Slavoňov je těsně spojen s Vescem. Býval zde zámek, který je dnes zbořen, dále dvůr, pivovar a lihovar. Dvůr a pivovar patřily ještě v první polovině 20. stol. soukromému majiteli, lihovar pak lihovarnickému družstvu.

Pohled na Slavoňov

Stával zde dvůr, který byl poplatný Kovářovu. Zámeček byl jednoposchoďový, zastřešený mansardovou střechou. Přízemí bylo klenuté s napodobením žeber z malty. Pocházel z druhé pol. 16. stol. z doby po roku 1560. Stal se obětí družstevního hospodaření. Barokní sýpka a bývalý pivovar a lihovar dosud stojí. Dominantu Slavoňova tvoří vysoký komín bývalého pivovaru a lihovaru.

Blízkou u silnice stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730. Je zhotovená z pískovce a zřejmě pochází z dílny Ferdinanda Brokoffa. Byla restaurována roku 1998.

Kotýřina bývala známá také pod jménem Kotejřina, Chotěřina a Chotěřín. Leží mezi dvěma starými rybníky, Sadnicí a Kroupovákem. Na tomto místě bývala tvrz, vystavěná na vyvýšeném místě nad potokem. Na místě této původní tvrze dnes stojí jiná zástavba. U tvrze býval rybníček, Rybník Sadnice od Kotýřinykterý tvořil součást jejího opevnění.

Svým původem je Kotýřina velice starou obcí. Již roku 1291 se mezi zemskými soudci jmenuje jistý Budilov z Kotěřína. Roku 1324 pak Svojše z Kotěřína dal svůj majetek v Kotýřině, ve Vesci a Vepicích a dvůr ve Březí synovi své sestry, Marinovi z Počápel a jeho dědicům. Tři selské grunty v Záluží a selský grunt v Slavoňově dal Budilovi z Chotěřiny a jeho dědicům. Roku 1362 se připomíná Předbor Chotěřiny. Roku 1365 a 1368 se připomíná Bruno z Chotěřiny, patron na Kovářově, který byl Předborovým synem. Ten měl krom něho ještě syny Buzka, Mikuláše a Ježka, Chvala a Předbora. Jiným patronem kostela byl Přibík z Chotěřiny roku 1389. V roce 1407 poskytl Martin z Kotýřiny prostředky nezbytné ke zřízení kaplanství při kovářovském kostele. Měl ve vlastnictví Kotýřinu společně s Benešem a Hynkem. Roku 1429 je znám jistý Petřík z Kotýřiny, který byl tehdy ručitelem při sjednávání míru mezi Zmrzlíky a Oldřichem z Rožmberka.

Příjezd do Kotýřiny od VesceRoku 1474 prodal pan Racek z Kočova ves Kotýřinu s poplužním dvorem, pachtovní statky v Kovářově, Vesci a ve Slavoňově za 310 kop grošů purkrabí zvíkovskému, panu Smilovi Hodějovskému z Hodějova, což byla tvrz nedaleko Volyně. Smil pak zemřel roku 1475. Zůstalo po něm pět synů. Nejstarší byl Rous, který vynikl statečností ve vojenských službách: bojoval proti uherskému králi Matyášovi v Uhrách. Po otcově smrti se pak vrátil domů a ujal se dědictví. Byl katolického vyznání a nechtěl, aby se v Kovářově konaly jiné bohoslužby než katolické. Tím si proti sobě popudil utrakvisty. Když dne 14. Června 1502 nesl ráno na pole lidem snídani, byl v lese Chotině za rybníkem přepaden a zabit. Pochován byl pak ve hrobce svého otce u kovářovského kostela. Smil měl se svou manželkou Annou Korkyňovou z Drachkova syny Jana a Smila a dceru. Protože nejstaršímu Janovi bylo teprve šest let, ujal se správy majetku bratr zemřelého, Přech, který jej pak předal svému bratrovi Mikuláši a zemřel 19. února 1519 v Kotýřině jako stařec stižený šílenstvím.

