Kovářov, Předbořice a Kostelec nad Vltavou | Informační nástěnka katolických farností

Dějiny Kostelce nad Vltavou

Kostelec nad Vltavou patří k velké rodině Kostelců, kterých je v České republice více než dvacet. Krajina mezi hrady Orlíkem a Zvíkovem se nazývala Vltavský újezd a zprvu patřila českým panovníkům. Se založením břevnovského kláštera roku 993 sv. Vojtěchem, došlo i k jeho nadání právě těmito pozemky na pravém břehu Vltavy. Řeholníci pak zde, jak se zde říkalo „U zeleného lesa“, založili na vystouplém návrší farní kostel, kolem něhož záhy vznikla i vesnice. Podle kostela dostala vesnice název „Kostelec“. Duchovní správu zde zajišťovali břevnovští řeholníci a proto zde bylo zřízeno i proboštství. Kostel se jako farní připomíná poprvé roku 1350. Dle majetkových soupisů z roku 1393 a 1404 byly značně bohaté.

Nejstarší záznamy o samotné obci pocházejí z roku 1341. Tehdy jak ves s kostelem i okolím patřily do majetku břevnovského kláštera. Majitelé se pak střídali, až ves přešla roku 1406 ke královskému hradu Orlík a patronátní právo měl nad ním král Václav II. V roce 1436 král Zikmund všechen tento majetek zastavil Janu a Václavu Zmrzlíkovi ze Svojšína na Orlíku. Když Václav Zmrzlík ze Svojšína prodal velkou část svého zboží 2. února 1514 panu Kryštofovi ze Švamberka, postoupil mu i zástavní právo na Kostelec, dvůr i ves s poddanským právem a také vesnice Zahrádka, Jickovice, Žebrákov, Radvánov, Slavoňov jak ves tak i dvůr, Zábrodí u Přílepova, Předíčko, Kraštice a další. Jeho synové Jindřich, Jan, Bohuslav, Ratmír, Václav a Zdeněk 10 října 1534 dokoupili práva k tomuto majetku od opata břevnovského kIáštera Jakuba za 500 kop grošů. Po nich drželi panství knížata z Eggenberku. Dědictvím pak přešlo na knížata ze Schwarzenbergu.

Za třicetileté války plenila místní krajinu švédská vojska generála Torstensona. Pluky loupily, plenily a vypalovaly vsi a kostely. Kostelecká fara zanikla roku 1623 a kostel připadl ke Kovářovu jakožto filiální. V tomto mezidobí si lze udělat představu o stavu duchovní správy z toho, že sem některý duchovní přijížděl z Mirovic sotva jednou za čtvrt roku.

Roku 1760 začal do Kostelce dojíždět kněz i učitel z Kovářova. Zásluhou knížete Josefa Schwarzenberga byl v Kostelci 1. ledna 1762 zřízen špitál, což byl jakýsi ústav pro chudé a práce neschopné a k němu byl ustanoven kaplan a špitální kantor. Povinností kantora bylo hrát při mši na varhany a modlit se za obyvatele špitálu. Prvním špitálním kaplanem byl Jan Ferbert. Prvním kantorem pak byl Jan František Chmel, který byl dosazen 17. února 1762. Již v tom roce začal dobrovolně vyučovat děti z Kostelce a okolí. Působil zde šest let a pak si vyměnil své místo s Jakubem Uhrem ze Záhoří. Po jeho smrti se Chmel do Kostelce opět vrací a svůj úřad zde vykonával až do roku 1791, kdy se uchýlil na odpočinek do špitálu a školu po něm převzal jeho syn Jan Eugen Chmel. V současnosti je špitál obnoven jakožto expozice, ve které můžete shlédnout jak se zde žilo, přečíst si historii jeho vzniku a pravidla, která tam obyvatelé museli zachovávat. Stránky jemu věnované jsou zde.

Roku 1787, byl kostel povýšen na farní a k němu vystavěna fara.

Kostelecká škola

Zbudování budov fary a špitálu v letech 1760-62 byly spojeny také se založením školy roku 1787. Přiděleny k této škole byly obce Kostelec, Přílepov, Zahrádka, Sobědraž a Kostelecké Břehy. Všechny tři budovy tvoří tedy jeden celek a na návrh Josefa Schwarzenberga je založil farář a biskupský vikář ve Zbonicích Jan Adam Svoboda.

