Záluží je ves asi 1 km severozápadně od Kovářova vpravo od silnice spojující Kovářov a Předbořice. Název vznikl podle jedné verze spojením slov za luhy – za loukami. Podle jiné teorie jsou to slova – Záluží od Kovářovaza louží (Zálužský rybník). Dříve zde byly poplužní dvory. Uprostřed osady stojí kaplička. Tato malá osada si zachovala svůjZálužský rybník starobylý ráz, rozkládá se v těsné blízkosti Zálužského rybníka, ve kterém se nachází množství balvanů různých tvarů a velikostí. Nad Zálužským rybníkem je rybník Frank, ke kterému vede stará cesta ze Záluží. V okolí osady je opět mnoho zajímavých kamenů, které jsou pro zdejší krajinu typické.

Kaplička v ZálužíVe středu obce na návsi mezi čtyřmi lipami stojí výklenková kaplička se zvoničkou. Roku 1923 ji nechala postavit obec. V jejím výklenku stojí socha Panny Marie s Dítětem. Zvonek do této kapličky zakoupila rodina Dvořákova, což dosvědčuje dedikace na něm zapsaná. Tento zvonek podlehl válečné rekvizici za druhé světové války a dodnes nebyl nahrazen. Bližší informace si můžete přečíst v této knize Mgr. Pavly Šimečkové.

K roku 1869 obec čítala 71 obyvatel, roku 1940 11 popisných čísel a 64 obyvatel, dnes je zde 16 čísel a pouhých 16 obyvatel. V obci býval sbor dobrovolných hasičů založený roku 1913.

Dále se můžete podívat na stránku o Záluží na wikipedii.

Rybník FrankStatek v ZálužíKaplička v ZálužíNáves v ZálužíZáluží náves k silnici...Záluží z ptačí perspektivy...Horní část Záluží...

Duchovní správce

Mgr. Vavřinec Martin Šiplák, O.Praem.
tel.: 775 143 442
e-mail: martin.siplak(zavinac)centrum.cz

Římskokatolická farnost Kovářov

U Bažantnice 556
399 01 Milevsko
IČO: 63863014
Banka: 4850792399/0800

Domov Svaté Zdislavy

Předbořice 51
398 55, Kovářov
provozován zapsaným spolkem Rodina Předbořice, odkaz na jeho stránky zde.

Některé odkazy

Přihlášení pro registrované uživatele: zde.

TVÉ SLOVO MI DÁVÁ ŽIVOT (Žl 119)

Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

(Jak 1,18-25)

Živé slovo, důvěrné setkání, pramen života

Papež Jan Pavel II. v jednom ze svých dokumentů napsal: „…biblický text máme vnímat jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život…“ (Novo millennio ineunte, čl. 19). Svatý otec Benedikt XVI. na tuto myšlenku Jana Pavla II. navazuje, když říká: „…ve vytrvalé četbě Písma svatého doprovázené modlitbou se uskutečňuje důvěrný rozhovor, ve kterém při četbě nasloucháme Bohu, který k nám promlouvá, a modlitbou mu s důvěrou a s otevřeným srdcem odpovídáme…“ (Mezinárodní kongres o Písmu svatém v životě církve). „Písmo svaté je pramenem a zdrojem duchovního života křesťana, člověka“ (DV, čl. 21) čteme v koncilním dokumentu o Písmu svatém.

Četba Písma svatého je pro život křesťana něčím zásadním. Avšak jak k němu máme přistupovat? Mnohé lidi od četby Písma svatého odradí fakt, že Bible nepatří k nejtenčím knihám. Jiní na něj zapomínají. Jiní si myslí, že četba Písma je jen pro odborníky řeholníky, kteří žijí v klášteře, nebo pro kněze, ale není to pro ně, protože tomu stejně nerozumějí.