V tomto období zatím zmíněný Jan Hodějovský z Hodějova byl na studiích v Nise ve Slezsku, Kotýřina od Přílepovapozději ve Svidnici a Míšni. Ve věku 24 let se vrací zpět na svou rodnou tvrz. Protože byl prvorozeným synem (narozeným 6. ledna 1496), hospodařil na svém rodném statku podle všeho od roku 1519. V roce 1530 se žení s Reginou z Vratišova. Účastnil se veřejného života, a když mu bylo 41 let, roku 1537, je povolán do Prahy ke službě místosudího království českého. Tento úřad zastával se velikým úspěchem po osmnáct let. V roce 1528 prodal jeho bratr Smil část statku v Kotýřině a Slavoňově, které mu Jan předtím odkázal jako dědictví, a to panu Krištofovi ze Švamberka. Jan Hodějovský byl štědrým mecenášem spisovatelů a básníků, kteří psali v českém jazyce, jako např. Hájek z Libočan, a vedl je k tomu, aby psali více česky, nežli latinsky. U něho na Kotýřině se scházel kroužek českých spisovatelů, kteří se od 15. května 1542 směli psát „z Chotýřiny“. Byli to: Matouš Kolín (Collinus), Jan Šentygar (Dumentus), Jan Racek (Roderich) a Traján. Kotýřinu tehdy obzvláště opěvoval v jedné latinské básni nadaný Janův příbuzný, pan Bohuslav Hodějovský z Hodějova.

Náves v KotýřiněJan Hodějovský, jako zemský místosudí, měl se zvíkovským purkrabím spory o patronaci fary v Kovářově a o vlastnická práva ke Kotýřině a mimoto měl též neshody s Janem a Václavem Hruškovými na Kovářově, kteří jej dokonce ohrožovali na životě. Proto roku 1541, v pondělí po předbořické pouti, prodal chotěřínskou tvrz, poplužní dvůr, ves i slavoňovský dvůr s rybníky manželce Jana Hrušky z Trkova (nebo též ze Strkova) na Kovářově. Koupil si následně tvrz a statek Borotín, později pak Řepici u Strakonic, kam se následně natrvalo odstěhoval a kde také dne 11. února 1566 zemřel ve věku 70 let. Jeho rodová větev, přestože byl čtyřikrát ženatý, vymřela již jeho dcerou Alenou, manželkou Mikuláše Dýma ze Stříteže. Jiná větev, po jeho bratranci, držela až do bitvy na Bílé Hoře Milevsko.

Cesta k PřílepovuVáclav Hruška zdědil pak statek Kotýřinu po své manželce a po jeho smrti pak jeho syna Jan mladší Hruška ji prodal roku 1568 Zikmundovi Kafuňkovi z Chlumu a na Hůrce. Roku 1584 pak Kotýřina přešla prodejem Janu Jiřímu a Janu Vilémovi ze Švamberka. Při dělení téhož roku pak Kotýřina připadla do panství orlického. Od té doby náležela Švamberkům a měla své další osudy společné s Kovářovem. Roku 1727 se dostala do držení Shwarzenberků, v jejichž držení zůstala až do zrušení poddanství roku 1848.

K této vsi náleží samota Kroupov, ke je mlýn, který roku 1727 koupil orlický kníže Adam Frant. V okolí je množství rozesetých balvanů, které tvoří zalesněné ostrůvky. 14. srpna 1938 bala na statku rolníka Vlny, který stojí na místě původní kotýřinské tvrze, na památku Jana Hodějovského odhalena pamětní deska s tímto textem: Zde na tvrzi Chotěřínské se narodil slavný humanista Jan Hodějovský z Hodějova (1496–1566), místosudí království Českého a později pán na Řepici, štědrý podporovatel humanistického básnictví. Věnovali rodáci z kovářovského okolí r. 1938.

Kaplička sv. Jana Nepomuckého v KotýřiněNa návsti v Kotýřině stojí kaplička zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Byla postavena roku 1906 na soukromém pozemku pana Josefa Kotašky, malíře, který ji uvnitř také vyzdobil malbami. Roku 1907 byl pak v ní pověšen zvonek. V devadesátých letech byla kaplička opravena. Stavba se nese v novorománském slohu. Ve spodní části věžičky je okénko, ve kterém je umístěna soška Matky Boží. Boční stěny kaple jsou uvnitř zdobeny krásnými nástěnnými malbami. V závěru kapličky je umístěn dřevěný vyřezávaný zlacený oltřář, jehož štít zdobí motiv Božího oka, oltářní obraz od Sylvy Zbořila představuje sv. Jana Nepomuckého.

