První příprava

Boží slovo tvoří podstatnou část liturgie církve. Není v liturgii hlásáno jen jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Je předkládané v liturgii působením Ducha Svatého a tím je stále plné života a síly a zvěstuje Otcovu lásku, kterou on stále mocně ukazuje lidem.

Vždycky je však ve svém slově přítomen Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu.

Souvislost Starého a Nového zákona

Při hlásání Božího slova se zvěstuje vždy jedno tajemství Krista, když se čte Starý a Nový zákon. Obojí zákon je v jednotě, přičemž ve Starém se tají Nový zákon a v Novém zákoně je zjevný Starý zákon. Středem však a naplněním celého Písma je Kristus.

Účast lidu v liturgii Božího slova

Kdykoliv Bůh sděluje své slovo, vždy čeká odpověď. Ta záleží ve slyšení, klanění se a životu „v duchu a pravdě“ (Jan 4,23). Duch Svatý totiž dává naší odpovědi účinnou sílu, aby slovo slyšené v liturgii došlo také v životě svého naplnění, podle slov: „To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali“ (Jak 1,22). Držení těla, pohyby a slova, jimiž se vyjadřuje liturgické dění nemají význam jen pouhé lidské činnosti, ale z Božího slova a Božího plánu spásy. Proto mají věřící tím větší účast na liturgii, když naslouchají Božímu slovu, které se při ní hlásá, čím niterněji se sami snaží přilnout ke Kristu a když se snaží vnášet do liturgie to, co sami prožívají ve svých životech.

Boží slovo v životě Božího lidu

Církev je budována a roste slyšením Božího slova. Podivuhodné skutky, které kdysi Bůh vykonal pro lidi v dějinách spásy, se zpřítomňují tajemným způsobem ve znameních při slavení liturgie. Slovo Boží, které je v liturgii hlásáno a slaveno se dotýká nejen přítomnosti, ale dívá se i zpět na minulost a vpřed do budoucnosti.

Podle Kristovy vůle mají jednotlivé údy církve (věřící různých stavů) různé poslání. Proto jim také přísluší ve vztahu k Božímu slovu různé povinnosti a úkoly (naslouchat, uvažovat o něm, a ti, jimž to bylo svěřeno též vykládat).

K tomu, aby Boží slovo opravdu mohlo působit v srdcích, je třeba působení Ducha Svatého. Jeho činnost celé liturgické dění nejen předchází, ale také provází a následuje a vkládá každému do srdce všechno to, co se přednáší při čtení Božího slova.

Naslouchání Božímu slovu je spjato se slavením eucharistie jako s jediným bohoslužebným úkonem. Obojí jsou jakoby dva stoly, kde u jednoho se církev více vzdělává, u druhého se jí dostává plnějšího posvěcení. Ve slově Božím je zvěstována smlouva Boha s jeho lidem, aby pak při slavení eucharistie byla znovu obnovována.

Bohoslužba slova ve mši

Hlavními částmi jsou biblická čtení, jež jsou proloženy mezizpěvy, homilie, vyznání víry a modlitba věřících (přímluvy).

Biblická čtení

Spolu se zpěvy převzatými z Písma svatého tvoří souvislý celek a není dovoleno je ani zkracovat ani vynechávat. V žádném případě nesmí být nahrazována za jiná, nebiblická čtení. Z Božího slova zapsaného a nám předaného, totiž mluví ke svému lidu Bůh a Boží lid je trvalým používáním Písma svatého poučován Duchem svatým o víře, aby mohl svým životem vydávat před světem svědectví o Kristu.

Bohoslužba čtení má svou gradaci. Vrcholem je čtení evangelia, na které připravují shromážděný lid čtení v tradičním pořadí, tzn. ze Starého a pak Nového zákona. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takový způsob totiž pomáhá k správnému sdělení Božího slova.

Ve mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy od ambonu, tzn. místa, jež je rezervováno pro předčítání Božího slova. Odtud se nepředčítá nic jiného! Při bohoslužbě se náležitá pozornost a úcta má prokazovat předčítání evangelia.

Zakončení jednotlivých čtení je „slyšeli jsme slovo Boží“. Toto zakončení může pronést i někdo jiný než lektor, který pronášel čtení, a všichni na toto zvolání odpovídají. Shromážděný lid svou odpovědí prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.

