Scéna je postavena opět na symbolice světla a tmy, barvy bílé a barvy černé. Celé dnešní evangelium se dá rozdělit do čtyř částí a stejně se dá i do čtyř částí rozdělit i naše scéna. První část je levý horní roh je charakterizována modrou barvou, barvou dne, ve kterém odcházejí Kleofáš a druhý učedník z Jeruzaléma. Jdou po cestě černé barvy, což symbolizuje tmu smutku a beznaděje v jejich srdcích. Tato beznaděj a smutek je vyvolána ztrátou Ježíše, ve kterého doufali a který v pátek zemřel. Nyní jsou to už dokonce tři dni – lhůta, která u Židů platila za dobu, kdy lze člověka definitivně prohlásit za mrtvého. Postavičky dvou učedníků jsou v postoji smutku, ramena jsou pokleslá a ruce bezvládně visí podél těla. Pohled jednoho z nich směřuje k zemi, což mu nedává šanci, aby zahlédl jinou cestu, než černou cestu smutku, po které právě kráčí. To je právě vlastnost zla, že na sebe poutá naši veškerou pozornost. A pokud člověk nemá jinou naději, nevidí nic jiného, než právě hloubku svého trápení bez východu. Černá cesta beznaděje visí přes okraj scény a jakoby padá dolů. Smutek bez naděje je skutečně propast, která člověka ničí.

Druhou část scény tvoří to místo, kde stojí učedníci a postavička Ježíše. Ten se levou rukou diskrétně se dotýká jednoho z učedníků a oslovuje je: O čem to cestou spolu rozmlouváte? Ježíš si nechává popsat stav jejich nitra, který charakterizují věty jako: ty jsi snad jediný, který nevíš..., my jsme mysleli, že on je ten, který má zachránit Izraele, k tomu ke všemu je to dnes už tři dny … některé naše ženy nás rozrušily ... Jejich duchovní stav je v naší scéně symbolizován tím, že postavičky ve skutečnosti stojí na dvou cestách: na cestě bílé cestě naděje a pokoje, na níž stojí Ježíš, jenže ta je překryta jejich cestou černou, cestou beznaděje a smutku. Oni v tu chvíli nebyli schopni odhalit, že v Ježíšově smrti, která byla vnějšně viděno velikým Božím selháním, ovšem ve skutečnosti se stává tak velikou nadějí, která láme všechny temnoty lidských životů. Právě tato veliká naděje se musela narodit uprostřed krajní slabosti a selhání lidských plánů, kdy Bůh v Ježíši Kristu na sebe nechal dopadnout veškerou bolest a beznaděj smrti a lidského selhání, aby ve zmrtvýchvstání daroval naději novou a trvalou.

Ježíš se jemně dotýká učedníka a žádá ho, aby vyjevil stav svého srdce... Když to učedníci udělají, tak Ježíš určuje diagnózu: Jak jsem nechápaví a váhaví uvěřit...! Jeho pravda, kterou označuje příčinu jejich smutku a nevěry, je drsná a asi bolela. Ježíš však nezůstává jen u diagnózy, on také uzdravuje a obdarovává nadějí. Jak? Postavička Ježíše vybízí učedníky, aby se obrátili a šli s ním po jeho bílé cestě. Aby vstoupili do třetí části scény, která je tvořena delším úsekem bílé látky. Tato cesta je dlouhá, dá práci po ní jít, ale Ježíš je po ní doprovází: Vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahovalo…, a dále jim daruje sám sebe v pokrmu Eucharistie. Srdce učedníků se postupně rozhoří vírou a nadějí. Úsek této cesty je charakterizován i láskou oněch učedníků: to jsou slova: Pane, zůstaň s námi, vždyť už se připozdívá a den se již nachýlil... Prokazují Ježíšovi pohostinnost. Přijímají ho do svého domu, v čemž můžeme vidět dům jejich života, od nynějška už nepůjdou životem sami. A to ani tehdy, když jim po lámání chleba Ježíš mizí z očí. Ale neopouští je, v žádném případě! Zůstává před nimi v podobě rozlámaného chleba. A v této podobě bude je a i nás doprovázet až do konce světa.

Tady začíná čtvrtá část scény a evangelia. Učedníci si říkají: Což nám nehořelo srdce? a ještě v tu hodinu se vydávají na cestu do Jeruzaléma. Jdou do společenství, k ostatním. Církev se začíná utvářet vírou, nadějí a láskou Ježíšových učedníků. Ale ten základ, na kterém to stojí, je právě setkání s Ježíšem. Oni jdou sice ve tmě noci, což je symbolizováno černou látkou v pravé části scény, ale cesta Ježíšova je vede do svítání nového života, které je symbolizováno opět modrou látkou vpravo dole, tam, kam ústí bílá látka Ježíšovy cesty.