První příprava
1. Věřím, věříme
Boží plán pro každého člověka je dát mu podíl na své věčné blaženosti. Abychom toho byli schopni, poslal Bůh svého Syna, Ježíše Krista, který nás vykoupil a Ducha Svatého, který nám tyto plody vykoupení dává.
V člověku je „místo pro Boha“. Do srdce každého člověka je vložena touha po Bohu. Ale nikdo od narození sám od sebe neví, že v Bohu najde své pravé štěstí. Proto je člověk vyzván Boha hledat. První a nejbližší cesta pro každého je lidský rozum. Každý člověk je schopen Boha poznat pouhým rozumem z toho, co stvořil, podobně jako poznáváme malíře z díla, které vytvořil. O Bohu jsme však schopni mluvit pouze analogicky, protože tajemství Boha žádná lidská slova nevyčerpají. A protože poznat Boha cestou rozumu nelze snadno a bez přimísení omylu, sám Bůh dělá krok směrem k člověku a odhaluje se mu. Činí tak skrze rozličné události a sděluje lidem svá slova v průběhu lidských dějin. Tomuto Božímu sebeodhalování říkáme Boží zjevení. Boží zjevení se odehrává v dějinách a tedy i postupně rostlo. V těchto dějinách Božího zjevení lze rozlišit různé etapy: první prarodiče v ráji, smlouva s Abrahámem, volba „vyvoleného národa“ Izraele, v jeho dějinách doba proroků až nakonec se veškeré zjevení završilo ve vtělení Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, abychom poznávajíce člověka Ježíše poznávali samotného Boha.
To všechno, co Bůh o sobě lidem řekl — poklad zjevení — svěřil svému vyvolenému národu a po něm církvi. Tento poklad se také nazývá apoštolská tradice. Tato tradice se „traduje“ (předává) jednak psaným způsobem — Písmo svaté — a také živou tradicí církve (způsob bohoslužby, zvyky, poklad modliteb, dokumenty význačným učitelů církve a papežů atd…) . Je to jakoby jedna řeka s dvěma různými proudy. Živá tradice církve nám umožňuje správným způsobem číst Písmo svaté. Úkol správně (autenticky) vykládat Boží zjevení je svěřen učitelskému úřadu církve. To je sbor biskupů v jednotě s papežem, kterým Ježíš sám přislíbil zvláštní pomoc Ducha Svatého, aby učili Boží pravdy věrně a bez přimísení omylu. K tomu, aby tedy bylo Boží zjevení správně uchovávané a vykládané, je třeba jak Písma, tak živé tradice církve, tak učitelského úřadu církve.
Sám Bůh je autorem Písma, a to tak, že pohnul a zvláštní pomocí (inspirací) doprovázel svatopisce při tom, když sepisovali posvátné spisy. A tak Písmo obsahuje všechno to, ale pouze to, co Bůh chtěl lidem říct. Z toho plyne také jedna z důležitých vlastností Písma: jeho pravdivost. Co patří do sbírky posvátných spisů (kánonu Písma svatého) a co tam nepatří rozlišuje učitelský úřad církve pod vedením Ducha Svatého. Písmo obsahuje 73 knih, z čehož 46 knih je Starého zákona a 27 zákona Nového. Starý zákon připravuje definitivní zjevení Ježíše Krista a je stále platným Božím slovem. Nový zákon, jehož jádrem je samotný Ježíš Kristus předává definitivní pravdu zjevení. Jeho jádrem jsou čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Oba zákony jsou spolu v jednotě, přičemž Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový je naplněním Starého. Písmo je pro církev oporou a zdrojem života a síly a trvalým a čistým pramenem duchovního života!
Odpovědí člověka Bohu, který se mu zjevuje je víra. Věřit v Boha znamená přilnout k Němu, souhlasit se vším, co nám o sobě říká a to ne proto, že bychom to mohli vyvodit, ale protože Bůh je pravda a nemůže být klamán, ani nikoho klamat. Víra totiž rozum přesahuje. Víra je nadpřirozený dar! Lze o ni prosit pro sebe i pro jiné. Zároveň je víra také ryze lidský skutkem, protože je to úkon svobody: věřím, protože chci věřit. Proto je k víře potřeba „dobrá vůle“. Kdo nechce věřit, věřit nebude, protože víra vždycky vychází ze svobody. I když víra rozum přesahuje, nikdy nemůže být skutečný rozpor mezi tím, co víme rozumovým poznáním a tím, co víme z víry. Autorem obojího „světla poznání“ je totiž jediná pravda, a tou je Bůh sám.
Víra je ryze osobní, ale také církevní. Víru si nikdo nevymyslel, na způsob nějaké lidské ideologie. Pravá křesťanská víra je vždycky člověku někým jiným zvěstována a člověk se na základě této zvěsti rozhoduje buď uvěřit nebo víru odmítnout. Kdo uvěřil, ten se touto svou vírou připojil ke společenství stejně věřících — církvi. Proto víra bez církve není křesťanská! Zároveň je víra ryze osobní odpovědí člověka, kterou dává každý svobodně. A proto nikdo k víře nesmí být nucen! Protože je víra společenská (církevní), je vhodné ji vyjadřovat propracovanými formulacemi víry, které usnadňují společné vyznávání víry.
Apoštolské vyznání víry (kratší, např. před růžencem), Nicejsko-cařihradské vyznání víry (delší, v neděli v kostele)