Dochoval se seznam žáků nedělní opakovací školy z roku 1816. Takové vyučování se konalo určitě již před rokem 1796. První učitel s učitelským vzděláním, Jan Mařík z Neveklova, nastoupil roku 1833. Vyučoval zde až 200 dětí. Tohoto počtu škola dosáhla roku 1838, proto se kostelecký konšel Matěj Racek dožadoval na Orlíku rozšíření školy na dvoutřídní. Této žádosti nebylo vyhověno. V roce 1856 se o tuto věc jednalo podruhé, až nakonec k 1. lednu 1859 byla druhá třída otevřena. Podučitelem se stal Jan Holub z Vladyčína, vysloužilý četník. Roku 1864 jej pak vystřídal Eustach B. Hora z Těchniče, který měl vystudovaný dvouletý učitelský ústav v Příbrami. Roku 1876 byla škola přestavěna. Od 1. ledna 1881 se začaly vyučovat ženské ruční práce; tuto výuku konala manželka řídícího učitele Hory, Marie Horová. Když počet dětí vzrostl na 563 a Sobědraž se domáhala zřízení vlastní školy, byla roku 1885 zřízena třetí třída. Na přízemní budovu bylo pak roku 1887 přistavěno další patro, kde byly zřízeny další tři třídy. V přízemí pak byla zřízena další učebna pro případ rozšíření. Učitel Eustach Hora zde působil celkem 41 let. Možná nás udiví vysoký počet navštěvujících žáků. Ale ne všechny děti docházely na výuku pravidelně, nýbrž měly úlevy od ledna do října k tomu, aby mohly pomáhat s pracemi na polích, při pasení hus a dobytka.

Roku 1919 byla zřízena škola v Sobědraži. Kostelecká škola byla nakonec zavřena pro nedostatek dětí roku 1978. Od té doby děti dojíždějí do nedalekého Kovářova.

Kostel v Kovářově

Kostel Všech svatých v Kovářově byl určitě zbudován brzy po vzniku obce. Stavba pochází z konce 13. století. Jako farní je připomínaný již roku 1356. Jedná se o stavbu západovýchodní orientace z lomového kamene podélného uspořádání.

Věž

přiléhá k průčelí na západní straně, vystavěna byla roku 1712. Přikryta je schodovitou střechou. Spodní prostor v přízemí věže má rozměry 3,2 x 2,7m a síla zdiva je 1,5m. Zaklenut je křížovou klenbou bez žeber. V tomto prostoru je umístěná do zdi zasazená kropenka románské formy ozdobená zevně soustředným rýhováním.

Loď

je obdélníková o délce 14,4m a šířce 9,8m, zakryta prkenným stropem s omítkou na které je vymalován novodobý motiv. Výška stropu od podlahy činí 7 m. Vítězný oblouk, který dělí loď od presbytáře je lomený, výšky 6m a rozpětí 5,75m o síle zdi 1,4m. Okna jsou tři po každé straně, nepravidelně rozložená. Vstupní portál v jižní straně lodi je tvořen hrubým žulovým pažením. Špaleta tvoří pravoúhlý ústupek, profilovaný prutem a je tvarována do špice. Tympanon portálu je zakryt později dostavěnou vstupní předsíní.

Presbytář

je ukončen třemi stranami osmiúhelníku, zaklenutý kamenem a má rozměry 6,9 x 7m. Klenba je vysoká 8,4m, směrem k lodi valená, dále pak do kamenných žeber. Žebra jsou ploše seříznuta a zasazena do jehlancových nosníků přeložených prostou čtyřhrannou deskou. Kruhový svorník je ozdoben mírně vypuklou růžicí čtyř okrouhlých listů. Klenba presbytáře obsahuje několik tzv. ozvučnicových nádob, které slouží ke zlepšení akustických vlastností prostoru. Jeden její otvor je patrný hned nad hlavním oltářem. Zvenčí je presbytář podepřen kamennými opěráky bez ústupků. Síla zdiva presbytáře činí 1,5m. Okenní otvory jsou čtyři, původní páté okno bylo v novější době zazděno.