Dnes potíž spočívá v ještě v jedné věci. Mnoho lidí si uvědomuje, že jim něco chybí, zakouší v sobě jakousi vnitřní vyprahlost, prázdnotu. Ale nevědí, kam se mají obrátit a tak hledají všude možně. Smutným faktem je, že takto hledá i mnoho křesťanů a jen málo z nich se obrátí k Písmu svatému. Člověk v dnešní době žije v neustálém spěchu. Pořád se za něčím žene a neustále nemá čas. Chce něčeho dosáhnout a prostředkem k tomu bývá velmi často výřečnost. Mlčení, mlčenlivost a tichost jsou dnes vlastnosti, které se netěší přílišné oblibě. Ale apoštol Jakub nám ve svém listu právě připomíná, že máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení. Když chceme číst Písmo svaté, základním postojem k tomu je postoj naslouchání. A tento postoj od nás vyžaduje, abychom se zastavili a na chvíli se přestali hnát kupředu.

Číst Písmo svaté není stejné jako číst noviny. Svatý otec Benedikt XVI. nám připomíná, že četba Písma svatého je setkání, které se uskutečňuje v naslouchání a v odpovědi. Toto setkání je živé, protože je to setkání s živým Slovem, které nás oslovuje, orientuje a buduje náš život. A tak četbou Písma svatého křesťané mají čerpat z pramene duchovního života.

Lectio divina

Jednou z prastarých metod četby Písma svatého je lectio divina. Ta mívá většinou tři po sobě jdoucí etapy: přijmout slovo, rozjímat slovo a uskutečňovat slovo v praxi.

Naslouchání

První etapa začíná tedy nasloucháním Božímu slovu. „Naslouchání“ je něco jiného než „slyšení“. „Slyšení“ je spíše pasivní postoj, ve kterém něco slyším. Mnohdy to co slyším ani dlouho v sobě neuchovám. Jak se říká „jedním uchem dovnitř, druhým ven“. Když něčemu, nebo lépe řečeno někomu, „naslouchám“ jsem aktivní, jsem přítomný tělem i duchem v tom, co se odehrává. Proto četba Písma je skutečné setkání. V této první etapě jsou všechny možné způsoby, kterými se člověk dostává do styku s Písmem. Na prvním místě je to jistě při liturgii, při mši svaté, kde se setkáváme s Písmem v bohoslužbě slova. Je třeba také zmínit různé biblické hodiny, četba komentářů a jiných pomůcek. Avšak nenahraditelná je soukromá četba Písma doma.

Tato první etapa však v sobě obsahuje dvě nebezpečí. Prvním je „neosobní“ četba Písma. Mnozí čtou Písmo svaté, zkoumají ho a vykládají, ale ve skutečnosti se jím nenechají oslovit. Obávají se nejasných míst v Písmu a snaží se je za každou cenu, stůj co stůj, vyložit a objasnit. Ale skutečný smysl jim mnohdy může uniknout. Takoví lidé by neměli mít strach z těch nejasných míst, ale spíše z těch jasných. Ne že bychom měli všichni tento problém. Avšak to neznamená, že se nás toto nebezpečí netýká, když se nezabýváme studiem Písma a jeho výkladem. Nebezpečí „neosobní“ četby Písma svatého číhá na každého. A mnoho křesťanů mu propadají. Můžeme si položit otázku, kolik z nás si pamatuje o čem byla čtení při nedělní bohoslužbě? Při liturgii je toto nebezpečí ještě silnější, protože je nám Boží slovo předčítáno, nečteme je my sami. A kolik z nás bohoslužbu slova prožívá jako skutečné a živé setkání s živým Slovem Božím? Svatý Jakub přirovnává četbu Písma k pohledu do zrcadla. Můžeme tedy říci, že kdo zůstane při čtení Písma u studia pramenů, kdo nenaslouchá živému Slovu, nepostoupí dále, ten se podobá člověku, který stráví všechen čas hleděním na zrcadlo, zkoumáním jeho tvaru, materiálu, ze kterého bylo uděláno, a stylu a období, ve kterém vzniklo, aniž by se kdy do toho zrcadla podíval. Pro takového člověka zrcadlo nikdy nenaplní svoji pravou úlohu.

