Zahrádka u Petrovic se nachází asi 2,5 km východně od Předbořic. Jinak se také nazývala Zahrádka Mladotova, leží v okrese Sedlčany již na území Středočeského kraje.

Své jméno získala ves od vladyků, kteří zde založili statek a tvrz a psali se Zahrádečtí ze Zahrádky. V erbu měli orlici. První známí toho rodu byli bratři Vojslav a Diviš, záznam je z roku 1365. Vojslav prodal roku 1373 jistý plat milevskému klášteru a spolu s Divišem jim také náležel jeden hlas při ustanovování faráře v Předbořicích. Po roce 1413 se již Diviš ani Vojslav v Zahrádce nepřipomínají.

Dalším majitelem Zahrádky byl Jan Brus ze Zahrádky. Ten byl ve službách pánů z Rožmberka a v Zahrádce se prakticky nezdržoval, od roku 1433 byl hejtmanem v Třeboni. Jeho rodný bratr Svojše ze Zahrádky se přidal k Táboritům, o nichž dostal roku 1430 Rokycany a hrad Vildštejn, který byl dobyt na Rožmbercích. Roku 1442 byl velitelem plenícího vojska, které vpadlo do Rakouska, pak roku 1443 pomáhal při tažení proti Rožmberkům a po pěti letech se zúčastnil tažení na Prahu. Zemřel roku 1450, prý se před smrtí pomátl na rozumu. Nicméně se zdá, že Svojše Zahrádku prodal, protože ta se připomíná v polovině 15. století jako majetek kovářovského statku.

Nová majitelka, Barbora z Jetřichovic, ji 15. března 1497 spolu s kovářovským statkem prodává Janovi z Orlova a Janu Hroškovi ze Strkova. Když se později tito dva páni dělili, ponechal si Jan z Orlaova Zahrádku a postoupil polovici své manželce Markétě z Pelhřimova. Po její smrti byla tato polovice roku 1512 darována králi a od něj ji získali bratři Karlíkové Drahkovští. Druhou polovinu pak užívala Kateřina z Pelhřimova, manželka Petra Halaše z Radimovic, která později – asi po roce 1524 – získává celý statek.

Po ní pak Zahrádku zdědil Václav Halaš, zřejmě její syn, od něhož ji koupil kolem roku 1543 Adam Zahrádecký ze Zahrádky. Zemřel záhy, již po třech letech a byl pochován v kostele v Předbořicích, jeho náhrobek je zde v podlaze dodnes patrný.

Po něm pak Zahrádku vlastnili Jiljí a Mikuláš, kteří byli roku 1552 povýšeni králem do rytířského stavu a směli užívat titul „Zahrádečtí z Vlčí hory“. Jejich erbem byl štít, v levé polovici žlutý s bílým chrtem, který měl okolo krku obojek a pravé polovině byl štít modrý s vlkem. Nad štítem byl klenot s polovicí vlka ve skoku. Ani Jiljí ani Mikuláš neměli dědice, proto po jejich smrti roku 1564 zdědili jejich erb příbuzní Václav a Jan a Zahrádka připadla jim. V roce 1572 již držel statek samotný Václav. Z jeho života se uchovala zmínka, že bez příčiny ztýral předbořického faráře Jana. Sám později rozprodával svůj majetek, a tím i Zahrádku roku 1609 Janu Pintovi Bukovanskému z Bukovan, který však statek mohl převzít teprve po dlouhých soudech roku 1617.