Sakristie

je přistavěna k severní stěně presbytáře, o rozměrech 3,5x6,2 m a je zaklenutá vysokou valenou klenbou. Portálek, který spojuje presbytář se sakristií má hrotité ostění ozdobené na vnější straně oblounem, který je nasazený na šikmo seříznuté hrany.

Mobiliář

je až na kazatelnu novodobý. Kazatelna sama je z konce 18. století konkávního tvaru, ozdobená zlacenými rokokovými motivy.

Náhrobky

které se nacházejí v podlaze kostela jsou žulové, vesměs již s nečitelnými nápisy.

Zvony

Velký zvon o průměru 112cm a výšce 108 cm s uchy ozdobenými řadou oblých nýtů. U koruny je dvouřádkový nápis:

ANNO DOMINI 1548 ISTA CAMPANA FVSA EST AD LAVDEM DEI
OMNIPOTENTIS ET BEATE MARIE
VIRGINIS ET SNACTI IOHANNIS PER ME MAGISTRVM STANISLAVM
CIVEM NOVE CIVITATE PRAGENSI

(Léta Páně 1548 byl odlit tento zvon ke chvále Boha všemohoucího a blahoslavené Marie Panny a svatého Jana mnou mistrem Stanislavem, občanem Nového města pražského.)

Mezi řádky je vložena větvička akantových listů; pod nápisem pak je pěkný renesanční motiv (větvové proplétání dokola). Na plášti zvonu jsou pak na protilehlých stranách 18 cm vysoké reliéfy postav sv. Ludmily a Panny Marie s Děťátkem. Na dřevěném jhu je letopočet 1703.

Další dva zvony jsou novodobé, odlité pražským zvonařem Manouškem nejsou zdařilé.

Sanktusník byl přelíván roku 1758 u pražského zvonaře Jana Henna. Měl po jedné straně sv. Floriána a na druhé straně sv. Donáta klanějící se Nejsv. Trojici.

Fotografie:

Další fotografie na výšku:

Dějiny Kovářova

První písemná zmínka o Kovářovu je z roku 1220, kdy na zdejší tvrzi sídlil vladyka Budilov z Kovářova. Od roku 1461 patřil Kovářov Janu z Rožmberka, krátce byl i majetkem krále. Od roku 1592 náležel Kovářov pánům na Zvíkově a Orlíku – Švamberkům a od roku 1622 Eggenbergům.

Po vymření tohoto rodu připadl Kovářov Schwarzenbergům. Jak nám ukazuje historie, je však Kovářov mnohem starší. Zdejší krajina byla dle archeologických poznatků osídlena již v 9. století. Na osídlení měla vliv i blízkost řeky Vltavy, jíž mnohá dnešní města i vesnice a samozřejmě i Kovářov může děkovat za svůj vznik a rozvoj, Vltava totiž tvořila důležitou přirozenou vodní cestu mezi jižní a střední částí naší země. Největší rozkvět Kovářova je datován do 17. a 18. století a z této doby také pochází většina kulturních památek. Kolem roku 1860 se kovářovský orlický dvůr parceloval, a tak si někteří hospodáři parcely koupili. Pozemkovou reformou r. 1919 si pachtované pozemky a pozemky panské vykoupili a tím závislost na Orlíku skončila. Páni z Orlíka byli patrony kovářovské školy. Měli právo dosazovat na školu učitele podle svého výběru a povinnost vybavovat školu potřebným zařízením, palivem apod. Drželi rovněž právo patrona kovářovského kostela, který byl farním již od roku 1220.

Kovářovu se rozhodně nevyhýbalo světové dění. Víme že, i když v malém, zapůsobila zde doba husitská. Za třicetileté války celá tato oblast značně trpěla průtahy armád a v následujícím století v letech 1771-72 zdecimovala tuto oblast epidemie moru, která zapříčinila úmrtí 2180 obyvatel kovářovské osady z celkového počtu 3096. Tyto rány však obyvatele Kovářova nesrazily. Svou vesnici znovu budovali. Je zajímavé, kolik domů a staveb z této doby nese na kamenech či zdech rok svého budování.

