Putováním ostatků svaté Anežky České po františkánských řeholních komunitách

v Předbořicích ve dnech 26.–28. února 2010 

Loni jsme oslavili 20. výročí Anežčina svatořečení a roku 2011 oslavíme 800 let od jejího narození. Nynější putování relikviáře po františkánských komunitách má symbolický význam.  

Sv. Anežka poprvé v dějinách putuje po františkánských klášterech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, aby tak navštívila celou naši zem. Jde o to připomenout si její odkaz. Být s ní a naslouchat jí. A prosit jí o pomoc a požehnání. Koncem února a začátkem března navštívila svatá Anežka všechny komunity naší kongregace – Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka Pod ochranou Svaté Rodiny.

V pátek 26. 2. 2010 nám naše spolusestry z Velkého Újezda u Moravských Budějovic předaly ostatky sv. Anežky České. Měly jsme velkou radost, že přijely i starší sestry a těšíme se na další troufalce, z řad našich dříve narozených spolusester, které se za námi vydají sem do Jižních Čech.

Hned na pátou hodinu byla princezna Anežka ohlášena v Lašovicích. Program spočíval ve dvou krátkých zamyšleních zakončených litaniemi a potom jsem zahrála píseň 836: Radostnou píseň boží lid, dnes o Anežce zpívá. Na konci mše svaté udělil otec Nepomuk ostatky požehnání. Za dvě hodiny tj. v 19⁰⁰ začala v Předbořicích adorace. Celou adoraci provázela píseň Učiň mě Pane nástrojem na jejíž jednotlivé sloky s. Kateřina připravila různá zamyšlení ze života sv. Anežky s tím, že se pokaždé dostala k Pánu Ježíši. S materiálem pro tyto úvahy nám pomohly dva texty novén, které jsme měly k dispozici. Novéna od paní Marie Holkové a novéna z dopisu Jana Pavla II. panu kardinálu Tomáškovi. Po adoraci a požehnání opět zazněla píseň 836, litanie a požehnání ostatky. Pak jsme se přesunuly na faru, kde otec Řehoř měl připravený výklad 1. žalmu a několik informací o původu ostatků sv. Anežky české.

V sobotu 27. února byla v 9 hodin v Kovářově mše sv., na níž měla s. Kateřina z Brna přeposlaný text k obětnímu průvodu. Naše škola Církevní střední zdravotnická má za patronku sv. Anežku a na její svátek, připravují nějaká oživení i při liturgii.

Nesly jsme svíci, královskou korunu, cihlu, „řeholní oděv“, obvazový materiál, růži a chleba s vínem.

Hořící svíce jako symbol světla nového života, kterého se dostalo lidem skrze svatou Anežku. Koruna – královská důstojnost svaté Anežky. Cihla symbolizuje založení a stavbu klášterů pro františkány a pro klarisky. Rovněž připomíná založení špitálů pro chudé a trpící. Řeholní oděv je svědectvím toho, že se Anežka zříká bohatého a skvělého života u dvora a místo toho volí chudý řeholní život v klášteře. Péči svaté Anežky o potřebné a chudé vyjádřil zdravotní materiál. 

V sobotu nás navštívily sestry z Lomce. Byla tu matka Klára, s. Veronika a s. Františka. Zúčastnily se ranní mše sv. v Kovářově i odpoledního programu ve školce. Připravily jsme pro ně oběd a každá jsme se jim chvilku věnovaly. Snad se jim u nás líbilo ... Na odpolední netradiční zamyšlení, jak jsem je nazvala já, když jsem tvořila program, sestra Kateřina vzala pohádku, které jsme byly účastny v Českém Těšíně, jmenovala se Mladý král. Velmi se k Anežce hodila, zcela vystihla myšlenku, kterou nám tato královská dcera chtěla sdělit.

Neděle ve farním kostele byla pro sv. Anežku takovou reprízou, protože obětní průvod i vše ostatní bylo stejné jako v Kovářově.

V neděli odpoledne pak sv. Anežka od nás putovala do další naší komunity na Žernůvce u Tišnova.

napsala S. Pavlína

O uctívání ostatků se vedly dlouhé diskuze a mnozí lidé, i v církvi samotné, tuto praxi odsuzují. Jak to tedy je?

Je lidské uchovávat to, co nám po sobě zanechal nějaký milý člověk, který od nás odešel. Tak se např. často uchovávají nedotčeny pracovny slavných lidí, tak při sobě často nosíme nějakou upomínku na milovaného člověka. Proč by nám všechny tyto prastaré projevy příchylnosti neměly také pomáhat k tomu, aby se naše myšlenky pozdvihovaly k Bohu? Proto se také uchovává a má v úctě to, co zůstalo po svatých. Nazývá se to ostatky, relikvie. Jsou-li nám všechny tyto předměty pomocí k modlitbě, připomínají-li nám Boha a jeho milost, která se mocně projevila v takto uctívaných světcích, pak není tak důležité, zda u nějaké relikvie máme nevývratnou jistotu o její pravosti. V podstatě přece nejde o nějaký kus látky nebo úlomek kosti, nýbrž o uctívanou osobu jakožto vzor víry, a nakonec o Boha, kterého ve svatých uctíváme.
Jak je tedy řečeno výše, neuctíváme kosti, či oděvy, ale uctíváme samotného Boha, který v těchto lidech působil, a kterému se oni dokázali cele odevzdat a spolupracovat s jeho milostí.

Fatym – internetová knihovna Naše víra