Studium Písma a všeho, co je s tím spojeno je důležité a prospěšné. A máme být vděčni těm, kteří se tomuto studiu věnují a nám tak připravují cestu ke stále lepšímu porozumění biblickému textu. Ale samo bádání nestačí. Stejně tak jako nestačí naše přítomnost v kostele na bohoslužbě, ale je třeba naší aktivní účasti, abychom byli přítomni tělem i duchem a hlavně s otevřeným srdcem, připraveným k naslouchání. Tato připravenost srdce k naslouchání se projevuje i tím, že nemáme strach ze setkání s živým Slovem. Ono nám totiž opravdu nastavuje zrcadlo a my bychom neměli mít strach do něj pohlédnout.

Druhým nebezpečím je doslovné čtení Písma – tzv. fundamentalismus. To znamená, že čteme Písmo způsobem takovým, že se striktně držíme toho, co je napsáno a nehledíme na to, jak daný text vykládat správným způsobem. Např.: zpráva o stvoření světa.

Tato nebezpečí jsou dva extrémy a je třeba najít cestu uprostřed nich. Oba totiž zůstávají u litery a opomíjejí Ducha. To je jim společné.

Rozjímání

Druhá etapa spočívá v „zahledění se“ do Božího slova, v dlouhém prodlévání před zrcadlem, to znamená v rozjímání Božího slova. Církevní otcové používali slova  „žvýkat“ a „přemítat“. Můžeme si to přiblížit takto: Čtení jakoby předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Když tedy překonáme strach z pohledu do zrcadla, které je nám nastaveno, učíme se poznávat „jací jsme“, poznáváme sebe, a objevujeme, jak dalece se nacházíme od Božího obrazu. Pán Ježíš říká: „Já nehledám svou slávu“ (Jan 8,50) – tady je zrcadlo přímo před námi, a hned vidíme jak daleko jsme; „blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3) – další zrcadlo, ve kterém vidíme na kolika zbytečných věcech jsme závislí a také jak jsme povrchní; „láska je shovívavá“ (1Kor 13,4) – a my si uvědomíme, jak jsme netrpěliví, závistiví a zaujatí.

„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč, proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt.“ čteme v listu Židům (Žid 4,12-13). Spíše než bychom pronášeli my soud nad Písmem, měli bychom nechat Písmo pronášet soud nad námi. Nejlepší modlitbou, kterou můžeme začínat rozjímání o Božím slově, je opakovat se žalmistou: „Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoušej mě a poznej mé smýšlení! Pohleď, zda nejdu cestou špatnou, a veď mě cestou odvěkou!“ (Žl 139,23).

Avšak když hledíme do zrcadla Božího slova nevidíme pouze sebe, ale vidíme tam i Boží tvář, nebo ještě lépe vidíme tam Boží srdce. Svatý Řehoř Veliký řekl, že „Písmo je dopis všemohoucího Boha, který píše svému stvoření. V něm se člověk učí poznávat Boží srdce skrze Boží slovo.“ A tak o Bohu jistě platí Ježíšovo slovo: Ústa přece mluví, čeho je srdce plné“ (Mt 12,34). Můžeme říci, že v Písmu k nám Bůh mluví o tom, co naplňuje jeho srdce, a to, co naplňuje jeho srdce je láska. Jak řekl svatý Augustin: „Celé Písmo bylo napsáno proto, aby člověk pochopil, že ho Bůh miluje, a když to pochopí, aby k němu zahořel láskou.“

Když tedy rozjímáme Boží slovo, poznáváme sebe a poznáváme Boha. Poznání Boha bez poznání sebe sama vede člověka zpravidla k domýšlivosti a k aroganci. Poznání sebe bez poznání Boha zase vede k beznaději. Svatý Augustin se modlil: „Pane, ať poznám sebe, abych byl pokorný a skromný, a ať poznám tebe, abych tě miloval.“

Můžeme tedy Písmo svaté pouze číst, nebo jej můžeme rozjímat. Prorok Jeremiáš píše: „Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce.“ (Jer 15,16). Mezi jednoduchou četbou knihy a jejím „strávením“ strávením je velký rozdíl. „Strávené“ slovo je to, které si člověk osvojil, je připodobněn ke slovu, je jím přemožen a podmaněn. Ono je nejsilnějším principem života. Příkladem rozjímání Božího slova je Panna Maria. Evangelista Lukáš o ní píše, že všechna slova uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o nich (Lk 2,19). Metafora o strávené knize se u ní stala skutečností. Slovo naplnilo její nitro.

