Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých…

Tato slova patří do modlitby, kterou se možná denně modlíme, do apoštolského vyznání víry. Místo pobytu zemřelých, kam Ježíš odešel ve své smrti, nazývá Písmo svaté také „předpeklí“, „hádés“, „šeól“, protože ti, kdo jsou tam, nemohou vidět Boha. Takový totiž byl do Ježíšova příchodu osud všech zemřelých. Ježíšův příchod na tuto zemi tedy zahrnoval i příchod mezi zemřelé. V 1. listu Petrově čteme: radostná zvěst byla hlásána i mrtvých (4,6). Sestup Ježíše mezi zemřelé tedy úplně naplňuje evangelijní zvěst o spáse – jeho moc doputovala ke všem lidem všech dob a všech míst.

Koncem 19. století začaly být objevovány doklady běžného života (dopisy, doklady, účty, poznámky…) ze starověkého Egypta – což byl Egypt tehdejší řecké doby. A jeden německý profesor z nich vybral takové, které by se hodily k objasnění některých biblických míst. A k jednomu místu vybral kondolenční dopis té doby. V něm po vyjádření soustrasti se pokračuje těmito slovy: vykonali jsme tedy všechny obřady za zesnulé, žel v těchto věcech se nedá nic víc dělat… Z těchto slov určitě vnímáme určitou beznaděj.

Dnešní den však k nám zaznívají tato slova o Ježíši: Bůh však ho třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Sv. Petr zde zvěstuje událost, která je skutečnou historickou událostí. Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání se opírá o skutečnost prázdného hrobu – zmizení Ježíšova mrtvého těla nebylo možné nijak přirozeně uspokojivě vysvětlit a hlavně o množství setkání se Zmrtvýchvstalým. Apoštolové sami, jak jsme to četli v dnešním evangeliu nepříjimali víru v Ježíšovo vzkříšení snadno. Ježíš je při svých zjeveních káral pro jejich nevěru, oni často pochybují i po setkání s ním. – Jejich víra se rodila jako dar milosti.

Nikdo nebyl očitým svědkem zmrtvýchvstání, nevíme, jak proběhlo fyzicky. Jeho podstatou je však přechod k novému životu – proto je sice historickou a skutečnou událostí, ale tím, že dějiny přesahuje, zůstává ústředním tajemstvím víry. To je také důvod, proč se Ježíš nedává poznat světu, ale jen svým učedníkům, jak o tom mluvil v prvním čtení Petr.

Velikonoční vigilie

Matoušovo vyprávění o událostech prvního dne po sobotě charakterizuje přítomnost nadpřirozených úkazů, typických pro apokalyptická zjevení a vidění (Dan 7,9; 10,6): zemětřesení, k němuž došlo i v okamžiku Ježíšovy smrti, a přítomnost anděla s jasně zářivou tváří a v oslnivě bílém rouchu. Tyto prvky prozrazují, že zde mocně působí sám Bůh. Popis událostí vyniká velikou živostí a slavnostním tónem. Velekněží se například nezdráhají porušit sobotní klid a jdou za Pilátem, aby dal hlídat hrob. Strážci, kteří mají za úkol střežit mrtvého člověka, plni strachu klesají jako mrtví (v. 4b). Slavnostní tón najdeme především v andělově zvěsti o tom, že právě došlo k naprosto nečekané události – ke vzkříšení. Celý tento odstavec působí velmi bezprostředně a skládá se z kratičkých, dynamických vět (pojďte a podívejte se, rychle jděte, to jsem vám měl povědět).

Při andělově zvěstování zaplavuje ženy veliká radost, která vrcholí v okamžiku, kdy je zdraví sám vzkříšený Pán: Radujte se! (v. 9, doslovný překlad). Výrazem této radosti je pokorné a uctivé obejmutí Ježíšových nohou (doslova: zmocnily se jeho nohou). I tady můžeme zahlédnout jeden veliký kontrast. Před několika dny v jiné zahradě lidé vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho (26,50). On se tehdy pro naši spásu dobrovolně vydal do rukou těch, kdo ho chtěli ukřižovat. Nyní je vysvobozen z pout smrti a unikl dozoru strážných, aby se dobrovolně vydal těm, kdo v něj věří s čistým a milujícím srdcem.

