V minulém setkání jsme si povídali o Desateru. Že jsme ho dostali skrze Mojžíše na hoře Sinaj a že je pro nás souborem pravidel správného chování. Dnes se podíváme na jednotlivá přikázání, co znamenají a jak máme podle nich jednat.
První Boží přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš!
Bůh je neviditelný a proto s ním počítat v životě není úplně snadné. Ale když člověk chce, tak Boha najde, může se s ním setkat. V Boha pak věří, to znamená, že ví, že Bůh je, i když není vidět, i když nehovoří tak jako lidé. Každý, kdo chce, může s Bohem mluvit, tomu říkáme modlitba. A proto kdo správně jedná podle prvního Božího přikázání, ten v Boha věří a rád se modlí. Ví, že v modlitbě může s Bohem mluvit o všem. Modlí se za rodiče, sourozence, ale i za všechny, kteří Boha ještě neznají.
Druhé Boží přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo!
Každý člověk má jméno, kterým ho oslovujeme a kterým mu můžeme také říci, že ho máme rádi. Stejně jako člověk, má své jméno i Bůh. A proto stejně jako u lidí není správné vyslovovat jméno zbytečně, jen tak pro nic za nic, tak tím víc u Boha. Bůh je opravdu veliká bytost, dal nám život a také nás z tohoto života odvolá, až k tomu přijde čas. A proto k němu máme mít jako ke Stvořiteli a našemu Otci velikou úctu. Nemáme vyslovovat jeho jméno, ale ani jméno těch, kdo Bohu patří (svatých) bez potřeby a bezmyšlenkovitě. Máme si stejně tak vážit i věcí, které Bohu patří, jako kostel, kříže, svaté obrazy a předměty.
Třetí Boží přikázání: Pomni, abys den sváteční světil!
Pán Bůh nám přikazuje, abychom jeden den v týdnu, neděli, věnovali odpočinku. Nemáme pracovat stejně jako ostatní zbylé dny, ale máme tento den odlišit. Protože v neděli vstal z mrtvých Pán Ježíš, chodíme v neděli na mši svatou, abychom si to připomněli a setkali se v kostele i s jinými křesťany. Ten, kdo správně jedná podle třetího Božího přikázání, ten chodí v neděli a ve svátky na mši svatou. Přichází na ni včas a pozorně se jí účastní. Ví, že neděle je dnem odpočinku a proto bez potřeby nepracuje, ale dělá druhým radost.
Čtvrté Boží přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a bylo ti dobře na zemi!
Rodiče nám darovali život. Ale oni sami ho v sobě nevzali, oni v tom spolupracovali s Bohem, který jediný dokáže dát život. Proto, kdo nemám úctu anebo nemá rád své vlastní rodiče, tak v nich nemá úctu a nemá rád ani Boha, který nám každému dal život. Proto ten, kdo správně jedná podle čtvrtého přikázání, ten své rodiče poslouchá, rád doma pomáhá, neodmlouvá a není drzý. Poslouchá a má rád také i jiné lidi, kteří to s ním myslí dobře a jejichž péči nás rodiče svěřili (babičku, dědečka, učitele, policisty atd.).
Páté Boží přikázání: Nezabiješ!
Život je veliký dar, nikdo z nás ho nedokáže vytvořit a nikdo ho nedokáže vyrobit. Ani vyrobit nejde. Život pochází od Boha, a proto nám Bůh přikazuje, abychom život svůj i druhých chránili. A nejenom to, máme se o něj i dobře starat, a proto musíme dbát o své zdraví i zdraví jiných. Kdo jedná správně podle pátého Božího přikázání, ten nikomu neubližuje bitím, nepřátelstvím, hněvem a hádkami. Chrání své zdraví a zbytečně neriskuje tak, že by si mohl ublížit. Neničí a netrápí nic, co žije – ani zvířata ani rostliny.