V minulém setkání jsme si povídali o Desateru. Že jsme ho dostali skrze Mojžíše na hoře Sinaj a že je pro nás souborem pravidel správného chování. Dnes se podíváme na jednotlivá přikázání, co znamenají a jak máme podle nich jednat.

První Boží přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš!

Bůh je neviditelný a proto s ním počítat v životě není úplně snadné. Ale když člověk chce, tak Boha najde, může se s ním setkat. V Boha pak věří, to znamená, že ví, že Bůh je, i když není vidět, i když nehovoří tak jako lidé. Každý, kdo chce, může s Bohem mluvit, tomu říkáme modlitba. A proto kdo správně jedná podle prvního Božího přikázání, ten v Boha věří a rád se modlí. Ví, že v modlitbě může s Bohem mluvit o všem. Modlí se za rodiče, sourozence, ale i za všechny, kteří Boha ještě neznají.

Druhé Boží přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo!

Každý člověk má jméno, kterým ho oslovujeme a kterým mu můžeme také říci, že ho máme rádi. Stejně jako člověk, má své jméno i Bůh. A proto stejně jako u lidí není správné vyslovovat jméno zbytečně, jen tak pro nic za nic, tak tím víc u Boha. Bůh je opravdu veliká bytost, dal nám život a také nás z tohoto života odvolá, až k tomu přijde čas. A proto k němu máme mít jako ke Stvořiteli a našemu Otci velikou úctu. Nemáme vyslovovat jeho jméno, ale ani jméno těch, kdo Bohu patří (svatých) bez potřeby a bezmyšlenkovitě. Máme si stejně tak vážit i věcí, které Bohu patří, jako kostel, kříže, svaté obrazy a předměty.

Třetí Boží přikázání: Pomni, abys den sváteční světil!

Pán Bůh nám přikazuje, abychom jeden den v týdnu, neděli, věnovali odpočinku. Nemáme pracovat stejně jako ostatní zbylé dny, ale máme tento den odlišit. Protože v neděli vstal z mrtvých Pán Ježíš, chodíme v neděli na mši svatou, abychom si to připomněli a setkali se v kostele i s jinými křesťany. Ten, kdo správně jedná podle třetího Božího přikázání, ten chodí v neděli a ve svátky na mši svatou. Přichází na ni včas a pozorně se jí účastní. Ví, že neděle je dnem odpočinku a proto bez potřeby nepracuje, ale dělá druhým radost.

Čtvrté Boží přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a bylo ti dobře na zemi!

Rodiče nám darovali život. Ale oni sami ho v sobě nevzali, oni v tom spolupracovali s Bohem, který jediný dokáže dát život. Proto, kdo nemám úctu anebo nemá rád své vlastní rodiče, tak v nich nemá úctu a nemá rád ani Boha, který nám každému dal život. Proto ten, kdo správně jedná podle čtvrtého přikázání, ten své rodiče poslouchá, rád doma pomáhá, neodmlouvá a není drzý. Poslouchá a má rád také i jiné lidi, kteří to s ním myslí dobře a jejichž péči nás rodiče svěřili (babičku, dědečka, učitele, policisty atd.).

Páté Boží přikázání: Nezabiješ!

Život je veliký dar, nikdo z nás ho nedokáže vytvořit a nikdo ho nedokáže vyrobit. Ani vyrobit nejde. Život pochází od Boha, a proto nám Bůh přikazuje, abychom život svůj i druhých chránili. A nejenom to, máme se o něj i dobře starat, a proto musíme dbát o své zdraví i zdraví jiných. Kdo jedná správně podle pátého Božího přikázání, ten nikomu neubližuje bitím, nepřátelstvím, hněvem a hádkami. Chrání své zdraví a zbytečně neriskuje tak, že by si mohl ublížit. Neničí a netrápí nic, co žije – ani zvířata ani rostliny.

Takže, jak jsme se s dětmi domluvili, už mají na webu svou vlastní sekci, kde jim budou postupně přibývat články k přípravě na první svaté přijímání.

Jde v podstatě o to samé, co jsme si říkali vždycky při osobním setkání, ale je to tu na jednom místě, aby se k tomu mohly znovu vrátit a případně si doplnit to, co zapomněly. Kdyby byly nějaké připomínky, pište je do komentářů pod článkem. Děkuji, Řehoř.

