První písemná zmínka o Kovářovu je z roku 1220, kdy na zdejší tvrzi sídlil vladyka Budilov z Kovářova. Od roku 1461 patřil Kovářov Janu z Rožmberka, krátce byl i majetkem krále. Od roku 1592 náležel Kovářov pánům na Zvíkově a Orlíku – Švamberkům a od roku 1622 Eggenbergům.

Kovářov z výšky...Po vymření tohoto rodu připadl Kovářov Schwarzenbergům. Jak nám ukazuje historie, je však Kovářov mnohem starší. Zdejší krajina byla dle archeologických poznatků osídlena již v 9. století. Na osídlení měla vliv i blízkost řeky Vltavy, jíž mnohá dnešní města i vesnice a samozřejmě i Kovářov může děkovat za svůj vznik a rozvoj, Vltava totiž tvořila důležitou přirozenou vodní cestu mezi jižní a střední částí naší země. Největší rozkvět Kovářova je datován do 17. a 18. století a z této doby také pochází většina kulturních památek. Kolem roku 1860 se kovářovský orlický dvůr parceloval, a tak si někteří hospodáři parcely koupili. Pozemkovou reformou r. 1919 si pachtované pozemky a pozemky panské vykoupili a tím závislost na Orlíku skončila. Páni z Orlíka byli patrony kovářovské školy. Měli právo dosazovat na školu učitele podle svého výběru a povinnost vybavovat školu potřebným zařízením, palivem apod. Drželi rovněž právo patrona kovářovského kostela, který byl farním již od roku 1220.

Kovářovu se rozhodně nevyhýbalo světové dění. Víme že, i když v malém, zapůsobila zde doba husitská. Za třicetileté války celá tato oblast značně trpěla průtahy armád a v následujícím století v letech 1771-72 zdecimovala tuto oblast epidemie moru, která zapříčinila úmrtí 2180 obyvatel kovářovské osady z celkového počtu 3096. Tyto rány však obyvatele Kovářova nesrazily. Svou vesnici znovu budovali. Je zajímavé, kolik domů a staveb z této doby nese na kamenech či zdech rok svého budování.

Zeměpisnou polohu Kovářova určují souřadnice: 490 31´ 7´´ severní šířky a 140 16´ 43´´  východní délky. Obec se rozkládá na území geomorfologického okrsku Kovářovské vrchoviny, která má nadmořskou výšku 450–550 m, v oblasti Středočeské pahorkatiny. Zdejší oblast je výjimečná z hlediska geologického má členitou krajinu se spoustou lesních porostů  a pahorků s pozoruhodnými skalními útvary či balvany rozmanitých tvarů, velké množství rybníků i malých rybníčků, které významně ovlivňují druhovou pestrost rostlin a živočichů.

Neméně zajímavá je i lidová architektura, která ukazuje v jednotlivých osadách historicky cenné stavby. Velký význam má Kovářovsko z hlediska národopisu, patří do oblasti Kozácka (Táborska – Milevska).

Nejstarší památkou v Kovářově je gotický kostel Všech svatých z roku 1220 a předbořický raně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba pocházející z konce 13. století. Architektonicky zajímavou je budova staré barokní fary z roku 1739 s mansardovou střechou, typickou pro stavby tohoto druhu na orlickém panství. Mezi nejvýznamnější památky patří  pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého a sousoší Kalvárie, této státem chráněné památce z roku 1732 vévodí kamenný kříž po jehož stranách stojí barokní pískovcové sochy Panny Marie a sv. Jana v životní velikosti. Obě tyto památky pocházejí z dílny sochaře Brokoffa.

V roce 1886 byla zřízena silnice z Milevska do Zahořan, což otevřelo zdejší chudý kraj světu. V této době hledalo mnoho občanů z kovářovské farnosti svůj nový domov za mořem. Bylo pro ně velké plus, že dovedli číst a psát, což jim velmi usnadňovalo nový život mezi mnohými negramotnými přistěhovalci.