Uskutečňování slova

Třetí etapou lectio divina je uskutečňování slova. Jak říká apoštol Jakub: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“ (Jak 1,22-25). Pán Ježíš řekl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo (Lk 8,21). Bez uskutečňování slova v praxi je vše iluzí. Ani nemůžeme říct, že slovu Božímu rozumíme, pokud ho neuskutečňujeme. Jak říká svatý Řehoř Veliký: „slovu Božímu rozumíme až tehdy, když ho začneme uskutečňovat ve svém životě.“

Zde se dotýkáme jednoho rozměru naslouchání Božímu slovu a to sice, že naslouchat znamená uskutečnit to, co je slyšeno. Nacházíme v Písmu to, čím se pak máme řídit v našem životě. Boží slova se za současného působení Ducha svatého stávají vyjádřením Boží vůle pro mě v jedné konkrétní chvíli. Poslušnost vůči Božímu slovu je tak každodenní záležitostí. Naslouchání je tak spojeno s poslušností. Neposlouchat pak znamená poslouchat špatně, roztěkaně, poslouchat s nezájmem, bez vztahu k tomu koho posloucháme.

PS: Miluji tě!

Na závěr si dovolím jedno přirovnání, které nám může v ledasčem být nápomocné. Před nějakou dobou šel v multikinech film, který se jmenoval „PS: Miluji tě!“. Bohužel jsem ten film neviděl, vím o něm jen to, co jsem si přečetl, ale ve stručnosti v něm jde o to, že se vše točí kolem mladého páru, který se velmi miluje. Přijde však chvíle, kdy mladý muž zjistí, že umírá a tak než zemře napíše několik dopisů pro svou milou, aby ji pomohly znovu začít žít. Když pak zemře, jeho přítelkyni každý den přijde jeden z těchto dopisů a na konci každého z nich je napsáno: „PS: Miluji tě!“ Myslím, že toto je velká myšlenka, která nám může pomoci při četbě Písma svatého. Jak jsme řekli výše, svatý Řehoř Veliký nám připomíná, že Písmo je dopis, který všemohoucí Bůh píše svému stvoření, aby mu sdělil, jak moc ho miluje. A tak když při mši svaté nasloucháme Božímu slovu, které je k nám přednášeno, mohli bychom říct, že dříve než lektor řekne „Slyšeli jsme slovo Boží“, by mohl k přečtenému textu dodat ono Boží „PS: Miluji tě!“.

Pokaždé když čteme Písmo svaté, máme na konci každého úryvku slyšet Boží zavolání: „PS: Miluji tě!“ A to i tehdy, když v nastaveném zrcadle Písma sami sebe vidíme jako hříšníky. Tak se čtení Písma stává opravdu živím setkáním, ve kterém, pokud s pokorou přijmeme Boží pozvání, se opravdu a skutečně setkáváme s Božím srdcem. A když dokážeme svoje srdce povznést k němu, pak je toto setkání v pravdě setkáním od srdce k srdci. Myslím, že každý z nás, kdo byl někdy zamilovaný a psal si se svým milým, či se svou milou, dopisy, si dobře vzpomene na to, co cítil, když dostal dopis od něj nebo od ní. Jak se mu srdce chvělo nedočkavostí a nadšením. A i když si třeba představoval zrovna něco jiného, co by se mohl dočíst v dopise, přesto byl utvrzen v lásce tím, že na konci dopisu bylo napsáno PS: Miluji tě! Nebojme se tedy setkat s tím, který nám chce říct, jak moc nás miluje. A i když se třeba dočteme na první pohled věci nepochopitelné, nezapomeňme, že na konci každého úryvku stojí: „PS: Miluji tě!“

„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj  hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20).

Standa Frýdl

Z nařízení vlády ČR je nutné při bohoslužbách zachovat min. 2 metrové rozestupy, pokud osoby nepatří do jedné domácnosti. Při příchodu je nutné použít dezinfekci na ruce a po celou dobu bohoslužby mít nasazenou ochranu dýchacích cest (respirátor FFP 2, nanorouška).

