchy a je nejlepší, když si to, na co přijdeme, poznamenáme na kousek papíru, abychom ve zpovědnici nemuseli myslet na to, že jsme na něco zapomněli nebo něco vynechali. Když ve zpovědi něco zapomeneme, tak to není takové neštěstí, jako když něco úmyslně neřekneme. Pokud bychom tak ve zpovědi zatajili nějaký těžký hřích, pak by taková zpověď nebyla platná a příště bychom se museli vyznat jak z toho hříchu, který jsme zatajili, tak i z toho, že jsme to ve zpovědi úmyslně zatajili a pak ze všech těžkých hříchů, které jsme při této nepovedené zpovědi již vyznávali.

Nakonec poprosíme Pána Boha za odpuštění. Projevíme tím lítost nad tím, že jsme tyto hříchy udělali a umíníme si, že se jich už nebudeme dopouštět a že se z nich co nejdříve vyznám knězi ve zpovědnici, aby mi udělil odpuštění hříchů.

Při příchodu do kostela se nejdříve u kropenky označíme znamením kříže. Omočíme prsty v kropence se svěcenou vodou a uděláme pěkné znamení kříže. To děláme pokaždé na památku křtu a jen, když do kostela vcházíme. První křesťané, kteří neměli kostely, mívali mši svatou vždy v domě nějakého bohatšího křesťana, který měl větší dům. V Římě se domy stavěly s takovým vstupním dvorkem, kterému se říkalo atrium, a na tomto dvorku byla nádrž s vodou, nejlépe zde voda přímo protékala. Křesťané zde udíleli křest. Proto, když pak později chodili na mši svatou, tak právě na tomto místě, kde byli pokřtěni, si svůj křest připomínali. Dnes již máme kostely, ale na připomínku toho, jak to dříve vypadalo, se nám uchovaly u kostelních vchodů kropenky, abychom i my si mohli svůj křest připomínat. Vždyť při křtu jsme se stali Božími dětmi.

Další věc, kterou hned po příchodu do kostela vyhledáme, je svatostánek. Je to skříňka, kde se uchovává eucharistie z předchozích mší svatých. Jak víme, tak eucharistie je živý Pán Ježíš, kterého v podobě chleba a vína přijímáme při mši svaté. Zbytek eucharistie, která se nespotřebuje při mši svaté, se uchovává ve svatostánku pro nemocné. Zároveň je pro nás svatostánek velikou příležitostí pro modlitbu. Nikde jinde na světě se nemůžeme setkat s Pánem Ježíšem člověkem, než právě tady. A proto, když přijdeme do kostela, uvědomíme si, že je to dům Pána Ježíše, a co nejdříve ho pozdravíme pokleknutím na pravé koleno. Před svastostánek pak poklekáme kdykoliv, když před ním přecházíme. Svatostánek poznáme podle toho, že v jeho blízkosti svítí červené světlo, kterému říkáme věčné světlo.

Pro sezení při mši svaté máme v kostele množství kostelních lavic. Dalšími důležitými částmi kostela je oltář, který vypadá tak trochu jako stůl. Na něm slavíme mši svatou, zde se také stává z chleba eucharistie, a proto máme oltář ve veliké úctě. Dalším důležitým místem v kostele je ambon. Ten je také velice důležitý, protože z něho se předčítají při mši svaté čtení. Jak víme, tak čtení při mši svaté se berou z Bible, a proto ho považujeme za Boží slovo pro nás. Jako kdyby nám Bůh napsal dopis, ale nejen tak nějaký dopis. Tento dopis má pokaždé trochu jinou sílu, protože toto Boží slovo je živé. Když totiž čteme Boží slovo, Bůh je při tom a pokaždé nám pomáhá, abychom toto slovo dobře pochopili. Proto je pokaždé čtení, byť i stejného místa Bible, jiné.

Další důležitou částí kostela je zpovědnice. Zde vykonáváme svátost smíření. O ní jsme si mnoho povídali minule. Do zpovědnice přicházíme pokaždé, když chceme vykonat svátost smíření. To, že tam můžeme vstoupit, poznáme podle toho, že se tam svítí. To nám říká, že je tam přítomen kněz.

Stránky