Podle různých písemných zmínek byla v Kovářově škola již dávno před rokem 1700, její vnik je však zahalen rouškou času.

Současný školní areál je tvořen původní budovou Masarykovy měšťanské školy z r. 1930, kde je nyní 1. stupeň ZŠ, školní družina, informační centrum a kanceláře, dále tělocvičnou z r. 1981 a v roce 1984 byl dostavěn pavilon učeben pro 2. stupeň, pavilon dílen a další důležitá součást školy a to školní jídelna s kuchyní.

Fotografie:

Další fotografie Kovářova...

Ježíš reaguje na zprávu některých, kteří byli šokováni krutým jednáním Piláta. Důvod proč přišli se dá formulovat otázkou: „jakto že se tohle mohlo stát? Jak to Bůh mohl dovolit?“ Ježíš vysvětluje jednu podstatnou věc: lidé, když se něco takového stane a dozvědí se to, začnou řešit, proč se to stalo, kdo za to může, prostě příčiny… Podobně jako u Joba, jeho přátelé, kteří ho přišli v jeho nemoci potěšit, řešili příčinya podsouvají mu nějaký skrytý hřích, který by měl stát za jeho nynějším trápením.

Ježíš však otázku příčin nezodpovídá, říká, že ona příčina není důležitá. Ale překlopí náhled na tuto událost tak, že to, co se stalo, samo má být příčinou. Otázka tedy podle Ježíše zní takto: „Co to má znamenat, když se toto stalo, co to má s námi udělat?“

MetanoiaPodobně se to má i s oním druhým případem, kdy spadla věž v Siloe a usmrtila osmnáct lidí... Interpretace u obou událostí je stejná. Ježíš nevysvětluje, proč ta věž spadla zrovna na ně. Ale zdůrazňuje, že tato událost má v sobě zvěst: oni sami, ti posluchači, jsou ohroženi. To, že se něco takového stalo, má v nich vyvolat sebereflexi, tj. „pokání“. Ježíš říká: „vnímejte tyto události jako výstrahu, jako něco, co vás má přivést k sebereflexi (metanoia), ke změně smýšlení. Metanoia je sebereflexe, která má po poznání přímo vést ke změně jednání. Tyto dvě události jsou tedy poselstvím, které mají přimět posluchači právě k ní, a k návratu k Bohu.

Ježíš tedy rozbíjí tradiční úvahu, že neštěstí má nějakou příčinu, vinu, ale říká, že každá taková událost má v nás probudit nějakou formu návratu k Bohu. Člověk se má nechávat oslovovat těmito událostmi. Soustředění se na příčiny, na vinu, která je touto událostí potrestána, by mohla člověka ochromovat. Ale Ježíš zdůrazňuje, že podstatnější při pohledu na taková neštěstí je to, co to má v nás vyvolat, tzn. ona „sebereflexe“, metanoia.


My dnes jsme s podobnými událostmi vlivem rozvinutých informačních technologií, konfrontování dnes a denně. Reagujeme na ně obvykle nějako formou „charity“, projevíme soucit. Což je dobře, dáváme najevo svou solidaritu, ale bohužel namnoze nereagujeme na ty události jako na poselství, které je určeno nám samotným. Z toho důvodu si můžeme připustit, že přes ohromný vývoj technických prostředků, které nám takové zprávy zprostředkovávají, jsme se duchovně neposunuli zřejmě ani o píď dopředu, duchovní růst člověka po tuto dobu stále stagnuje…

V tomto příběhu je ještě jedna důležitá skutečnosti: ti lidé, tyto zprávy nejsou schopni zpracovat, a proto jdou s nimi za Ježíšem a chtějí, aby jim to vysvětlil. To je určitě způsob, kterým se naučit chápat takové události jako poselství od Pána Boha.

Příběh o fíkovníku vnitřně souvisí s předchozím textem. V obojím jde o ovoce. Naše podobenství je ilustrací předchozích Ježíšových výroků. Tím ovocem, které toto podobenství požaduje, je právě pokání, „sebereflexe“.

