Jako na každé setkání s úžasnými lidmi, které jsem mohla poznat díky sestře Kateřině na křesťanském táboře v Horní Plané, i na toto jsem se obzvlášť těšila. Hlavně proto, že po skoro 5–ti měsících jsem zase všechny mohla vidět. A tentokrát ve školce v Předbořicích.

Já bydlím v Brně, takže do školky nás ochotně odvezla sestřička Terezka se svým velkým „auťákem“ .Vyjeli jsme za světla a bez jakýchkoliv komplikacích jsme kolem 6. hodiny dorazily do Předbořic. Zaparkovali jsme před Bosco centrem a očekávali první známou tvář, kterou určitě za krátko uvidíme. Jako první přišla sestřička Kateřina se svým až obdivuhodným veselým výrazem na tváři, který ji neopustí ani v pozdních večerních až ranních hodinách. Samozřejmě jsme se přivítali i se sestřičkou Pavlínou, která se výborně starala o naše žaludky. Přijely jsme jako první, tak jsme zasedly ke stolu a vychutnaly si vyhlášené pomazánky sestry Pavlíny. Poté hodinu po hodince postupně přijížděli všichni, kvůli komu stálo za to ujet těch 200 km. A už to bylo tu: 2. PřeBoMil mohl začít. Jako první jsme si se všemi museli popovídat, protože když se s někým skoro půl roku nevidíte, je toho tolik nového, že se člověk až nestačí divit. Asi kolem 10 hodiny šli někteří z nás na krátkou procházku po nádherně zasněžených Předbořicích. V 11 hodin bylo naše setkání oficiálně zahájeno bilancí. A den byl u konce.Většina z nás si tedy povídala až do 2 hodin, ale zanedlouho všichni postupně usínali, až nastalo ticho. Myslím, že nejen já, ale i ostatní byli plní očekávání, co přinese další den. 

Ráno ti silnější a odhodlanější z nás vstaly na modlitbu růžence a  ranních chval, ti poněkud ospalejší a unavenější se k nim připojili až u snídaně . Po snídani si pro nás sestřička Pavlína nachystala velmi zajímavou hru s krátkým příběhem, poté následovalo vyrábění adventních věnců. Sestřička přinesla velmi mnoho ozdob a možných dekorací, aby si každý mohl přijít na chuť. Na výběr byly různé svíčky, mašličky, barevné kuličky, usušené lístky květin, skořice, badyán a spousta dalších věcí na zkrášlení našich věnců, ať už jsme je vyráběli z klasických větviček jehličnanů nebo z březové kůry. Asi kolem 12 dorazilo několik dalších dětí, které si přišli do školky nacvičit velmi zajímavé divadlo o sv. Mikuláši, které zahrály v kostele na jeho svátek. Po jak jinak než výtečném obědě jsme začali hrát celodenní hru asassíny, což je velmi zábavná a zajímavá hra, která ovšem některým z nás dala pořádně zabrat. Cílem hry totiž bylo pomyslně zabít brčkem osobu, kterou jsme měli určenou. No a kdo přežil poslední, ten vyhrál . Kolem 4. hodiny začala zajímavá přednáška s vojenským kaplanem – otcem Jindřichem Zdíkem. Otec Jindřich nám promítal videa a fotografie z jeho působení v Afghánistánu a vykládal nám různé příhody, které zažil, a o zdejším způsobu života. V 6 hodin jsme společně oslavili mši svatou, po které nám sestřička připravila večeři. A od 7 hodin se každý zabavil, jak mu bylo nejvíc milé… někteří z nás šli ven, jiní si jen tak povídali nebo hráli nejrůznější hry. Každopádně jsme všichni spokojeně usnuli až v ranních hodinách .

V neděli jsme ráno oslavili mši svatou (samozřejmě ti zdatnější opět vstali na modlitbu růžence... ). Po příchodu do školky jsme se nasnídali a pomalu jsme si začali balit své věci. Ještě jsme si zahrát nějaké hry,ale po úžasném obědě nastaly ty nejhorší okamžiky… Loučení… To byla pro nás pro všechny ta nejtěžší část – rozloučit se se všemi, se kterými jsme se za ty 3 dny ještě více sblížili… Ale naštěstí jsme se začali bavit o dalším společném setkání, takže když už čas tlačil a museli jsme odjet, hřála nás myšlenka, že se za 4 měsíce snad opět uvidíme.

Sepsala Anežka Balabánová, Brno

Fotogalerie zde: