Kovářov, Předbořice a Kostelec nad Vltavou | Informační nástěnka katolických farností

Kostel v Předbořicích

Kostel v Předbořicích je zasvěcen svatým apoštolům Filipu a Jakubovi. Jako farní je připomínán již roku 1365. Jde o raně gotickou stavbu.

Věž

Byla přistavěna až roku 1812. Je čtyřhranná, přikrytá stanovou střechou. Dříve byla dřevěná a stávala opodál, byly v ní umístěny zvony, které po dostavbě byly přeneseny do nové věže. Věžní hodiny byly pořízeny roku 1909 nákladem 348 korun.

Loď

je dlouhá 11 metrů, 6,8 m široká a 5,7 m vysoká. Zakrytá je plochým dřevěným stropem omítnutým na rákos. Podbití je provedeno přímo na vazné trámy krovu. Osvětlena je nepravidelně rozloženými třemi okny. Pozoruhodný je vstupní portál z jižní strany, který je lemován kamenným ostěním s bohatým profilováním. Triumfální oblouk rozdělující loď od presbytáře je 4,2 metrů široký a vysoký 5 metrů, síla zdi je téměř 1 m.

Presbytář

má rozměry 5.3×4.7 m a nepřiléhá k lodi v přímce, ale je mírně k jižní straně skosen. Síla zdi v lodi i presbytáři činí 1,2 metru. Osvětlen je dvěma bočními okny novodobého tvaru. Okno za oltářem si jako jediné zachovalo původní podobu. Na půdě, v místě štítové zdi oddělující presbytář od lodi se zachovalo krásné gotické okénko s hrotitým obloukem, které má šířku 0,78 m a výšku 1,6 m.

Náhrobky

Jsou vloženy v podlaze kostela, mají značně setřelé nápisy, přičemž ten na jižní straně je překryt novodobou úpravou. Na náhrobku před sakristií je náhrobní deska o velikosti 80×180 cm se znakovým štítkem uprostřed a otřelým nápisem, z něhož lze rozluštit jen:

. . . ENI GILGI ZAHRADESKI Z W | LCZI HORI |
A POCHOVAN LETA P. MDL . . .

Protější náhrobek má tento nápis: Leta Páně MDXLVI Adam Zahrádecký umřel. Dnes překryt novodobou úpravou.

Zvony

Oba zvony původně visely v dřevěné věži stojící mimo kostel. Při stavbě věže roku 1812 byly oba zvony sejmuty a přeneseny do věže nové. Zde byla v horním patře vyrobena dubová zvonová stolice, přičemž se zachovalo jméno tesařského mistra, kterým byl Jakub Chanovský.

Větší (sv. Václav) má průměr 82 cm a výšku 76 cm, ladění c2. Ulit roku 1515. U koruny je tento nápis:

Anno MCCCCCXV. En ego campana nunquam pronuntio vana, ignem vel festum, bellum aut funus honestum. Qui me fecit magister Bartholomeus nomen habet, in nova civitate Pragensi, sit laus Deo. (Léta 1515. Hle, já zvon nikdy marnosti nehlásám, požár neb svátek, válku neb počestný pohřeb. Kdož mě udělal, mistr Bartoloměj jméno má, na Novém městě pražském, buď Bohu chvála!).

Na plášti je pak hrubě provedený reliéf sv. Václava.

Menší má průměr 61 cm a výšku 54 cm, ladění e2. Ulit byl roku 1678. U koruny je renesančním písmem vyvedený nápis tohto znění:

ANNO 1678: GOS MICH NICALAVS LÖW IN PRAG
(Léta 1678, Mikuláš Löw starší v Praze)

Na plášti pak je nápis S. PHILIPI V. IACOBI (Sv. Filipa a Jakuba). Za první světové války byl tento zvon rekvírován a měl být použit pro válečné účely. Po válce však byl jakožto neupotřebený znovu navrácen a zavěšen na své původní místo. Prvně se s ním zvonilo o masopustní neděli roku 1919.

Sanktusová věžička

byla postavena roku 1891 a je v ní umístěn malý zvonek.

Varhany

jsou z roku 1852 a byly pořízeny nákladem 600 zlatých. Postavila je firma F. Jüstl z Českého Krumlova.