FíkHlavní postavou je zde majitel vinice a onen vinař, který zabraňuje majiteli vinice v odstranění fíkovníku… Fíkovník sám je jen pasivní kulisa. Podstatné je ale toto: o ten neplodný fíkovník má někdo zájem, a ten fíkovník má lhůtu, aby přinášel ovoce. Jinak kazí úrodnou půdu. To, že majitel na něm pravidelně chodí hledat ovoce po tři roky, je výrazem té skutečnosti, že onen majitel má právo na tom stromu ovoce hledat. Tady v tomto podobenství jsme těmi „fíkovníky“ my sami. A na nás má Pán Bůh právo hledat plody pokání.

Ten fíkovník nenese ovoce už tři roky. Je zřejmé, že šance, že by najednou nesl ovoce je malá. Podobenství říká, že sám fíkovník je neschopný se rozplodit. Je tu však někdo, kdo pro něj vytváří podmínky pro plodnost, kdo ho okope, pohnojí, zaleje a přemluví majitele vinice, aby ho ještě pro letošek ušetřil. Tedy i my sami se nemáme tolik soustředit na své výkony, ale spíše na ty impulsy, které k nám od Hospodina přicházejí. Těmi nám vytváří podmínky k tomu, abychom nesli ono žádoucí ovoce pokání.

Jestliže to však dopadá tak, že chceme vynášet plody sami od sebe, bez Hospodina, bez jeho zásahů, pak to člověka začne zatěžovat jako něco, co ho ubíjí. A výsledek je v podstatě tentýž, jako kdyby ten fíkovník ovoce nenesl... Důležité je tedy to, aby se naše pokání dělo jako důsledek Hospodinova oslovení, jeho zásahů do našeho života.

Je ještě jeden možný způsob čtení tohoto podobenství. Někdo se může ztotožnit s majitelem vinice, a při pohledu na ony „neplodné“ lidi, např. na křesťany, se pohoršovat, že jsou k ničemu, co to s nimi tedy Bůh ještě zkouší, proč je nevytne?! Toto podobenství takovým lidem říká, že ten fíkovník má svého přímluvce, někoho, kdo se ho zastane a nabízí mu nové a nové příležitosti k tomu, aby ony žádoucí plody někdy přinášet začal…

Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:

Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...

Sodoma - sv. Benedikt a jeho žáci v refektářiPůst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.

Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.


Kostel v Předbořicích je zasvěcen svatým apoštolům Filipu a Jakubovi. Jako farní je připomínán již roku 1365. Jde o raně gotickou stavbu.

Věž

Kostel v Předbořicích

Byla přistavěna až roku 1812. Je čtyřhranná, přikrytá stanovou střechou. Dříve byla dřevěná a stávala opodál, byly v ní umístěny zvony, které po dostavbě byly přeneseny do nové věže. Věžní hodiny byly pořízeny roku 1909 nákladem 348 korun.

Loď

je dlouhá 11 metrů, 6,8 m široká a 5,7 m vysoká. Zakrytá je plochým dřevěným stropem omítnutým na rákos. Podbití je provedeno přímo na vazné trámy krovu. Osvětlena je nepravidelně rozloženými třemi okny. Pozoruhodný je vstupní portál z jižní strany, který je lemován kamenným ostěním s bohatým profilováním. Triumfální oblouk rozdělující loď od presbytáře je 4,2 metrů široký a vysoký 5 metrů, síla zdi je téměř 1 m. 

Presbytář

má rozměry 5.3×4.7 m a nepřiléhá k lodi v přímce, ale je mírně k jižní straně skosen. Síla zdi v lodi i presbytáři činí 1,2 metru. Osvětlen je dvěma bočními okny novodobého tvaru. Okno za oltářem si jako jediné zachovalo původní podobu. Na půdě, v místě štítové zdi oddělující presbytář od lodi se zachovalo krásné gotické okénko s hrotitým obloukem, které má šířku 0,78 m a výšku 1,6 m.

Náhrobky

Jsou vloženy v podlaze kostela, mají značně setřelé nápisy, přičemž ten na jižní straně je překryt novodobou úpravou.  Na náhrobku před sakristií je náhrobní deska o velikosti 80×180 cm se znakovým štítkem uprostřed a otřelým nápisem, z něhož lze rozluštit jen:

. . . ENI GILGI ZAHRADESKI Z W | LCZI HORI |
      A POCHOVAN LETA P. MDL . . .

Protější náhrobek má tento nápis: Leta Páně MDXLVI Adam Zahrádecký umřel. Dnes překryt novodobou úpravou.

Zvony

Oba zvony původně visely v dřevěné věži stojící mimo kostel. Při stavbě věže roku 1812 byly oba zvony sejmuty a přeneseny do věže nové. Zde byla v horním patře vyrobena dubová zvonová stolice, přičemž se zachovalo jméno tesařského mistra, kterým byl Jakub Chanovský.

Větší (sv. Václav) má průměr 82 cm a výšku 76 cm, ladění c2. Ulit roku 1515. U koruny je tento nápis:

Anno MCCCCCXV. En ego campana nunquam pronuntio vana, ignem vel festum, bellum aut funus honestum. Qui me fecit magister Bartholomeus nomen habet, in nova civitate Pragensi, sit laus Deo. (Léta 1515. Hle, já zvon nikdy marnosti nehlásám, požár neb svátek, válku neb počestný pohřeb. Kdož mě udělal, mistr Bartoloměj jméno má, na Novém městě pražském, buď Bohu chvála!).

Na plášti je pak hrubě provedený reliéf sv. Václava.

Menší má průměr 61 cm a výšku 54 cm, ladění e2. Ulit byl roku 1678. U koruny je renesančním písmem vyvedený nápis tohto znění:

ANNO 1678: GOS MICH NICALAVS LÖW IN PRAG
(Léta 1678, Mikuláš Löw starší v Praze)

Na plášti pak je nápis S. PHILIPI V. IACOBI (Sv. Filipa a Jakuba). Za první světové války byl tento zvon rekvírován a měl být použit pro válečné účely. Po válce však byl jakožto neupotřebený znovu navrácen a zavěšen na své původní místo. Prvně se s ním zvonilo o masopustní neděli roku 1919.

Sanktusová věžička

byla postavena roku 1891 a je v ní umístěn malý zvonek.

Varhany

jsou z roku 1852 a byly pořízeny nákladem 600 zlatých. Postavila je firma F. Jüstl z Českého Krumlova.

Mobiliář

je novodobý. Hlavní oltář je dílem řezbáře M. Neubauera z Jindřichova Hradce a byl postaven roku 1891. Na oltářním obraze jsou vyobrazeni apoštolové Filip a Jakub. Z téže dílny pochází i kazatelna, nyní zohyzděná novodobou úpravou. Původní oltář sv. Jana Křtitele postavený roku 1923 firmou V. Mráz, řezbáře z Prahy, byl při novodobých úpravách zničen a nahrazen novodobou stavbou svatostánku s křížem. Byl pořízen nákladem paní Kateřiny Smetanové z Předbořic č. 23.

Křížová cesta byla posvěcena roku 1896 farářem Františkem Palečkem.

U kostela stojí misijní kříž, který pochází z roku 1987, jenž nahrazuje původní z roku 1928, který byl již ve špatném stavu.

Fotografie:

Nejstarší zmínka o Předbořicích je z roku 1219. Je to zpráva o jistém Ozlovi a Jůrovi z Předbořic, kteří měli doprovázet průvod Přemysla Otakara I. při jeho cestě do Milevska. Další zmínka o Předbořicích je pak z roku 1316, kdy si jistá Domoslava z Chrasčic stěžuje na jakéhosi Zachaře z Bukovan, že jí poškodil majetek založením ohně v Bukovanech. Žalobcem měl být Matěj z Předbořic. Víc není známo...