Zeměpisnou polohu Kovářova určují souřadnice: 49⁰ 31^´ 7^´´ severní šířky a 14⁰ 16^´ 43^´´ východní délky. Obec se rozkládá na území geomorfologického okrsku Kovářovské vrchoviny, která má nadmořskou výšku 450–550 m, v oblasti Středočeské pahorkatiny. Zdejší oblast je výjimečná z hlediska geologického má členitou krajinu se spoustou lesních porostů a pahorků s pozoruhodnými skalními útvary či balvany rozmanitých tvarů, velké množství rybníků i malých rybníčků, které významně ovlivňují druhovou pestrost rostlin a živočichů.

Neméně zajímavá je i lidová architektura, která ukazuje v jednotlivých osadách historicky cenné stavby. Velký význam má Kovářovsko z hlediska národopisu, patří do oblasti Kozácka (Táborska – Milevska).

Nejstarší památkou v Kovářově je gotický kostel Všech svatých z roku 1220 a předbořický raně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba pocházející z konce 13. století. Architektonicky zajímavou je budova staré barokní fary z roku 1739 s mansardovou střechou, typickou pro stavby tohoto druhu na orlickém panství. Mezi nejvýznamnější památky patří pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého a sousoší Kalvárie, této státem chráněné památce z roku 1732 vévodí kamenný kříž po jehož stranách stojí barokní pískovcové sochy Panny Marie a sv. Jana v životní velikosti. Obě tyto památky pocházejí z dílny sochaře Brokoffa.

V roce 1886 byla zřízena silnice z Milevska do Zahořan, což otevřelo zdejší chudý kraj světu. V této době hledalo mnoho občanů z kovářovské farnosti svůj nový domov za mořem. Bylo pro ně velké plus, že dovedli číst a psát, což jim velmi usnadňovalo nový život mezi mnohými negramotnými přistěhovalci.

Podle různých písemných zmínek byla v Kovářově škola již dávno před rokem 1700, její vnik je však zahalen rouškou času.

Současný školní areál je tvořen původní budovou Masarykovy měšťanské školy z r. 1930, kde je nyní 1. stupeň ZŠ, školní družina, informační centrum a kanceláře, dále tělocvičnou z r. 1981 a v roce 1984 byl dostavěn pavilon učeben pro 2. stupeň, pavilon dílen a další důležitá součást školy a to školní jídelna s kuchyní.

Fotografie:

Černá kronika a neplodný fíkovník

Ježíš reaguje na zprávu některých, kteří byli šokováni krutým jednáním Piláta. Důvod proč přišli se dá formulovat otázkou: „jakto že se tohle mohlo stát? Jak to Bůh mohl dovolit?“ Ježíš vysvětluje jednu podstatnou věc: lidé, když se něco takového stane a dozvědí se to, začnou řešit, proč se to stalo, kdo za to může, prostě příčiny… Podobně jako u Joba, jeho přátelé, kteří ho přišli v jeho nemoci potěšit, řešili příčinya podsouvají mu nějaký skrytý hřích, který by měl stát za jeho nynějším trápením.

Ježíš však otázku příčin nezodpovídá, říká, že ona příčina není důležitá. Ale překlopí náhled na tuto událost tak, že to, co se stalo, samo má být příčinou. Otázka tedy podle Ježíše zní takto: „Co to má znamenat, když se toto stalo, co to má s námi udělat?“

Podobně se to má i s oním druhým případem, kdy spadla věž v Siloe a usmrtila osmnáct lidí... Interpretace u obou událostí je stejná. Ježíš nevysvětluje, proč ta věž spadla zrovna na ně. Ale zdůrazňuje, že tato událost má v sobě zvěst: oni sami, ti posluchači, jsou ohroženi. To, že se něco takového stalo, má v nich vyvolat sebereflexi, tj. „pokání“. Ježíš říká: „vnímejte tyto události jako výstrahu, jako něco, co vás má přivést k sebereflexi (metanoia), ke změně smýšlení. Metanoia je sebereflexe, která má po poznání přímo vést ke změně jednání. Tyto dvě události jsou tedy poselstvím, které mají přimět posluchači právě k ní, a k návratu k Bohu.