Pokud máte zájem o duchovní službu, kontaktujte kněze e-mailem nebo telefonicky.

  Předbořice Kovářov Kostelec Lašovice Klučenice
Pondělí          
Úterý          
Středa 17.00        
Čtvrtek   17.00      
Pátek   18.00   17.00  
Sobota 17.00 lichý týden   17.00 sudý týden    
Neděle  

11.00

  8.00 9.30

První sobota v měsíci: Pechova Lhota v 16.00 hod.

Pro bohoslužby v ostatních farnostech můžete navštívit web bohosluzby.cirkev.cz

Zahrádka u Petrovic se nachází asi 2,5 km východně od Předbořic. Jinak se také nazývala Zahrádka Mladotova, leží v okrese Sedlčany již na území Středočeského kraje.

Své jméno získala ves od vladyků, kteří zde založili statek a tvrz a psali se Zahrádečtí ze Zahrádky. V erbu měli orlici. První známí toho rodu byli bratři Vojslav a Diviš, záznam je z roku 1365. Vojslav prodal roku 1373 jistý plat milevskému klášteru a spolu s Divišem jim také náležel jeden hlas při ustanovování faráře v Předbořicích. Po roce 1413 se již Diviš ani Vojslav v Zahrádce nepřipomínají.

Dalším majitelem Zahrádky byl Jan Brus ze Zahrádky. Ten byl ve službách pánů z Rožmberka a v Zahrádce se prakticky nezdržoval, od roku 1433 byl hejtmanem v Třeboni. Jeho rodný bratr Svojše ze Zahrádky se přidal k Táboritům, o nichž dostal roku 1430 Rokycany a hrad Vildštejn, který byl dobyt na Rožmbercích. Roku 1442 byl velitelem plenícího vojska, které vpadlo do Rakouska, pak roku 1443 pomáhal při tažení proti Rožmberkům a po pěti letech se zúčastnil tažení na Prahu. Zemřel roku 1450, prý se před smrtí pomátl na rozumu. Nicméně se zdá, že Svojše Zahrádku prodal, protože ta se připomíná v polovině 15. století jako majetek kovářovského statku.

Nová majitelka, Barbora z Jetřichovic, ji 15. března 1497 spolu s kovářovským statkem prodává Janovi z Orlova a Janu Hroškovi ze Strkova. Když se později tito dva páni dělili, ponechal si Jan z Orlaova Zahrádku a postoupil polovici své manželce Markétě z Pelhřimova. Po její smrti byla tato polovice roku 1512 darována králi a od něj ji získali bratři Karlíkové Drahkovští. Druhou polovinu pak užívala Kateřina z Pelhřimova, manželka Petra Halaše z Radimovic, která později – asi po roce 1524 – získává celý statek.

Po ní pak Zahrádku zdědil Václav Halaš, zřejmě její syn, od něhož ji koupil kolem roku 1543 Adam Zahrádecký ze Zahrádky. Zemřel záhy, již po třech letech a byl pochován v kostele v Předbořicích, jeho náhrobek je zde v podlaze dodnes patrný.

Po něm pak Zahrádku vlastnili Jiljí a Mikuláš, kteří byli roku 1552 povýšeni králem do rytířského stavu a směli užívat titul „Zahrádečtí z Vlčí hory“. Jejich erbem byl štít, v levé polovici žlutý s bílým chrtem, který měl okolo krku obojek a pravé polovině byl štít modrý s vlkem. Nad štítem byl klenot s polovicí vlka ve skoku. Ani Jiljí ani Mikuláš neměli dědice, proto po jejich smrti roku 1564 zdědili jejich erb příbuzní Václav a Jan a Zahrádka připadla jim. V roce 1572 již držel statek samotný Václav. Z jeho života se uchovala zmínka, že bez příčiny ztýral předbořického faráře Jana. Sám později rozprodával svůj majetek, a tím i Zahrádku roku 1609 Janu Pintovi Bukovanskému z Bukovan, který však statek mohl převzít teprve po dlouhých soudech roku 1617.