Mobiliář

je novodobý. Hlavní oltář je dílem řezbáře M. Neubauera z Jindřichova Hradce a byl postaven roku 1891. Na oltářním obraze jsou vyobrazeni apoštolové Filip a Jakub. Z téže dílny pochází i kazatelna, nyní zohyzděná novodobou úpravou. Původní oltář sv. Jana Křtitele postavený roku 1923 firmou V. Mráz, řezbáře z Prahy, byl při novodobých úpravách zničen a nahrazen novodobou stavbou svatostánku s křížem. Byl pořízen nákladem paní Kateřiny Smetanové z Předbořic č. 23.

Křížová cesta byla posvěcena roku 1896 farářem Františkem Palečkem.

U kostela stojí misijní kříž, který pochází z roku 1987, jenž nahrazuje původní z roku 1928, který byl již ve špatném stavu.

Fotografie:

Historie Předbořic

Nejstarší zmínka o Předbořicích je z roku 1219. Je to zpráva o jistém Ozlovi a Jůrovi z Předbořic, kteří měli doprovázet průvod Přemysla Otakara I. při jeho cestě do Milevska. Další zmínka o Předbořicích je pak z roku 1316, kdy si jistá Domoslava z Chrasčic stěžuje na jakéhosi Zachaře z Bukovan, že jí poškodil majetek založením ohně v Bukovanech. Žalobcem měl být Matěj z Předbořic. Víc není známo...

V letech 1344–1350 jsou Předbořice zmiňovány jako farní osada vltavského děkanátu patřící do arcijáhenství bechyňského.

Roku 1385 je zmíněno ustanovení faráře Mikuláše z Milčína, ten byl vystřídán ve své funkci roku 1388 Janem Přeborem z Chotěřiny. Přelom 14. a 15. století uchovává zmínku o dvou předbořických rodácích – Janu z Předbořic, který se stal opatem kláštera Nezamyslicích a dále Přechu z Předbořic, který se stal konventuálem kláštera milevského.

Já Hroch z Předbořic, Pavlík ze Beitova, vystříhám se proti T. M. markrabí starý Míšeňský, žeť chceme proti tobě skutkem i radou býti, podle svého pána krále uherského svými se všemi, kohož budu moci užíti nebo použíti – toto je zápis uložený v královském archivu v Drážďanech, jež původ je datován mezi léta 1401-1420.

Roku 1413 máme dochovanou zmínku o dalším střídání na faře: farářem se stal Svatibor po rezignaci Jana... Od roku 1420 patřily Předbořice k panství hradu Zvíkova.

Z dob husitských válek máme jedinou zmínku o tom, že bratři Jan Petr a Jan ze Svojšína sjednávají mír s pánem Oldřichem z Rožmberka v přítomnosti Přibíka z Předbořic, Petříka z Chotěřiny a jiných... Po válkách pak je dosvědčeno, že na předbořické faře byli vesměs ustanovováni kněží, kteří podávali eucharistii pod jednou způsobou. Roku 1497 je farářem Mikuláš Pikna z Předbořic.

Rok 1504 je pro Předbořice významný, neboť přešly do majetku Švamberků, a od roku 1534 pak dědičně k orlickému panství a to až do roku 1850. V gruntovních knihách panství hradu Orlíka je zaneseno, že v Předbořicích je k roku 1584 celkem 12 statků.

Třicetiletá válka znamenala pro Předbořice ztrátu fary, která zanikla k roku 1623. Nebyli totiž kněží, kteří by zde mohli být ustanovováni. 1.-2. března roku 1645 táhlo krajem vojsko švédského generála Torstersona. Což samozřejmě znamenalo, že vojsko opatřovalo proviant a ti, kdo buď nechtěli nebo neměli co dát byli trestáni vypálením...

Každá válka, ale zvláště Sedmiletá (1756-1763) znamenala vysoké zdanění obyvatelstva. Lid velice trpěl a předbořickem podvakráte táhla vojska. Nejprve roku 1741-2 vojska francouzská a pak roku 1744 vojska rakouská pod vedením arciknížete Karla Lotrinského.

Předbořice měly roku 1790 celkem 30 domů, roku 1840 pak 41domů a 342 obyvatel, jednu židovskou rodinu a myslivnu. Roku 1845 pak bylo domů 42, obyvatel 357 a roku 1895 domů 58, obyvatel 416, 4 židovské rodiny, faru a dvoutřídní školu.

Rok 1848 znamenal zrušení roboty. Posledním rychtářem zde byl Jan Škoch. Roku 1878 se pak Předbořice stávají samostatnou obcí s vlastním starostou, kterým byl František Kahoun. Od roku 1860 měly předbořice svou školu, která zde fungovala do roku 1975.