Tato noc – protože sobota skončila soumrakem (v. 1) – byla projasněna nejprve září bezhříšného anděla a pak přítomností Ježíše – Živého. Začíná nové svítání, čas, kdy máme zvěstovat (v. 10) radostné světlo ukřižovaného a vzkříšeného Krista.

5. neděle postní

Dnešní evangelium o vzkříšení Lazara je velice obsažné a otevírá důležité otázky o tom, kdo je Ježíš a také trochu i napovídá k těžkému tématu bolesti a smrti v životě člověka.

Ježíš se dozvídá o těžké nemoci svého přítele Lazara ve chvíli, když je hodně daleko a přesto se ještě zdrží a nechá Lazara umřít. Pro nás něco nepochopitelného – a také i pro přítomné židy – cožpak nemohl ten, který otevřel oči slepému způsobit, aby Lazar nezemřel… Ale Ježíš ukazuje, že  v tuto chvíli je důležitější zjevení Boží slávy, více než lidské potřeby. My lidé bychom rádi, aby Lazar neumřel a určitě i Ježíš, ale přesto ho nechá umřít. Řeknu to trochu krutě, ale Lazar neměl nárok, aby ho Ježíš uzdravil. Ale on to přesto udělal…

Podle židovského pojetí ještě duše tři dny hledá tělo zemřelého, čtvrtým dnem začíná nezadržitelný rozklad: Lazar je jinými slovy definitivně mrtvý a tím i jakákoliv lidská naděje ho zachránit. Ježíš přichází v situaci, kdy se lidsky viděno nedalo už nic dělat…

Normálně by se čekalo, že Ježíš bude chvátat a rovnou půjde ke hrobu mrtvého ho zachránit. Místo toho je zde ještě rozhovor s Martou a s Marií, který interpretuje následující zázrak. Rozhovor začíná 1. Martinou výčitkou: (Pane, kdybys tu byl, Lazar by byl neumřel…) a Ježíšovým ujištěním, že její bratr vstane. Na to 2. Marta vyznává víru prvních křesťanů, společnou se Židy, že Lazar vstane v poslední den při skonání světa. Na to reaguje Ježíš 3. vrcholným tvrzením evangelia, když říká: Já (Ježíš) jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Ježíš tady myslí na dvou rovinách. Život pozemský a duchovní: Každý, kdo žije v tomto pomíjivém světě, ale věří v Ježíše, sice zemře přirozenou smrtí, přesto však neumře duchovně. Ježíš tedy odvádí pozornost od událostí na konci světa a soustředí se na přítomnost. Pravé rozhodnutí pro život, nepadne až v „poslední den“, ale dochází k němu již nyní, a sice v aktu víry každého člověka, který se setká s Ježíšem.

Ježíš zde ukazuje moc, ale i lásku k člověku. Pro nás možná nepochopitelným způsobem.

4. neděle postní

Minulou neděli jsme se s Ježíšem v evangeliu setkali jako s dárcem živé vody. Dnes je tu téma světla nebo osvícení, která z nás dělá vidoucí, abychom mohli být vytrženi z moci temnoty.

Všechno se děje během Svátku stánků (Sukkot), kdy býval chrám celý osvětlený a právě při tomto svátku Ježíš prohlásí: Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bud mít světlo života (Jan 8,12). A právě tato dnešní kapitola odhaluje, jakým způsobem je Ježíš světlem světa.

Procházejí kolem slepce a učedníci reagují tak, jak obvykle lidí tváří v tvář utrpení reagují: proč se to stalo? Co udělal špatného a za co ho Bůh potrestal? Proč zrovna on je slepý? Ježíš vůbec na tyto otázky neodpovídá. Zlo ve světě je a nemá logiku, aby se dalo předpovědět nebo zdůvodnit. Ale co dělá je to, že zasahuje: projevuje slepému solidaritu a odstraňuje slepotu. Dělá to způsobem, který připomíná biblické stvoření člověka, když užívá bláto a vodu. Posílá ho omýt se ve vodě rybníka Siloe (toto jméno znamená Poslaný).