Po jeho smrti převzal Zahrádku roku 1619 Václav, snad jeho syn, který tu hospodařil až do své smrti roku 1632. Statek pak měla dědit dcera, ale tak se nestalo, protože jako nová majitelka je uváděna Alena Salomena, ovdovělá Černínová z Chudenic, po druhá pak provdaná Merlová. Ta prodává Zahrádku roku 1635 Dorotě Ryterové z Vražného, která ji opět po třech letech prodává, tentokrát Jindřichu Matesovi z Vaitmile. Po něm se roku 1651 stává vlastníkem Šebestián Čabelický ze Soutic, jemuž patřil také Trkov. Po jeho smrti ji přebírá roku 1661 Václav Karel, spolu s Trkovem a po matce i Suchdol. Roku 1663 prodává Zahrádku i Trkov Salomeně Vaitmilové, po níž se stává roku 1681 majitelkou Anna Veronika Vratislavská ze Zvůle. Později pak Zahrádka spolu s Kosobudami, Zadním a Předním Chlumem patří Janu Vilému Mladotovi ze Solopisk. Po něm Zahrádka získává přízvisko „Mladotova“. Ten před svou smrtí roku 1710 vystavěl na Zadním Chlumem zámek ve tvaru hvězdy. Po jeho smrti pak Zahrádka přechází koupí do majteku Jana Erasma Cukra z Tamfeldu. Ten zde vystavěl pohodlný zámeček, který zde stával donedávna, v němž také bydlel. V zámku byla také kaple a při ní vydržoval kaplana, který zde denně sloužil mši svatou. Zámek obsadil místo někdejší tvrze, která ještě v první pol. 18. století, tedy před stavbou zámku měla v přízemí dvě nebo tři klenuté místnosti a nahoře dva pokoje. Při stavbě zámku pak byla rozebrána na stavební materiál.

Hrabě Cukr zemřel bez dědiců roku 1781 a jeho majetek pak připadá vdově Markétě rozené Malovcové z Malovic. Od roku 1787 zde pobýval hrabě Jan Fr. Liner, který kapli někdy po roce 1788 zrušil a přeměnil ji na obývací pokoj.

19. století je ve znamení mnohých majitelů, kteří se zde střídali v poměrně rychlém sledu. Uvedeme je pouze ve výčtu s rokem odkdy ji vlastnili: Gotthard Ondřej (od r. 1802), Jan Aderle a Schmidburg s manželkou Terezií (od r. 1810), Filip Kallivoda s manželkou Malovcovou z Malovic (od r. 1812), hraběnka Terezie Michnová z Vacinova (od r. 1813), Antonín Josef a František Hanisch (od r. 1814), Eleonora Hanischová (od r. 1816), Kryštof Hanisch (od r. 1820), Malny Karel a Terezie (od r. 1828), Jindřiška Vobořilová (od r. 1835), Vojtěch Mladota ze Solopisk (od r. 1841), Josef Kundrath (od r. 1851), Josef Valenta (od r. 1854), Josef Kundrath a nezletilá M. Valentová (od r. 1866), Al. Valenta (od r.1879). Konečně pak roku 1882 přebírá Zahrádku Jiří Lang, který je pak vystřídán roku 1889 Čestmírem Langem a jeho manželkou Pavlínou. Od roku 1921 pak zde hospodařil Čestmír Lang mladší se svou ženu Marií.

Roku 1785 měla zahrádka 12 čísel, roku 1930 pak 28 domů a 134 obyvatel. Roku 1940 pak 30 čísel a 173 obyvatel. Dnes 26 čísel a 42 trvale evidovaných obyvatel.

Zámeček v ZahrádcePůvodní tvrz, jak již bylo zmíněno, stávala asi severně od zámečku na malém návrší. Dnes po ní není ani stopa. Zámek byl stavěný ve střízlivém duchu a v jeho okolí byl velkostatek a od roku 1896 lihovar. Střecha zámečky bývala mansardová, dřevo krovu bylo datováno k roku 1720. Ozdobná fasáda měla ozdoby nad okny. Zámek je v současnosti zbořen. V obci je od roku 1895 hasičský sbor.

Obec Radešín leží pod tzv. Radejskou horou, která se tyčí za obcí do výšky 576 m. Podle dávných pověstí se na této hoře konávaly za pohanských dob oběti, protože platívala za horu posvátnou. Na jižní straně je tedy obec Radešín, neboli Radejšín, jak dokládá prastará historie této obce.