Léta 1914-1918 znamenají první světovou válku. Z obce bylo odvedeno celkem 102 mužů, z nichž se již zpátky 22 nevrátilo...

Předbořice byly mezi léty 1948-1960 samostatnou obcí, pak do roku 1985 spadaly pod obec Zahořany, aby pak od roku 1985 byly převedeny pod obec Kovářov...

Pouť se v Přebořicích koná vždy první neděli v květnu a posvícení o neděli po sv. Václavu.

Doba postní

Víme, že již ve 2. století se křesťané připravovali na slavnost Kristova zmrtvýchvstání dvoudenním smutečním postem. Ve 3. století se tento půst rozšířil postupně na celý Svatý týden, jak o tom víme z jednoho listu Dionýsia z Alexandrie.

V roce 325 se konal Nicejský koncil. Zúčastnění Otcové již počítají jako s něčím samozřejmým, že přípravná doba před velikonocemi má trvání čtyřicet dní. Proč právě tolik dní? Zřejmě v tom byl úmysl napodobit Ježíšův půst na poušti po události křtu v řece Jordánu. Ovšem stejnou dobu ponechává Písmo na hoře Sinaji Mojžíše, když přijímá od Hospodina desky Smlouvy. Stejnou dobu putoval k hoře Chorébu prorok Eliáš, přitom nic nejedl. Toto čtyřicetidenní (latinsky Quadragesima), začínala původně o šesté neděli před Velikonocemi a končila na Zelený čtvrtek, kdy se v římské církvi konalo slavnostní přijetí kajícníků do společenství věřících... Protože se však nepostilo o nedělích, brzy si někteří všimli, že tak postní doba netrvá ve skutečnosti čtyřicet dní a od 5. stol. se hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Dosáhlo se toho dvěma způsoby: nejdříve se z velikončního Tridua vyčlenily dva dny – Velký pátek a Bílá sobota, čímž se zvýšil počet postních dní na 36, dále se pak k postní době připojily všední dny před první postní nedělí, čímž se dospělo k dnešní Popeleční středě jako k dni, kdy začíná postní doba.

Jak tehdejší křesťané prožívali postní dobu? Půst v tomto období spočíval v tom, že se člověk spokojil jen s jedním jídlem denně. To se jedlo podle antického zvyku večer. K tomu si ukládali zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později pak i od mléka, másla, sýru a též i vajec. Tato poměrně strohá praxe pak od vrcholného středověku docházela postupného uvolňování. My dnes tyto postní praktiky obdivujeme, ale možná nemáme pro jejich míru přiměřené odůvodnění. Je třeba si však uvědomit, že ten kdo přistupoval ke křesťanské víře jako katechumen, ať už ze židovství nebo pohanství, byla mu náboženská zdrženlivost od jídla zpravidla známá. Krom toho bylo v té době zcela běžné se postit od jídla z nenáboženských důvodů, např. z důvodů zdravotních. Ostatně dnešní doba takový nenáboženský půst již delší dobu praktikuje z důvodů estetických.

Jaké dobrodiní se postem sledovalo? Tehdejší křesťané viděli v postu především prostředek k posílení modlitby. "Modlitba toho, kdo se postí, je jako mladý orel, vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů", říká sv. Nilus. Dalším důvodem postu byla příprava k přijetí Ducha a také jako prostředek boje proti démonům. Postilo se před přijetím křtu, svátosti eucharistie, ale také před přijetím svěcení.

Ze spisů sv. Tertuliána je známo, že se křesťané postili proto, aby z ušetřených prostředků mohli obdarovat chudé. "Hleďte, jak se vzájemně milují, že jsou dokonce ochotni pro druhé zemřít" (Apologie 39,7).

Doba postní byla především dobou bezprostřední přípravy katechumenů na přijetí křtu a zároveň také dobou přípravy kajícníků na přijetí rekonciliace (smíření s Bohem a církví). Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), tato Ježíšova výzva se v době postní stala programem celého společenství církve. Jak zmíněných skupin, které se připravovaly na zlomovou událost jejich života, tak i společenství ostatních věřících, kteří je v jejich úsilí doprovázelo modlitbou a postem. Dnešní doba, zejména po liturgické reformě obřadů křtu, znovu tuto praxi objevuje jako výraz úzkého společenství v Kristu.

Věž

Loď