5. neděle velikonoční

V dnešním evangeliu se spolu s učedníky dostáváme do chvil, kdy Ježíš oznámil svůj odchod od nich a oni na to samozřejmě reagují smutkem a úzkostí. Možná že taková úzkost provází i nás věřící, kteří v Ježíšovu přítomnost věříme a spoléháme se na ni. Přesto nás stále provází pochybnost: je skutečně zde? Nestal jsem se obětí klamu? Dá se spoléhat na jeho slovo?

Ježíš na to reaguje několika body: 1. povzbuzuje k víře, 2. dává zaslíbení – říká, kam odchází, 3. kudy tam jde, 4. v jakém vztahu je s Otcem a 5. ujišťuje o vyslyšení naší modlitby (to jsme nečetli). Mluví 6x o věření, 4x o poznávání, 3x o vědění a 3x o vidění.

Příbytky v domě Otce. To je informace z druhého břehu – ten, kdo mluví, má představu, my ji nemáme. Smyslem Ježíšovy výpovědi není popisovat příbytky, ale že tam jsou a jsou pro nás dostupné a připravené. To, co Ježíš slibuje, zní nevěrohodně. Přislíbení není něco, co bychom si mohli osahat. Lidé se tomu často vysmívají. Budoucnost je ale uchopitelná vírou. Jde o to, kdo nám ta slova o budoucnosti zvěstuje, zdali je věrohodný a čím je věrohodný. Ježíš je pro nás křesťany věrohodný svým způsobem života, svým vztahem k Bohu a tím, co pro nás udělal. Aby toto zaslíbení bylo věrohodné bez Ježíše, to je těžko říct.

Ježíš odchází proto, abychom my byli tam s ním. On nám říká, že jeho odchodem společenství s Ježíšem nezaniká, ale trvá dál. Ježíš to rozšiřuje dále, když říká, že já jsem ta cesta, pravda a život. Tím jasně naznačuje, že přestává mluvit člověk, ale tady mluví někdo, kdo přichází z druhého břehu od Boha. Ucho školeného posluchače, který zná SZ (já jsem Hospodin tvůj Bůh, který tě vyvedl….) Zde mluví Bůh a toto je třeba brát s plnou vážností. = To, zdali se tam dostanete, je zcela na mně. Jestliže nevěříte mým slovům, věřte aspoň mým skutkům, protože tyhle skutky, které jsou tak výjimečné, kde by se jinak vzaly?

Ježíš informuje, že On jedno s Bohem a chce, abychom se takovými stali i my. Ty skutky, které jsou jeho průkazem jednoty s Bohem, budeme dělat i my. To je i přislíbení vyslyšené modlitby. I když zkušenost je třeba odlišná, to není to pravé měřítko hodnocení: prostě to tak bude. Naše víra je tím mostem, skrze který Bůh může dělat Ježíšovy skutky v nás. To je jeho zodpovědnost. 

4. neděle velikonoční

Ježíš dnes staví svou výpověď na tehdejších dobových zvycích, které nám nejsou dnes a tady vlastní. Tehdy bylo běžné, že se pasoucí stáda na noc sháněla do ohrady, které byly buď budovány v otevřené krajině nebo byly přilehlé k domu, na každý pád do nich vedly jen jedny dveře. Pastýř dorazil k ohradě v ranních hodinách a vyváděl je na pastvu tím, že je volal obvykle jménem. Ohradu často využívalo více pastýřů, a proto v ní bylo i více stád. Ovce však dobře znaly hlas svého pastýře, a když byly ovce vyváděny ven, jeden si stoupl na jednu stranu a druhý na druhou a ovce šly jen za tím svým.

Toto podobenství má bohaté SZ pozadí. Nejdůležitějším úryvkem, který našemu podobenství předchází je Ez 34, kde jde o kritiku náboženských vůdců Izraele, kteří zanedbávali starost o svěřené lidi a věnovali se raději politice a svým výhodám. Proto Hospodin skrze proroka oznamuje, že on sám přijde a ujme se svých ovcí a bude jen jedno stádo a jen jeden pastýř. Ovce jsou totiž stádovitými zvířaty a osamocené ovci hrozí velké nebezpečí, že se stane snadnou kořistí dravců. Ježíš sám v Lk evangeliu (15. kapitola) zdůrazňuje, že mu není v žádném případě líto námahy vydat se hledat jen jednu jedinou zatoulanou ovci, protože mu velmi záleží na jejím životě. Jinde, v Mk evangeliu (14,27) se říká, že Ježíš pokládá svůj život za to, aby své rozptýlené ovce sjednotil, což má SZ předobraz v Zachariášově proroctví (13,7-9).