Uprostřed vsi je vystavěna kaplička zasvěcená sv. Janu Nepomuckému z roku 1906. Vpředu je štít, z něhož vyčnívá zděná věžička se čtyřmi nahoře okrouhlými okny, zakončená jehlancovou stříškou s křížkem. V průčelí kaple je slepé kruhové okénko. Kapli z každé strany osvětlují dvě hrotitá okna na nimiž se táhne cípkovitá římsa. V severní části kapličky je zaklenutý presbytář a oltář se sochou sv. Jana Nepomuckého. Podlaha je z cementových dlaždic. Kolem kaple je laťový plůtek a před kapličkou železný křížek na žulovém podstavci. Než byla vystavěna tato kaplička, bývala dřevěná zvonička na střeše u vrat Němečkova statku čp. 10. Měla šindelovou stříšku s hrotem a stávala na dřevěných sloupcích.

K Radešínu patří i půl kilometru na východ vzdálený Kalivodův mlýn, nazvaný tak po původním majiteli Jiřím Kalivodovi z roku 1711 a bývá považován za jeden z nejstarších mlýnů v krajině. Zmínka o něm je v roku 1577 v dílčí smlouvě bratří Smrčků ze Mnichu, kterým tehdy patřil jakožto součást krašovického statku.

Počátky Radešína jsou spjaty se zemanem Radešou, který tu založil své sídlo, které se zprvu jmenovalo Radešin (což znamená Radešův dvůr). Později, snad ve 12. nebo 13. století, se zde usadil vladyka Předbor, který se pas podle svého sídla z Radešína i z Radejšína. Zřejmě pocházel z vladyckého rodu Předbora, který založil blízkou farní ves Předbořice. Předborové později sídlili i jinde, např. ve roce 1413 ve Smolotelích u Příbramě. Ačkoliv Předbor z Radešína podepsal a zpečetil s mnoha jinými rytíři stížný list proti upálení Jana Husa, stal se později odpůrcem husitů a bojoval s katolickými pány. Zúčastnil se s jedním svým pacholkem a se dvěma koňmi obrany hradu Karlštejna, když jej roku 1421 husitské vojko obléhalo a marně dobývalo. Za platné služby i za svou věrnost dostal od císaře Zikmunda ves Hostovnici, která předtím náležela k rozsáhlému panství milevského kláštera. Zůstal již nadále v hradní posádce na Karlštejně, kde také 6. července 1430 zemřel. Měl dva syny: Jana a Pešíka.

Jan Předbor z Radešína bojoval u Lipan roku 1434 ve vojsku pána z Rožmberka. Později se oženil s vdovou Kateřinou z Tažovic na Božejovicích u Milevska. Nějaký čas se zdržoval na božejovické tvrzi a po roku 1450 na tvrzi v Želči u Tábora, kterou i s místním statkem koupil od bratří Rousů. V téže době mu patřil i hrad Střela u Strakonic. Posléze získal od své tety, Machny z Kovářova, tvrz a statek Kovářov a několik okolních obcí, jež pak i s Kovářovem prodal roku 1461 Janovi z Rožmberka. Zemřel okolo roku 1472 bezdětný.

Jeho bratr, Pešík Předbor z Radešína, sloužil také na hradě Karlštejně. Za to dostal roku 1436 do majetku několik vsí: krom Smolotel mu patřilo v letech 1445–1453 Lazsko, r. 1448 Stěžov a do roku 1465 Voltýřov. Žil ještě roku 1482. Měl čtyři syny: Václava, Ondřeje, Zikmunda a Předbora, kteří dědili jak po něm, po svém otci, tak i po svém strýci Janovi. Ondřej dostal Želeč a koupil ještě před rokem 1515 Šelmberk u Mladé Vožice; Václav měl Stěžov a Zikmund s Předborem hospodařili ve Smolotelích.