Bůh je stále s námi a má nás rád. Proto jsme také na světě. Jestliže tedy žijeme s Bohem jsme šťastní a máme v srdci radost.

Bohužel, vždycky není vše tak krásné. Někdy uděláme něco špatného, o čem jsme věděli, že to dělat nemáme. Tomu říkáme hřích. Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Vědomé je od slova vědět a znamená, že jsme si vědomi, že to co děláme, chystáme se dělat nebo jsme už udělali, není správné. Že to tak být nemá. Vnitřní hlas – svědomí – nám to řekl. Ve spánku nebo v bezvědomí, když si nevšimneme nebo zapomeneme, nemůžeme dělat něco vědomě. Dobrovolně pak něco děláme, když nás k tomu nic nenutí nebo nám nebrání. Když to děláme úmyslně. Nedobrovolně něco děláme ze strachu, když nás k tomu někdo nutí, prostě kdykoliv za to nemůžeme. Každý hřích nám bere radost a vnitřní štěstí. Hřích se nikdy nevyplatí. Někdy se zdá, že ten, kdo krade, lže nebo podvádí se má lépe, ale nakonec to nikdy tak nedopadne. Každý hřích se nakonec ukáže jako chyba. S poctivostí nejdál dojdeš, říká staré přísloví. A má pravdu.

Ne každý hřích je však stejně závažný. Těžký hřích je velmi závažný, protože nám bere Boží život, říkáme Boží milost posvěcující, a abychom se od něj osvobodili, musíme ke svátosti smíření. Kdo má těžký hřích, ten nemůže ke svatému přijímání. Těžký hřích uděláme tehdy, když opravdu dobrovolně a opravdu vědomě porušíme Boží zákon v nějaké důležité věci. Když ta věc není tak důležitá nebo jsme to neudělali úmyslně anebo jsme si nevšimli, tak jde pouze o hřích lehký. Lehký hřích nám nebere Boží život, ale když na ně nedbáme, tak nás postupně k závažnému hříchu přivedou.

Aby lidé věděli, jak mají správně jednat, tak jim dal především rozum. Rozumem poznáváme, co je a co není správné lidské jednání, co je a co není hřích. Protože však všichni lidé nepoznávají stejně snadno, co je a co není správné, Bůh sám jim to řekl. Dal lidem Desatero Božích přikázání. Pro všechny lidi je přijal Mojžíš po odchodu Izraelitů z Egypta na hoře Sinaj. Bylo napsáno na dvou kamenných deskách a vloženo do schránky smlouvy, který byla umístěna ve stánku schůzky a později v jeruzalémském chrámě.

Desatero zní:

  1. V jednoho Boha věřiti budeš.
  2. Nevezmež jména Božího nadarmo.
  3. Pomni, abys den sváteční světil.
  4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
  5. Nezabiješ.
  6. Nesesmilníš.
  7. Nepokradeš.
  8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
  9. Nepožádáš manželky bližního svého.
  10. Aniž požádáš statku jeho.

V dalších setkáních si budeme vysvětlovat, co jednotlivá přikázání znamenají. Musíme se je prozatím dobře zpaměti naučit, abychom jimi poznávali, jak správně jednat.

V sobotu 15. května pořádalo Sdružení Rodina tradiční pouť. Tentokrát do Brna. Program pouti se během cesty stále vyvíjel. Odjeli jsme z Předbořic po 7.00.  Prvním cílem na naší pouti byl poutní kostel Narození Panny Marie na Vranově u Brna. Podle legendy se zde roku 1240 zjevila Panna Maria jednomu moravskému šlechtici Vilémovi, který (stižen oční vadou) zabloudil v hlubokém lese. Když se v úzkosti modlil k Matce Boží a prosil o záchranu, zjevila se mezi dvěma duby Svatá Panna a nejenže mu ukázala cestu, ale i uzdravila jeho oči. Soška Panny Marie v podobě, v jaké se zjevila, měla zůstat po zázraku mezi duby; Vilém pak nechal na místě postavit dřevěný kostelík, v němž sošku umístil. Místo rychle dosáhlo věhlasu, proto zde byl postaven zděný gotický kostel. Ani ten však poutníkům nedostačoval, proto roku 1630 majitelé panství, knížata z Lichtenštejnu, nechali vystavět kostel nový včetně klášterního komplexu paulánů.