Naše podobenství tedy výslovně předpokládá, že je více ovcí různých pastýřů v jedné ohradě a za Ježíšem jdou jen ty, které on zná jménem a které znají jeho hlas. To je důležité poselství pro nás. Ježíš si nás povolal k životu s ním a ten spočívá v bytostné znalosti jeden druhého. Z Ježíšovy strany, ze strany pastýře jde o to, že on nás zná jménem, zná nás dokonale a dokonale nás miluje. A z naší strany jde o to, abychom Ježíšův hlas se snažili zaslechnout a také znát, abychom šli jen za ním, naším jediným Pastýřem. Jsem si jistý, že nás Pán volá v životě různým způsobem: jinak v mládí když jsme přijali víru a křest, jinak tehdy, když jsme se rozhodovali pro životní povolání a jinak nás volá tentýž pastýř v současné době, kdy chce, abychom mu den ze dne byli blíže. 

3. neděle velikonoční

Toto evangelium o dvou emauzských učednících je krásnou ilustrací toho, co znamená a kde se bere velikonoční radost. Vše se odehrává v jednom dni. Dva učedníci odcházejí naplnění smutkem z Ježíšovy smrti ze Svatého města, přestože slyšeli zprávu žen o jejich ranním setkání s Ježíšem vzkříšeným. Sám Pán přistupuje k těmto dvěma a poslouchá jejich rozhovor. Nechá je vylít si mu srdce, aby pravdivě pojmenovali to, co se v Jeruzalémě podle jejich pohledu stalo. A pak začíná to zajímavé – Pán se pak ujímá slova a pomocí Božího slova probouzí v jejich srdcích víru. Knihy Písma svatého totiž mají tu moc probouzet víru, protože mluví o Ježíši a nechávají nás s Ježíšem setkat: nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon a proroky, nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit… Takže Pán je jakožto vtělené věčné Slovo se nám dává poznávat skrze lidské slovo Písma svatého. A pak nastává večeře – právě při ní, právě když Pán láme chléb, ho poznávají. On však mizí zraku jejich očí a zůstává položený v rozlomeném chlebě na stole před nimi. To je obraz eucharistie.

Celá tato scéna se nápadně podobá tomu, co prožíváme každou neděli ve mši svaté. A právě společenství zde v kostele kolem oltáře, kde společně nasloucháme svatým Písmům a lámeme po dva tisíce let chléb života, nás přivádí k setkání s ním (hle, já jsem s vámi po všechny dny…).

Vstupní modlitba do této mše svaté:

Bože, tys obnovil svůj lid,/ abychom se mohli znovu radovat,/ že jsme tvými syny;/ dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá,/ abychom s pevnou nadějí očekávali slávu vzkříšení.

Ať stále jásá tvůj lid, Bože, v obnovené mladosti duše, a když se nyní raduje ze znovupřijetí za vlastní, ať očekává den zmrtvýchvstání s pevnou nadějí na radost.

Tato modlitba začíná zvoláním: ať jásá tvůj lid bez ustání, Boží! – po celou velikonoční dobu v našich srdcích doznívá chvalozpěv oné veliké noci, uvozený velikonočním chvalozpěvem (zajásejte… v mohutném zpěvu lidu!) V modlitbě se tak úmyslně vracíme k velikonoční vigilii také vyznáním, že Bůh nám vrátil slávu adoptivních Božích dětí. Tak se rozpomínáme na svůj vlastní křest a připojujeme se k těm, kdo byli pokřtěni o velikonocích.

Dále prosíme, aby v nás tato velikonoční radost stále trvala (aby vytryskla z obnovené mladosti duše) podle Žalmu 103: veleb, duše má, Hospodina.. on štěstím sytí tvůj život, jak orlu se obnovuje tvé mládí. A právě to, co v nás začalo křtem, to se v nás dovrší naším vlastním zmrtvýchvstáním – proto prosíme, aby nám Pán daroval pevnou naději na vzkříšení. Tak vidíme, že radost není umělá, že je to dar, který nám dává sám Pán, když ho v modlitbě o něj prosíme…

2. neděle velikonoční

Bože, ty o Velikonocích
vždy znovu oživuješ víru svého lidu;
prosíme tě:
opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval,
ať všichni stále hlouběji chápeme,
co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem,
znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna.

(Překlad latinského originálu zní: Bože věčného milosrdenství, ty o velikonočních svátcích vždy znovu zažehuješ víru svého posvěceného lidu; rozmnož milost, kterou jsi daroval, ať všichni se správnou moudrostí chápou, jakou koupelí byli obmyti, jakým duchem znovuzrozeni a jakou krví vykoupeni.)