Předbor z Radešína sídlil od roku 1523 po Mikuláši Smrčkovi ze Mnichu na tvrzi v Obděnicích a od roku 1533 ve Vrchotových Janovicích, k nimž patřily také Martinice. Tehdy náležela Předborovi ještě Bezmíř s tvrzí, kterou pak prodal Janu Voračickému z Paběnic. Měl s manželkou Kristinou Kateřinou z Vrchoviště jediného syna Adama a několik dcer. Když Předbor kolem roku 1530 umírá, prodala vdova Obděnice Oldřichovi Smrčkovi ze Mnichu. Adam hospodařil v Janovicích se svými sestrami do roku 1540, kdy Janovice prodal Janovi staršímu z Říčan a koupil se sestrou Annou kolem roku 1566 polovici Postupic a o několik let později Nemyšl. Adam z Radešína zemřel kolem roku 1580, přičemž po sobě zanechal jednu dceru Ludmilu, která se provdala za Vlachyně z Říčan na Janovicích. Jím tedy vymřel „po meči“ rytířský rod Předborů z Radešína, který měl ve svém erbu vola. Jak vidět z jejich dějin, byl to rod opravdu bohatý a skvělý. Ale je také patrné, že v Radešíně, který byl pro ně malý, se nezdržovali. Zúčastnili se horlivě všech bojů a válečných tažení v 15. a 16. století, a když nastal v zemi klid, nakupovali statky a tvrze jinde, jak se jim příležitost naskytla.

Někdy ke konci 15. století prodali Předborové Radešín a svoje původní sídlo Švamberkům na Zvíkově a Orlíku. Kryštof ze Švamberka je roku 1576 prodává s ještě jinými vesnicemi Bedřichu Doudlebskému z Doudleb na Nadějkově. U nadějkovského statku Radešín dlouho nezůstal. Byl brzy potom připojen k panství chlumeckému.

Brána tvrze ze staré fotografieZ původního vladyckého dvora se pak vyvinulo několik selských statků a chalup. Dvůr stával v místech nynějšího čp. 11, čp. 10 a čp. 20. Do roku 1936 se z něj uchovala neobyčejně vysoká a z tesaných kamenů klenutá brána, u které byla ještě menší branka pro pěší. Ve zmíněném roce 1936 však byla tato stavba, bohužel, zbořena. Vedle zmíněné brány stávávala zajímavá kovárna. Bývala na jižní straně někdejšího rozlehlého dvora, byla pokratá doškovou střechou. Uvnitř byl strop z lepenice a oblých trámů. Celé zařízení napovídalo, že stáří kovárny je několik staletí. U vladyckého dvora pak stávala tvrz s malým pivovarem. Její částečné základy byly odkryty, zároveň se starým sklepem, zaklenutým valenou klenbou.

Osada Radešín čítala v roce 1843 19 čísel a 141 obyvatel, v roce 1930 pak 20 čísel a 111 obyvatel, dnes je vesnice málo obydlená.

Další informace můžete najít na stránkách Radešína.

Vladyčín je ves 2 km severozápadně od Vepic. Leží na severním svahu vrchu Hůrka (574 m. nad mořem). Připomíná se již ve 14. století, kdy patřila původně k milevskému klášteru a po roce 1584 připadla k orlickému panství.

Roubený špýchar ve Vladyčíně...Ves je známa komplexem roubených staveb z období lidové architektury 17. a 18. století. Dále jsou zde lidové stavby a selské usedlosti z 18. a 19. století. Mimořádnou hodnotu má patrový roubený špýchar.

Na návsi stojí zajímavá zvonička vytvořená z vidlicově rozvětveného kmene. Je stará více než 100 let, zhotovená z jimlu, který byl vykopán i s kořeny nedaleko vsi na míště, kterému se říká Na drahách. Stáří stromu bylo v té době asi 200 let. Ze strachu, že by někdy mohla zvonička spadnout, byla později obezděna kameny. Kmen jilmu však začal odspodu uhnívat a opět hrozilo její zřícení a tak byla kalička položena a šrouby připevněna ke kamenému zděnému soklu. Tuto opravu provedl kovář pan Riant z Kovářova. V rozsochu zvoničky je zavěšen nouzový zvonek vytvořený svařením dvou traverz, jakožto náhrada původního zvonku, který byl za války zabrán pro válečné účely. Na vrcholu kapličky je původní litinový křížek.

Při silnici na Petrovice je malá kaplička zasvěcená Panně Marii.

V roce 1930 zde bylo 47 popisných čísel a žilo zde 231 obyvatel. Dnes je využívána převážně k rekreačním účelům.

Další fotografie:

Příjezd do Vladyčína od VepicHasičská zbrojnice...Krásná roubená chalupa na začátku vesniceZvonička na návsi, v pozadí vjezd do statkuVladyčín, pohled na návesDům se zajímavým štítemPěkný dům na výjezdu na KrchovPříjezd od Krchova...Krásná roubenka blízko příjezdu od Krchova...Vladyčín, příjezd k návsi...Výklenková kapličkaNáves ve VladyčíněZajímavý dům na výjezdu ze vsi k Vepicům

Řenkov je ves 1 km východně od Předbořic. Dříve se také nazývala Řemkov. Leží v malebné kotlině na severozápad od hřetu Višťáku na pravém přítoku Předbořického potoka. Na obvodu vsi se zachovaly na několika místech pozůstatky kamenného ohrazení.

Panoráma ŘenkovaNěkolik roubených chalup pochází z odbobí rozvoje lidové architektury v 17. a 18. století. Zmínka o vsi je již z roku 1497, kdy Mašek a Hlavín Petr z Řenkova dosvědčují, že na faře v Kovářově byl kněz vždy pod jednou způsobou. V roce 1575 se uvádí v majetku Kryštofa ze Švamberka na Orlíku a později přešla do majetku Schwarzenbergů. Na svazích zalesněného vrchu Višťáku nad Řenkovem je řada balvanů typických pro zdejší krajinu. Vesnice dnes slouží převážně k rekračním účelům.

Paulova kapličkaPoblíž silnice z Řenkova na Březí se v plotě nachází nově zbudobaná kaplička. Postavil ji na svém pozemku pan Paul z Řenkova. Zbudována byla roku 2008 a téhož roku posvěcena.

V roce 1790 měl jen 8 domů, v roce 1940 18 čísel a 92 obyvatel.

 

Další fotografie:

Řenkov od BřezíPaulův statekVjezd do Paulova statkuPříjezd do Řenkova od BřezíSrub na rozcestí v ŘenkověCesta do ZahrádkyŘenkov, statek u FořtůRozcestí v ŘenkověRybník na návsiCesta směrem na VladyčínHospodářské stavbySrub u cesty na VladyčínPůvodní roubenkaŘenkov, stavení u cesty na VladyčínŘenkov od Vladyčína

Kostelec nad Vltavou patří k velké rodině Kostelců, kterých je v České republice více než dvacet. Krajina mezi hrady Orlíkem a Zvíkovem se nazývala Vltavský újezd a zprvu patřila českým panovníkům. Se založením břevnovského kláštera roku 993 sv. Vojtěchem, došlo i k jeho nadání právě těmito pozemky na pravém břehu Vltavy. Řeholníci pak zde, jak se zde říkalo „U zeleného lesa“, založili na vystouplém návrší farní kostel, kolem něhož záhy vznikla i vesnice. Podle kostela dostala vesnice název „Kostelec“. Duchovní správu zde zajišťovali břevnovští řeholníci a proto zde bylo zřízeno i proboštství. Kostel se jako farní připomíná poprvé roku 1350. Dle majetkových soupisů z roku 1393 a 1404 byly značně bohaté.

Nejstarší záznamy o samotné obci pocházejí z roku 1341. Tehdy jak ves s kostelem i okolím patřily do majetku břevnovského kláštera. Majitelé se pak střídali, až ves přešla roku 1406 ke královskému hradu Orlík a patronátní právo měl nad ním král Václav II. V roce 1436 král Zikmund všechen tento majetek zastavil Janu a Václavu Zmrzlíkovi ze Svojšína na Orlíku. Když Václav Zmrzlík ze Svojšína prodal velkou část svého zboží 2. února 1514 panu Kryštofovi ze Švamberka, postoupil mu i zástavní právo na Kostelec, dvůr i ves s poddanským právem a také vesnice Zahrádka, Jickovice, Žebrákov, Radvánov, Slavoňov jak ves tak i dvůr, Zábrodí u Přílepova, Předíčko, Kraštice a další. Jeho synové Jindřich, Jan, Bohuslav, Ratmír, Václav a Zdeněk 10 října 1534 dokoupili práva k tomuto majetku od opata břevnovského kIáštera Jakuba za 500 kop grošů. Po nich drželi panství knížata z Eggenberku. Dědictvím pak přešlo na knížata ze Schwarzenbergu.