Gotická plastika Panny Marie je jednou z nejvzácnějších památek tohoto druhu na Moravě. Je naprosto mimořádná i svým provedením – nejde o klasickou Madonu s Ježíškem, ale Svatá Panna je vyobrazena bez dítěte jako mladá dívka líbezné tváře, v postoji pokorné modlitby, s ne zcela sepjatýma rukama.

Vstup do fotogalerieČas rezervovaný pro naši mši svatou v poutním kostele jsme nestihli, protože v 11.00 byla svatba. Proto jsme se uchýlili do boční kaple, kde jsme společně slavili eucharistickou hostinu. Po mši jsme mohli zahlédnout ještě nevěstu a ženicha a vychutnat krásu těchto okamžiků. Pak byl prostor k osobní modlitbě. V levé boční kapli kostel jsou též umístěny Vranovské jesličky z lipového dřeva s mechanickým pohonem a hudebním automatem. Stačilo vhodit minci a už jste mohli sledovat postupné rozsvěcování částí Betléma a přijmout od dítěte Ježíše požehnání…

Další zastávkou byl kostel sester klarisek v Soběšicích. Na vrátnici měla službu s. Immaculáta, která nám ráda odemkla kostel a zůstala chvilku s námi. Řekla nám něco o sv. Františku,  o svaté Kláře, o hábitu, o provaze, kterým byla přepásána. Vysvětlila poutníkům, že se nazývá cingulum a františkáni ho nosí po vzoru svatého Františka se třemi uzly připomínajícími sliby: čistotu, chudobu a poslušnost.  My jsme zase prosili o modlitbu, aby nám navzdory předpovědi počasí nepršelo a abychom mohli jít také do Zoo. Následující den sestra Kateřina otevřela počítač a zde našla zprávu:  „Déšť, který měl na Moravu přijít v sobotu a především v neděli se lehce »zdržel« na jihu. Český hydrometeorologický ústav v neděli varoval, že silně pršet bude především v neděli a na začátku týdne.“ Opravdu nám počasí přálo, sestřičky se dobře modlily Smile.

Třetí naší zastávkou byl klášter na Grohově, kde jsme měli zamluvený oběd ve školní jídelně. Všichni jsme měli veliký hlad. Prázdné talíře svědčily o tom, že paní kuchařky uvařily dobře a že nám opravdu chutnalo. Po obědě jsme udělaly takovou malou prohlídku klášterního komplexu i se zahradou. A před třetí hodinou jsme konečně vyjeli směrem na Bystrc do Zoologické zahrady. Tam nás čekalo několik lákadel, například vláček, prolézačky, skluzavky, houpačky nebo i trampolína a zmrzlina). Děti většinou všem připraveným pokušením podlehly, takže zvířata pro mnohé nebyla tím nejsilnějším dojmem, který si z návštěvy Zoo odnášely Smile.

Sepsaly sestry Pavlína a Kateřina


4. Svátosti

Ježíš za svého pozemského života kázal a svá slova dotvrzoval také znameními: zázraky. Smyslem těchto zázraků bylo přimět lidi k úvaze, kdo je Ježíš, a co přichází lidem nabídnout. V čase církve přešly Ježíšovy viditelné skutky do svátostí církve. Svátosti jsou smyslově vnímatelná znamení, která nám zprostředkovávají Boží milost. Jinými slovy: pokud vykonáme předepsaným způsobem určitý svátostný obřad, máme jistotu, že skrze něj Bůh udílí svou milost. Z toho je zřejmé, že ustanovovat svátosti může jedině Bůh, protože jen On může propojit své jednání s „lidskými obřady“, s tím co koná člověk. Zároveň je také jasné, že svátosti čerpají svoji moc nikoliv ze zbožnosti udělovatele, ale přímo z Boží moci. Skrze svátost působí samotný Bůh. Svátosti jsou svěřeny církvi a pro církev. Svátosti totiž církev budují a ona s jejich pomocí roste.

Svátosti předpokládají víru a také působí růst víry u toho, kdo je přijímá.

Počet svátostí

Svátostí Nového zákona je sedm. Vyjmenujeme je podle okruhu jejich působení. Svátosti uvedení do křesťanského života: 1. křest, 2. eucharistie, 3. biřmování. (analogie: zrození, výživa, dospělost). Dále, svátosti které jsou zaměřené k uzdravování: 4. svátost smíření (zpověď) a 5. svátost pomazání nemocných. A konečně svátosti, které uschopňují ke službě druhým: 6. svátost manželství a 7. svátost kněžství.