Po jeho smrti převzal Zahrádku roku 1619 Václav, snad jeho syn, který tu hospodařil až do své smrti roku 1632. Statek pak měla dědit dcera, ale tak se nestalo, protože jako nová majitelka je uváděna Alena Salomena, ovdovělá Černínová z Chudenic, po druhá pak provdaná Merlová. Ta prodává Zahrádku roku 1635 Dorotě Ryterové z Vražného, která ji opět po třech letech prodává, tentokrát Jindřichu Matesovi z Vaitmile. Po něm se roku 1651 stává vlastníkem Šebestián Čabelický ze Soutic, jemuž patřil také Trkov. Po jeho smrti ji přebírá roku 1661 Václav Karel, spolu s Trkovem a po matce i Suchdol. Roku 1663 prodává Zahrádku i Trkov Salomeně Vaitmilové, po níž se stává roku 1681 majitelkou Anna Veronika Vratislavská ze Zvůle. Později pak Zahrádka spolu s Kosobudami, Zadním a Předním Chlumem patří Janu Vilému Mladotovi ze Solopisk. Po něm Zahrádka získává přízvisko „Mladotova“. Ten před svou smrtí roku 1710 vystavěl na Zadním Chlumem zámek ve tvaru hvězdy. Po jeho smrti pak Zahrádka přechází koupí do majteku Jana Erasma Cukra z Tamfeldu. Ten zde vystavěl pohodlný zámeček, který zde stával donedávna, v němž také bydlel. V zámku byla také kaple a při ní vydržoval kaplana, který zde denně sloužil mši svatou. Zámek obsadil místo někdejší tvrze, která ještě v první pol. 18. století, tedy před stavbou zámku měla v přízemí dvě nebo tři klenuté místnosti a nahoře dva pokoje. Při stavbě zámku pak byla rozebrána na stavební materiál.

Hrabě Cukr zemřel bez dědiců roku 1781 a jeho majetek pak připadá vdově Markétě rozené Malovcové z Malovic. Od roku 1787 zde pobýval hrabě Jan Fr. Liner, který kapli někdy po roce 1788 zrušil a přeměnil ji na obývací pokoj.

19. století je ve znamení mnohých majitelů, kteří se zde střídali v poměrně rychlém sledu. Uvedeme je pouze ve výčtu s rokem odkdy ji vlastnili: Gotthard Ondřej (od r. 1802), Jan Aderle a Schmidburg s manželkou Terezií (od r. 1810), Filip Kallivoda s manželkou Malovcovou z Malovic (od r. 1812), hraběnka Terezie Michnová z Vacinova (od r. 1813), Antonín Josef a František Hanisch (od r. 1814), Eleonora Hanischová (od r. 1816), Kryštof Hanisch (od r. 1820), Malny Karel a Terezie (od r. 1828), Jindřiška Vobořilová (od r. 1835), Vojtěch Mladota ze Solopisk (od r. 1841), Josef Kundrath (od r. 1851), Josef Valenta (od r. 1854), Josef Kundrath a nezletilá M. Valentová (od r. 1866), Al. Valenta (od r.1879). Konečně pak roku 1882 přebírá Zahrádku Jiří Lang, který je pak vystřídán roku 1889 Čestmírem Langem a jeho manželkou Pavlínou. Od roku 1921 pak zde hospodařil Čestmír Lang mladší se svou ženu Marií.

Roku 1785 měla zahrádka 12 čísel, roku 1930 pak 28 domů a 134 obyvatel. Roku 1940 pak 30 čísel a 173 obyvatel. Dnes 26 čísel a 42 trvale evidovaných obyvatel.

Zámeček v ZahrádcePůvodní tvrz, jak již bylo zmíněno, stávala asi severně od zámečku na malém návrší. Dnes po ní není ani stopa. Zámek byl stavěný ve střízlivém duchu a v jeho okolí byl velkostatek a od roku 1896 lihovar. Střecha zámečky bývala mansardová, dřevo krovu bylo datováno k roku 1720. Ozdobná fasáda měla ozdoby nad okny. Zámek je v současnosti zbořen. V obci je od roku 1895 hasičský sbor.

Stránky