Roku 1848 měla Kotýřina 138 obyvatel, 1940 pak 124 obyvatel.

Další fotografie:

Pohled na kapličku ze silnice od VesceZbytky kamenného tarasuNáves v KotýřiněDomy se zachovalým rozložením fasádZachovalá roubenkaPůvodní stavení...Dům naproti kapličce

Z POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XXV. SVĚTOVÉMU DNI MLÁDEŽE

28. března 2010

„Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“

(Mk 10,17)

Milí přátelé, letos slavíme pětadvacáté výročí založení Světových dnů mládeže, které ctihodný Jan Pavel II. zamýšlel jako každoroční setkání mladých věřících na celém světě. Byla to prorocká iniciativa, která přinesla hojné ovoce a umožnila novým křesťanským generacím, aby se setkaly, naslouchaly Božímu slovu, objevily krásu církve a prožily silné zkušenosti víry, které mnoho mladých lidí dovedly k rozhodnutí zcela se darovat Kristu.

Příští Světové setkání mladých se bude konat v srpnu 2011 v Madridu.

Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? (Mk 10,17)

1. Ježíš potkává mladého člověka

Tento příběh působivě popisuje velkou Ježíšovu pozornost vůči mladým lidem, vůči vám, vůči vašim očekáváním, vašim nadějím. Ukazuje jeho velkou touhu setkat se s vámi osobně a navázat s každým z vás rozhovor. Kristus se opravdu na své cestě zastaví, aby odpověděl na otázku tazatele a prokázal, že je zcela k dispozici onomu mladému člověku, jenž je veden vroucím přáním promluvit s „dobrým Mistrem“, aby se od něho naučil správně jít po své životní cestě. Tímto evangelním úryvkem chtěl můj předchůdce každého z vás vybídnout, abyste vedli „vlastní rozhovor s Kristem – rozhovor, který má pro mladého člověka klíčový a zásadní význam“.

2. Ježíš na něho pohlédl s láskou

Svatý Marek v evangelním příběhu zdůrazňuje, jak „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (Mk 10,21). V Pánově pohledu je jádro tohoto mimořádného setkání i celé křesťanské zkušenosti. Křesťanství není v první řadě morálkou, nýbrž zkušeností s Ježíšem Kristem, jenž nás osobně miluje, mladé i staré, chudé i bohaté; miluje nás i tehdy, když se k němu obracíme zády.

V této lásce spočívá zdroj celého křesťanského života a hlavní důvod pro evangelizaci: pokud jsme se opravdu setkali s Ježíšem, nemůžeme se vzdát toho, abychom o něm vydávali svědectví těm, kteří se ještě nesetkali s jeho pohledem!

3. Objev životního poslání

Bohatý mladík se Ježíše ptá: „Co musím dělat?“ Tak jako onen mladý člověk z evangelia, možná i vy prožíváte stavy nestálosti, vnitřního zmatku nebo utrpení, jež vás vedou k tomu, abyste usilovali o život, který není průměrný, a abyste se ptali: V čem spočívá vydařený život? Co musím dělat? Jaké by mohlo být mé životní poslání? „Co musím dělat, aby můj život měl plnou hodnotu a plný smysl?“

Usilovně naslouchejte Bohu, jenž má pro každého z vás svůj láskyplný plán, abyste objevili své životní poslání, které vás může učinit zcela šťastnými. Z jeho odpovědi nemějte strach! „Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí!“ (1Jan 3,20)

4. Pojď a následuj mě!

Zármutek bohatého mladíka z evangelia vzniká v srdci každého člověka, který nemá odvahu následovat Krista a učinit správnou volbu. Nikdy není ale příliš pozdě na to, abychom mu odpověděli!

Nebojte se, drazí chlapci a děvčata, když vás Pán volá k řeholnímu, mnišskému a misionářskému životu nebo k zvláštnímu zasvěcení. Tomu, kdo odvážně odpoví, daruje hlubokou radost!

Kromě toho vyzývám také ty, kteří cítí povolání k manželství, aby ho přijali s vírou, dali mu pevné základy a prožívali velkou a věrnou lásku, otevřenou k daru života, který je bohatstvím a darem pro společnost a církev.