Responsoriální žalm

Je nedílnou součástí bohoslužby slova a má veliký význam. Zpěv žalmu velmi napomáhá k pochopení duchovního smyslu jak samotného žalmu, tak i předcházejícího čtení, s nímž v souladu je žalm vybrán. Má se obvykle zpívat od ambonu. Přednáší ho zpěvák nebo žalmista. Pokud není možné ho zpívat, předčítá se způsobem, který usnadňuje rozjímání.

Zvolání před evangeliem

Také „Aleluja“ nebo podle liturgické doby verš před evangeliem tvoří samostatný obřad či úkon. Shromážděný lid jím vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a vyznává svou víru. Tento zpěv mají zpívat všichni shromáždění věřící, nejen zpěvák, přičemž všichni stojí.

Posvátné ticho

Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné se vyvarovat jakékoliv uspěchanosti, která je na překážku usebrání. Rozhovor mezi Bohem a lidmi za přispění Ducha Svatého vyžaduje chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství. Mohou se vkládat před první čtení, po prvém i druhém čtení a po homilii.

Třetí část

V minulé části jsme si vysvětlili prvních pět Božích přikázání. První tři přikázání se týkají našeho vztahu k Bohu, čtvrté a páté se týká vztahu jak k lidem, tak i k Bohu. Protože rodiče nám dali život, který máme od Boha a páté přikázání nám přikazuje chránit tento život jak u sebe, tak i u druhých.

Šesté přikázání: Nesesmilníš!

Každý z nás nosí ve svém srdci cit, kterému říkáme stydlivost. Máme ji pro to, aby to, co má být jen naše, jsme neukazovali druhým. Každý má chránit své srdce a jeho čistotu tím, že se nedívá na neslušné obrázky, filmy a neříká anebo neposlouchá neslušná slova či vtipy. Máme se starat o své tělo, čistě se umývat, slušně se oblékat a nemáme být zvědaví na nahotu druhého člověka. Stydlivost nám pomáhá poznat, co je správné ukrývat před zvědavými pohledy druhých a totéž také nemáme hledat u druhých. Když víme, že bychom se styděli, kdyby se někdo díval takto na nás, nemáme se i my dívat na druhé. Kdo správně jedná podle šestého Božího přikázání, ten nemluví neslušně, neposlouchá nestydaté řeči a nechce, aby mu je druzí vyprávěli. Nedívá se na neslušné obrázky a filmy anebo není zvědavý, když je někdo vysvlečen. Nedotýká se nestydatě svého těla ani těla druhého člověka.

Sedmé přikázání: Nepokradeš!

Mnoho lidí touží být bohatých. Ježíš nám však ukazuje i jiná bohatství, a vysvětluje, že všechno pozemské bohatství jednou nebude. Každý máme něco svého. Je to jeho majetek, dříve se říkalo také „statek“. Mohou to být různé věci, peníze, nebo také nápady nebo domácí úkol. Bůh nás sedmým přikázání chrání před tím, aby nám druhý náš majetek neukradl a varuje nás, abychom to nedělali ani druhým. Kdo správně jedná podle sedmého přikázání, ten nekazí ani nebere nic, co mu nepatří. Vrací půjčené věci a není lakomý, ani rozhazovačný.

Osmé přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!

Lidská slova mají velikou moc. Mohou způsobit dobro i zlo. Slovem můžeme pochválit, povzbudit, můžeme udělat druhému radost dobrým slovem. Můžeme však i nesprávným slovem druhému ublížit. Bůh si přeje, abychom si pomáhali, a nechce, abychom si ubližovali. Kdo lže, říká druhému to, co není pravda, ten druhý si to nemůže ověřit a může se stát, že mu takovou lží můžeme velmi ublížit. Proto, kdo správně jedná podle osmého přikázání, ten nelže, nepřekrucuje pravdu, nežaluje na druhé a nikoho nepomlouvá, neříká o druhých nic špatného, i kdyby to byla pravda.

Deváté přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého!