Pod kostelemV letech 1344–1350 jsou Předbořice zmiňovány jako farní osada vltavského děkanátu patřící do arcijáhenství bechyňského.

Roku 1385 je zmíněno ustanovení faráře Mikuláše z Milčína, ten byl vystřídán ve své funkci roku 1388 Janem Přeborem z Chotěřiny. Přelom 14. a 15. století uchovává zmínku o dvou předbořických rodácích – Janu z Předbořic, který se stal opatem kláštera Nezamyslicích a dále Přechu z Předbořic, který se stal konventuálem kláštera milevského.

Já Hroch z Předbořic, Pavlík ze Beitova, vystříhám se proti T. M. markrabí starý Míšeňský, žeť chceme proti tobě skutkem i radou býti, podle svého pána krále uherského svými se všemi, kohož budu moci užíti nebo použíti – toto je zápis uložený v královském archivu v Drážďanech, jež původ je datován mezi léta 1401-1420.

Roku 1413 máme dochovanou zmínku o dalším střídání na faře: farářem se stal Svatibor po rezignaci Jana... Od roku 1420 patřily Předbořice k panství hradu Zvíkova.

Hrochův statekZ dob husitských válek máme jedinou zmínku o tom, že bratři Jan Petr a Jan ze Svojšína sjednávají mír s pánem Oldřichem z Rožmberka v přítomnosti Přibíka z Předbořic, Petříka z Chotěřiny a jiných... Po válkách pak je dosvědčeno, že na předbořické faře byli vesměs ustanovováni kněží, kteří podávali eucharistii pod jednou způsobou. Roku 1497 je farářem Mikuláš Pikna z Předbořic.

Rok 1504 je pro Předbořice významný, neboť přešly do majetku Švamberků, a od roku 1534 pak dědičně k orlickému panství a to až do roku 1850. V gruntovních knihách panství hradu Orlíka je zaneseno, že v Předbořicích je k roku 1584 celkem 12 statků.

Třicetiletá válka znamenala pro Předbořice ztrátu fary, která zanikla k roku 1623. Nebyli totiž kněží, kteří by zde mohli být ustanovováni. 1.-2. března roku 1645 táhlo krajem vojsko švédského generála Torstersona. Což samozřejmě znamenalo, že vojsko opatřovalo proviant a ti, kdo buď nechtěli nebo neměli co dát byli trestáni vypálením...

Každá válka, ale zvláště Sedmiletá (1756-1763) znamenala vysoké zdanění obyvatelstva. Lid velice trpěl a předbořickem podvakráte táhla vojska. Nejprve roku 1741-2 vojska francouzská a pak roku 1744 vojska rakouská pod vedením arciknížete Karla Lotrinského.

Předbořice měly roku 1790 celkem 30 domů, roku 1840 pak 41domů a 342 obyvatel, jednu židovskou rodinu a myslivnu. Roku 1845 pak bylo domů 42, obyvatel 357 a roku 1895 domů 58, obyvatel 416, 4 židovské rodiny, faru a dvoutřídní školu.

Rok 1848 znamenal zrušení roboty. Posledním rychtářem zde byl Jan Škoch. Roku 1878 se pak Předbořice stávají samostatnou obcí s vlastním starostou, kterým byl František Kahoun. Od roku 1860 měly předbořice svou školu, která zde fungovala do roku 1975.

Odchod do válkyLéta 1914-1918 znamenají první světovou válku. Z obce bylo odvedeno celkem 102 mužů, z nichž se již zpátky 22 nevrátilo...

Předbořice byly mezi léty 1948-1960 samostatnou obcí, pak do roku 1985 spadaly pod obec Zahořany, aby pak od roku 1985 byly převedeny pod obec Kovářov...


Pouť se v Přebořicích koná vždy první neděli v květnu a posvícení o neděli po sv. Václavu.

Stránky