5. Zaměřeni na život věčný

„Co mám dělat, abych měl život věčný?“

Ptát se na definitivní budoucnost, která očekává každého z nás, dává plný smysl bytí, protože nezaměřuje životní plán k omezenému a pomíjivému horizontu, ale k široké a hluboké perspektivě. Drazí mladí, povzbuzuji vás, abyste nezapomněli na tuto perspektivu svého životního plánu: jsme povoláni k věčnosti. Bůh nás stvořil, abychom byli navždy s Ním. Pomůže vám dát plný smysl vaší volbě a hodnotu vašemu životu.

6. Přikázání, cesta autentické lásky

Ježíš bohatému mladíkovi připomíná desatero přikázání. Tato přikázání jsou nezbytnými výchozími body k prožívání lásky, k jasnému rozlišování dobra od zla a k budování důkladného a trvalého životního projektu. Také vás se Ježíš ptá, zda znáte Desatero, zda se snažíte formovat své svědomí podle božského zákona a zda podle něho také žijete.

Jistěže se jedná o požadavky, které vedou proti proudu současné mentality, jež nabízí svobodu zbavenou hodnot, pravidel a objektivních norem, a vyzývá k odmítání jakýchkoliv omezení chvilkových přání. Místo aby tato nabídka vedla člověka ke skutečné svobodě, svazuje ho tak, že se stává otrokem sebe sama, vlastních bezprostředních žádostí, svých model, jako jsou moc, peníze, nevázané rozkoše a vábení světa, a činí ho tak neschopným následovat své vrozené povolání k lásce.

Bůh nám dává přikázání, protože nás touží vychovávat k pravé svobodě. Naslouchat jim a uvádět je do praxe neznamená odcizit se, ale naopak najít cestu, která vede k opravdové svobodě a lásce, protože přikázání nás na cestě za štěstím neomezují, ale naopak nám ukazují, jak ho najít. Ježíš na začátku rozhovoru s bohatým mladíkem připomíná, že zákon Bohem nám daný je dobrý, protože „Bůh je dobrý!“.

Kristus volá každého z vás k tomu, abyste se pro Něj nasadili a abyste přijali vlastní zodpovědnost v budování civilizace lásky. Jestliže budete následovat jeho slovo, i vaše cesta se prozáří a přivede vás k vysokým cílům, které vám přinesou radost a plný smysl života.

Ať vás Panna Maria, Matka církve, provází svou ochranou. Ujišťuji vás svou vzpomínkou v modlitbě a s velkou láskou vám žehnám.

Ve Vatikánu, 22. února 2010

Benedikt XVI.

27. 3. ráno nasedáme u sousedů do auta přesně v 7.00 a za dvě minuty přistupuje Bára Mošanská a potom v zahrádce Martina Soukupová. Standa Frýdl řídí babiččina „Ferdu“ směr České Budějovice, kde po hodině a půl trvajícím cestování přistáváme kolem půl deváté. Krátké seznámení s budovou BiGy (biskupského gymnázia), registrace a přesuneme se do katedrály sv. Mikuláše. Tady už v 9 hodin začíná program. Na úvod je krátké představení se v podobě otázek, na které odpovídáme různě: tleskáním = tleskačka, syčením = syčáci, dupáním = dupák. Otázky jsou spíš na zmapování situace z kolika vikariátů a kolik lidiček přijelo, jak jsou asi věkově staří atd., apod.

Po katechezi otce biskupa Posáda se přemísťujeme zpět do budovy BiGy, kde jsou připraveny různé skupinky. Nabídka je pestrá a není jednoduché zvolit.

Dopolední skupinky
1. Mons. Jiří Paďour – Jaký je náš Bůh?
2. Mons. Pavel Posád – Následování Krista
3. Jan Samohýl – Identita muže a ženy
4. František Štěch – Věčný život = vzkříšení X reinkarnace ?
5. P. Josef Prokeš – Životní cesta…
6. P. Milan Mihulec – Když se modlitba nedaří
7. manželé Poláčkovi – Důležité pilíře partnerského vztahu
8. Mons. Karel Fořt – Věrnost Kristova kněze
9. P. Jan Hamberger – Mládí jako výzva
10. Josef Cepák SPORT -> pasivně i aktivně

My dvě se sestrou Kateřinou zůstáváme hned u vchodu, kde ve třídě 1. C je skupinka nazvaná: Jaký je náš Bůh?- Mons. Jiří Paďour. Jaký Bůh je a jaký naopak není? Jak vnímal dobrotu Boha vyvolený národ Izraele? A jak z této zkušenosti můžeme čerpat my? Jak se změnil pohled na Boha příchodem jeho Syna?...