Toto přikázání je spíše pro dospělé. Když se dva lidi mají rádi a chtějí spolu žít jako manželé, slíbí si lásku na celý život a založí rodinu. V takové rodině se narodí a vychovávají děti. Bylo by pak velice zlé, když by někdo cizí odvedl buď maminku nebo tatínka z této rodiny a tak by způsobil druhému a dětem veliké trápení. Proto deváté přikázání říká manželům, že si mají být věrní i v těžkostech a ostatním zakazuje odvádět z rodiny jednoho z manželů.

Desáté přikázání: Aniž požádáš statku jeho!

Toto přikázání má zvláštní znění a dalo by se říct i jinými slovy, např.: nebudeš dychtit po tom, co patří tvému blízkému člověku. Z toho pochopíme, že závist je velice špatná. Když člověk druhému závidí, tak nemá radost, že ten druhý má něco, z čeho má radost, ale naopak prožívá z toho smutek. Desáté přikázání nám zakazuje druhému závidět, nedychtit po tom, co ten druhý má a já nemám, ale naopak nám říká, že se rádi máme s druhými rozdělit.

Druhá část

V minulém setkání jsme si povídali o Desateru. Že jsme ho dostali skrze Mojžíše na hoře Sinaj a že je pro nás souborem pravidel správného chování. Dnes se podíváme na jednotlivá přikázání, co znamenají a jak máme podle nich jednat.

První Boží přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš!

Bůh je neviditelný a proto s ním počítat v životě není úplně snadné. Ale když člověk chce, tak Boha najde, může se s ním setkat. V Boha pak věří, to znamená, že ví, že Bůh je, i když není vidět, i když nehovoří tak jako lidé. Každý, kdo chce, může s Bohem mluvit, tomu říkáme modlitba. A proto kdo správně jedná podle prvního Božího přikázání, ten v Boha věří a rád se modlí. Ví, že v modlitbě může s Bohem mluvit o všem. Modlí se za rodiče, sourozence, ale i za všechny, kteří Boha ještě neznají.

Druhé Boží přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo!

Každý člověk má jméno, kterým ho oslovujeme a kterým mu můžeme také říci, že ho máme rádi. Stejně jako člověk, má své jméno i Bůh. A proto stejně jako u lidí není správné vyslovovat jméno zbytečně, jen tak pro nic za nic, tak tím víc u Boha. Bůh je opravdu veliká bytost, dal nám život a také nás z tohoto života odvolá, až k tomu přijde čas. A proto k němu máme mít jako ke Stvořiteli a našemu Otci velikou úctu. Nemáme vyslovovat jeho jméno, ale ani jméno těch, kdo Bohu patří (svatých) bez potřeby a bezmyšlenkovitě. Máme si stejně tak vážit i věcí, které Bohu patří, jako kostel, kříže, svaté obrazy a předměty.

Třetí Boží přikázání: Pomni, abys den sváteční světil!

Pán Bůh nám přikazuje, abychom jeden den v týdnu, neděli, věnovali odpočinku. Nemáme pracovat stejně jako ostatní zbylé dny, ale máme tento den odlišit. Protože v neděli vstal z mrtvých Pán Ježíš, chodíme v neděli na mši svatou, abychom si to připomněli a setkali se v kostele i s jinými křesťany. Ten, kdo správně jedná podle třetího Božího přikázání, ten chodí v neděli a ve svátky na mši svatou. Přichází na ni včas a pozorně se jí účastní. Ví, že neděle je dnem odpočinku a proto bez potřeby nepracuje, ale dělá druhým radost.

Čtvrté Boží přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a bylo ti dobře na zemi!

Rodiče nám darovali život. Ale oni sami ho v sobě nevzali, oni v tom spolupracovali s Bohem, který jediný dokáže dát život. Proto, kdo nemám úctu anebo nemá rád své vlastní rodiče, tak v nich nemá úctu a nemá rád ani Boha, který nám každému dal život. Proto ten, kdo správně jedná podle čtvrtého přikázání, ten své rodiče poslouchá, rád doma pomáhá, neodmlouvá a není drzý. Poslouchá a má rád také i jiné lidi, kteří to s ním myslí dobře a jejichž péči nás rodiče svěřili (babičku, dědečka, učitele, policisty atd.).

Páté Boží přikázání: Nezabiješ!