Svátost křtu

Obdobou zrození člověka je svátost křtu. Jeho nutnost plyne z Ježíšových slov: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království (Jan 3,5). Ježíš jej tedy klade jako podmínku věčného života s Bohem. Církev křest udílí každému, kdo věří v Ježíše. Malé děti jsou křtěny na víru církve, kterou v obřadu křtu reprezentují rodiče dítěte. Rodiče tak berou na sebe úkol, že se budou snažit dětem svou víru předat. Řádným udělovatelem křtu je biskup, kněz nebo jáhen. V případě nouze však může křtít každý člověk, i ten kdo není sám pokřtěný, pokud má v úmyslu vykonat to, co konají křesťané. Křtí se tak, že se celý člověk ponoří do vody, nebo se lije obyčejná voda na hlavu křtěnce a říká se: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Účinkem křtu je odpuštění všech hříchů a dar Božího života, přivtělení ke Kristu a jeho církvi, další duchovní dary a také se do duše křtěnce vtiskuje nesmazatelná pečeť křesťana. Svátost křtu uschopňuje člověka k přijímání ostatních svátostí a také mu dává schopnost slavit křesťanskou bohoslužbu. Proto jednou pokřtěný již nemůže být znovu pokřtěn a také křest nemůže být nikdy zrušen.

Svátost biřmování

Obdobou dospělosti člověka je svátost biřmování. Dává pokřtěnému zvláštní posilu Ducha Svatého, aby svůj křest dokázal plněji prožívat a také posiluje ve vydávání svědectví Ježíši Kristu. Řádným udělovatelem biřmování je biskup, v nouzi smí biřmovat i kněz. Udílí se vzkládáním rukou na hlavu biřmovance spolu s mazáním posvátným křižmem na čele příjemce a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého“. Účinkem této svátosti je hlubší vkořenění do Božího synovství, pevnější spojení s Kristem a jeho církví, rozmnožení darů Ducha Svatého a také udělení zvláštní síly ke svědectví křesťanské víře. Také tato svátost vtiskuje do duše nezrušitelné znamení a proto nemůže být opakována.

Svátost eucharistie

Je nejvznešenější ze všech svátostí, protože je to oběť těla a krve Pána Ježíše, kterou ustanovil pro všechny časy, aby v jeho církvi stále trvala oběť kříže a aby tak církvi přenechal památku na svou smrt a zmrtvýchvstání. Ustanovil ji v předvečer své smrti: když nad chlebem pronesl slova: Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává. A dále nad kalichem s vínem pronesl: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. Právě slovy: „to konejte na mou památku“ dal Ježíš příkaz svým učedníkům, aby i nadále pokračovali ve vykonávání tohoto obřadu a zároveň jim k tomu dal schopnost. Slavení eucharistie (mše svatá) má dvě velké části: bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu. Bohoslužba slova je hlásáním a přijímáním Božího slova. Eucharistická bohoslužba se skládá z přinášení chleba a vína, eucharistické modlitby a přijímání eucharistie. Eucharistii může slavit biskup nebo kněz. V každém slavení mše svaté zpřítomňujeme stále znovu Ježíšovu smrt na kříži. Naše oběti, a utrpení jsou ve mši spojovány s obětí Kristovou. Chléb a víno jsou ve mši proměněny v tělo a krev Kristovu a tato jeho přítomnost ve svátostných způsobách trvá do té doby, dokud trvají svátostné způsoby. Takže ve chvíli, kdy to, co vypadá jako chléb nelze nazvat chlebem a to, co vypadá jako víno, nelze nazvat vínem, Kristova přítomnost zaniká. Přijímat eucharistii má každý věřící kdykoliv je na mši svaté, pokud mu v tom nebrání závažné důvody (plné společenství s katolickou církví a stav Boží milosti). Účinkem přijetí eucharistie je vzrůst našeho spojení s Kristem a církví a růst naší lásky k bližnímu. Naplňuje nás nebeským požehnáním a vzbuzuje touhu po Bohu a po věčném životě, neboť už teď nás spojuje s Kristem a dává nám tak zakoušet „předchuť“ nebeské blaženosti.

Stránky