V jídelně dostáváme oběd, kterým jsme obě překvapené, protože počítáme s gulášem, těstovinami nebo jiným podobným jednodušším jídlem, ale držte se: je řízek s bramborovým salátem. Smile

Po obědě je opět výběr:

11. P. Jindřich Šrajer – Víra, naděje, láska tváří v tvář utrpení a bolesti
12. P. Josef Prokeš – Čemu věří křesťan?
13. Jan Samohýl – Je pro muže dobré, aby se ženy nedotýkal (srov. 1Kor 7,1)
14. Stanislav Frýdl – Jak žít s Písmem (z Písma)?
15. Jozef Gumenický a bohoslovci – Život v semináři
16. manželé Poláčkovi – Spiritualita muže a ženy aneb duchovní život v páru?
17. Pavla Petrášková – Evangelizace – co s tím?
18. Jan Lazar – Cesta do Santiaga de Compostela
19. P. Jan Fatka – Specifické povolání kněze
20. Mikuláš Čížek – Dramatická skupinka
21. Alča Maňáková – Výtvarná skupinka

Mě lákalo hned několik témat, ale nakonec zvítězila cesta do Santiaga de Compostela. Nebudu vás, čtenáře unavovat popisem, bylo to pěkné a zde se můžete podívat, co vy sami budete  potřebovat na cestu.

Bára s Martinou navštívily výtvarnou skupinku, kde si obě vyrobily z korálků pěkné náušnice.

Standa měl odpoledne program daný. Byl jedním z přednášejících. Jeho téma Jak žít s Písmem sv. také nalákalo dost mladých lidí.

Ve tři hodiny společná mše sv. v katedrále ukončila celodenní program.

Cestou domů jsme se všichni shodli, že příští rok JEDEME ZNOVU!!!! Nechcete se k nám přidat?

Zde si můžete přečíst poselství Sv. otce Benedikta k světovému setkání mládeže.

Obec Vesec se dříve jmenovala Vestec. Zde stávala dříve tvrz, kde sídlili vladykové z Vesce. Zmínka o této tvrzi pochází z roku 1223, kdy zde sídlil Purchard z Vesce.

Náves ve Vesci Roku 1260 patřil statek Ratiboři z Vesce. Počátkem 14. století zde sídlil Dominik z Vesce, jeho manželka se jmenovala Svata. V letech 1364–1389 zde hospodařil jejich syn Mareš z Vesce, zvaný také Martin, který roku 1364 prodal pole u Kovářova opatovi milevského kláštera. V roce 1383 měl v držení díl pole patřící ke kostelu v Kovářově a v té době také vychovával dceru Burkharda z Kovářova, Annu. V roce 1456 je zmínka o Janu Smetanovi z Vesce. V té době se ves dělila na dolní a horní, kde také byla tvrz se dvorem. Roku 1463 pak používal Mikuláš Barchanec z Vesce jako pečetidla znamení psa. Roku 1485 byla v majetku Vaňka a Oldřicha z Vesce ves Voltýřov. Koncem 15. století se pak Vesec dostal do majteku statku kovářovského. Tvrz nebyla obývána a postupně pustla a s ní i přilehlý dvůr, až tyto stavby beze zbytku zanikly. Roku 1616 pak vesnice přešla do majetku Orlíka. Ještě v roce 1940 se připomíná, že výstavné budovy hospodářství Smetany a Habarta ukazují na to, že jim jako stavivo posloužila rozpadlá tvrz, což nebylo nic neobvyklého. V roce 1848 měla vesnice 168 obyvatel, v roce 1930 pak 152. K roku 2001 zde žilo 79 obyvatel.

Kaple sv. Jana NepomuckéhoNa návsi stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého se zvoničkou v její horní části. Byla postavena v letech 1857–1858, dodnes se uchovala žádost k povolení stavby na okresním úřadu. Stavba byla postavena v pseudorománském stylu, tak jak bylo tehdy běžné. Opravena byla v devadesátých letech 20. století. V současnosti se obnovuje starobylý kamenný kříž, který je umístěn před kapličkou.

Stránky