Život je veliký dar, nikdo z nás ho nedokáže vytvořit a nikdo ho nedokáže vyrobit. Ani vyrobit nejde. Život pochází od Boha, a proto nám Bůh přikazuje, abychom život svůj i druhých chránili. A nejenom to, máme se o něj i dobře starat, a proto musíme dbát o své zdraví i zdraví jiných. Kdo jedná správně podle pátého Božího přikázání, ten nikomu neubližuje bitím, nepřátelstvím, hněvem a hádkami. Chrání své zdraví a zbytečně neriskuje tak, že by si mohl ublížit. Neničí a netrápí nic, co žije – ani zvířata ani rostliny.

První svaté přijímání

Takže, jak jsme se s dětmi domluvili, už mají na webu svou vlastní sekci, kde jim budou postupně přibývat články k přípravě na první svaté přijímání.

Jde v podstatě o to samé, co jsme si říkali vždycky při osobním setkání, ale je to tu na jednom místě, aby se k tomu mohly znovu vrátit a případně si doplnit to, co zapomněly. Kdyby byly nějaké připomínky, pište je do komentářů pod článkem. Děkuji, Řehoř.

První část

Bůh je stále s námi a má nás rád. Proto jsme také na světě. Jestliže tedy žijeme s Bohem jsme šťastní a máme v srdci radost.

Bohužel, vždycky není vše tak krásné. Někdy uděláme něco špatného, o čem jsme věděli, že to dělat nemáme. Tomu říkáme hřích. Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Vědomé je od slova vědět a znamená, že jsme si vědomi, že to co děláme, chystáme se dělat nebo jsme už udělali, není správné. Že to tak být nemá. Vnitřní hlas – svědomí – nám to řekl. Ve spánku nebo v bezvědomí, když si nevšimneme nebo zapomeneme, nemůžeme dělat něco vědomě. Dobrovolně pak něco děláme, když nás k tomu nic nenutí nebo nám nebrání. Když to děláme úmyslně. Nedobrovolně něco děláme ze strachu, když nás k tomu někdo nutí, prostě kdykoliv za to nemůžeme. Každý hřích nám bere radost a vnitřní štěstí. Hřích se nikdy nevyplatí. Někdy se zdá, že ten, kdo krade, lže nebo podvádí se má lépe, ale nakonec to nikdy tak nedopadne. Každý hřích se nakonec ukáže jako chyba. S poctivostí nejdál dojdeš, říká staré přísloví. A má pravdu.

Ne každý hřích je však stejně závažný. Těžký hřích je velmi závažný, protože nám bere Boží život, říkáme Boží milost posvěcující, a abychom se od něj osvobodili, musíme ke svátosti smíření. Kdo má těžký hřích, ten nemůže ke svatému přijímání. Těžký hřích uděláme tehdy, když opravdu dobrovolně a opravdu vědomě porušíme Boží zákon v nějaké důležité věci. Když ta věc není tak důležitá nebo jsme to neudělali úmyslně anebo jsme si nevšimli, tak jde pouze o hřích lehký. Lehký hřích nám nebere Boží život, ale když na ně nedbáme, tak nás postupně k závažnému hříchu přivedou.

Aby lidé věděli, jak mají správně jednat, tak jim dal především rozum. Rozumem poznáváme, co je a co není správné lidské jednání, co je a co není hřích. Protože však všichni lidé nepoznávají stejně snadno, co je a co není správné, Bůh sám jim to řekl. Dal lidem Desatero Božích přikázání. Pro všechny lidi je přijal Mojžíš po odchodu Izraelitů z Egypta na hoře Sinaj. Bylo napsáno na dvou kamenných deskách a vloženo do schránky smlouvy, který byla umístěna ve stánku schůzky a později v jeruzalémském chrámě.

Desatero zní:

  1. V jednoho Boha věřiti budeš.
  2. Nevezmež jména Božího nadarmo.
  3. Pomni, abys den sváteční světil.
  4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
  5. Nezabiješ.
  6. Nesesmilníš.
  7. Nepokradeš.
  8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
  9. Nepožádáš manželky bližního svého.
  10. Aniž požádáš statku jeho.

V dalších setkáních si budeme vysvětlovat, co jednotlivá přikázání znamenají. Musíme se je prozatím dobře zpaměti naučit, abychom jimi poznávali, jak správně jednat.

Stránky