Dnešní neděle se dříve také nazývala v bílém in albis, uzavírá velikonoční oktáv a při ní nově pokřtění naposledy přicházeli v bílém křestním oděvu. Vstupní modlitba, kterou jsme se na začátku mše modlili, nepochází z římské liturgie, ale jde původně o modlitbu, která v galikánském ritu (liturgie slavená v Gálii a pak také v Miláně) končila recitaci jmen živých a zesnulých, za které byla slavena eucharistie. Tuto modlitbu máme poprvé doloženou v Missale Gothicum (7. století), když Karel Veliký galikánskou liturgii zrušil někdy v 8./9. století, přesto zůstala v některých místních liturgických knihách a do naší liturgie byla zařazena při obnově misálu ve 20. století.

V latinském originále modlitby je Bůh nazýván Bohem věčného milosrdenství. Jedná se o ozvěnu velikonočního Žalmu 118 (117), v němž jsou dům Izraelův a Áronův, a vůbec všichni, kdo se bojí Hospodina, pozváni, aby Hospodina oslavovali, neboť jeho milosrdenství je věčné: Hospodinův vyvolený nezemře, ale bude žít. O tomto Bohu v naší modlitbě vyznáváme, že on o Velikonocích obnovuje víru svého lidu. Doslova se v originále tvrdí, že víra Božího lidu je zapalována při velikonočních bohoslužbách.

V druhé části modlitby, v níž prosíme, aby v nás Bůh rozmnožil milost, kterou nám o Velikonocích daroval, nacházíme odkaz na 1. list svatého Jana: Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno (1Jan 5, 6-8)

Skrze křest, biřmování a eucharistii, svátosti přijímané či obnovované o velikonočních svátcích, Bůh z lidí vytváří sobě zasvěcený lid. V osmý den, kdy se odkládají křestní roucha, prosíme, abychom neodkládali a naopak podrželi velikonoční milost, kterou Bůh bude rozhojňovat po celých osm týdnů až do Letnic.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých…

Tato slova patří do modlitby, kterou se možná denně modlíme, do apoštolského vyznání víry. Místo pobytu zemřelých, kam Ježíš odešel ve své smrti, nazývá Písmo svaté také „předpeklí“, „hádés“, „šeól“, protože ti, kdo jsou tam, nemohou vidět Boha. Takový totiž byl do Ježíšova příchodu osud všech zemřelých. Ježíšův příchod na tuto zemi tedy zahrnoval i příchod mezi zemřelé. V 1. listu Petrově čteme: radostná zvěst byla hlásána i mrtvých (4,6). Sestup Ježíše mezi zemřelé tedy úplně naplňuje evangelijní zvěst o spáse – jeho moc doputovala ke všem lidem všech dob a všech míst.

Koncem 19. století začaly být objevovány doklady běžného života (dopisy, doklady, účty, poznámky…) ze starověkého Egypta – což byl Egypt tehdejší řecké doby. A jeden německý profesor z nich vybral takové, které by se hodily k objasnění některých biblických míst. A k jednomu místu vybral kondolenční dopis té doby. V něm po vyjádření soustrasti se pokračuje těmito slovy: vykonali jsme tedy všechny obřady za zesnulé, žel v těchto věcech se nedá nic víc dělat… Z těchto slov určitě vnímáme určitou beznaděj.

Dnešní den však k nám zaznívají tato slova o Ježíši: Bůh však ho třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Sv. Petr zde zvěstuje událost, která je skutečnou historickou událostí. Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání se opírá o skutečnost prázdného hrobu – zmizení Ježíšova mrtvého těla nebylo možné nijak přirozeně uspokojivě vysvětlit a hlavně o množství setkání se Zmrtvýchvstalým. Apoštolové sami, jak jsme to četli v dnešním evangeliu nepříjimali víru v Ježíšovo vzkříšení snadno. Ježíš je při svých zjeveních káral pro jejich nevěru, oni často pochybují i po setkání s ním. – Jejich víra se rodila jako dar milosti.

Nikdo nebyl očitým svědkem zmrtvýchvstání, nevíme, jak proběhlo fyzicky. Jeho podstatou je však přechod k novému životu – proto je sice historickou a skutečnou událostí, ale tím, že dějiny přesahuje, zůstává ústředním tajemstvím víry. To je také důvod, proč se Ježíš nedává poznat světu, ale jen svým učedníkům, jak o tom mluvil v prvním čtení Petr.

Stránky