Za třicetileté války plenila místní krajinu švédská vojska generála Torstensona. Pluky loupily, plenily a vypalovaly vsi a kostely. Kostelecká fara zanikla roku 1623 a kostel připadl ke Kovářovu jakožto filiální. V tomto mezidobí si lze udělat představu o stavu duchovní správy z toho, že sem některý duchovní přijížděl z Mirovic sotva jednou za čtvrt roku.

Roku 1760 začal do Kostelce dojíždět kněz i učitel z Kovářova. Zásluhou knížete Josefa Schwarzenberga byl v Kostelci 1. ledna 1762 zřízen špitál, což byl jakýsi ústav pro chudé a práce neschopné a k němu byl ustanoven kaplan a špitální kantor. Povinností kantora bylo hrát při mši na varhany a modlit se za obyvatele špitálu. Prvním špitálním kaplanem byl Jan Ferbert. Prvním kantorem pak byl Jan František Chmel, který byl dosazen 17. února 1762. Již v tom roce začal dobrovolně vyučovat děti z Kostelce a okolí. Působil zde šest let a pak si vyměnil své místo s Jakubem Uhrem ze Záhoří. Po jeho smrti se Chmel do Kostelce opět vrací a svůj úřad zde vykonával až do roku 1791, kdy se uchýlil na odpočinek do špitálu a školu po něm převzal jeho syn Jan Eugen Chmel. V současnosti je špitál obnoven jakožto expozice, ve které můžete shlédnout jak se zde žilo, přečíst si historii jeho vzniku a pravidla, která tam obyvatelé museli zachovávat. Stránky jemu věnované jsou zde.

Roku 1787, byl kostel povýšen na farní a k němu vystavěna fara.

Kostelecká škola

Zbudování budov fary a špitálu v letech 1760-62 byly spojeny také se založením školy roku 1787. Přiděleny k této škole byly obce Kostelec, Přílepov, Zahrádka, Sobědraž a Kostelecké Břehy. Všechny tři budovy tvoří tedy jeden celek a na návrh Josefa Schwarzenberga je založil farář a biskupský vikář ve Zbonicích Jan Adam Svoboda.

Dochoval se seznam žáků nedělní opakovací školy z roku 1816. Takové vyučování se konalo určitě již před rokem 1796. První učitel s učitelským vzděláním, Jan Mařík z Neveklova, nastoupil roku 1833. Vyučoval zde až 200 dětí. Tohoto počtu škola dosáhla roku 1838, proto se kostelecký konšel Matěj Racek dožadoval na Orlíku rozšíření školy na dvoutřídní. Této žádosti nebylo vyhověno. V roce 1856 se o tuto věc jednalo podruhé, až nakonec k 1. lednu 1859 byla druhá třída otevřena. Podučitelem se stal Jan Holub z Vladyčína, vysloužilý četník. Roku 1864 jej pak vystřídal Eustach B. Hora z Těchniče, který měl vystudovaný dvouletý učitelský ústav v Příbrami. Roku 1876 byla škola přestavěna. Od 1. ledna 1881 se začaly vyučovat ženské ruční práce; tuto výuku konala manželka řídícího učitele Hory, Marie Horová. Když počet dětí vzrostl na 563 a Sobědraž se domáhala zřízení vlastní školy, byla roku 1885 zřízena třetí třída. Na přízemní budovu bylo pak roku 1887 přistavěno další patro, kde byly zřízeny další tři třídy. V přízemí pak byla zřízena další učebna pro případ rozšíření. Učitel Eustach Hora zde působil celkem 41 let. Možná nás udiví vysoký počet navštěvujících žáků. Ale ne všechny děti docházely na výuku pravidelně, nýbrž měly úlevy od ledna do října k tomu, aby mohly pomáhat s pracemi na polích, při pasení hus a dobytka.

Roku 1919 byla zřízena škola v Sobědraži. Kostelecká škola byla nakonec zavřena pro nedostatek dětí roku 1978. Od té doby děti dojíždějí do nedalekého Kovářova.

Stránky