Vyprávění pak pokračuje v popisování odlišného způsobu vidění svědků tohoto zázraku. Ježíš mizí ze scény, ale zároveň začne zástupný soudní proces s ním, protože je veden skrze posouzení uzdravení onoho slepce. V procesu vystupují svědci: sousedé, rodiče a soudci – farizeové. V tomto soudním procesu se však ukazuje velmi zajímavá věc: farizeové – ti, kteří byli teologicky vzdělaní a velmi sebejistí se svou náboženskou autoritou se ukazují, že jsou vlastně zaslepení a bez setkání s Ježíšem o něm vynášejí rozsudek: my víme, že  ten člověk nemůže být od Boha. Naproti tomu původní slepec uzdravený nejdříve tělesně se stává vidoucím tím, že v Ježíši rozpoznává nejdříve „člověka jménem Ježíš“, pak že „je to prorok“ a nakonec ho vyzná jako člověka „poslaného od Boha“, protože vcelku logicky nemůže nikdo otevřít oči slepému od narození, není-li s ním Bůh.

Závěr příběhu ukazuje, že ti, kteří si osobovali právo soudit, jsou ve skutečnosti sami souzeni Ježíšem. Ti, kteří se domnívali, že jsou vidoucí, se projevují jako zaslepení. Ti, kdo ukazovali na druhé prstem a tvrdili o nich, že jsou hříšníci, jsou nakonec usvědčeni ze setrvávání ve hříchu. Kdo je tedy slepý a kdo je vidoucí? Ten, kdo uzavírá své srdce pravdě (a pravda je sám Ježíš) zůstává ve skutečnosti slepý. A ten, kdo vnímá svou neblahou slepotu a přizná se k ní, se tím otvírá uzdravujícímu působení Pána Ježíše.

3. neděle postní

V našem symbolickém putování postní dobou jsme byli s Ježíšem na poušti, kde zakoušel pokušení, minulou neděli pak na Hoře proměnění, kde nám zjevil svou slávu a dnes odchází do Samařska, kde poblíž města Sychar usedá u studny kolem poledne, v čase největšího horka.

V tuto nezvyklou hodinu sem přichází žena navážit vodu, zřejmě proto, že pro svůj nemravný život se nechce setkávat s druhými lidmi a zakoušet jejich pohrdání. Dej mi napít, takto zahahuje Ježíš rozhovor. A žena je ohromena. On, Žid, oslovuje ji, Samaritánku, navíc, kdyby věděl, kdo ve skutečnosti ona je, jakou bolest nosí v srdci. Jenže Ježíš musí přijít právě sem a nabídnout jí živou vodu, která ukojí její žízeň, která ji nutila hledat lásku v náručí již šesti mužů. Ježíš totiž ví, že existuje mnohem zásadnější žízeň, kterou nestačí uhasit voda, kterou si přinese od studny. Ta voda živá, kterou Ježíš nabízí je symbol – Mojžíšova zákona, Svatého Božího Ducha, žízeň Boží lásky a odpuštění, voda víry a křtu… V průběhu rozhovoru se odhaluje ženina bolest a bída a Ježíšova totožnost. Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody vyvěrajícím do života věčného.

Žena u své studny zakusí přijetí. Je tu někdo, kdo jí akceptuje bez výčitek, kdo jí pomůže objevit opravdovou žízeň, volání jejího srdce a také jí nabízí řešení – vodu života. Žena Ježíše vyzná jako Mesiáše a je připravena také ostatní přivést k Ježíši, aby i oni se napili této živé vody.

Tento příběh je důležitý pro přípravu na křest, ale i pro nás, kteří již pokřtěni jsme. Vezměme si toto evangelium na tento týden, zkusme s ním zůstat a odpovědět si na důležité otázky: co je mou největší žízní? Ukázal se i mně někdy v životě Ježíš jako ten, kdo beze zbytku může a chce uhasit tuto moji žízeň? Jakým konkrétním způsobem naplňuje Ježíš můj život? 

Stránky