Ježíš tedy rozbíjí tradiční úvahu, že neštěstí má nějakou příčinu, vinu, ale říká, že každá taková událost má v nás probudit nějakou formu návratu k Bohu. Člověk se má nechávat oslovovat těmito událostmi. Soustředění se na příčiny, na vinu, která je touto událostí potrestána, by mohla člověka ochromovat. Ale Ježíš zdůrazňuje, že podstatnější při pohledu na taková neštěstí je to, co to má v nás vyvolat, tzn. ona „sebereflexe“, metanoia.

My dnes jsme s podobnými událostmi vlivem rozvinutých informačních technologií, konfrontování dnes a denně. Reagujeme na ně obvykle nějako formou „charity“, projevíme soucit. Což je dobře, dáváme najevo svou solidaritu, ale bohužel namnoze nereagujeme na ty události jako na poselství, které je určeno nám samotným. Z toho důvodu si můžeme připustit, že přes ohromný vývoj technických prostředků, které nám takové zprávy zprostředkovávají, jsme se duchovně neposunuli zřejmě ani o píď dopředu, duchovní růst člověka po tuto dobu stále stagnuje…

V tomto příběhu je ještě jedna důležitá skutečnosti: ti lidé, tyto zprávy nejsou schopni zpracovat, a proto jdou s nimi za Ježíšem a chtějí, aby jim to vysvětlil. To je určitě způsob, kterým se naučit chápat takové události jako poselství od Pána Boha.

Příběh o fíkovníku vnitřně souvisí s předchozím textem. V obojím jde o ovoce. Naše podobenství je ilustrací předchozích Ježíšových výroků. Tím ovocem, které toto podobenství požaduje, je právě pokání, „sebereflexe“.

Hlavní postavou je zde majitel vinice a onen vinař, který zabraňuje majiteli vinice v odstranění fíkovníku… Fíkovník sám je jen pasivní kulisa. Podstatné je ale toto: o ten neplodný fíkovník má někdo zájem, a ten fíkovník má lhůtu, aby přinášel ovoce. Jinak kazí úrodnou půdu. To, že majitel na něm pravidelně chodí hledat ovoce po tři roky, je výrazem té skutečnosti, že onen majitel má právo na tom stromu ovoce hledat. Tady v tomto podobenství jsme těmi „fíkovníky“ my sami. A na nás má Pán Bůh právo hledat plody pokání.

Ten fíkovník nenese ovoce už tři roky. Je zřejmé, že šance, že by najednou nesl ovoce je malá. Podobenství říká, že sám fíkovník je neschopný se rozplodit. Je tu však někdo, kdo pro něj vytváří podmínky pro plodnost, kdo ho okope, pohnojí, zaleje a přemluví majitele vinice, aby ho ještě pro letošek ušetřil. Tedy i my sami se nemáme tolik soustředit na své výkony, ale spíše na ty impulsy, které k nám od Hospodina přicházejí. Těmi nám vytváří podmínky k tomu, abychom nesli ono žádoucí ovoce pokání.

Jestliže to však dopadá tak, že chceme vynášet plody sami od sebe, bez Hospodina, bez jeho zásahů, pak to člověka začne zatěžovat jako něco, co ho ubíjí. A výsledek je v podstatě tentýž, jako kdyby ten fíkovník ovoce nenesl... Důležité je tedy to, aby se naše pokání dělo jako důsledek Hospodinova oslovení, jeho zásahů do našeho života.

Je ještě jeden možný způsob čtení tohoto podobenství. Někdo se může ztotožnit s majitelem vinice, a při pohledu na ony „neplodné“ lidi, např. na křesťany, se pohoršovat, že jsou k ničemu, co to s nimi tedy Bůh ještě zkouší, proč je nevytne?! Toto podobenství takovým lidem říká, že ten fíkovník má svého přímluvce, někoho, kdo se ho zastane a nabízí mu nové a nové příležitosti k tomu, aby ony žádoucí plody někdy přinášet začal…

Půst, co dnes s ním?

Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:

Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...

Půst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.

Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.